Nur-Nam hořel. Ne však celý. Z nedozírné výšky věží Dravčího hnízda Arina shlížela na ohniska požárů, ta směšná centra předem prohraných bojů. Dlouho odolávat nedokáží, tím si byla zcela jista. Vojsko bylo její. Tedy jeho většina. Obtížné bylo získat Brama, ale uměla hrát svou hru a nakonec podlehl.

Hlupáci.

Musela své plány urychlit, když se ji ten plesnivý dědek rozhodl prodat, stejně jako předtím Sybillu. Jenže se přepočítal. Rozhodně nebyla ani hloupá, ani poddajná jako sestřička.

Zamračila se.

Zvědové přinesli ohledně Sybilly dost znepokojivé zvěsti. Hloupá a poddajná. Všechny nás převezla. No budiž. Poslední chyba.

Jakmile bude celý Nur-Nam její, padne jí k nohám i království. Bram dostane svůj díl, přinejmenším na chvíli, dokud nepoleví v ostražitosti. A pak, pak se vypořádá s tou kulhavou mrchou. Jednou pro vždy. Představa, že s nimi hrála léta tu směšnou šarádu, kterou nikdo neprokoukl, dováděla Arinu k zuřivosti.

Zhluboka se nadechla. Její bílé svatební šaty byly zbrocené zasychající krví, krví jejího manžela. Dopřála si ještě potěšení svatební noci, než mu podřízla hrdlo. Jistojistě zemřel šťastný. Téměř. Nádhernou tvář zkřivil cynický úsměšek. Zúčtuje s nimi všemi. A začne ihned.

Fahir, její otec, skončil ve studené kobce a byla rozhodnutá si jeho utrpení vychutnávat dlouho a vydatně. Teď však měla jiné plány.

„Má paní."

Otočila se a spatřila velitele své gardy, jak se před ní uklání. Bylo tak snadné jej zmanipulovat. Jeho vnímavá, jednoduchá mysl lačnila po jejím našeptávání.

„Mluv."

„Prolomili jsme obranu. Jeho komnaty jsou střežené, nikdo nešel dovnitř. Jak jste si přála."

Nádhera. Vše šlo tak snadno. Pohlédla přes rameno dolů na město, kde její gardy brutálně potlačovaly jakýkoliv odpor. Někde mezi nimi byl i její bratříček. Vychutnával si měrou vrchovatou vše, co dělal dosud, jen v mnohem větším měřítku. Trýznění a vraždění. Byl vlastně velmi prostoduchý. Ne hloupý, ale předvídatelný.

„Výborně." Vyrazila již bez meškání ke komnatám svého děda. Nemohla se dočkat až sesadí z trůnu toho dědka, který jí otravoval život již jen svojí existencí. Byl za vším. Vždy krok před nimi. Ale tentokrát ne. Tentokráte to bude ona, kdo bude mít poslední slovo. Dupne mu podpatkem na ten jeho vrásčitý krk...

Její kroky se rozléhaly chodbami, které ještě nesly stále stopy boje. Služebnictvo se schovávalo a vyčkávalo. Nikdo z nich se na odpor Arině a jejím vojákům nepostavil; věděli moc dobře, že by to byla poslední špatná volba jejich bídného života. Vychutnávala si svůj brzký triumf. Bude paní Dravčího hnízda a brzy se stane královnou. Bram, inu, nehody se stávají.

Škoda, že na její vlastní krev našeptávání nemělo žádný účinek.

Krvavá nevěsta stanula u královských komnat. Kolem ještě ležela těla králových osobních strážců, kteří byli natolik nerozumní, že se Arině vzepřeli. Necítila vůči nim žádnou lítost. Byli jen loutky. Jen věci, které kolem ní protančily a zmizely v propadlišti paměti, v nicotě.

Usmála se. Byl to podivný a na její nádherné tváři nepatřičný, ďábelský škleb. Konečně. Čekala na tuhle chvíli tak dlouho.

