„Chystá se ještě někdo skákat oknem?" zavrčel starý muž, když se Sybilla s Derrickem a Aramem sesedli v jeho chýši kolem ohniště. „Jen jestli mohu zavřít okenice?"

Všimla si tázavého pohledu, který si Angiers s Talym vyměnili, a pokrčení ramen. Ze všech odkapávala voda a byli prostydlí. Než se ale nechali odvést k tomuto ctihodnému, nejdříve trval na Angiers na okamžité odpovědi na svůj dotaz. Jak utrousil Kenji odměřeně, jeho vojáci byli ponecháni tam, kde padli, nezranění; o ně zájem neměli. Nikdo však nedokázal říct, kde je Sybillin vlkopes, neboť s sebou jej nepřivedli. Obavy o Akiho však musely nyní stranou.

„Jak libo," odsekla a prohrábla si krátké vlasy. Nebyly vyloženě chlapecké, ale přesto zakoušela nezvyklý pocit.

„Bylo to hloupé a nebezpečné, mladá dámo. Mohla sis srazit vaz."

Nikdy dřív toho muže neviděla a způsob, jakým s ní hovořil, ji začínal notně dopalovat. „Proč by vás to mělo vůbec zajímat, pane?" Jak dát tomuhle kmetovi najevo, že není žádné dítě nebo schovanka, kterou může cepovat?!

„Protože jsem tvůj děd. Pro ty méně bystré," zadíval se vyzývavě na její společníky, „byl jsem otcem tvé matky, mladá princezno."

Řekl to tak bez zájmu a emocí, jako kdyby se bavil o počasí, přičemž Sybilla ztratila řeč úplně.

Tak... chvíli... Cože? Trochu se jí zamotala hlava.

„Dýchej, děvče. Vy šlechtičny prý rády omdléváte. Asi špatná krev."

„Můžete nechat těch keců?" ozval se ostře Derrick. „Proč jste nás unesli? Co to všechno znamená? Co po nás chcete?!"

„No, neberte si to osobně," ušklíbl se muž, který se jí prvně představil jako Kenji, „ale po vás nic, chtěli ji." Prohlížel si je jako třídu plnou nezbedných školáčků. „Co vy jste mi to za výpravu? Necháte se odlovit jednoduše jako hlouček myší. Slovutní generálové, vojevůdci zvučných jmen..."

„Vy víte, kdo jsme?" skočil mu do řeči Taly, kterému zjevně docházela trpělivost. Sybilla viděla, jak mu pracují svaly na předloktích jak zatínal pěsti. Hlavně se do ničeho nepouštěj... Prosím.

„Jistě. Freyovi řezníci."

A je to tady zase.

„Ta mrtvola, o kterou jsem ve vaší díře zakopl, tam skočila dobrovolně?" reagoval Derrick klidně. Na rozdíl od Talyho nedal najevo, jestli se ho urážka dotkla.

„Žijeme v nebezpečné zemi, Angiere. To byste měl vědět sám nejlépe. Musíme se občas bránit." Usadil se pohodlně na vysokém kruhovém polštáři ze slámy, nohy složil pod sebe a upil z šálku jakousi tmavou tekutinu. Jim nic nenabídl.

„Hážete lidi Mlze," ucedil Taly mezi zuby.

Mohli bychom se vrátit k té části, že je to... můj... děd? Pomyslela si Sybilla, když sledovala výměnu tří mužů, z nichž každý byl očividně zvyklý velet. Tři psi na jedné skládce, pomyslela si hořce. Na ni snad úplně zapomněli. Muži. Proto náš svět vypadá tak, jak vypadá.

Nicméně jejich zbytečné handrkování dalo mladé ženě příležitost uspořádat si myšlenky. Nevzpomínala si, že by kdy matka zmínila svého otce; byla však příliš malá, když zemřela. Rodina o něm pochopitelně nikdy nemluvila. Sabrielina pokrevní linie byla zapovězena, stejně jako ona sama, protože... Proč? Protože byla prostého původu? Protože chtěla Fahira opustit i s dětmi? Protože byla špionem a zrádcem...? Na mysli jí vytanula slova Stefana z Eeri; on věděl. Snažil se Sybille říct, která hra se tady hraje. Jenže neposlouchala. Zavřela oči a vydechla. Měla mu dát šanci, ptát se. Chyba. Velká chyba.

Když otevřela oči, soustředila se na Kenjiho. Hledala v jeho tváři své vlastní rysy, matčiny rysy.

