„Ten výhružný doprovod lady Sybil mě poněkud znervózňuje."

Oba muži se jako na povel ohlédli za sebe na konec jejich výpravy, kde většina lidí kráčela po svých či jela na povozech. Vzadu ji uzavíral mohutný černý kočár obklopený statnými bojovníky na koních, kteří jeli mlčky, tváře skryté za maskami a přilbicemi. Chladné zbraně, kterými byly vyzbrojeni, nechávali zavěšené na sedlech všem na odiv. Proto se od nich také lidé drželi co nejdále. Všem bylo jasné, že v případě nebezpečí nechají vesničany jejich osudu.

Sybilla si ani neuvědomila, jak blízko se oběma mužům dostala, když míjela na koni, oblečená jako palácová služebná, nekonečnou řadu zbědovaných poutníků. Sybilla nikdy neviděla pohromadě tolik bídy a zoufalství. Nechtěla se dívat, ale nemohla odtrhnout oči. Až teď skutečně pochopila Wenovy výtky, že o světě tam venku nemá ani ponětí. Zlobila se na něj pro tyhle řeči, cítila se ponížená, dělal z ní naivní dítě... Ale pravda byla, že její představa o chudobě končila ve Stokách hlavního města. O životě za hradbami pouze slýchala od poutníků a obchodních karavan, od učitelů; nikdy jej neviděla a nezažila na vlastní kůži.

Byla jako omráčená. Dokud ji neprobral hlas Arama z Taly.

Nejdříve se polekala, že si jí všimnou, poznají v ní na kost promoklou služku, která se jim oběma nedávno připletla do cesty. Jejich pohled ale po princezně sklouzl bez většího zájmu. Mladá žena, v ošoupaném vybledlém plášti s kápí pro ně nebyla ničím zajímavá. Vypadala jako jedna ze služebných, které směřovaly do Aveney spolu se svou paní. Většinou použité a zahozené hračky Sybilina bratra, který je s chutí poslal tak daleko, jak jen nyní mohl. Jen jediná z nich věděla, že v povozu nesedí princezna Sybil, a ta nic nepoví, tím si byla zcela jistá. Zbytek byl... řekněme přinejmenším nedůvěryhodný.

Ohlédla se směrem, kam mířily pohledy obou mužů, a musela uznat, že její královská výprava skutečně vypadá až strašidelně. V pološeru a dusivém oparu, který se vznášel ve vzduchu, působil jako přízračné zjevení z hlubin země...

Vyrazili před třemi dny a všichni se jich stranili. Angiersovi i Talyho muži, které vojevůdci zverbovali jako svůj doprovod, i vesničané. Královští tvořili jakýsi odloučený zadní voj, o který se nikdo nestaral, pokud udržovali bezpečný odstup. Těch pár posledních dní vnímala jako v mlze. Události pro ni nabraly tak rychlý spád, že ji strhly; silný proud, proti němuž nebylo obrany. Vzala si jen to nejnutnější a vybavena bratrovým tajuplným vzkazem – Aveney – vyrazila do neznáma. Sama. Ačkoliv v hloubi duše věřila, že Wen dodrží svou přísahu a neopustí ji. Bude nablízku, chránit ji. Věřil, že má důležité poslání. On tomu vždy věřil.

„Necháme je vydechnout."

Na Angiersův pokyn se výprava zastavila na vhodném místě, kde si měli všichni odpočinout a občerstvit se před další cestou. Sama se už po hodinách v sedle cítila unavená a bolavá, a to se mohla na rozdíl od mnoha jiných vézt.

Masa lidí byla nezvykle tichá, za celou dobu neslyšela více, než příležitostný šepot a pláč malých dětí. Nikdo z nich neměl dost sil, většina upnula poslední naděje k cestě do neznáma po boku muže, který proslul jako nemilosrdný služebník krále říše Nam. Připomínali živé mrtvé... Shodili svá zavazadla, slezli z vozů a jali se rozdělovat to málo ze zásob, které jim Angiers a Taly zajistili. Palácové klepy nesly zvěsti, že to nebylo právě jednoduché. Sibyl věděla, že klepy byly pravdivé.