„Otevřete!" štěkla na vojáky a ti ji bez řečí poslechli.

Moje. Vše je mé. Já rozhoduji. Vládnu nad životem a smrtí.

Hruď se jí chvěla potlačovaným vzrušením. Nemohla se dočkat, až králi sečte všechna jeho chybná rozhodnutí. Předhodit ji jako kus masa nějakému... Komukoliv... Udělali z ní věc k použití. Ale již nikdy.

Pomalu a s napjatým očekáváním nakráčela do komnat, kam dosud nikdy neměla přístup. Skutečně v ní zanechaly hluboký dojem. Takové bohatství. Taková moc. Čišeli z každého obrazu na zdi. Z každé sochy. Z trofejí. Jen bez zájmu minula rozsáhlou knihovnu. Jen jalové myšlenky dávno mrtvých lidí.

Zastavila se.

„Kde jsi?!" vyrazila ze sebe a nějak se zdařilo, aby se její hlas nechvěl. „Vylez, starče!"

Nikdo se neozval.

Pak se ozvalo tiché cvakání.

Arina se zamračila. Z ložnice krále vyšel o holi jeho osobní sluha. Na tváři měl pohrdlivý úsměv a bez špetky zájmu si princeznu měřil pohledem.

„Kde je?!" vyštěkla. Rodilo se v ní zlé tušení. Maska klidu a vyrovnanosti se začínala rozpadat.

„Zrádkyni nemám, co bych řekl," zasyčel šedovlasý, hubený muž jménem Lor jedovatě. Byl to stejný namyšlený a studený bastard, jako jeho pán. Arina jej vždy nenáviděla.

„Zeptám se ještě jednou a naposled. Kde. Je."

„Pryč!" zasmál se Lor a v očích mu zlomyslně blýskalo. „Nemyslela sis, že tady bude čekat na vaše legrační malé povstání?!"

„Ty zatracený..." Roztřásla se jí vzteky brada. Obrátila se k veliteli své gardy. „Nechali jste ho uniknout."

„Má paní," zarazil se voják a svěsil hlavu. „Mrzí mne to, udělám vše, abych..."

Arina vytáhla z pod sukně dlouhý nůž a jediným přesným řezem se zbavila nutnosti poslouchat plané výmluvy. Otřela si nůž do bělostné látky a pohlédla na vojáka, který stál u dveří. „Právě jsi povýšil. Odveďte toho muže do žaláře. Dělejte cokoliv bude třeba, aby promluvil. Chci vědět, kde je král." Nožem ukázala na ještě teplé tělo předchozího velitele její gardy. „Chci své odpovědi. Rozumíš mi?"

Mladý muž zbledl a rychle přikývl.

„Na tuhle hru nemáš, princezničko," smál se Lor skřehotavě. „Nikdy jsi na ni neměla."

Arina zrudla vzteky. „Odveďte ho! Za tohle mi zaplatíš!"

Když její nový velitel procházel kolem, pevně jej popadla za paži a přitáhla si jej k sobě blíž. Byl tak překvapený, že se ani nebránil. Do uch mu zašeptala svým líbezným hlasem. „Jsem pro tebe bohyní. Nezradíš mne, že ne?"

Zavrtěl hlavou jako v mrákotách.

„Muč jej. Dostaň to z toho starce. Chci krále. Dáš mi ho?"

Přikývl zvolna a ze všeho nejvíce připomínal loutku na drátkách. Tou se nyní stal. Ardan, syn Danhela Havrana, se stal prodlouženou rukou Ariny z rodu Hoa. Mužem bez vlastní vůle.

---------

Vzbudila se s pocitem, že se stalo něco hrozivého. Jako zlý sen, který uniká, když se jej pokusí zachytit a pojmenovat. Chvíli trvalo, než se do vědomí prodraly všechny události posledních hodin. Hodin?

