Den se probudil, slunce zlatilo krajinu a vzduch byl svěží, prosycený sladkými vůněmi z rozkvetlých zahrad. Přesto nad tou nádherou visel stín a někteří by možná řekli, že tu byl vždy.

Veškerý shon, spojený s královskou svatbou, nemohl být důvodem, aby Sybil zanedbala své povinnosti vůči králi, a tak toho dne ráno opět vstoupila do jeho komnat, aby mu pomohla s ranní lázní. Tentokrát se ovšem cítila, jako by šla na popravu. Své chmury skryla pod závoj, jako vždy, ale tentokrát snad nikoho nemohla ošálit.

Městem už se nesly řeči o ponížené a nechtěné nevěstě, i neustále opilém a neurvalém ženichovi. Sybil chtěla utéct, nechat vše za sebou, ale nemohla. Cítila se v pasti, jako zvíře lapené mezi strachem a povinností. Wen už se neukázal, ačkoliv tušila jeho přítomnost. Tentokrát ji neuklidňovala, právě naopak.

„Máš už dar pro svého budoucího manžela?" optal se starý muž náhle a vytrhl Sybil ze zadumání.

Nevesele se usmála. Možná sklep plný vína by jej potěšil... Kéž by se v něm nechal zazdít.

„Dar? Ani toho muže neznám. Co mu mám dát?"

„Je to zvyk, má drahá. Tradice. Tradice by se měly dodržovat."

Tradice rodu plného vrahů, lhářů a krvesmilníků. Nikdy nechápala, proč se tak křečovitě drží svých starých zvyků a relikvií spojených s jejich domem. Jen prázdná gesta, která dávno ztratila smysl, neboť ten už si nikdo nepamatoval.

„D-dám mu svůj život, je to m-málo?" Zarazila se. „Můj pane."

„Budeš mít pro manžela při dnešní ceremonii dar. Žádné výmluvy mě nezajímají."

Určitě se na dar celý třese. Už tak měla v království nevalnou – ačkoliv léta pečlivě budovanou – pověst. Nicméně kvůli Derrickovi z Angiers se jí vysmívala i poslední děvečka. Všichni očekávali, že velkolepá ceremonie bude trapná fraška s kulhající nevěstou a zpustlým ženichem.

Její sourozenci se na to nesmírně těšili.

Uzel, který cítila kolem krku, se ještě víc utáhl.

Omyla krále a pomohla mu z lázně ven, kde jej osušila a pomohla mu s oblékáním. Dnes spolu téměř nemluvili, což ale nebylo neobvyklé.

„Víš, proč jsem si zvolil tebe?" zeptal se znenadání panovník a Sybil měla co dělat, aby neupustila pohár s vínem, který mu chystala ke krbu.

Ne, jistě že ne. Krom toho, že nikdo jiný z rodiny by se k tak potupnému zacházení nenechal přesvědčit...

Král se usadil v pohodlném křesle a poprvé vybídl Sybil, aby přijala místo naproti němu a nabídla si vína.

Sybil k rudé tekutině v poháru krátce přičichla, ale pít se zdráhala. Nezvyklá situace dívku znejistila, mohla jen vyčkávat.

„Náš dům postihl mor." Starý muž usrkl karmínové tekutiny a pohled upřel do plamenů. „Je to hniloba, která jej rozežírá zevnitř už celé generace. Zažil jsem hrdé a slavné dny. A přesto, teď když se dívám do tváře smrti – a věz, že si pro mne přijde brzy – cítím hluboký smutek nad tím, co požírá mou rodinu. Mou zem."

Soustředil pohled, náhle nečekaně jasný, na Sybil. „My jsme ten jed, maličká. Vždy jsme to byli my, náš rod je prokletý. Ale to ty víš."

Mlčela a v útrobách se jí rozlézal chlad. Neměla nejmenší tušení, kam míří, ale nelíbilo se jí to.

„Kterýkoliv z nich by mě v mé nemohoucnosti okamžitě podřezal jako nejsprostší podsvinče. Ale ty ne. Nedokázala bys to."