„Nevíš, kde je tvé místo, děvče?" Hlas Pána z Taly hned za jejími zády ji vylekal. „Ho ho, nechtěl jsem tě vyděsit." Popadl otěže jejího koně a poplácal jej něžně po krku. „Myslel jsem to zvíře," usmál se šibalsky a vychutnával si dívčiny rozpaky. Neměl ani tušení s kým mluví.

Princeznina kobylka, která obvykle nesnesla dotek kohokoliv cizího, vypadala naprosto spokojeně a klidně. To Sybil trochu dopálilo. Tenhle muž neustále balancoval mezi uhlazeným a uctivým vystupováním, a jakousi blahosklonností, či přímo mužskou arogancí. To Angiers byl alespoň přímočaře protivný.

„Pane," špitla a sklonila hlavu. Všimla si, že ruce má pohledný vysoký muž pokryté mozoly a jizvami. Připomínka let strávených se zbraní, ve službě a ve válkách. To na tvář si zjevně dával větší pozor.

„Nebo snad máš za úkol hlídat princezně muže? Není to poprvé, co se setkáváme, není to tak?"

Zatraceně. Zhluboka se nadechla. Pokud s nimi nemůžeš bojovat, přidej se k nim.

„A pokud ano?" odsekla odbojně, natáhla ruku a čekala, zda jí vrátí otěže.

Podle všeho však nechtěl Sybil nechat odejít a očividně se právě teď začínal docela bavit. „Inu, pak děláš dost špatnou práci, holka. Nejsi právě nenápadná. Popravdě," zamyšleně se rozhlédl po dočasném tábořišti, "nejde tě přehlédnout, i kdybych chtěl."

Žertuje? Snad se nepokouší...? A to si myslela, že horší situace, než že v ní pozná tu chudinku, kterou do jeho domu před nedávnou dobou přivlekl Angiers, nemůže nastat. Chyba. Věděla si rady s lecčím krom mužských choutek. S tím se prostě nesetkávala.

„Nerada bych vám způsobila nepohodlí, pane. Budu se držet z dohledu." Z vašeho především...

„To není žert," ušklíbnul se. „Nechci vás děsit, lady, ale ruku do ohně bych za všechny naše muže nedal."

To je najednou projevů úcty! Počkat... cože?

„To je výhrůžka?"

Ztišil hlas a přistoupil k ní blíž, vlastně až nepříjemně blízko. „Varování."

„To není potřeba," zavrtěla rozhodně hlavou, ale její pohled padl mimoděk na masu neznámých lidí všude kolem. Přemýšlela o nich dosud jen jako o ubožácích, kterým prokazují službu. O žádném z nich však skutečně nic nevěděla. A co teprve vojáci, kteří s nimi táhli – muži zjizvení, zarostlí, tváře zvrásněné a ožehnuté sluncem. Už nejsi v bezpečí domova. Tedy... bezpečí... I přes to, že bylo teplo, se zachvěla. Najednou byla jaksi zranitelnější. Kde nechala rozum? Měla být opatrná, více než to!

Pán z Taly zvážněl, jako by pochopil, co dívce právě letí hlavou. „Nejsou to špatní chlapi, děvče... Ale osamění a pití dokážou udělat i z toho nejlepšího zvěř. Navíc, výprava jako ta naše, může přilákat šelmy... Drž se svých lidí, buď opatrná."

„Proč vám na tom záleží?" zvedla vyzývavě bradu.

Vtiskl jí do ruky otěže její kobylky a na chvíli jí sevřel drobnou ruku v silné dlani. „Byla by tě škoda."

Co vy můžete vědět, pomyslela si hořce. To už ale viděla jen jeho záda, jak se vzdalují. Tam, kde se jeho prsty dotkly Sybilliny kůže, cítila ještě chvíli horkost. Nikdo, krom Wena, se nesměl princezny dotknout. Žádný muž. A tenhle se choval, jako by to byla ta nejprostší věc na světě. Nebylo pochyb o tom, že byl na přízeň žen zvyklý.

S přízní přátel to zřejmě bylo napjatější.

Byl už z doslechu, ale ještě chvíli poté sledovala se zájmem, jak mezi Pánem z Taly a jejím manželem proběhla krátká a ostrá výměna názorů. Bez pochyb se týkala Sybilly. Gestikulace a Angiersův rozčilený výraz hovořili za vše.

„Paní?"

