Vůbec ji nepoznal. Trochu k smíchu a trochu k pláči, blesklo Sybil hlavou, když klečela celá promáčená na studené mramorové podlaze domu, který královská výsost Frey a jeho syn, následník trůnu Fahir z rodu Hoa, věnovali za věrné služby vrchnímu veliteli jižních vojsk, Aramovi z Taly.

Vznosné tituly, vybroušené pozlátko. Aram z Taly začínal jako sirotek a řadový voják, dost šikovný na to, aby přežil ve válkách a prokázal svou šikovnost a oddanost. Některé z těchto prostých bojovníků potom vládce povýšil, dal jim tituly a majetek, aby tak dal naději a dobrou motivaci i ostatním, jako býval tento nuzák.

Derrick z Angiers, to byl zase jiný příběh. Jiná píseň, stejné noty.

Otec ji nepoznal.

Proč by věnoval jediný pohled promočené, špinavé děvečce. Služce. Proč by si jí kdokoliv měl všimnout. Crčela z ní voda, šat a boty měla od bahna.

Choulila se na podlaze s hlavou skloněnou a přemýšlela, co chce její otec těmhle dvěma uprostřed noci.

„Ano, poslal jsem ji za tebou. Nemusel jsi tu chudinku vylekat k smrti." Aram zavrtěl hlavou a přikázal služebnictvu, aby nachystali Sybil suché šaty a připravili jí něco k jídlu.

„Příště pro mě pošli někoho, koho znám," odsekl Derrick z Angiers otráveně.

Co když otec zahlédne tu dýku? Naprázdno polkla. Snad bude mít tolik rozumu, aby se s její zbraní nevytasil.

Konečně si jej mohla alespoň trochu prohlédnout. Angiersův přítel jej popsal poměrně přesně, avšak vynechal, že vypadá tak zanedbaně. Přerostlé vousy i vlasy, špinavé šaty a poměrně nevábný zápach, který se z něj linul, napovídal, že svůj čas po triumfálním návratu do hlavního města rozhodně nevěnoval lázni.

A s tímhle má předstoupit k svatebnímu slibu? S tímhle?! Musela se kousnout do jazyka, aby udržela zklamání a vztek na uzdě. Taková špína...

„Poslal jsem jich víc, Ricku, nenapadlo mě, že zalezeš do Stok. Bohové, ty páchneš!"

Sybilin otec seděl u krbu v pohodlném křesle a popíjel z poháru vína; zdálo se, že těm dvěma věnuje pramalou pozornost. I zde, v této noční hodině, se zdál povýšený nad veškeré dění a plně soustředěný na cokoliv, co mu právě táhlo hlavou.

Aram ztišil hlas, ale Sybil jeho další slova stejně zachytila: „Jseš opilý? Táhne z tebe chlast na celej Nur-Nam."

Odpověď už znala. Vypadalo to, že na ni úplně zapomněli. V tu chvíli však přiběhly dvě služebné a vyhnaly ji do kuchyně, kde už na ni čekala porce jídla a suchý, čistý oděv. To bylo to poslední, co by Sybil právě zajímalo. Chtěla slyšet, o čem budou mluvit. Ale jak to udělat?

Rychle se převlékla, poděkovala služebnictvu, které se k ní chovalo poněkud nadřazeně a jídlo potají vyhodila na ulici, kde se o něj poperou psi.

Najít si cestu zpět do domu nebyl zase tak těžké. Uvnitř totiž zahlédla zrcadlo, trestuhodně nehlídané... Proč by taky mělo být? Kdo jiný, než členové královské rodiny jím dokázali projít. Kdo jiný si taky mohl vstoupit kdykoliv kamkoliv chtěl.

Pokus o vraždu, vloupání, nemáš se skutečně za co stydět, drahá.

Rychle a potichu se protáhla chodbami domu, aby se dostala co nejblíže hlavnímu pokoji a mohla poslouchat, o čem muži hovoří. Doufala, že nejde pozdě.

K vlastnímu rozčarování, slyšela vše.

„Víte to jistě?" Aram se mračil na velkou mapu rozloženou na masivním, zdobně vyřezaném dřevěném stole.

„Jistě," odvětil Fahir chmurně. „Dalo se to očekávat. Jakmile král Rodrick zemře, jeho mladší syn převezme moc a bude očekávat výpad. Možná se pokusí sám zaútočit na příhraniční oblasti mezi Nam a Sanaa. Vzhledem k tomu, že seskupuje v příhraničí síly již několik dní, je to zřejmě jen otázka času."

„Zatraceně," zamumlal Aram. „Sotva jsme se vrátili... Mám svolat vojsko?"

„Pošleme tam několik jednotek, aby o nich Sanaanci věděli. Zatím vyčkáme, situace je poněkud... nejasná."

„Copak nevíte, co se tam děje? Máte své špehy všude," vstoupil do debaty Derrick, který doposud mlčky hleděl do krbu.