Taková slova si mohl dovolit skutečně jen svrchovaný vládce, ale přesto nechápala, odkud se berou. A proč je říká právě jí? Zkouší ji? Mohl mít stejný proslov ke všem členům rodiny? Jakou čekal reakci? A tak, jako vždy, když se cítila v ohrožení, stáhla se za svou masku prostinké, trochu ustrašené dívenky, a vyčkávala, s podivným pocitem kolem žaludku při vzpomínce, jak se jen před pár dny plížila nocí, aby zavraždila budoucího manžela. Udělala by to ovšem?

„A-no, jsem slabá, m-můj pane," přitakal poníženě a doufala, že si nevšimne jejího zaváhání.

„Skutečně?" Král z ní nespouštěl pohled černočerných očí. „Snad ano... snad jsi o tom opravdu přesvědčená." Znova se opřel do křesla. „Ty a Harald jste byli vždy jiní. Nosili jste její krev. Vaše matka ... tvá matka, věděla kým jsme. Věděla to. Ale milovala mého syna. Ta láska ji nakonec zahubila. Dám ti do manželství jednu radu, mé dítě. Nevěř na lásku. Zabila více lidí, než nemoci a meče."

Mlčky přikývla. Nejmocnější muž říše jí dával kázání o lásce, sám nikdy lásku nepocítil, dokonce ani vůči vlastním dětem. Nebylo to směšné, spíš to vzbuzovalo hrůzu. Propadal šílenství? Nebo stařecké horkosti?

„Nemůžeš se schovávat věčně, Sybil. Brzy budeš nucena čelit světu jaký je. Krutý, nemilosrdný, zlý. Obelhat tvé sourozence, nebo tvého otce, to není tak těžké. Jsou to hlupáci. Intrikáni, kteří si nedohlédnou na špičku vlastního nosu. Ve své pýše nevidí, co by vidět měli. Tím ale nejsou méně nebezpeční. Já, já vidím mnohé. Ale k čemu je mi to dobré? Jasná mysl v těle, které neslouží a rozpadá se."

Proč.

Co chce?

Mám se začít bát? Zamyslela se. Už jen to, co řekl, stačilo, aby se pokusila utéct rychle a co nejdále. Ale... kam jít. Nebylo místo, kde by se natrvalo schovala. Pokud někomu řekl, z čeho ji podezírá...

„Máme spolu tajemství, maličká. Není to tak?"

Přikývla. Ani nehlesla.

„Náš rod by měl shořet v plamenech. Přesto udělám vše pro to, aby přežil. Přetrváme. Budeme věční."

Je šílený.

„A teď odejdi. Chci přemýšlet."

Sybil se definitivně udělalo špatně.

--------------------------------------------------

V nejvyšším bodě Dravčího hnízda bylo místo, kam téměř nikdo nesměl vstoupit. Sloužící se ani neodvážili přiblížit, natož nakukovat do zavřeného pokoje. Panovalo zde ticho a stín. Okna byla zatemněná, pronikalo jimi jen málo světla, žádná radost, žádný život.

Chodívala sem, když se cítila osamělá, když se cítila vyděšená a ztrácela naději.

Na měkkém lůžku zde spočíval její bratr Harald.

To, co z něj zbývalo.

Ležel takto už léta. Někdy měl oči dokořán, většinou však zavřené; zdálo se, že pokojně spí. Kůže, zahalená v lehkém šatu, byla viditelně poznamenaná ohněm. Od oné osudné noci, kdy byla Sybil odvlečena a on sám pohlcen plameny, vědomí nikdy skutečně nenabyl. Přesto se velmi výjimečně stávalo, že promluvil. Většinou z jeho rtů splynuly nesouvislá slova, někdy jen tiše mumlal. Co bylo ale důležité, a proč ještě stále žil – dokázal zkrotit Mlhu. Dokázal to už jako malé dítě a nějakým způsobem to dělal i nyní. Upoutaný na loži a zdánlivě bezmocný, na první pohled živý mrtvý. Nikdo neušil, co jej drží naživu.