Někdo ji zatahal za rukáv a Sybil ucukla. Byl to jen malý chlapec. Umouněný, nezdravě hubený, nedokázala pořádně odhadnout věk, ale nemohlo mu být více než šest, sedm let. Vzhlížel k ní se strachem i jakousi posvátnou bázní. Její kobylka, mnohem větší, než byl on sám, jej očividně děsila.

„Ano?" Poklesla v kolenou a usmála se, aby jej trochu uklidnila. Tušila, že bude chtít žebrat. Spletla se.

„Paní..." Nervózně těkal očima kolem, ruce se mu třásly a zdálo se, že se každou chvíli rozpláče. „Mamince je zle... Tatínek říkal, že... že možná máte... ranhojiče..." Teď už se opravdu rozplakal. Sybil se rozhlédla ve snaze zjistit, komu ten chlapec patří. Marně.

Šelmy. Ale tohle malé stvoření nevypadalo jako jedna z nich. Vzala jej jemně za ruku. „Zaveď mě za nimi."

Na první pohled bylo jasné, že chlapcova matka nepotřebuje ani tak ranhojiče jako porodní bábu. A to zoufale.

„Žádná mezi námi není, paní." Chlapcův otec se ukláněl až k zemi, ale bylo v tom pramálo upřímné úcty. Doufal, že jim pomůže, ale pociťoval vůči královským spíš pohrdání, jako ti ostatní. „Stefan říkal, že snad princeznin doprovod by mohl... Prosím."

Krom tmavovlasého chlapce, který Sybil přivedl, měli s sebou ještě asi tříleté děvčátko. Sedělo vedle matky, uslzené, nudli u nosu, ale ani nepíplo.

Cítila na sobě pohledy všech kolem, křik rodičky ji drásal v uších. Pravda byla, že lékaře v doprovodu měla. Kyselého starého drába, kterému by nesvěřila ani divokého psa, natož člověka. Navíc měla tušení, že k ženám nemá zrovna zdravý vztah. Ve všech významech, které ji napadaly. Nebyla si jistá, že tady bude něco platný.

„Uvidím, co se dá dělat."

Sledovala zpovzdálí starého Matayuse, jak v naprosto nedostatečných a ponižujících podmínkách vyšetřuje vyčerpanou ženu, která už téměř nevnímala nic, co se kolem ní odehrávalo. Sybil seděla v trávě, schoulená, srdce jí bušilo, když sledovala jak lékař krčí rameny a vrtí otráveně hlavou. Výraz zoufalství na tváři otce rodiny byl výmluvnější než tisíc slov.

Kousek od Sybil se objevila kopyta černého koně a hned poté dopadl do trávy pár těžkých holínek.

„Proč?" zeptal se úsečně, sotva si přidřepl vedle ní.

Překvapeně zamrkala.

„Proč?" zopakoval znovu Angiers, viditelně rozladěný. Snažil se nedat najevo vztek, který se ozýval v jeho hlase.

„Pane?" Dělej hloupou. Tomu muži věří. Vždy.

„Tohle na mě nezkoušej, ztraceně," zasyčel.

Většinou.

„Odmítají se hnout. Tvoje paní se neobtěžuje se mnou mluvit. To všechno kvůli tomuhle?!"

„Zapůjčila jim svého lékaře, můj pane. Do té doby... "

„Musíme se hnout," skočil jí do řeči. „Tady se nemůžeme utábořit na noc. Ať sebou mrskne, nebo mu pomůžu."

„Lékař, nebo dítě?" Upřela na něj své temně hnědé oči s tázavým výrazem. To bylo samo o sobě dost troufalé.

„Já nežertuju," zavrčel důrazně, aniž by spustil oči ze skupinky kolem lékaře. „Máme jen pár hodin, abychom se dostali do bezpečného tábořiště. Vzkaž to své paní."

„To ale ona..." Mávla rukou směrem k rodící ženě.

„Tak tady musí zůstat," utnul její slova nemilosrdně.

Ty bezcitný holomku... „To ale zemřou!"

„Zemřou i tak," vložil se do hovoru nečekaně Matayas, který mezitím skončil s vyšetřením. „Dítěti se nechce ven a žena už je vyčerpaná. Nedá se nic dělat."