Fahir přešel ten neurvalý výpad jen s pousmáním. „Co král Rodrick onemocněl, nemáme ze Sanaa žádné zprávy. Může být už mrtev, nebo také ne. Tvůj... bratr není úplně předvídatelný. A umí si svá tajemství dobře střežit."

Králův syn se obrátil na Arama: „Vyšli své muže, tři plné jednotky budou zatím stačit. Ať nás pravidelně informují o pohybu vojsk Sanaa."

„Se Sanaa jste dlouho žili v míru. Teď to vypadá, jako byste se chystali na válku," ozval se znovu Derrick, z jeho slov doslova odkapávala ironie

„Jsme ve válce celou dobu. Tys to nepostřehl?" odtušil Fahir ledově.

Sybil ve svém úkrytu ani nedýchala, napětí v místnosti se dalo takřka krájet. Ze nemnoha zmínek věděla, že Derrick, také zvaný Rick, z Angiers vyrůstal na dvoře jejího děda jako jedno z jeho dětí, byť byl oficiálně rukojmím. Nebyla to však žádná slast, Freyovy děti byly vychovávány tvrdou rukou a ne všechny se dožily dospělosti. Možná i proto panovala mezi oběma muži tak mrazivá atmosféra.

„Víš, co máš dělat," štěkl Fahir na Arama a mávnutím ruky jej vykázal z pokoje. Ve vlastním domě byl stále jen sluhou svých pánů.

Když Aram odešel, Fahir si důkladně přeměřil trosku, která byla jeho nejzdatnějším vojevůdcem a po jistou dobu jeho mladším bratrem.

„Svatba proběhne za tři dny."

Sybil zalapala po dechu a rychle se kousla do jazyka, aby zadusila protesty. To je moc brzy! To ne, ne!

„Já si ji nevezmu, Fahire," odsekl Derrick rozhodně, načež dodal: „Můj pane." Příliš úcty v tom však nebylo.

„Vezmeš si mou dceru, za tři dny. Pokud král Rodrick skutečně zemře, uplatníš nárok na Sanaanský trůn. Vojska království Nam ti budou k dispozici, ale snad nebude tvůj bratr tak hloupý, aby proti nám vytáhl do otevřené války."

„Je to u všech bohů ještě dítě! A pokud bude válka, co potom? Vezmu ji s sebou na frontu? Do zákopů? Bude vařit chlapům? Prát krvavé hadry? Ošetřovat rozlámané kosti?!"

„Udělá, co bude potřeba. Co jí řeknu."

„To je mi dar!" vyprsknul vztekle Derrick a poprvé mu Sybil přes všechny výhrady držela palce. Nechtěl ji, neměl v úmyslu si sňatkem přilepšit, získat mladou manželku a k tomu celé království Sanaa.

Tak bojuj! V duchu křičela, aniž by ji mohl slyšet. Zaplavilo ji vzrušení a příval nové naděje. Stejně tak bylo ale bolestné poslouchat, jak otec o ní hovoří jako o majetku, jako o věci. Nebylo to nic nového, ale pokaždé zakoušela silnější a silnější pocit hořkosti a zklamání.

Derrick se postavil svému budoucímu králi do cesty, když se měl k odchodu. „To nemůžeš," prohlásil rozhodně. „Roky jsem vám věrně sloužil. Riskoval život. Obětoval všechno... Chtěl jsem jen klid. Usadit se na vlastním pozemku, daleko od zbraní, krve a smrti. Fahire, pohřbil jsem tam venku manželku."

Sybil se zamračila a nastražila sluch ještě usilovněji.

„Já ji miloval, Fahire, slíbil jsem uctít její památku... Složil jsem jen jeden slib věrnosti, a to jí, a nehodlám ho poru..."

„To stačí!" Sybil ucukla a stáhla se hlouběji do stínů, když její otec zařval a dům se lehce otřásl. Rychle se ale přitočila co nejblíž, aby jí neuteklo ani slovíčko.

Tón řeči jejího otce se náhle změnil, z klidného potoka se proměnil v burácející vodopád, který hrozil smést vše, co by se mu připletlo do cesty.

„Nezajímá mě tvá mrtvá žena, ani tvé sliby! Jediný slib, který je důležitý, je ten, který si složil mému otci a mně! Sybil si vezmeš za manželku, za tři dny a to je naposledy, co jsme o tom mluvili!"

Ze svého úkrytu viděla, jak se její budoucí manžel tváří; směsice vzteku, rozčarování a vzdoru přesně vystihovala i její vlastní pocity.

Sybilin otec odešel a ona sama zůstala ve stínech, bojovala se zklamáním a pocitem zrady. Bylo to ještě horší, než si myslela. Tenhle člověk nebude mít sebemenší důvod tvářit se, že je mu domluvený sňatek milý. On ji bude nenávidět. A nepochybovala, že jí dá svou nespokojenost pocítit.

Jen tři dny. Tři. Dny.