Riza, která o něj jediná všechna ta léta pečovala, vzhlédla, když se princezna vkradla do jejich kobky – jinak se to místo nedalo nazvat. Neusmála se, to nedělala nikdy, nejspíš to ani neuměla.

„Rizo," pozdravila služebnou a odložila lampu, jejíž plamínek nesměl ozařoval ztemnělé chodby věže. „J-jak se mu daří?"

„Jako vždy, dítě, jako vždy." Vždy Sybil oslovovala dítě, nikdy tituly, na okázalé projevy úcty si nepotrpěla. Byla to už žena v letech, hubená, kostnatá, s úzkou a ostře řezanou tváří a krátkými prošedivělými vlasy. Často si ji pletli s mužem a jí to nijak nevadilo. Sybil měla podezření, že se jako muž sama cítí, ale nikdy nenašla odvahu se na to Rizy zeptat.

„Spí?"

Sledovala, jak pod zavřenými víčky oči neklidně těkají. Byl to smutný pohled, ale přinejmenším tady si nikdy nemusela dávat pozor na jazyk.

„Možná. Kdo ví. Potřebuješ si promluvit?"

Opřela se o svou hůl a kývla bradou směrem k bratrovi. Riza pochopila a odebrala se do své komůrky, která k pokoji prince přiléhala. Ještě, než zmizela z dohledu, sevřela Sybil pevně rameno. „Zastav se pak za mnou, dítě, ano? Něco pro tebe mám."

Cože?

Dveře zaklaply a ona s bratrem osaměla. Jako vždy na ni tady padla tíseň a bezmoc, že nemůže Haraldovi nijak pomoci. Bohové ví, že se o to pokoušela. Ale nezdařilo se, dostal se příliš... daleko. Tak se jako vždy usadila vedle postele, sundala závoj zakrývající většinu její tváře a vzala mladého muže za ruku; byla bledá a ledová.

„Ahoj, bratříčku," zašeptala, jako kdyby někdo naslouchal. „Dlouho jsem se neukázala. Mrzí mě to."

Bez odpovědi. Přesto se zdálo, že pohyb očí pod víčky změnil rytmus. Stiskla jeho ruku pevněji.

„Kdybys tady mohl být. Tolik bych si přála... Bylo by lepší, kdybych místo tebe teď ležela já." Tmavé oči se zaplnily slzami. „Je mi špatně, chce se mi zvracet, Hary. Cítím se tak bezmocná. A nejhorší je, že nejspíš nejsem o moc lepší. Celý můj život je jedna velká lež. Proč? Pro další den... Ale jaký to má všechno význam?" Zajíkla se. „Nemůžu být s tím, koho miluju. Nemůžu žít svůj život. Co bys mi řekl, kdybys tu byl?"

Vtiskla polibek na hřbet bezvládné ruky, masírovala prsty zjizvenou kůži. „Vrací se mi ty sny. Stále častěji. Je to skutečné? Wen říká, že jim mám naslouchat. Ale bojím se. Chci být silná, opravdu chci. Někdy je to ale... těžké."

Slzy kapaly na hebké povlečení postele; zlobně si je setřela rukávem. „Podívej se na mě. Jsem k smíchu!" Popotáhla. „Dnes se vdávám. Vyprávěla jsem ti o tom?"

Kdyby ses probral. Prosím. Prosím!

„Vzpomínáš si na něj? Jistě, že ne. Nebyl si o tolik starší, než já, když... Byl s námi tu noc. Prý mě nakonec našel a zachránil. Hrdina. Vojevůdce." Opovržlivě si odfrkla. „Co jsem viděla, tak je to ochlasta. Starý. A smrdí. Bože, páchnul, jakoby se vyválel v... ani nechci vědět v čem všem!"

Zachvěla se. „Opravdu si někdo myslí, že s ním budu sdílet lože?" Jen si to představila a zhoupl se jí žaludek. „Leda by mě předtím umlčeli, svázali a omráčili!" Pauza. „A kdybych se zadusila roubíkem."

