Cecile se zavrtěla, do zad a do hýždí ji kousala sláma a stříbro nepůsobilo zrovna taky příjemně. Seděla tam spoutaná a v duchu se modlila, aby se z toho nějak dostala a mohla zabít Tristana. A potom jeho strýce.

„Tak jak to tedy je? Budeš mluvit sama, nebo mám pokládat otázky?" dřepl si před ní Tristan, i tak musela zvednout hlavu, aby mu viděla do tváře. Už se nemusela tvářit mile, a tak se jen drze ušklíbla.

„Cecile, věř mi, bude to snazší, když budeš mluvit sama, čarodějka vlastnící tenhle hostinec tu má tekoucí stříbro. Prý je to nejhorší mučení pro váš druh, upíre." To slovo prskl. Cecile se podívala na něj s nenávistí. Mezidruhové šarvátky nebyly nic neobvyklého, proto upíři a vlkodlaci spolu válčili od nepaměti.

„Tvůj strýc ti neřekl jak rozcupoval upírku jen proto, že lovila vysokou? Tvůj drahocenný strýček se nechlubil, že jí rozdrásal na cáry před její dcerou? O tom, že se nebránila?!" Nechtěla zvyšovat hlas, ale emoce byly silnější než její sebeovládání.

„Takže o to jde, chceš nás zničit, protože můj strýc zabil tvou matku?" zeptal se, i trochu soucitně. Cecile nemusela nic říkat, on věděl, že odpověď již zná.

„Ta zášť byla tak silná, že jsi donutila nějakou čarodějku použít zaměňovací kouzlo?" zeptal se. Cecile se ušklíbla.

„Žádná čarodějka by tuhle magii neprovozovala. Ne, mám jiného spojence," pronesla a užívala si ten pohled, jak byl mladý vlkodlak zmatený. Ještě víc si užívala, jeho rozšířené zornice když mu došlo, kdo by tohle dokázal.

„Cos mu slíbila?" zeptal se nakonec. Pokrčila rameny. Tristan vzal malou ampulku a otevřel jí. „Cos. Mu. Slíbila?!" zeptal se jí znovu, tentokrát už to neznělo ustrašeně. Ne, tenhle tón hlasu Cecile od něj neslyšela, působil hrůzostrašně, ale ona se nebála. Selhala ve svém plánu, stejně ji zabije. Proto se mu jen podívala do očí a mlčela. Chlapec si povzdechl.

„Nechtěl jsem to udělat, ale nedáváš mi na vybranou," pronesl jen, než otevřel ampuli, obešel jí, a několik kapek se dopadlo na její levou lopatku. Nejdříve necítila nic, myslela si, že jen blafoval. Poté to přišlo.

Šílená bolest se jí rozlila po celé lopatce, přišlo jí, jako by jí tekuté stříbro doslova žralo kůži a svalovinu. Nechtěla křičet, shodit se, ale nemohla přestat. Byla v agónii.

„Už mi řekneš, cos mu slíbila?" zeptal se Tristan. Nedal to najevo, ale stejně i jeho děsil účinek, nechtěl jí ublížit, ale moc dobře věděl, čeho je démon schopný a potřeboval vědět, proti čemu stojí.

Cecile se na něj podívala. Rusé vlasy, slepené potem, se jí lepily k tváři, která se křivila v bolestné grimase. Předtím tam seděla, teď ležela, celá její jedna lopatka byla zarudlá, místy jí prýštila krev. Byl to děsivý pohled, ale Tristan viděl už i horší, více zničená těla.

„Neřeknu," mezi bolestným sténáním ze sebe dostala Cecile.

„Nenuť mě to znovu použít," povzdychl si. I když tam ležela a přišlo jí, že její tělo je v jednom ohni a stříbro jí pomalu ubíjí, našla tu sílu, aby se na něj podívala pohledem pevným a neústupným. Tristan si povzdychl podruhé, jelikož on jí ubližovat nechtěl, a několik dalších kapek dopadlo i na její druhou lopatku. Cecile řvala bolestí. Opakovala jen několik slov, ze kterých Tristan pochopil, že volá Dariana, démona, aby jí pomohl. Nikoho však neviděl, jen dívku ležící ve slámě, která bolestí div nezešílela.

Cecile viděla však něco jiného. Viděla toho, který jí slíbil pomoc, který jí daroval moc, který s ní laškoval. Stál mezi dveřmi, opřený o levou stranu zárubně a pozoroval ji. Až nyní pochopila, proč je démon. Nehnul ani brvou, když po ní vlkodlak lil stříbro, když volala jeho jméno, jen se tvářil znuděně.

„Pomož si sama, má milá, dal jsem ti moc, nikoliv pomocnou ruku," slyšela jeho ironický hlas, než se otočil, a odešel. Sledovala jeho záda mizící v oparu temné noci. V tu chvíli jí došlo, že je na vše úplně sama.

