Město dole jásalo. Bujaré oslavy započaly a Sybil slyšela zpěvy a hudbu i nahoře ve výšinách Dravčího hnízda. Kolik otců, bratrů, synů a milenců se vrátilo? Kolik jich zůstalo tlít na bezejmenných polích v dálkách? Byla to cynická myšlenka, ale nemohla si pomoci.

Rychle shodila ranní oděv a z tajné truhly vytáhla blankytně modrý šat služebné. Černý šat, včetně závoje, uložila pečlivě do skříně, zapletla si vlasy tak, jak je nosívaly Namské neprovdané dívky. Když se podívala do zrcadla tentokrát, neviděla v něm mrzáka v přestrojení, ale svěží, štíhlou a snědou mladou dívku s jemnou pletí, za kterou by se nejeden mládenec s chutí otočil.

To bylo její přestrojení. To byla maska Sybil z rodu Hoa. Ve chvíli, kdy odložila závoje, ukázala svou tvář, byla pro všechny jen jednou z mnoha, nepoznaná a v bezpečí. Svou hůl nechala položenou v rohu pokoje a bez jediného zaváhání se vydala v ústrety zrcadlu, které ji pohltilo...

... a vyšla jiným zrcadlem ven, v jednom ze zdobných apartmánů Dolního paláce. Nemusela se bát odhalení, šlo o její soukromé komnaty, které dokázala naprosto nepozorovaně opustit kdykoliv bylo potřeba. Naučila se být neviditelnou, s takovou samozřejmostí jako dýchala.

Teď již hluk oslav nebyl jen vzdáleným šumem, změtí hlasů a tónů, ale slyšela vše naprosto jasně a zřetelně.

Bez problémů proklouzla ven paláce. Věděla kudy. Byla rychlá, tichá; v tom chumlu slavících si jí nikdo ani nevšiml.

To byly chvíle, kdy se cítila alespoň trochu svobodná. Mohla se volně nadechnout, rozeběhnout, mohla by i tančit, někoho obejmout, smát se, hovořit; bez přetvářky, neustálého strachu, že za zády stojí její kat... Ale neudělala to. Bylo to hořkosladké, stát se svobodnou, ale nést si svou klec v sobě. Nikdy nemohla být skutečně sama sebou. To by znamenalo zemřít a Sybil chtěla žít. Jakkoliv polovičatý život to byl.

Protáhla se rychle známými uličkami, kolem malých chatrčí, domků, kolem studnic a stájí, hospůdek, kde kypěl život. Nemusela hledat; věděl, že ten koho hledá, si ji najde. Netrvalo dlouho, než se dostala do Nur-Namských květných zahrad. Jejich nádhera byla pověstná po celé říši a obyvatelé hlavního města se často a rádi chodili kochat do jejích uliček a labyrintů. Mnoho zamilovaných párů se zde zaslíbilo. Již jen jedno novoluní a zahrady vykvetou v plné kráse, avšak již teď se zazelenaly a několik nedočkavých keřů obrazilo pestrobarevnými květy s omamnou vůní.

Zvolnila. Všichni byli na nádvoří a v přilehlých uličkách, nadšeně vítali navrátilce. V zahradách byl klid, kam jen doléhaly oslavy tlumenou ozvěnou. Sluneční kotouč se skryl za mraky a zahalil krajinu do příjemného přítmí. Obešla několik pečlivě udržovaných zákrut labyrintu, odpočinkové lavičky a zdobné fontánky, minula několik mistrně tesaných soch na podstavcích, až se dostala k vysokému, košatému stromu uprostřed zahrady.

Říkalo se, že pod stromem Aik kdysi hodinářský učeň nalezl spadlou Hvězdu, která mu darovala své srdce. Jako dítě pod ním sedávala a představovala si, jak se to stalo. Pohádky... A nebo ne? Posmívali se jí – v tom lepším případě – že žije ve svém světě. Kdyby tušili.