Bratr ale neodpovídal. Zdálo se, že spí a v tom podivném nekonečném spánku držel Mlhu mimo Nur-Nam a královy vazaly. Sybil odhrnula z jeho čela kadeř kaštanových vlasů. Byl by to krásný mladý muž, nebýt jizev. I kdyby se probudil, jeho život by byl nesnesitelný. Poloviční. Méně než to. Vtiskla mu polibek na čelo.

V tu chvíli se bratrovy oči otevřely a upřely přímo na Sybil.

„Aveney," splynulo z jeho rtů, jasně a zřetelně.

Instinktivně sebou trhla a srdce se jí divoce rozbušilo. Jejich pohledy se na malinký moment střetly. Byl tam, byl!

A najednou to bylo pryč, víčka se semkla a pokoj naplnilo ticho.

Sybil stála u bratrova lože a třásla se. Aveney. Aveney? Co to znamená? Nikdy to slovo neslyšela. Nebo to bylo jméno? Znovu se k němu přiblížila, sevřela mu rameno. „Hary. Vzbuď se! Prosím, mluv se mnou! Prosím!"

„Sybil?"

Vyskočila a otočila se ke dveřím. Riza si ji zvědavě prohlížela, těkala očima mezi sourozenci. „Stalo se něco?"

„Promluvil, Rizo! On..."

„Někdy se to stává. Nedává to smysl, ale občas promluví. Už si toho nevšímám."

Sybil se kousla do jazyka. Ovládej se! Opřela se o svou hůl a sbírala ztracenou rozvahu. „O-on mluvil..." Mlč!

„N-ne, asi m-máš pravdu. Myslela jsem, že..." Nechala myšlenku viset ve vzduchu.

„Pojď se mnou, dítě, něco pro tebe mám."

Zamračila se. Nechápala, co by pro ni mohla mít pečovatelka jejího bratra, ale následovala ji do komůrky, ve které přebývala.

Bylo to místo výrazně světlejší a vcelku útulné, byť malé; o své majitelce mnoho neprozrazovalo. Riza byla pro dívku vždy tak trochu záhadou. Zdála se být loajální. Akorát netušila vůči komu.

Nad tím přemítala, když se k ní starší žena obrátila s obyčejnou, ošuntělou malou krabičkou. Hlavně žádné přátelské svatební dary, pomyslela si kysele, ale nedala nic najevo. Věděla, že dnes bude muset překousnout horší věci, než pozornost od služebné.

Riza vytáhla z krabičky drobný řetízek s přívěškem. „Tohle mi pro vás dala vaše matka. Chtěla, abyste jej dostala v tu pravou chvíli. Myslím, že ta nastala."

Nic mi... Vztáhla ruku a dotkla se drobného přívěsku. Byly to pečlivě vyvedené hodiny, s ručičkami, ozubenými kolečky a pružinkami a rámováním z něčeho, co připomínalo mléčné sklo.

„Je-je to překrásné," vydechla Sybil překvapeně.

„Je váš, dítě. Prý vás povede, když ztratíte cestu."

Sybil se zaleskly oči. „Můžeš mi ho připnout, prosím?"

Ovládej se.

Na odchodu se přesto musela zeptat. „Neslyšela jsi někdy slovo Aveney?"

Ačkoliv o to Sybil nestála ani v nejmenším, přesto se nevyhnula tomu, aby se na ni vrhly armády služebných ve snaze připravit ji k pompéznímu svatebnímu obřadu. Přijímala jejich péči odevzdaně, jako by šlo o poslední službu mrtvému před uložením na pohřební hranici.

Dopřála si horkou lázeň s vonnými oleji, všelijaké krášlení, pěstění a promazávání. Zboží muselo být v nejlepší kondici, než jej prodají novému majiteli. Všechno se to zdálo jako sen. Jako ošklivá, nevyhnutelná noční můra, z níž se nedokázala probudit. Kdyby se přes město chtěla převalit Mlha a pohltit každou živou duši...