Zůstala jako omráčená. Ale to jsou dva životy! „Musí být přece nějaký způsob!" zaprotestovala.

„Je mi líto." Nebylo. Už podle výrazu v tváři.

Děti neplakaly. Muž – Said se jmenoval – ten plakal. Tak, aby jej syn a dcera neviděli. Ale Sybil z dálky postřehla v jeho očích slzy. Miluje ji. Sevřelo se jí srdce smutkem. Umřou dva a všem je to jedno.

„Slyšelas, děvče," dolehl k ní jakoby z dálky Angiersův hlas. „Tady končíme."

„To jste vážně všichni tak bezcitná zvířata?!" vyjela najednou. Ani si neuvědomila, že proti nechtěnému manželovi stojí se zatnutými pěstmi a hlas se jí třese vzteky. „Zemřou dva lidé! Ty děti budou vyrůstat bez matky! Víte, jaké to je?!" Veškerý její hněv se nasměroval na Angierse, jako by měl moc nějak změnit nevyhnutelné.

Vypadal zaskočený jejím výbuchem. „Ano, vím. Jestli zůstaneme, může jich zemřít mnohem víc." Mluvil s ní pomalu a překvapivě mírně, jako s rozzuřeným dítětem.

Nebere tě vážně. Seber se!

„Doktore," obrátila se k Matayusovi, který už očividně chtěl být pryč. „Je nějaká možnost, jak tu ženu a její dítě zachránit?"

„Nemyslím, že by lady Sybil chtěla..." začal povýšeně, ale nedala mu šanci.

„Vám nepřísluší tlumočit, co by lady Sybilla chtěla!"

Zmlknul, ale na tváři se mu rozlil zuřivý, ponížený karmín. To už nalezla zase svou rozhodnost a sebejistotu. Neměla se nechat tak vyvést z míry, ale už se stalo. „Princezna chtěla, abyste našel způsob. Najděte jej."

V tu chvíli se ozval znovu Angiers; poněkud kysele a unaveně. „Šlo by dítě vyříznout?"

„Cože?" Sybil spadla brada hrůzou. Ale k ní nehovořil.

Matayus zbledl. „To jsou nějaké barbarské... to ne!"

„Už jsem to viděl. Hartové na severu. A Entrové."

„Barbaři!" vyprskla Matayus. „Pro ně je plod důležitější, než život matky... To je naprosto nepřípustné. "

„Přežili?" Sybil konečně našla řeč.

Angiers váhavě kývl. „Dítě, často. Matka i dítě, zřídka. Ale jsou to drsné národy. Bojovníci. A... narovinu, nejspíš měli sakra štěstí."

„Dokážete to?" otočila se k lékaři, který vystřídal barvy od popelavé k zelené a zpět. „Víte, jak na to?"

Lékař se tvářil dokonale zhnuseně a podvědomě couval. „Vím, o co se jedná. To jsou praktiky dobré leda pro zvířata! A pro pasáky dobytka. Nebudu riskovat život proto, abych tady páral břich nějaké vesničance, která nejspíš stejně nepřežije."

„Pravda je," pokračoval Angiers mírně, „že je to náš jediný lékař."

Zatla zuby. Byl jediný. Nenahraditelný. Kdyby se mu něco stalo... Na hrudi se jí usadila tíseň. Poprvé mohla reálně využít svůj vliv, aby někomu pomohla. Skutečně pomohla. A byla v koncích. Jistě, mohla mu to dát příkazem. Rozbolela ji hlava.

„Jak ti říkají?"

Zmateně se zadívala na Angierse. „Nadya."

„Nadya..." zopakoval polohlasem. „Tady nejsme v paláci, Nadyo. Venku v divočině je třeba někdy dělat tvrdá rozhodnutí. Snaha tvé paní je možná chvályhodná, ale tady není ani vhodné místo ani čas."

Sklopila hlavu, jako by odpověď číhala na špičkách jejích bot. Nebylo s kým se poradit. Věděla, že pohled na dvě malé děti a umírající ženu s dítětem pod srdcem, by ji pronásledoval do konce života. Možná není předurčena pro něco velkého a významného. Ale malé gesto laskavosti...

„Máme s sebou někoho, kohokoliv, kdo by to dokázal? Kdo viděl, jak..."