Po včerejším běhu a válení v bahně sice dostala koupel i čisté šaty, ale za nehty měla stále zbytky černé zeminy jako připomínku toho, že se to vše skutečně událo. Zpod vykasané sukně koukala odřená kolena. Rychle si sukni stáhla ke kotníkům. Vše ji bolelo. Och ano, bylo to skutečné.

Zdálo se, že je již den, avšak ne takový, do kterého by člověk vykročil s radostí v srdci. Spíše takový, o němž se říkávalo, že se všichni bohové setkali v líté řeži. Tak to alespoň tvrdili lidé z vyšších vrstev. Chudina používala jadrnější a kratší výrazy.

Angiers ani Taly nebyli v dohledu. Zato spatřila starce, Kenjiho, jak sedí u ohně a studuje nějaký text v notně poničené staré knize.

„Kde je?" vyhrkla bez přemýšlení.

„Který?" odvětil její děd, aniž by vzhlédl od čtiva.

„Můj manžel, samozřejmě."

„Samozřejmě," ušklíbl se Kenji a otočil nasliněným prstem na další stranu. „To ale nebyl ten, který tě v noci donesl spící v náručí. Nebo se mýlím?"

Tváře jí zrudly, částečně studem a částečně zlostí. Musela usnout, když venku pozorovala Mlhu. S Aramem. Zatraceně.

„Chcete něco naznačit, pane?"

„Vůbec ne. Snad jen se ukláním před tvým manželem, za neskonalou trpělivost a sebeovládání."

„Proč by... Ach, to je ztráta času!" odhodila stranou deku a vstala. „Kde jsou?"

„Venku. Na průzkumu, řekl bych."

„Nechali jste je jít?" zamračila se Sybilla nechápavě. Z venku se ozývalo výhružné hřmění, ač déšť zatím neslyšela.

„Dokud jsi zde, nikam neutečou. A místní si je ohlídají, neměj obavy." Ačkoliv tón jeho hlasu stále naznačoval, že ze Sybilliny přítomnosti není nadšený, bylo znát, že podstatně opatrněji volí slova.

„Snažili jste se je zabít. Jistěže mám obavy."

„Měl jsem za to, že ti nejvíc na srdci bude ležet budoucnost světa a proroctví... A ne bídná existence dvou královských mordýřů." Zvedl k ní tázavý pohled. „V tom jsi podobná matce. Taky uměla mužům řádně zamotat hlavu. Nakonec ji to zahubilo."

Polkla nadávku. „Přede mnou se o ní zle vyjadřovat nebudete."

Kenji odložil knihu a zamyšleně si promnul bradu. „Nebylo to míněno zle. Byla krásná... ty jsi, inu, milá na pohled."

Milá na pohled!

„Také byla chytrá. Laskavá. Lidé ji měli rádi. Tebe rádi nemají, pravda. Ale to už patří k tomu, když se narodíš mezi tyrany a šílence."

Nevěděla proč s ní cloumá vztek. Vlastně nelhal. O rodině neměla žádné iluze, těm byla za ta léta vzdálena více, než kdokoliv jiný. Svým způsobem věděla i to, že matka musela učinit hrozivou chybu v úsudku, když si vzala králova syna za manžela a dala mu děti. Přesto, z úst toho muže zněla i neškodná slova jako hrubé urážky a obvinění. Nemohla si pomoct. Nadto měl co do činění se smrtí Sybilliných sourozenců, včetně jejího a bratrova zmrzačení. Sám nebyl bez viny, ale nedokázal se zdržet výčitek.

„Cítíte se lépe, když na mě útočíte?" odvětila ledově.

„Ne, vlastně mi to nečiní žádné potěšení. O vše, na čem mi v životě skutečně záleželo, jsem už přišel. Teď chci jen, aby to nebylo zbytečné. Možná jsi jejich vyvolená. Možná ne. Já si upřímně přeji, abys jim přinesla to, v co tolik doufají. Zaslouží si to."