Maminko... Byla pryč tak dlouho. Léta jí mlčky provázela, ve stínech, avšak přítomná. A teď, když ji potřebovala nejvíce, byla pryč. Proč? Proč teď?

Jsi dospělá žena. Chovej se tak. Střelila očima po Derrickovi. Tohle se mi snažíš pořád říct, že ano? Nezáleží na tom, zda a kdo mi stojí po boku. Nejsilnějšího spojence mám vždy sama v sobě.

Ale to mužské handrkování už začínalo být otravné. A neubíralo se bezpečným směrem. I beze zbraně mohli být oba vojáci velmi nebezpečnými protivníky.

„Proč jsou tady?" ozvala se nahlas, tak klidně a důrazně jak dokázala.

„Cože?"

Angiers s Talym se na ni překvapeně zadívali. To je zřejmě dosud vůbec nenapadlo.

„Ostatní vojáky jste nechali v divočině. Sám jste říkal, že o tyhle," mávla rukou ke svým společníkům, „nikdo nestojí, takže z jakého důvodu jsou zde?"

„Ach," pokývl Kenji a podrbal se na nose. „Tak přece jen nemáš hlavinku jen na to, aby bylo kam odložit tiáru."

Matce se nepodobal, ale druhému dědovi docela ano. Ty umíš být taky pěkný bastard, že ano?

„Chápu, že o vás matka nemluvila."

Ihned pochopila, že trefila citlivé místo, a to velmi přesně. Kenjiho výraz ztvrdl, na zrudlé tváři se prohloubily vrásky. Když promluvil, kapala z jeho slov hořkost a zloba.

„Co ty víš o mě a mé dceři, princezničko? Jako dítě jsi měla jen jejich zkaženou krev. Jako dospělá máš i jejich jedovatý jazyk."

Derrick do sporu chtěl očividně vstoupit, ale Sybilla ho jediným pohybem ruky zarazila.

„Zjevně o mně víte vše."

„Snažil jsem se s tebou jednat jako... s lidskou bytostí," zavrčel podrážděně, „ale nejsi o nic lepší, než celá ta namská smečka. A co hůř, jsi zbrklá, paličatá a..."

„Nenechám se napadat a ponižovat! Trpěla jsem to celý život. Vám to už nedovolím. Buď se mnou budete jednat jako se sobě rovnou, nebo odsud odejdeme hned teď!"

Sybillu nenapadlo, že by měla se svou nevelkou výškou a křehkostí vzbuzovat respekt, nebo dokonce strach. Přesto náhle zjistila, že stojí uprostřed místnosti a muži k ní vzhlížejí s neskrývaným překvapením a Kenji... se stopou hrůzy. Co se to stalo? Vztek vystřídal zmatek. Něco jsem udělala. Co? Co zase?

„Ricku...?" obrátila se na manžela. Pro vysvětlení možná, pro podporu zcela jistě. „Co jsem...?"

„V pořádku, Syb. Pojď sem." Zvedl se a krátce ji sevřel v náručí. Něco se stalo a netušila co, ale vylekalo je to. Přinejmenším. „V pořádku, děvče."

„To vědma," ozval se opatrně Kenji, ale z hlasu se vytratila veškerá hrubost; zůstala jen únava a hluboký smutek, který léta přetavila v zahořklost. „Vědma Baani jim řekla, že vás tři mají přivést. Vás dva hodit do díry. Nevím proč, ale oni ji poslouchají." Zadíval se kamsi mimo ně. „Má svoje... cesty."

„Proč jsme všichni tady?" Derrick sebral Sybille otázku ze rtů. Pak jí zašeptal do ucha: „Posaď se, prosím."

Poslechla jej, Kenjiho však nespouštěla z očí.

„To ona pro ni poslala. Že už je čas."

„Ty sny," doplnil Derrick. „Ale to je..."

„Magie," přisvědčil Kenji, který se soustředil nyní spíše na Angiera, než na Sybillu.

„Jak je to možné?" Taly nevypadal o nic méně zmateně.

„Viděli jste je? Tušíte, co jsou zač?"

Sybilla cítila, jak se jí zmocňuje ledový chlad, jak do sebe začalo pomalu vše zapadat. „Mluvte. Jak to bylo?" Pohlédla na své ruce. „Už víme, že Hodinářův učeň... není jen rodová legenda. Něco z toho se skutečně stalo, ale... co?"