Nasávala atmosféru toho místa, když přišel útok.

Byl to jen moment, kdy ucítila sevření silných paží. Útočník stál za ní, nikoho neviděla Mužský hlas zašeptal Sybil do ucha: „Vaše královská Výsosti, jste neopatrná."

Vzepřela se, ale byl silnější. Ten pocit bezmoci by ji za jiných okolností dohnal k zuřivosti. Jistě, že ven by měla chodit pouze se svými osobními strážci, ale to by jim musela v prvé řadě důvěřovat.

„Nenechám se poučovat nějakým vandrákem!"

Otočil Sybil čelem k sobě, aniž by ji pustil ze sevření. „Líbí se mi, když se zlobíš. Ale stejně bys měla být opatrnější."

„Pusť mě," zavrčela nazlobeně.

Vysoký mladík s černočernými vlasy a stejně temnýma očima se usmál a Sybil se uvolnila. V jeho tváři byla jako vždy upřímná starost o její bezpečí, stejně jako radost, že se po delší době znovu shledávají.

„Pustím," odvětil jemně, ale nepustil, pouze sklouzl rukama na její záda.

Opřela se dlaněmi o jeho širokou hruď; téměř cítila pod kůží silně bijící srdce.

„Wene..."

Opřel své čelo o Sybilino a tiše si chvíli hleděli do očí. Jako vždy cítila to příjemné chvění, které ji nutilo začít se proti své vůli usmívat. Wena znala už mnoho let, a on jediný opravdu znal ji. Tolik jí scházel.

„Neměla by ses účastnit toho pozdvižení?"

„Komu bych tam scházela?" Vdechovala jemnou vůni bylin z jeho kůže. „Mám jít vítat vrahy?"

„Málokdo z nich si svou cestu zvolil, Sybi," namítl Wen pevně a přejel jí rukama po zádech nahoru a dolů. „Jsou to vojáci, někteří z nich odcházeli ještě jako chlapci..."

„Nešli bránit domovinu, Wene. Šli dobývat, oni..."

„Nechci se hádat!" zarazil ten příval slov a rozhořčení, a přejel prsty lehce po její tváři. „Jsem rád, že tě mohu zase vidět. Jen to."

Vždy tady pro ni byl, vždy ji ochraňoval. City, ty přišly časem, byly čerstvé a silné, ale už Sybil nelekaly, ani se jim nebránila. Vytáhla se na špičky a políbila ho.

Kdyby je někdo zahlédl a poznal, Wena by okamžitě popravili. A ona... nezabili by ji. Ne hned. Ne veřejně. Koho by to ale napadlo? Tak, jak před ním stála, svět Sybil z rodu Hoa neznal.

Wen sevřel drobnou dívku pevně a vášnivě jí polibek oplácel. Přivítala tu známou závrať a slabost v kolenou, svět kolem pomalu přestával existovat.

„Počkej..." Odtáhl se najednou; s hlavou skloněnou bylo vidět, že bojuje sám se sebou.

Tváře měla zrudlé a horké, chvíli trvalo, než získala zpět sebekontrolu. „Co... co se děje?" Chtěla jej alespoň vzít za ruku, ale ucukl. „Wene?"

„Už patříš jinému."

Přišlo to jako blesk z čistého nebe a zabolelo to. Dýchej. Soustřeď se. „Já nikomu nepatřím!" Sama se polekala, jaká bolest zazněla v jejím hlase. Bolest a zoufalství, které cítila od chvíle, kdy se dozvěděla, co pro ni chystají. Bolest a zoufalství, které nemohla dát najevo. A teď on...

Ty a já patříme jen sobě, a jeden druhému, nikdo nám to nemůže vzít, pomyslela si, ale neřekla to nahlas. Najednou se cítila zraněná a zrazená. Zrovna dnes.

„Ty víš, jak jsem to myslel," mračil se na ni. Jistě, že to věděla. „Možná nejsem mistr slova, jako urození, ale hloupý nejsem."