Angiers rázně mávl rukou. „To pochybuji. Já to viděl a není to nic pěkného. Ani snadného. Zapomeňte na to. Musíme jít."

Strnula. Čas zpomalil, vítr ve větvích hvozdu za jejich zády tiše zpíval. Poznávala tu melodii, slýchala ji jako malá dívka. Maminko...

„Běžte. My zůstaneme," oznámila překvapenému Angiersovi. Lékař zůstal v ještě větším šoku. „Nechte nám jeden povoz, pane. Stačí malý, který utáhne jedna kobylka."

Teď už Sybil popadl Angiers nesmlouvavě za paži a přes její šokovaný protest ji odvlekl stranou. „Na co si tady hraješ, děvče?! Služka nebude rozkazovat mně! Felčar zůstane s námi, ty si zalez zpátky k princezně pod sukni a jdeme!"

Do tváří se jí valila krev, byla rozzuřená a zároveň vylekaná. Znovu v krátké době čelila vzteku tohohle muže, stále si vybavovala sevření jeho prstů na hrdle, neomalené výhrůžky, kterými ji zahrnul.

„Nevím, proč si myslíš, že máš právo diktovat mně podmínky, ale tady rozhoduju já! Rozumíš?!"

Mít tak Arininy schopnosti... Jednal s ní jako se vzpurným dítětem. Dokázala by se mu postavit, jako Sybilla z rodu Hoa určitě. Jako služebná Nadya... Jako služebná si zahrávala s ohněm. Ale prozradit se nemohla.

„Mohl jste je zabít, všechny," řekla místo toho. „Neudělal jste to. Uvěřili vám. Já chci věřit, že jste víc, než žoldák a vrah." Co to u všech králů vykládáš?! Pověsí tě na strom...

„Jen trochu času a jeden povoz. Já prosím o to nejcennější, co můžete dát. O čas." Pověsí tě na nejvyšší větev. Ty nepředstíráš hloupost, ty jsi hloupá.

Vsadila vše na jednu kartu a čekala se zatajeným dechem. Dívala se Angiersovi upřeně do očí a neuhnula ani o píď. Skutečně chtěla věřit, že i v hrubiánovi jako on je něco dobrého. Miloval přece svou ženu, přinejmenším to tvrdil; stejně jako muž, kterému právě jeho manželka i s dítětem odchází před očima. Chápal, musel chápat tu bolest.

Povolil sevření na jejím předloktí. „Zatraceně. Ksakru." Otočil se na patě a odešel. Cestou už znakoval rozkazy směrem ke svým mužům.

O chvíli později se celá masa lidí zvedla - nasedli na koně, mezky, povozy a vydali se na další cestu, tentokráte k nočnímu tábořišti.

Zírala na jeho záda, snažila se setřást strach a zklamání. „Co potřebujete, aby..." Obrátila se na Matayuse víc otřesená, než si chtěla připustit.

„Děláte chybu. Tohle lady Sybilla nemůže..."

„Může. Jednám na její výslovný příkaz. A teď – máte pomáhat, tak běžte a pomáhejte."

„On má jiný názor," zavrčel lékař a kývnul bradou kamsi za její rameno.

Sybil se otočila a viděla, jak se k ní blíží Angiers se Saidem. Co...? Rázovali svižně, tak tak že stihla narovnat ramena a zvednout bradu, aby alespoň vypadala sebevědomě.

„Tak prosím," zavrčel Angiers. Netušila, co tím myslí.

„Nedělejte to!" zaúpěl Said k Matayusovi, v očích čirá hrůza.

„Co jste mu ře..." Nedořekla.

„Zabijete ji!" vyjekl Said.

„To nejspíš ano," pokrčil Matayus rameny, čím dál otrávenější celou situací. „Šance jsou takové, že můžu vyříznout dítě. A to může přežít. Nebo ne, dítě umře, ale snad přežije matka. Vyberte si, co vám libo."

Byla nepříčetná. Nechápala, jak takhle mohou mluvit o životě ženy a dítěte. Jako by nic neznamenali. A když se dívala na tváře těch mužů, pochopila, že má pravdu. Neznamenali.

„Zachraňte mi ženu," vydechl Said zničeně a Sybil poklesla brada.

„Napadlo vás," vmísila se do porady stařešinů, „zeptat se třeba jí?"