Kenji přisvědčil, pak vstal a nalil jim všem do pohárů horký černý nápoj. Ten voněl mnohem lépe, než lék, který Sybille podal prvně. Vlastně voněl velmi příjemně; byl hořký a hutný. Během toho začal vyprávět.

„Víme spíše útržky. Mnoho bylo ztraceno v útrobách času. Skutečnost přetvořily mýty a legendy. Avšak Hvězda byla skutečná. Možná nespadla z nebes, ale byla to velmi mocná žena, která se zamilovala do prostého muže. Poskytla mu prostředky, jaké tehdy člověk neviděl, a on díky ní ovládl známý svět drtivou silou. Byly to doby, kdy magie byla živoucí a dýchající entitou. A ta jediná ohrožovala jeho impérium. A proto se jí zbavil."

„Svázal síly přírody. Svázal celou magii." Derrick.

„Dá se to tak říci. Ti tvorové... jsou potomci bytostí, které kdysi kráčely po zemi, magických bytostí. Jsou to... děti smíšené krve. Ti, kteří přetrvali. Ale byli pronásledováni, loveni, vražděni. Odsouzení se navždy skrývat. Zbylo jich jen velmi málo."

„Proč ho nezastavila?" otázala se Sybilla, hrdlo sevřené a pěsti zaťaté. „Pokud byla tak mocná, proč jej nezastavila? On náš svět... zmrzačil!"

Kenji zavrtěl hlavou. „To nevím. Legenda hovoří o srdci, které mu darovala. Nikdo dnes neví, jaká je pravda. Traduje se, že pokud se srdce Hvězdy navrátí, kouzlo bude zlomeno."

„A Mlha... zmizí," pokračoval Taly.

V tu chvíli se Kenji nevesele usmál. „Kterou část proroctví myslíte?"

Oba vojáci se zamračili.

Kenji začal recitovat: „Dítě z doupěte dravce. Světlo a stín v něm. Krvavý měsíc zbarví zem. Panna s titánem splyne a novorozené nezahyne. Země a oheň, v lásce a jednotě, srdce Hvězdy navrátí a naplní slova proroctví.

Dítě se probudí a ukončí vládu věčné Mlhy.

A běsové sestoupí na tuto zem, zkázu a zmar aby rozeseli . Pod pláštěm draka spojeni, pak osud světa určí."

„Počkat, chvíli... To neznám... Země a oheň..." Taly vytrvale vrtěl hlavou a jeho pověstný humor a nadhled jej rychle opouštěl.

„A o běsech, zkáze a zmaru tam taky nic nebylo," dodal Angiers nečekaně lehkým tónem. „Myslím, že to by chudina tak nejásala. Tuhle část jim někdo zapomněl tlumočit?" Obrátil se k Sybille. „Ty to ale znáš celé, že ano?"

Polkla tak ztěžka, že to muselo být slyšet. „Znám."

Z tváře, ve které se nepohnul ani sval, nedokázala vyčíst vůbec nic. „Tolik k těm proroctvím." Obrátil se k Aramovi. „Vždy je tam nějaká past, neříkal jsem to?"

„Zasr..." začal Aram, ale pak se při pohledu na Sybillu zarazil. „Vy jste samé překvapení, lady."

Cítila jak jí hoří tváře. Jistě, že tu část o běsech a zkáze nikdo mezi lid nešířil. Vlastně se nikdy neměla rozšířit ani v podobě, v níž ji znali Taly a Angiers.

„Vědmu, která to proroctví vyřkla, nechali umučit a popravit," sdělila prostě. „Hoa nikdy nezamýšleli, aby se s ním obecný lid... seznámil."

„Obecný lid," zopakoval Kenji temně. „Seznámil." Usadil se k nim u ohniště a rozdmýchal uhlíky. „Mysleli jsme, že se proroctví týká tvého bratra, Haralda."

Prudce vydechla. Nelíbilo se jí, kam to směřuje. Jistě, muž a spasitel. Jak jinak.

„Znamení byla ale trochu... nejasná."

„Pokračuj, starče," vyzvala ho chladně. Postřehla v jeho výrazu vinu, to nevěstilo vůbec nic dobrého. Nedokázal se Sybille podívat do očí, ten uštěpačný a hrdý muž před ní zbaběle uhýbal.

„Trvalo dlouho, než se naskytla příležitost vás odvést."

Cítila, jak vedle ní Derrick ztuhnul. „Ten noční přepad."