Možná z tebe udělá brzy mladou vdovu, pomyslela si hořce, když stále před obrovským zrcadlem ve zlatém rámu, a služebné kolem ní pobíhaly jako hmyz. Pije. Neprokazuje dostatečnou úctu panovnickému rodu. S trochou štěstí...

Ne, pokud jej potřebují, aby si bezpracně podrobili království Sanaa, zůstane naživu.

A bude tě nenávidět. Možná víc, než ty jeho.

Na Sybilině tváři se usídlil ironický úšklebek až sebou služebná trhla a o krok couvla. Přece jen budeme mít s manželem něco společného. Vzájemnou nechuť. Mohli bychom se domluvit.

Oblékly ji do nesmírně nepohodlného šatu v rudé a zlaté barvě, barvách rodu Hoa. Korzet ji stiskal tak, že stěží mohla dýchat. V horku by ocenila absenci rukávů, na svatebních šatech však tradičně končily až pod lokty a v kombinaci se stojáčkem kolem krku a dlouhou sukní vytvářely nesnesitelnou parní pec. Výšivka byla ručně vypracovaná a vskutku ohromující, stejně tak zlaté ozdoby, které Sybil vpletli do vlasů.

No vida, svatební noc můžeme věnovat vyplétání ozdob z vlasů, to by jej mohlo dostatečně vyčerpat.

Na tvář a vlasy pak upevnily služebné jemná závoj, který zakrýval nevěstu tak, jak velely zvyky a dobré mravy.

Dobré mravy. Skoro se rozesmála nahlas.

Zoufale toužila vidět Wena, ale od posledního setkání v zámecké zahradě se jí vyhýbal. Svým způsobem tomu byla ráda. Nevěděla, jak by před ním obhájila své rozhodnutí zbavit se Derricka z Angiers... I kdyby držela jazyk za zuby, styděla by se před ním. Proč zrovna on, ze všech lidí kolem Sybil, musel mít takový přebujelý smysl pro čest?!

Kde jsi, Wene?

Ztratila se ve vlastních myšlenkách, že hned nepostřehla, že najednou kolem zavládlo ticho. Otevřela oči a rozhlédla se po služebných. V jejich tvářích četla hlavně překvapení a nejistotu.

Co se děje?! Už měla na jazyku podrážděnou otázku, když zachytila svůj odraz v zrcadle.

Nejprve se nepoznala.

Ach... tak.

Služebnictvo i její rodina byli zvyklí na plíživý, tmavý stín, opírající se o vyřezávanou hůl.

Nyní poprvé vypadala skutečně jako důstojná dcera královského domu.

Tak pojďme sehrát tu šarádu.

Tmavé oči obtažené uhlově černou linkou žhnuly odhodláním nenechat se zlomit, byť všechno v ní křičelo. Neopouštěj mě.

Vykázala všechny ze svých komnat v dolních patrech Dravčího hnízda a osaměla. Ačkoliv, ne tak zcela.

„Jsi nádherná," ozval se známý hlas, přidušený emocemi.

„Doufala jsem, že přijdeš." A zároveň se toho děsila.

„Nechtěl jsem. Nevěděl jsem, jestli to dokážu," přiznal Wen. Nemohl se jí ani dotknout, aby nenarušil líčení či pečlivě oblékaný a upravovaný svatební šat. V loveckém oděvu lidu z Rovnin vypadal jako nuzák; oblékla by nejobyčejnější hadry místo téhle nádhery jen aby mohla být s ním.

Tolik ho chtěla políbit, ale nemohla. Prsty pohladila jeho hebké rty. „Je to jen jeden den. Jen jeden okamžik z mnoha." Pronesla nepřesvědčivě. „Stačí se nadechnout a vydechnout, a bude po všem."

„Nic mě od tebe neodtrhne, Sybil. Pokud si to nebudeš přát."