Muži se zarazili a pohledy všech se soustředily na Sybil. Najednou se cítila pevná jako skála. „Zeptejte se jí."

„Je vyčerpaná, nebude schopna... a i kdyby, stěží pochopí..."

„Pochopí," zahřměl princeznin hlas nečekaně silně.

Měla pravdu. Pochopila.

„Ženská. Hloupá..."

Matayus si chystal nástroje a tiše nadával. Všichni odjeli, včetně Khaylina muže a dvou starších dětí. Bránili se, ale žena byla rozhodná a napnula poslední síly k tomu, aby je vyslala do bezpečí nočního tábořiště se zbytkem výpravy. Znala své šance. Zůstali sami uprostřed divočiny, kdykoliv je mohla přepadnout divá zvěř, loupeživá banda nebo orkany, které se na nebi objevovaly bez varování v posledních dnech. Ti podivní tvorové, kteří je mohli rozdrtit v jediném okamžiku.

„Je silnější, než si myslíte," odsekla Sybil a otřela ženě čelo a rty vlhkým hadříkem.

Tušila, co by jí na tuhle vzpouru řekl Wen. Zbytečné riziko. Ohrozila svůj velký úkol... Ale jaký úkol to měl být? Celý její život byl předurčený, ať už podivnou věštbou staré ženy, nebo tím, kde se narodila. Neměla tady být. Neměla se vzpouzet. Bylo to ale její rozhodnutí. Snad poprvé se vzepřela vůli mužů, vůli starších, ač to bylo nezodpovědné, možná hloupé a beznadějné. Ale byla to Sybillina volba.

„Dětí je jako sraček," vyprskl doktor vztekle. „Mohli si nadělat hromadu dalších! Co děcko bez matky... umře, nejpozději do roka... K čemu tohle?!"

Tebe taky měli utopit ty sráči.

„Nechápu, jak mě tady mohla lady Sybilla nechat kvůli takové špíně."

„Koho myslíte?" Upřela na něj pronikavý pohled svých oříškově tmavých očí. „Matka princezny nebyla vysokého původu, na to pamatujte, pane. Dala život dědicům budoucího krále. Stejnou dírou na svět přijdeme a do stejné díry se nakonec dohrabeme. A co nás čeká mezitím, může být velké překvapení. Překvapení, které vás může stát krk." Už se ani nesnažila zamaskovat výhrůžku v hlase. Těžko říct, co to bylo, že lékař zbledl a na odiv dávaná sebejistota jej na pár chvil nečekaně opustila. Jako kdyby něco vycítil v jejím tónu, nebo výrazu tváře...

„Khayla chrání své dítě. Umřela by pro něj. Až vy umřete, nespadne ani list ze stromu."

Ach, vážně kruté. To s ním určitě otřese.

„Co o mě víš, abys mě soudila?" ucedil jedovatě v odpověď.

Už už měla na jazyku říznou poznámku, ale najednou se žádná nezdála ta správná.

Muž se ušklíbl. „To jsem si myslel." Hodil po ní kus špalku ze dřeva. „Tohle ať skousne."

Nervózně se ošila. „Jen tohle? A něco od bolesti?"

„Má takové bolesti, že si ani nevšimne, že ji řežu..."

„Ale..."

„Použijte tohle," ozval se za nimi mužský hlas.

Sybilla se otočila tak rychle, až málem upadla. Srdce jí bylo jako splašené. Než stihla mrknout, přistál jí v rukou smotek bylin v kusu hadru.

„Hodit do horké vody, jen na chvíli. Musí to vypít. Zmírní to bolesti," vysvětlil Angiers, zatímco si vyhrnoval rukávy. Kousek za ním byl uvázaný u stromu jeho kůň a vedle zevlovali dva ozbrojenci, ještě stále v sedle, a táhli malou káru. „A nekoukej tak, princezno, hybaj, dokud to má ještě smysl!"

Hrklo v ní, když ji oslovil princezno, než pochopila, že to byl z jeho strany pokus o žert.

„Musíme si pospíšit, doktore, takže pojďme na to."