Bolelo to. Byl jejím pokrevním příbuzným, neměl v sobě nic z rodu Hoa. Nicméně Sybillou přinejmenším pohrdal a neostýchal dát se jí své pocity najevo. Jako kdyby ona sama jako člověk nebyla důležitá.

„Jak jsi to udělala?" zeptal se náhle.

„Udělala co?"

Zpytavě si dívku prohlížel. „Včera večer. Když jsi byla rozrušená. A Sabriel... zjevila se za tvými zády. Stála tam, viděl jsem ji tak jasně, jako teď vidím tebe."

Cože? Byla tady?

Všechen vztek se vytratil. Nebyl důvod lhát. „To není mnou... Alespoň myslím. Vídala jsem ji už jako dítě, po tom co... Nejdřív jsem si myslela, že je to vlastně normální. Až později jsem pochopila, že ostatní ji nevidí. Byly i doby, kdy jsem byla přesvědčená, že jsem zešílela. Teď už si to nemyslím." Pokrčila rameny, jako kdyby se nejednalo o nic zvláštního. „Provází mne. V odrazech zrcadel, ve stínech, ve snech. Je se mnou. Kdyby tam nebyla, já..." Zmlkla. Co by bylo? Kdyby ji neprovázela matka, tím si byla dříve jistá, už by to skončila. Ale nemohla. Ne, když věděla, že její život pro někoho stále něco znamená. Živá či mrtvá, udržovala Sybillinu mysl jasnou a odhodlání silné. „Ale ještě nikdy se nestalo, že by ji viděl i někdo jiný."

Možná to opravdu není jen v mojí hlavě.

„To jsi mi neřekla."

Trhla sebou při zvuku Derrickova hlasu. Ani si nevšimla, že se vrátil a stojí tiše u vstupních dveří.

„Je," zaváhala, „je to důležité?"

„Já jej chápu," ušklíbl se Kenji. „Málokterý muž nese dobře, že ho tchyně sleduje i po smrti." Vstal. „Asi si chcete promluvit. Prosím. Mám nějaké pochůzky."

Sybilla však neudržela jazyk za zuby. „Jste opravdu úplně bez srdce, že takhle žertujete o své zesnulé dceři? Nebo si jen nechcete přiznat, že jste k ní byl nespravedlivý a že vám chybí?"

Kenji ze zastavil téměř ve dveřích a vyslal k princezně podmračený pohled. „Nenechám se soudit takovým žabcem. Má dcera, bohové ví jak moc jsem ji miloval. Nemáš ani tušení kolik bolesti a trápení způsobila. Kolik zklamání přinesla těm, kteří za ní stáli. Ach ano, jste si velmi podobné. Pro vlastní přesvědčení a pro to, co považujete za lásku po sobě necháte jen spálenou zem."

„Nedal jste mi ani šanci," odtušila příkře. „Rozhodl jste se, že vše na mě je špatné."

„Ne. Ještě stále se rozhoduji." A s tím za sebou praštil dveřmi.

Sybilla osaměla s manželem.

Tak... Co dál? Sotva se probudila a už na ni padla únava. Jen ne další výčitky. Jenže nepřicházelo vůbec nic. Ani krok vpřed, slovo, změna výrazu. Když už to trvalo déle, než by jí bylo příjemné, hledala nějaká slova, kterými by ticho prolomila.

„Jsi v pořádku?"

Reagoval okamžitě. „Proč bych neměl být?"

„Před pár hodinami jsi málem zemřel. Myslela jsem, že..."

„Nebylo to poprvé. Ani naposled, řekl bych."

Aha. Ale? „Takže...?"

„Jsme na živu."

„Ricku, já..." Co vlastně chci říct? Mrzí mě to? Udělala jsem chybu? Na druhou stranu, zase jsem o kousek blíž odpovědím.