Trhla hlavou a vzhlédla k manželovi. Ve tváři byl bledý, ale oči metaly blesky. Takhle jej ještě nezažila.

„To jste byli vy. Vy a vaše smečka."

„Ano. Ano, byli jsme to my." Postavil se k obvinění Kenji čelem. „Naneštěstí se to celé zvrhlo."

„Zvrhlo," zašeptala Sybilla. „Tak tomu říkáte. Zvrhlo." Smrt a zkáza.

„Haralda jsme nezískali. Došlo k rozkolu. Část se odloučila. Rozhodli se, že nejjistější cestou bude všechny z rodu Hoa vyhladit." Promnul si oči, které byly rudé, snad od ohně... „Byla jsi ještě malá. Předhodili tě Mlze, nemohl jsem s tím nic dělat, byl jsem vyděděnec, otec zrádkyně... A pak se stalo něco neuvěřitelného." Zmlknul.

„Mlha si ji nevzala," ozval se do ticha Derrick.

„Ne. Nevzala."

Déšť venku začal znovu bubnovat do střechy, v dálce zaduněl hrom. Blížila se bouře.

„Nakonec ti, kteří byli, řekněme pro násilné řešení, odešli. Vedli jsme dlouhé diskuze, co s ní," zarazil se a podíval se Sybille konečně do očí, „co s tebou uděláme. Nakonec jsme se rozhodli vrátit tě zpět. Doufali jsme, že dokončíš, co Sabriel kdysi započala. Že možná ty jsi tou, která byla vyvolena, aby zbavila svět Mlhy."

„Promiňte, ale, pořád tomu nerozumím," ozval se opět Aram. „Z nějakého důvodu se vám Mlha vyhýbá. Proč tedy vám na tom vůbec záleží?"

„Ctěný pane, Mlha není ochočené zvíře. Nikdo z nás jí pořádně nerozumí. Ano, ušetří nás. Dnes, zítra snad. Ale co když její hlad naroste? Pozře celou zemi, pokryje ji, až nebude kam uniknout. Mnoho z nás tady má lidské rodiny, přátele, lásky. Ne všichni se zde narodili, ne všichni zde strávili celý život. Ano, je to útočiště, kam se vrací. Ale u řady z nich jejich původ není lidskému oku viditelný. I oni chtějí své milované chránit. Nejsme tak krutí, jak vám připadáme. Neuzavřeli jsme se světu. Chtějí bezpečný svět pro své děti."

„A zkázu a zmar," dodal cynicky Derrick.

„Proroctví jsou... nejasná."

„Nepovídejte," ušklíbnul se Angiers. „A teď jste si jisti, že tou, hm, vyvolenou je princezna Sybilla."

Kenji jen velmi opatrně přikývl. „Všechno tomu nasvědčuje."

„To je výborné, všechno tomu nasvědčuje. Unesli jste nás, málem zabili, protože znamení nasvědčují... S tím jděte do prdele! Co se bude dít teď? Necháte nás jít? Budete nás držet v téhle pavučině,než zajdeme na stáří?!"

„Chápu, že se vám to nelíbí, Angiere. Ale s tím já teď nic udělat nemůžu. Teď se budou radit. Až se na něčem shodnou, předstoupíte před Radu. A tam se rozhodne."

„Jak dlouho to bude trvat?"

„Nemám zdání."

„A do té doby máme sedět tady na zadku a čekat."

Sybilla mlčky přihlížela výměně mezi těmi dvěma muži. Útrobami se jí rozlézal pocit plíživé hrůzy a beznaděje. On byl vše, co zbylo z rodiny její matky. On a jeho druhové zmrzačili jejího bratra. Kvůli nich z něj zbyla jen poznamenaná schránka, která se nejspíš již nikdy neprobere k životu. Ji unesli. Chtěli zabít. Opustili někde v lesích s polámanými kostmi.

Nakonec nedokázala mlčet a jakmile promluvila, hovořila z ní veškerá hořkost a hrůza toho poznání. „Co jste to provedli? Dva mí sourozenci té noci zemřeli. Byli to ještě děti. Harald je nadosmrti zmrzačený. Unášíte. Vraždíte. V čem jste lepší, než královský rod a jeho pohůnci?"

„To je válka, Sybillo," odvětil Kenji s jistotou, za níž tušila prázdno a pochybnosti.