Uvařila odvar z bylin, které jí manžel dal, a nechala pár doušků Khaylu vypít. Byla bledá a těžce se jí dýchalo. Až pak, když její pomoc nebyla potřebná, mohla jen sledovat počínání doktora a Derricka z Angiers nad těhotnou ženou a musela uznat, že Matayus, jakkoliv byl protivný jako člověk, byl nesmírně zručný jako lékař. Angiers promlouval ke Khayle tiše a jemně, uklidňujícím hlasem, který u něj slyšela poprvé. Zacházel s ní, jako kdyby byla šlechtična, ačkoliv byl ještě před chvílí ochoten ji zde nechat samotnou zemřít. Nechápala tyhle změny v jeho chování. Jak by mohla, vůbec jej neznala. V jednu chvíli se projevoval jako krutý, bezcitný hrubián. A pak... Mátlo ji to.

To, co se dělo, bylo jako ze zlého snu. Tolik bolesti a krve, co najednou měla před sebou. Sybil se zhoupnul žaludek, když nůž rozřízl Khayle podbřišek. Museli ji Angiersem pevně držet. Trvalo to ale jen chvíli, vyčerpáním a bolestí nakonec omdlela, odvar z bylin ztlumil jen prvotní náraz, ale nespasil. Mdloba byla milosrdnější.

Kostnaté ruce Matayuse se zanořily do t krvavé změti a vytáhly něco, co stěží připomínalo člověka. Bylo to malé, od krve a čehosi bílého, mazlavé... Sybil na moment zapomněla dýchat... A dítě neplakalo. Nedýchalo.

Chlapeček.

Muži jednali rychle. Zdálo se, že Angiers není u porodu dítěte prvně. Věděl co má dělat a co čekat. Sybil jen rychle sundala plášť a dítě do něj zabalila. Bylo velké a zdálo se silné, ale bylo promodralé a nehýbalo se. Nedívala se, co Matayus dělá, ale zahlédla jehlu a nit, a po chvíli ucítila i zápach škvařící se kůže.

No tak, dýchej maličký, nemůžeš to vzdát! Houpala dítě na rukou, promlouvala k němu, hladila jej po tvářích a vinula jej na hruď, jako kdyby bylo její vlastní. V tu chvíli to tak cítila.

„Dýchej... prosím, srdíčko... dýchej maličký..." šeptala mu do tmavých vlásků. Ani si nevšimla, že se jí do očí nahrnuly slzy.

„Hel ty... stůj..." zarazil ji Angiers ani si nevšimla, že rázuje kolem bez rozmyslu. Vzal ji kolem ramen a odvedl ke kárce, na kterou ji i s bezvládným dítětem vysadil. Byla jako v mrákotách, skoro nevnímala, co se kolem ní děje.

„Omlouvám se," řekl Angiers.

„Za c..." V tu chvíli jí trhnutím rozpáral blůzku a odhalil hrudník. Vykřikla. „Zavři pusu." Vyprostil dítě z pláště a položil jej Sybil na holý hrudník, pak oba pečlivě pláštěm přikryl. Zírala na něj s rozšířenýma očima a nebyla schopná slov. Jenže v tu chvíli se dítě pohnulo a začalo dýchat. Instinktivně jej sevřela těsněji v rukou, ačkoliv se bála, že tomu drobnému tvorečkovi neopatrností ublíží.

Angiers seskočil z vozu a vzal si na pomoc své ozbrojence. O chvíli později naložili na kárku i Khaylu, která byla stále v bezvědomí; měla popelavou kůži a dýchala jen slabě.

Matayuse vysadili na jeho koně a Sybillina si vzal na starost Angiers. „Jedeme!" zavelel.

Chtěla mu říci děkuji, ale mohla jen sledovat manželova záda v sedle koně, jak je vede do nočního tábořiště. Sevřela tak Khaylinu ruku a nepustila ani jednoho z nich. Dítě bude hladové, blesklo jí hlavou. Modlila se, aby se našla matka, která bude ochotná, dát mu své mléko. A aby Khayla přežila. Nemohla z chlapečka spustit oči. Tak křehký a nevinný. Kdo by mohl tak malému tvorovi ublížit. Snad věděl,v jakém jsou nebezpečí; byl tak tichý jako malé zvířátko, skrývající se před šelmou. Byla celá od krve, ale vůbec jí na tom nezáleželo. Byla to hrůza, kterou nevymaže, a zároveň ten nejkrásnější pocit, který dosud zažila.