Bylo brzké ráno a rudovlasá dívka mhouřila oči do slunce. Pověra, že upíří vzplanou na slunci byla, díkybohu falešná, ale i tak nebyla nadšená. Celou noc se jen převalovala a nemohla usnout. A když se jí podařilo nad ránem konečně zabrat, byl pomalu čas, začít se chystat a vydat se k sídlu Améby. Bylo již po šesté, a její průvodce, Tristan, nikde. Už se chtěla otočit, a jít domů, když ji do slunce vstoupil vysoká postava. 

„Dobrej," usmíval se od ucha k uchu ten, na kterého Cecile myslela, a ne zrovna v dobrém. 

„Máš zpoždění." Ani jej nepozdravila a její modré oči se zle zapíchly do těch jeho.

 „Pardon, ale jedna kobylka měla koliku, celou noc jsem nespal a chodil jsem s ní, aby to rozchodila. Do postele jsem se dostal až nad ránem a nějak jsem usnul na delší dobu, než jsem měl," poškrábal se nervózně na temeni. Cecile si jen povzdychla. 

„Dobrá, co máme dnes dělat?" zeptala se, a tím změnila téma. Až teď si uvědomila, že tu stojí s rukama v bok, a nechala je volně spadnout podél těla. 

„No, ve vesnici je teď nedostatek jídla. Teda, jakože masa. Naším úkolem je jít do lesa a lovit. Ale nesmí nás nikdo vidět, rozumíš, ne?" Cecile však celou dobu pozorovala stéblo slámy, které převaloval mezi rty a budil tím dojem, typického sedláckého chlapce, avšak jí bylo jasné, že je stejná krvelačná zrůda, jako všichni z cechu. Chvíli se odmlčela. 

„Ovšemže rozumím," pronesla nakonec. Tristan se na ni jen zářivě usmál a podal jí luk a toulec s šípy.

Cecile se na to podivně zadívala. 

„Jo, tys myslela že budeme lovit jako.. ne, to ne, pořád je tu tajemství a stopy po drápech a zubech by byly nápadné. Doufám, že s tímhle umíš zacházet," došlo mu, že Cecile si myslela, že budou lovit ve vlčí podobě. Cecile místo toho položila toulec na zem, vzala jeden šíp, natáhla tětivu a jedním přesným zásahem srazila jablko, které jako jedno z mála viselo na jabloni, která byla zhruba dvacet metrů od nich. 

„Asi něco málo svedu," dodala a sehla se pro toulec, který si pak připevnila na záda. Tristan si rukou zaclonil oči, aby měl lepší pohled do dálky a uznale hvízdl. 

„No madam, ty nebudeš křehká květinka, slušná trefa," řekl nakonec. Cecile se jen ušklíbla. 

„Řekněme, že jsem působila spíše jako...lovec," řekla jen. Nemusel vědět, že to ona stála za několika smrtelnými útoky na vlkodlaky, vždy je zabíjela pomocí zbraně, aby nevzbudila podezření. Tahle si mysleli, že byli jen neopatrní a zabil je nějaký lovec. 

„ V tom případě můžeme rovnou vyrazit," broukl Tristan a pomalu se vydali k lesu.

Blížila se lesem, stála proti větru, takže laň, kterou si vybrala za oběť, o ní nemohla vědět. Ještě jednou se zhluboka nadechla a nasála do nosu všechny pachy lesa. Opatrně sáhla pro šíp a natáhla tětivu. Jedna přesná střela a laň padla k zemi. Ten nářek, který vydala, se zařízl do ticha lesa. Cecile tiše doběhla ke své oběti. Bezeslova hleděla do umírajících očí zvířete a poté díky dýce ukončila pomalé umírání zvířete. Díky vypůjčeným smyslům uslyšela svištění šípu z levé strany a další umírající nářek zvířete. Tristan, na rozdíl od ní, se nepohyboval tak lehce, takže slyšela každý jeho krok. Na jednu chvíli ji napadlo, jaké by to bylo, teď jej zabít a poté hned jeho strýce. Pomstít matku. V tu chvíli se kroky rozběhly jejím směrem. Zprava uslyšela pohyb. Sáhla pro další šíp a vystřelila. Slyšela jen tichý démonický smích a hejno štěbetajících ptáků, kteří se rozletěli do všech stran. Zamračeně se dívala tím směrem.

„Pěkný úlovek," ozval se za ní hlas, a ucítila dotyk ruky na rameni. Prudce jej chytila a smýkla s ním k zemi. Cenila zuby do překvapené tváře Tristana.

 „O-omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit," zmohl se jen na tohle. „Máš neuvěřitelnou sílu. Podobnou má jen jeden druh..." zamyslel se ještě. Cecile v duchu zanadávala a označila se nevhodným výrazem.

„Měla jsem tvrdou výchovu," řekla nakonec, a uhnula pohledem, ve znamení, že se o tom nechce bavit. Nelhala. Po smrti matky strávila každou chvíli, aby trénovala. Sílu, bojové schopnosti, vytrvalost, houževnatost. Proto byla ve svém mladém věku silnější než většina upírů, kteří byli staří i několik století. Proto se jí báli, a zároveň ji uznávali. Nemusela mít schopnosti, aby si vybudovala respekt. Stačil jen jeden její ledový pohled, aby si protivník byl jistý, že mu je schopná kdykoliv urazit hlavu. Doslova. 

„To muselo být opravdu kruté dětství," zamyslel se, zatímco se zvedal. Oprášil si kalhoty. 

„I tak mi spíše připomínáš upírku, pár jsme jich při akcích potkali. Byli neuvěřitelní. Tolik síly jsem v životě neviděl. Možná jsme rychlí, ale to nám je akorát k tomu, abychom od nich utekli," zasmál se, i Cecile se donutila zasmát. To byla cenná informace. Nesmí dovolit, aby se rozutekli. Poté by je nemohla zabít a co hůř, oni by dostali ji. Byla sice silnější, ale sama, proti skupině rychlých a vytrvalých vlkodlaků by to byla jasná sebevražda.

„Děje se něco? Zatvářila ses tak...divně," vytrhl ji z přemýšlení Tristan. Zamrkala a nasadila zářivý úsměv. 

„Ne, nic se neděje, mám radost, že úlovek je tak velký, určitě vesničany toto potěší," odvětila jen. Tristan jen přikývl. 

„To ano, dvě velké srny, šest zajíců a tucet koroptví je velmi příznivý lov. Jsi opravdu dobrá, co se lovu týče," pochvalně přikývl a společnými silami, naložily srny na povoz, který táhl mezek, toho si pro dnešní den zapůjčili.

Pomalým krokem se vydali zpět k vesnici. Cecile pocítila nutkání, touhu po krvi. Sáhla pro svou tornu, odzátkovala ji a hlubokými doušky pila elixír. 

„Smím se také napít?" usmál se na ní vysoký mladý muž. Cecile ztuhla. Když mu dá napít, pozná, co je zač, když ne, bude to vypadat divně. Orosilo se jí čelo, teď nesmí dát najevo nervozitu, ani to, že není tím, za co se vydává. „No, já v tom mám bylinky...kvůli ženským potížím," vyhrkla nakonec a v duchu si pogratulovala. Tohle odradí každého muže. I brunet se zašklebil a pronesl, že v tom případě to vydrží až do vesnice. Tiše kráčeli lesní pěšinou, se svou kořistí. Cecile by přísahala, že viděla stát za stromem siluetu, kterou znala až příliš dobře.