„Vy-hrál si," nedokázala říct ani souvislé slovo, natož větu, jak všechny její smysly, všechna nervová zakončení se soustředila na ohromnou bolest. Tristan přikývl a klekl si k ní. Rychle jí začal odstraňovat stříbro z jejích zad. Nakonec došel ještě pro vědro s vodou a namočil do něj hadr, který jí položil na záda. Cecile nikdy nepocítila tak obrovskou úlevu.

„Řekni mi vše, od začátku," pobídl ji. Cecile se nedokázala zvednout, jak byla zesláblá, ale očima naznačila že souhlasí. Nadechla se, a spustila.

„Když mi bylo asi devět let, přestěhovaly jsme se s matkou sem do Ettylu, ona se živila jako hrnčířka, byla opravdu skvělá, a Ettylští lidé její práci milovali a rádi za ni platili. Víš, moje máma nebyla jako normální upír. Neměla ráda, že musí ubližovat lidem, a tak se živila na zvířatech. I mě tak učila. Živily jsme se buď zvěří nebo elixíry od čarodějek. Bylo nám tu dobře, starý Alfa nám dal jedinou podmínku, nezaútočit na lidi. A to jsme dodržovaly. Žily jsme tu asi tři roky, než zemřel a na jeho místo dosedl tvůj strýc. Nevěděly jsme, že on nesouhlasí s tím, abychom tu bydlely. A tak čekal na záminku, aby nás mohl zlikvidovat. V té době jsme se živily jen elixíry, ale čarodějce došla hlavní přísada a my se potřebovaly nakrmit.

Tak jsme odešly do lesa, že si chytíme nějakou zvěř a nakrmíme se na ní, ale to tvému strýci stačilo jako záminka. Zaútočila na nás celá smečka. Má matka mě přinutila utíkat, měla jsem zmizet, pryč odsud. Chtěla jsem, aby utíkala se mnou, ale nedovolila mi to. Slyšela jsem, jak křičela, když se na ní vrhli, ale už jsem se nemohla vrátit. Proto jsem ho chtěla zabít. Protože on mi bezdůvodně zabil matku. Upíra, který by radši zemřel hlady, než se napil člověka.

Tak jsem přemýšlela a hledala způsob, jak jej přelstít. Zkoušela jsem několik čarodějek, i temných čarodějnic, ale žádná nechtěla provést zaměňovací kouzlo. Poslední, se mi vysmála, že tohle by udělal jenom démon. A tak jsem pátrala.

Hledala jsem jakoukoliv zmínku, vše, co bych mohla použít, abych jej našla. A to se mi také povedlo. Vyvolat démona bylo jednoduché. Byli jsme dohodnutí, on mi věnuje maskování, jaké by se mi hodilo, než bych ovládla celou Amébu. On by si poté vzal mou duši.

Najít a přidat se sem bylo také lehké. Nebýt tebe, už by to měl za sebou a já vykonala svou pomstu," dovyprávěla Cecile svůj příběh. Jelikož to byl dlouhý příběh, Tristan jí několikrát hadr namočil. Rána se totiž chovala jako klasická spálenina, s tím rozdílem, že byla o něco více horká, a tak vytahovala více tepla a tím ten hadr sušila.

„Ehm, Cecile, doufám že víš, co to obnáší, když přijdeš o duši," zmohl se Tristan nakonec jen na tohle.

„Co jsem pochopila, dostanu jen více moci," pověděla mu. Tristan se dlouze nadechl a vydechl.

„Tahle to ale nefunguje. Když tě někdo připraví o duši, přijdeš o vše. O pocity, myšlení, o svou osobnost. Budeš jen bezhlavou loutkou temného loutkaře. Já, no viděl jsem už takové případy," kousl se do rtu chlapec. Cecile se na něj jen vyděšeně dívala.

„Ale to nikde psáno nebylo," hrůzu v jejím hlase bylo velmi jasně znát. Tristan to chápal, i jemu to přišlo podivné, než musel celý cech zastavit jeho otce, omegu, který nechtěl být pod vládou svého bratra.

„Můj otec tomu propadl, bylo to...šílené. Ale je to dobré, má dobrá přítelkyně by nám mohla poradit, jak zlomit tuto dohodu, obzvláště, když nesplníš její podmínku," ani on nezněl úplně přesvědčivě, ale Cecile to donutilo se pousmát, že se snažil jí pomoci. Pomohl jí na nohy a sundával z ní řetěz.

„Proč mi vůbec pomáháš?" zeptala se během toho, co jí rozvazoval.

„Protože nechci vidět někoho dalšího, kdo by dopadl jako můj otec," zněla prostá odpověď. Cecile jej chytila za ruku a zvedla k němu svůj pohled. Dívala se mu pevně do očí.

„Slib mi, že kdybych o duši přišla, budeš to ty, kdo mě zabije," požádala jej. Tristan pochopil. Brala jej jako někoho, na koho se může spolehnout. V jejím životě poznala mnohé, ale pevné pouto přátelství nikoliv. Proto přikývl.

„Slibuji," řekl jen.