„Našli jsme Akiho."

Ostře se nadechla a srdce jí poskočilo radostí. „Je v pořádku?!"

„Zdá se, že ano. Sledoval nás. Stopoval. Schoval se. Teď je s Aramem. Postará se o něho, než..."

„Děkuji. Děkuji, že jsi ho našel!"

Venku hlasitě zahřmělo až málem nadskočila. Co se děje? Ricku? Udělala několik kroků k manželovi; stále nereagoval. Tak co jsem zase udělala?! Dopaloval ji ten jeho nečitelný výraz. Zvlášť když věděla, že pod slupkou se toho odehrává mnohem více, než dával najevo. Uměl se ovládat, ona ne.

„Co bude teď? Neřekl mi nic, co by..."

„Půjdeme před tribunál. Nebo soud. Mají pro to nějaký svůj výraz, ale soud je asi... nejpřesnější."

„Soud?" zarazila se. „Proč? Jaký?"

Hlas mu ani nezakolísal. „Budou tě soudit za skutky tvé rodiny."

„Cože?!" vyhrkla překvapeně. „Proto mě sem přivolali? To je nesmysl! Z nich všech já...!" Chrlila slova tak překotně, že se do nich zamotala. Krom podivné pověsti, kterou si hýčkala, vlastně nikdy nic zlého neudělala. Jen přihlížela. Tos dělala. Mlčky přihlížela. Ale copak byla jiná možnost? Stěží. Bylo to správné? Strýc říkával nechť paměť lidí posoudí. Jenže tohle nebyli lidé. A ve svém věku nestihla učinit dost, aby bylo co soudit. Bohové.

„Nejspíš se rozhodnou, zda tě vůbec chtějí za vyvolenou."

„To je pěkný nesmysl!" Jak rozhodnou?! Snad někdo vyvolený je, nebo není... „To se musí na post vyvoleného dělat... vstupní pohovor?!"

„Příliš se jim nelíbí, že by ti měli svěřit nejstřeženější tajemství. Pravdou je, pokud se shodnou, že toho nejsi hodna, všichni zemřeme."

Zalapala po dechu. „Sami mě tam vrátili."

„Já vím."

„To není fér."

Derrick pohledem provrtával podlahu. „Život není fér."

„A teď mluvíme o čem?!" Měla pocit, že změnil téma tak rychle jako motýl mávne křídly. Neodpovídal, ale viděla, jak rty sevřel do tenké čárky. Napětí by se už dalo krájet. „Ricku, mluv se mnou, prosím."

Zavřel oči a povzdechl si. „Jste samé překvapení, princezno. Čím více se dozvídám, tím více poznávám, kolik toho o tobě vlastně nevím. Jsi naprosto nepředvídatelná."

„Možná..." Udělala další dva kroky k Derrickovi, aby mu pořádně viděla do očí. „Bychom spolu měli více mluvit. Ricku, jsou věci, o kterých je pro mě velmi těžké hovořit. Stejně jako pro tebe." Váhavě zdvihla dlaň, aby jej pohladila po tváři. „Vím, jak jsme začali. Ale zvládáme to. Máme ta pravidla a dohodu..." Slabě se usmála.

Položil ruku na její drobnou dlaň a tiskl si ji k tváři pokryté několikadenním strništěm. „Ty pravidla byla největší hloupost, se kterou jsem mohl přijít. Byla jsi moje. Poprvé. Mohl jsem toho říct tolik, měl jsem říct... Místo toho jsem přišel s podmínkami. Byl jsem hlupák a všechno zkazil. Myslel jsem jen na sebe a na tebe jsem zapomněl. Mrzí mě to, Sybil. Zpátky už to nevezmu."

Kousla se do rtu, do očí málem vyhrkly dívce slzy. „No... a já v tom pokračovala. Asi máme oba svůj díl viny."