„Bohové nám nepřáli. To je v pořádku," přikývla rozhodně. „Jsme jen jedni z mnoha. Vlastně patříme k těm šťastnějším." Usmála se i přes pocit, že srdce v hrudi se právě rozlomilo na kusy. „Přestože to tak nevypadá."

„To není konec, Sibi."

„Sanaa se zřejmě chystá na válku. Pokud jejich král zemře, jako manželka dědice trůnu..."

„Já vím. Vím, co se děje."

„S trochou štěstí ze mě Sanaanci udělají mladou vdovu."

„Tak nemluv, to nejsi ty," zarazil ji pevně, ale to už vrtěla hlavou.

„To jsem já, Wene. To není o cti, není to o království, ale o mně. Berou mi můj život! Žila jsem jen napůl, a to s tebou, a to mi vzali."

Wen si místo odpovědi klekl na kolena a opřel čelo o Sybilino břicho. Pohladila jej po vlasech. V dětství je dal dohromady útržek věštby, které už sama přestávala věřit. Ale Wen jí věřil celou svou bytostí a byl ochoten vše obětovat, aby věštbu naplnil; vše, včetně jejich lásky. Nenáviděla ho za to. A milovala jej ze stejného důvodu. Ve světě, kde se nikomu a ničemu nedalo věřit, byl pevnou skálou.

„Děkuju ti, Wene. Za všechno."

„To není rozloučení."

„Ne. Není. Protože to nedovolím."

Dóm Nebes byla stavba deroucí se skutečně až k obloze, dechberoucí ve své propracovanosti, skvostně zdobená. Jejím účelem bylo jediné, vzbuzovat v lidech pocit úžasu a posvátné úcty k vládnoucímu rodu. Zlatá a rudá dominovaly v tapisériích, motiv času byl vetkán do vitráží, soch i výmalby.

Na hrudi Sybil chladil šperk její matky, zatímco tváře jí hořely, když ji sloužící na zdobném nosítku, v němž seděla a shlížela na svatební hosty usazené na čestných místech. Pro jednou jim nechtěla dopřát tu potěchu z kulhavé princezny, jak hopká nemohoucně k oltáři. I tak ji měli stále za slabomyslnou, to pro jejich pobavení postačí. Vlastně jí to bylo jedno.

„Říká se, že stále přebývá z pevnosti svého milence, a že její socha dodnes roní slzy."

„To je hodně smutná pohádka."

„Ano, maličká, to je. To je..."

Vybavila si útržek z jednoho z posledních rozhovorů s matkou tak jasně, jako by to bylo včera.

Ani pohádky nemají šťastný konec. A žádná záchrana nepřijde.

Sloužící nesli princeznu na konec dlouhé uličky a vzhůru po schodišti, kde již čekali jen na ni. Měkce položili nosítka a Sybil sestoupila před budoucího manžela.

V první chvíli toho muže nepoznala a byla si téměř jistá, že ženicha na poslední chvíli někým nahradili.

Ne. Ne, je to...

Její rod vládl jistou magií. Tady však zřetelně zasáhlo kouzlo koupele a čistého oděvu. Derrick z Angiers byl ostříhaný, s upraveným vousem, čistý a na sobě měl slavnostní oděv vojevůdce královského vojska. Stále bylo zřetelné, že je výrazně starší, než Sybil, ale pro tuto slavnostní chvíli na sebe vzal podobu muže, kterého by jí leckterá starší svolná děva v Dómu jistě záviděla.

Slabý pocit zlomyslného zadostiučinění pocítila, když vojevůdce konečně zvedl zrak urputně zapíchnutý do podlahy pod svýma botama a spočinul na ní pohledem v němž na chvíli prokmitlo překvapení hraničící s úžasem.

Dovedla si živě představit, jaký obrázek královské dcery - koktavé, kulhavé ohavnost ukrývající pod závojem – si už stihl vytvořit. Musel být přinejmenším stejně zaskočený jako ona sama.