Zatnula zuby. Ta reakce byla až příliš prudká a nepodobala se jí, ale sama o sobě vypovídala o hloubce jejího zranění. Šlo až na dřeň.

„Jistě, že ne..." Nemohla se mu podívat do očí. Pak udělal něco, co nečekala.

Poklekl před ní a svěsil hlavu. „Přísahal jsem, že tě budu vždy chránit, má paní. K té přísaze mne nikdo nenutil, složil jsem ji rád. Nikdy jsem netušil, že... my dva... Jsem ale muž cti. Poznám, kdy musím ustoupit." Vzhlédl k ní, v tváři se mu nepohnul jediný sval. „Kdy musím ustoupit."

Pocítila slabost v kolenou, která ji srazila do trávy. Chvíli tam mlčky seděli, až se Sybil Wenovi, jen o málo staršímu, než byla ona sama, stulila v náručí jako malé dítě. Chtěla jediné, aby o ni bojoval. Proč to nedokázal?

„Můžeme utéct," prohlásila. Byl to absurdní a dětinský nápad, ale musela něco říct, chytit se nějaké naděje. „Utečeme, lidé z Rovnin jsou lovci, hrdý národ, oni nás skryjí..." Mluvila dál a on ji ani jednou nepřerušil, pouze ji hladil po vlasech jako by to mělo být naposled. Možná bylo.

Mluvila dál, spřádala plány, střípky snů, které se nesplní – útěk, skrývání i společná budoucnost. Až najednou zmlkla.

Zadívala se Wenovi do očí. „O příštím novoluní se vdávám."

Nočním atriem pod otevřeným nebem zazněl oslavný chorál. Všechny hudební nástroje se v nadaných prstech nejlepších namských hudebníků rozezněly a vytvořily překrásnou, majestátní symfonii, která se vpletla do desítek znělých hlasů mužů a žen. Vyzpívaly vděk a úžas až vysoko do nebes, do Dravčího hnízda, kde král Frey shlížel na své vojáky s hrdostí a pýchou.

Alespoň to byla představa prostého lidu. Sybil věděla, že králi nezáleží skutečně na nikom, určitě ne na vyčerpaném vojsku, které pro jeho slávu táhlo od jedné zbytečné bitvy k druhé po celá léta. Možná se cítili jako ti výjimeční, ale ve skutečnosti byli jen postradatelnými nástroji.

Použít a zahodit.

Použít a zahodit... Podívala se na dýku ve své ruce. Rychle ji skryla do kapsáře. Věděla, co udělat.

Byla pevně rozhodnutá nedat se jako zvíře na trhu. Někdy v noci slyšela ten jejich zoufalý křik ve snu, vyděšený pohled v očích krátce před tím, než jim podřízli hrdla.

Radši smrt. Zachmuřila se. Radši jeho smrt, pokud si může zvolit.

Přece jen to tam je, krev tvého rodu, že ano?

Nejdřív se ujistila, že Wen ji nebude sledovat a nepokusí se jí to překazit. Kdyby jen tušil, k čemu se chystá... Ale jejich včerejší setkání bylo posledním impulzem, rozhodnutí uzrálo a jakkoliv bylo děsivé, neviděla jiné východisko.

Chorál zněl dál, zatímco Sybil stále přestrojená za vesničanku popadla tác s poháry a nesla jej ke stolu, kde hodovali udatní vojevůdci. Kysele se usmála. Někteří se chovali jako prasata. Vlastně většina. Byli už opilí pod obraz a začala chápat, proč se nikdo z její rodiny, a vlastně nikdo z vyšší společnosti, téhle opulentní hostiny nezúčastnil. Nebyl to zrovna příjemný pohled, který navíc působil vedle hudebního představení i dost nedůstojně. Zdálo se, že je jediná, koho to pohoršuje.

