Kapitola 1.

Ráno se probudila s vědomím, že konečně může opustit svůj byt, a udělat to, co plánovala od svých osmi let. Tehdy byla jen bezelstné dítě, které neřešilo původ. Ano, krmila se na lidech, ale tak, aby nikomu neublížila. Cecile se posadila na postel. Její matka byla ten nejlaskavější upír, kterého znala. Jako malou se ji snažila vychovat v úctě k životu. Odsuzovala krmení na lidech, krmila se na zvířatech, stejně tak se tomu snažila naučit i Cecile. Bohužel vlkodlaci ve své vlčí podstatě nebyli od vlků k rozeznání. A tohle stálo její matku život. Cecile se ošila při vzpomínce na to, jak zbytek vlkodlačí smečky zaútočil na její matku a roztrhal jí. V tu chvíli se zařekla, že tuhle smečku zničí. Zatnula ruce v pěst. Byl čas vyrazit, čekala už tak dlouho. Zadívala se na svou dlaň, kde se na ní koukala jizva. Jizva, která jí připomínala dohodu s démonem, a moc, kterou díky tomu získala. Usmála se pro sebe, vzala si svou brašnu, která byla nalehko sbalená na dlouhou cestu.

Sešla do přízemí, kde byla cítit vůně chmelu a bylo slyšet několik hovorů. Bydlela nad hospodou, stejně jako její, dá se říct kamarád, Lucien. 

„Cecile!" zamával od jednoho stolu, kde měl ve společnosti mladou dívku. Cecile se zle usmála a přišla k němu. 

„Zase jídlo až pod nos?" ušklíbla se na dívku, která nejspíše byla v transu. Lucien ovládal mysl ostatních, týkalo se to však lidí. Každý upír časem získával nějakou schopnost. Cecile byla však velmi mladá na to, aby se u ní něco takového objevilo. 

„Dělám to už přes dvě stě let má drahá, není důvod s tím přestat," usmál se. Cecile se posadila a mávla na čarodějku za pultem, která porozuměla. Čarodějky totiž uměli vytvořit náhradu za krev, která dokázala zasytit upíra. 

„Měla by sis najít člověka, drahá, je to mnohem lepší než to, co ti tam doslova vykouzlí," usmál se tmavovlásek a něžně políbil svou lidskou společnici na krku. 

„Víš, že nejde o to, že bych nechtěla, jako spíše o to, že málokdo dobrovolně nabídne svou krev," usmála se. Čarodějka, která byla za pultem došla k nim. 

„Vaše pití, slečno Cecile," usmála se naučeným způsobem. 

„Děkuji, mohu poprosit o zásobu na sedm dní. Vydávám se na cestu, a nevím kdy potkám jinou čarodějku," požádala ji slušně Cecile. Ačkoliv plánovala pomstu, neznamenalo to, že zapomene na slušné vychování. Nebo alespoň částečné slušné vychování. 

„Jistě, pokud počkáte chvíli mohu vám to připravit," usmála se čarodějka a odešla dozadu, míchat směs.

 „Víš Cecile, kdybys nebyla taková, mohla bys mít občerstvení kdykoliv. Ale tvé až příliš slušné vychování mi bude chybět. Plánuješ se někdy vrátit?" zeptal se Lucien a s lehkostí se zakousl do krku své společnice. Cecile se napila svého pití a zamyšleně poklepala pravým ukazováčkem na korbel.

„To opravdu netuším, ale naše životy trvají tak dlouho, jak jen to jde. Třeba se potkáme ještě za tohohle života, možná za nějaký příští," usmála se Cecile tajemně.

 „To máš pravdu, byl bych ale rád, kdyby to bylo ještě tenhle život má drahá Cecile, přeci jen sami víme že náš život je dlouhý, ale také chatrný. Můžeme upadnout na kůl, naše hlava může opustit tělo, nu anebo nás mohou vlkodlaci rozervat na tolik částí, že je nelze spočítat," usmál se potutelně Lucien. Cecile se zamračila. 

„Budeme doufat v lepší zítřky," pronesla se zatnutou čelistí, aby nepoznal, jak se jí jeho narážka na její matku, dotkla. 

 „Budeme Cecile, budeme. Ať s nad tebou bdí Antlia má drahá," usmál se naposled do jejích očí a znovu zabořil zuby do krku dívky. Cecile přikývla a vydala se k pultu, převzala menší brašnu, která se dala přidělat pomocí pásku ke kalhotám, a byla plná té směsi, zaplatila a s rozloučením opustila vše, co jí doteď bylo blízké.

„Neboj se mami, již brzy tě pomstím," zašeptala do hluboké noci, než opustila svůj domov, a vše, na čem jí dříve záleželo.

Zdravím, tak snad se tahle kapitola líbila. Zatím to bylo jen takové menší okecávání před velikou cestou, kterou Cecile ještě projde, a není tím myšlena, jen ta, co se dá vyčíst v mapách.

W.