Kdopak jsi? Ptala se v duchu, když král Frey spustil na celý Dóm překvapivě zvučným hlasem slavnostní proslov. Stále před člověkem, který se za chvíli stane jejím manželem, a nevěděla o něm téměř nic. To ji upřímně děsilo. Stejně jako to, že před necelými třemi dny byla připravena probodnout mu srdce dýkou.

Bohové, ochraňujte mě.

Zvedla ruku, těžkou a téměř necitlivou, aby se jejich dlaně setkaly a král je spojil v posvátný svazek, vyjádřený svázáním jejich rukou pruhem zdobené látky. Jeho ruka byla větší, silnější, mozolnatá.

„Já, Pán Derrick z Angiers, syn krále Roderricka z rodu Mann, první dědic trůnu království Sanaa, odevzdávám se tobě, Sybil z Nur-Nam, dcero Fahirova, syna Freyova z rodu Hoa, a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám úctu a věrnost, že zabezpečím tebe i své dědice, že budu ctít čest tvou a tvého rodu, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. Bohové jsou mi svědky."

Chvíli trvalo, než nalezla svůj hlas a tentokrát zadrhnutí nemusela ani předstírat. „J-já..." Ztěžka polkla. Jedinkrát když na tom záleží, ty nejsi schopná souvislé řeči. Ach tak. Všimla si pobaveného pohledu Ariny, nádherné, zlatovlasé, povýšené mrchy.

„Já, Princezna Sybil z Nur Nam, dcera Fahirova, syna Freyova z rodu Hoa, odevzdávám se tobě, Derricku z Angiers, synu krále Roderricka z rodu Mann, první dědici trůnu království Sanaa, a přijímám tě za manžela. Slibuji, že ti zachovám úctu a věrnost, že budu pečovat o tvůj dům, o tebe i tvé dědice, že budu ctít čest tvou a tvého rodu, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. Bohové jsou mi svědky."

Zavládlo ticho.

„Na něco jsi zapomněla, dcero," ozval se za jejími zády tiše otec. Věděla, že nehnul ani brvou, aby nedal najevo, co se před zraky hostů právě odehrává. Věděli to však všichni.

Zatla zuby. Ze slibu se vytratila jenom kratičká věta. Jen pár slov. Slibuji ti poslušnost.

Ne. A ne a ne a ne. Nejsem pes.

Čekali. Cítila všechny pohledy na kůži.

Frey jí položil lehce ruku na předloktí. Pocítila mravenčení a palčivou bolest. Ani nepípla. Bolest se stupňovala, až se jí do očí začaly hrnout slzy. Přesto mlčela dál.

Ne. Ne!

Sevřela Derrickovi ruku, až jí zbělely klouby. Myslela, že každou chvíli omdlí a bude konec.

„Já, Pán Derrick z Angiers, syn krále Roderricka z rodu Mann, první dědic trůnu království Sanaa, slibuji tobě, Sybil z Nur-Nam, dcero Fahirova, syna Freyova z rodu Hoa, poslušnost v dobré vůli. Bohové jsou mi svědky."

To nečekala. Jeho slova slyšeli jen ti, kteří byli v Dómu nejblíž, ale šum naznačoval, že se ten nečekaný zvrat událostí žene dál jako požár.

„No tak," šeptl ještě jen k ní.

Z posledních sil Sybil zopakovala: „„Já, Princezna Sybil z Nur Nam, dcera Fahirova, syna Freyova z rodu Hoa, slibuji tobě, Derricku z Angiers, synu krále Roderricka z rodu Mann, první dědici trůnu království Sanaa, poslušnost v dobré vůli. Bohové jsou mi svědky."

Oslepující bolest polevila, když král spokojeně přikývl a spustil závěrečnou litanii, kterou Sybil ani nevnímala.

Ta bolest! Popáleninu spíš tušila, než viděla. Ale věděla, že tam je.

To ponížení...

Když konečně popadla dech, všimla si zájem, se kterým si její jediná sestra prohlíží Derricka z Angiers.

Manžela.

Bohové.

Proč to udělal? Manžel poslušnost neslibuje. Co tím sledoval?