A to je nejcivilizovanější město široko daleko. Za branami jejího světa musely být veselice ještě mnohem mnohem živější. Tohle měl Wen na mysli, když říkal, že to není její svět. Jak ji tím dokázal vždy dopálit!

Pod širým, hvězdnatým nebem někteří muži hlasitě hýkaly, mlaskali, chrochtali a vydávali další odpudivé zvuky. Sybil se z nich zvedal žaludek.

Každému z mužů nabídla plný pohár a dávala si dobrý pozor, aby na ní nespočinuli příliš dlouho pohledem. Představa, že by snad na ni chtěli sáhnout, byla neskutečně odporná.

Neměla ani tušení, jak Derrick z Angiers vypadá. Slyšela samozřejmě zkazky o muži, který ji měl kdysi zachránit ze spárů Mlhy. Nebo divokých kmenů z Rovnin, tady se příběhy rozcházely. Sybil samotné se nikdo neptal, byla přece ještě tak malá. Ale po smrti Haralda udatného hrdinu poslali za odměnu na válečné tažení a jeho tvář si tak nedokázala vybavit ani náznakem.

Bylo to tamto zarostlé čuně, které si právě odlehčilo snad ze všech tělních otvorů? Nebo dědek, který se mlsně natahoval po mladých dívčinách, které nosily jídlo na stůl?

Kdosi Sybil plácl přes zadek a hrubě sevřel kolem pasu až upustila prázdný tác. Vykřikla, když se ji kostnatý muž páchnoucí potem a močí pokusil posadit k sobě na klín, zatímco hrubě zadusil dívčiny protesty.

„Neslyšíš, že tě nechce, Ragu? Chovej se jako člověk, nebo si najdi nějaké ochotné maso!"

Následovala krátká ostrá potyčka, kdy vysoký snědý muž chlapíka jménem Rag rychle naučil mravům a Sybil doslova odvlekl z jeho dosahu. „V pořádku?" zeptal se zběžně. Ve tváři měl táhlou jizvu, která protínala pravé obočí. „Byli jsme dlouho tam venku," dodal skoro omluvně. „Musíš být opatrná, holka."

Rozechvěle přikývla.

„Možná mi můžeš pomoct," pokračoval hned. „Neviděla jsi tady muže asi takhle vysokého?" Naznačil, že dotyčný je asi o hlavu a půl vyšší, než Sybil. „Vlasy krátké, světle hnědé, trochu šediny, modré oči, vousy, jizva na rtu...? Ne? Neustále naštvaný výraz...? No dobrá." Odfrknul si nevesele, u pasu měl zavěšený meč, jako by neustále očekával další boj. „Snad toho starého hlupáka nenapadlo frnknout před svatbou."

Hrklo v ní. Počkat počkat... cože?

„Jak se ten pán jmenuje?" osmělila se.

„Pán se jmenuje Derrick z Angiers," odvětil kysele snědý muž a podrbal se na bradě. „A nemohl si vybrat horší chvíli, kdy se vypaří. Můžu tě o něco poprosit, holka? Můžeš se porozhlédnout a poptat se, jestli ho někdo neviděl? Nechci to zadarmo."

Vtiskl jí do ruky minci, která by pro chudobné děvče byla velmi cenná. „Pošli ho za mnou. Hledá ho Aram. Budeš si to pamatovat?"

Přikývla, cudně klopila oči a snažila se neusmívat, byť jí stále srdce v hrudi divoce bušilo z předchozího úleku.

To rozhodně nezapomenu. Vysoký. Modré oči. Jizva na rtu. No vida. Naservírován na stříbrném podnose, už ho jenom najít. Pokud tedy... doopravdy neutekl.

Při svém pátrání se pokoušela vyhnout opilým a stále smělejším vojákům, ti řadoví byli oproti svým velitelům ještě mnohem divočejší; pozastavovala se přitom nad tím, že král takové řádění ve svém městě vůbec dopustí. Co strážní?