„Vina je má. Chtěl jsem, abys ses chovala dospěle, ale jednal jsem s tebou jako s dítětem." Sklonil hlavu. „Nevím jak ten soud dopadne. Musíš vědět, že si vážím toho, jak moc jsi se musela zapřít pro dobro našeho svazku." Odmlka. „Můj bratr Aram tě miluje."

Vytřeštila oči. Proč s tím proboha teď začíná?!

„Nalož s tou informací po libosti."

A dost. Tohle už je přes míru! „Ricku, pro všechny bohy! Ty víš, že pokud jde o city, byla jsem k tobě vždy upřímná! Když jsem tě poznala, milovala jsem jiného. Aram je... je mi blízký. On je dobrodružství, bezstarostnost a svoboda. Ale když vám včera šlo o život, nemyslela jsem na něj! A neběžela za ním, ale za tebou! Pro všechno na světě, vždyť tě miluju, ty hlupáku!"

Ale zatraceně.

Okamžitě zmlkla. Tentokrát bylo na ní, aby uhnula pohledem. Poslední muž, kterému ta slova řekla, ji bolestně zklamal. A tento... stál o ně vůbec? Tolik se snažil být spravedlivý vůči ní a vůči svému nejlepšímu příteli. Jediné, co si přála, bylo, aby si ztraceně konečně dokázal říct, co skutečně chce. Tak moc se snažil o ohleduplnost ke své mladé manželce, až všechno pohřbíval.

Bez ohledu na to, jak moc se zlobila, jakmile si ji Derrick přitáhl do náručí a vášnivě políbil, zcela bez přemýšlení manželovi polibek oplatila. Byla si nyní už jistá, že dohromady je svedl osud a právě tomuto z jeho vrtochů už nechtěla vzdorovat. Ve chvílích, jako tato, cítila, že Derrick z Angiers patří víc a více jí, ač mohla mít pochyby skrze vše, co říkal a co činil v momentech plného sebeovládání. Jakmile se přestal ovládat, věděla, že po ní zoufale touží.

Ne já. To my, my jsme tady, abychom zastavili Mlhu. Společně.

„Nechci tě ztratit, Sybillo. Chci, abys byla šťastná," zašeptal jí do ucha, když drobnou dívku jediným pohybem vysadil na stůl a vykasal jí suknici. „Řekni to ještě."

„Miluju tě," vydechla mezi potlačovanými steny. Hrůzu, že je někdo překvapí, přehlušila touha a strach, že jej svírá naposled. Soud mohl přinést cokoliv. Věděla jen, že svá slova myslí vážně jako nikdy předtím. Nedávalo to smysl. Bylo to šílené. Šílený cit ve zlomené a šílené době. Jen blázni jako oni se mohli postavit hrozbě větší, než celá pokolení.

Svět se na chvíli smrskl na vůni Derrickovy kůže, na bušení jeho srdce, na její vlastní zrychlený dech a úsilí, s nímž se bránila rozkoši z milostného duelu s milovaným mužem. Chtěli ji prodat a ponížit, zneužít; místo toho... Zasténala do pokožky na Derrickově krku a svírala jej tak pevně, jak dokázala. Místo toho nalezla něco, co mohla být skutečná láska. Dokud jej málem včera neztratila, nedokázala to přesně pojmenovat. Ale nyní... Pevně zavřela oči a zvrátila hlavu, ze rtů unikl potlačený vzlyk. Už nemohla dál. Milovala jej, jeho rozvážnost, velkorysost, trpělivost i dravost. Zradily ji vlastní city, vlastní srdce. S největším úsilím se mu zahleděla do očí, jeho vlastní pohled zastřený touhou. „Miluješ mě?" špitla s nadějí.

„Víc, než vlastní život," odvětil zastřeným hlasem a umlčel dalším polibkem, právě včas, aby zadusil výkřik euforie, která otřásla drobným tělem.