Město znala dobře, všechny jeho uličky a zákruty, všechna místa, kde se může člověk schovat, pokud touží být sám. Protože pokud si někdo nechá po letech tažení v cizině ujít bohatou hostinu a společnost svolných žen (a že jich cestou viděla pěknou řádku), pak nejspíš chce být sám. Pokud se ale skutečně pokusil uprchnout, musel být neuvěřitelný hlupák.

Přitom by to bylo to nejlepší řešení. Zbavila by se manžela dříve, než by došlo ke sňatku.

Narazila na nespočet malých pouličních potyček, ještě více hlasitě dávících zoufalců a rozvášněné dvojice v tmavých uličkách. Žádný z mužů ale neodpovídal popisu.

Čím více se vzdalovala centru města s jeho dominantami, Dravčím hnízdem a Atriem, tím větší ticho se kolem ní rozprostíralo. Tím větší tma. Nad Sybilinou hlavou se již několikrát zablesklo a zdálo se, že nebesa dlouhému konání oslav nakloněna nebudou. Necítila žádnou lítost, tyhle radovánky nebyly nic, čemu by ráda přihlížela, nebo dokonce čeho by se ráda zúčastnila.

Kdyby ji teď viděl Wen, zuřil by. Uniknout jeho dohledu nebylo tak snadné jako setřást královské strážce, ale za ta léta už si našla své způsoby. Wen... Při myšlence na něj posmutněla. Musím to udělat, kvůli sobě i kvůli nám. A co by na to řekl? Kde jsi nechala svou čest!

Čest. On si čest možná dovolit může, ale na životě v otroctví Sybil nic čestného neviděla. Pohledem se vyhýbala všem zrcadlům, z nichž by ji mohl sledovat pár pozorných očí...

Začínala se nenávidět. Ačkoliv byla přesvědčená, že nemá jinou možnost, doufala, že se nikdy nedostane do této situace. Plížit se s nožem temnými uličkami a plánovat vraždu...

Odněkud se ozvalo táhlé zakvičení.

Sybil sebou trhla a rychle se rozhlédla. Znovu se zablesklo. Byla v uličce sama. Začínalo se ochlazovat.

Zase ten kvílivý zvuk. A zaklení. Mužský hlas.

Zaposlouchala se. Šlo to od Stok. Tady přebývali ti nejchudší obyvatelé Nur-Namu a za tmy zde mohlo být dost nebezpečno. Jenže teď všichni lapkové byli tam, kde se jim nabízela hostina nejvydatnější, na oslavách. A Stoky se zdály opuštěné.

Prosmekla se mezi chatrnými domky těsnou, zapáchající uličkou a otevřel se jí výhled na odpudivý, líně tekoucí kanál obklopený chajdami.

Cizí muž házel kameny po malých hlodavcích, kteří vylézali v noci a živili se odpadky. Takhle si v Nur-Namu hrávaly děti chudiny, které si za tím účelem vyráběly poměrně účinné praky. Tenhle nevypadal na dítě, byl ale dost zanedbaný a podle plynulosti pohybů taky pořádně opilý.

Aby stvrdil její odhad, přihnul si z čutory a pokračoval v lovu. Stěží se udržel na nohou, podle toho co Sibyl viděla, a že toho nebylo moc.

Nemohl by to být...?

Ale jak to zjistit? Musela by jej vyrušit, vidět mu do tváře, pak by ale přišla o výhodu překvapení. A co když bude hrubý? Nedělala si iluze, že by se ubránila vzrostlému muži, ač byl napitý jako kalvarijská houba. Proč jen nikdy nepožádala Wena, aby ji naučil bojovat? Vždy spoléhala na jiné triky...

Připlížila se k tomu muži co nejblíž, aby si jej prohlédla až zase oblohu rozzáří blesk. Začalo pršet, zatím jen slabě, ale tušila, že brzy se z nebe budou řinout provazce vody, které stoky nepříjemně rozbouří.

Obezřetně našlapovala a mhouřila oči. Zdálo se, že si jí vůbec nevšiml. Cosi si mumlal pro sebe a střelil kamenem po dalším špinavém hlodavci.

Další blesk Sybil oslnil natolik, že ani nepostřehla, když se otočil, popadl ji za paži a za krk a hrubě přišpendlil ke zdi.

Zabolelo to, když se udeřila do hlavy. Nemohla dýchat. Bojovala o vzduch a místo, aby se pokusila bránit, zoufale sevřela ruku, která jí pevně svírala hrdlo.

Neviděla mu do tváře, ale z jeho dechu silně táhl alkohol. Zatímco se zmítala, ani se nehnul.

„Přestaň," ozvalo se ze tmy.

Lapala po dechu, síly ji opouštěly tak jako tak. Pevně semkla víčka a přestala se bránit.

„Kdo tě poslal?"

Muž byl, vzhledem k situaci, nepochopitelně klidný. Ten klid Sybil děsil a rozčiloval zároveň. Hlupačko! Co sis myslela?! Nemilosrdně odtikávající čas ji donutil jednat zbrkle, a teď musela platit. Co mohla dělat víc, než přiznat barvu. Tak trochu.

„Hledám... Pána z Angiers..."

Cítila jak volnou rukou šmátrá po jejím těle a zatnula mu nehty do paže. Stisk kolem krku nepolevoval.

„S tímhle?" Kousek od její tváře se zablesklo ostří nože. Sybilina nože.

Zatraceně!

„Poslední šance. Kdo tě poslal?A jestli chceš odejít po svých, nelži mi," zavrčel jí výhružně do ucha. Z toho zápachu pálenky a dlouho nepraných šatů se Sybil až zatočila hlava. Nebo to bylo nedostatkem vzduchu v plicích.

„Nemůžu dýchat," špitla z posledních sil.

Chvíli se nic nedělo, ale nakonec sevření povolilo a Sybil padla na kolena do prachu, kašlala a třásla se.

„Tohle není zbraň pro děvečku," pokračoval neznámý zadumaně. Sybil napadlo, že krutě neodhadla míru jeho oblouznění pitím. „Tohle je kvalitní práce."

Začínalo pršet víc a více.

Popadl její bradu mezi prsty a trhnutím zvedl. Cítila v očích dešťovou vodu, slepě mrkala, když to začalo pálit. „Tohle jsem si vysloužil za roky věrné služby? Pošlou na mě dítě?"

Sybil neunikla v hlase jistá hořkost. Je to on! Myšlenky lítaly o překot, jak hledala východisko. „Poslal mě pán Aram. Zaplatil mi, abych vás našla... Chtěl s vámi jen mluvit." Do slov vložila veškerou zranitelnost a chvění, jaké jen dokázala předvést. Ačkoliv za tu zmínku o dítěti měla chuť vydrápat mu oči. Strach se rychle přetavil ve vzdor a vztek.

Starý, zapáchající a hrubý...

Opatrně zvedla minci, kterou dostala za svou službu od Angiersova kumpána. „Tohle mi dal. Přísahám."

„A tu kudlu ti dal taky on?"

„Ne, pane," zavrtěla hlavou. Slzy. Dělej, ven s nimi, muži je nenávidí. Začala slzet, což však v dešti nemělo ten správný dopad. „Ten jsem našla. Pane, tady není po tmě bezpečno..." Sehrála roli zoufalé, bezmocné dívky jak nejlépe uměla. Popravdě, byla momentálně skutečně bezmocná a mohla si za to sama. Hlupačko, hloupá a neopatrná...

Popadl Sybil za paži a zvedl ji na nohy. „No, tak se ho půjdeme zeptat. A pokud zjistím, žes mi lhala..." Nechal výhrůžku viset ve vzduchu. Nebylo třeba pokračovat, nůž si zaklesl za opasek.