„Král Frey mi jednou řekl, že to láska zahubila více lidí než nemoci a války. Zdá se mi, že všichni jen hledáte omluvy pro bezdůvodnou krutost. Láska, nebo válka; je to jedno. Jen aby se vám lépe v noci spalo."

Na to překvapivě starý muž odpověď neměl. Na to neměl odpověď nikdo z nich.

----------------

„Tak zblízka jsem ji nikdy neviděl. Je to... děsivé. Krásné a děsivé."

Sibylla seděla už notnou chvíli na lávce, které obepínala Kenjiho příbytek a sledovala neuvěřitelné divadlo, které se odehrávalo nepříliš daleko od příbytku polokrevných. Mlha z výšky a odstupu vypadala jako ohromný zářivý organismus, živoucí, přelévající se do stran, tápající a hledající, kde se nakrmit. Zářila do noci a bylo velmi obtížné si ji spojit s obávaným zabijákem, který po sobě zanechával spoušť, smrt, vyprázdněné schránky, k nimž byly stále připoutány zoufalé duše. Děsila ji a zároveň uváděla v úžas. Tolik otázek bez odpovědí. A odpovědi, které nacházela, byly... bolestné.

„Ano, to je." Ani se na Talyho nepodívala. „Kde je Rick?"

„Zdá se, že se rozhodl podniknout útěk."

„Cože?" Teď už po něm střelila podmračeným pohledem. To by neudělal!

„Bez obav. Vyslýchá starého pána. Velikost osady, kolik mají mužů, výzbroj..."

„A on mu odpovídá?"

Aram se krátce zasmál. „Myslí si, že ne. Ale Rick ví, jak dostat z to, co chce."

Poslední věta zůstala chvíli viset ve vzduchu.

„Asi bys tu neměl být," pronesla Sybilla po chvíli. Jen kousek od ní dopadal na žebříky a trámoví jemný déšť.

„Nikdo z nás by tu neměl být," odvětil Pán z Taly a usadil se vedle ní. „Přece byste se nebála řečí. Ale chápu, co mi chcete naznačit, má paní."

„Arame... Není vhodné, abychom spolu byli sami."

„Bojíš se?" zazubil se na ni, a když se nedočkal odpovědi, zvážněl. „Pokud tohle přežijeme, vrátím se zpět do Nur-Nam."

„Cože? To přece není nutné..."

„Je to nutné, Sybil," ujistil ji a plynule přešel od uctivého k důvěrnému rozhovoru. „Myslel jsem, že to bude dobrodružství!" Odfrknul si. „Větší, než jsem čekal."

„Bojíš se Mlhy?"

„Ne, má lady, bojím se tebe. Nemám v životě moc zásad, jak sis již zřejmě všimla." Zase ten neodolatelný uličnický úsměv. „Ale díky vám, krásná dámo, jsem porušil hned dvě z nich. První – nikdy si nezačínej se ženou svého přítele."

„S Hellou se ti to podařilo."

„Hella by mi polámala končetiny, kdybych to zkusil."

„Poloviční úspěch." Měl to být žert, ale nesmála se. Ani on. „A ta druhá zásada?"

„Nezačínat si se ženami, do kterých bych se mohl zamilovat."

Sybilla zatnula zuby a odvrátila tvář. To zrovna teď slyšet nechtěla. Ani nepotřebovala. Bylo to zvláštní; celý život záměrně vzbuzovala ve svém okolí lítost a odpor. Kromě Wena. Wen ji znal a miloval. Byl to ten druh čisté, zakázané lásky, která měla překonat všechna protivenství. Kde teď byla její čistá dětská láska? Začínala chápat, jak nezdravě se k ní upínala, jako k záchraně ze svého zoufalství a polovičaté existence. Přečkala by však útrapy, které měla za sebou, a které ji ještě čekaly? A pak tu byli dva muži, natolik rozdílní, o mnoho let starší, které jí osud přivedl do cesty. A každý si vydobyl své místo v jejím srdci, kam myslela, že už se žádný upřímný cit nevejde. Tyto city byly jiné, zranitelné a přesto pevnější, zralejší.

„To je dost... nevhodné, pane Taly. Myslela jsem, že je to uzavřená věc," odvětila stroze.

„Já také," pokývl. „A proto musím odejít. Přál bych si, abych mohl udělat pravý opak. Provázet tě až do konce, obětovat život, bude-li třeba. Protože jsi naší nadějí na záchranu... Ale byla by to lež. Ten důvod je mnohem prostší. Nerad se vzdávám tvojí blízkosti, má krásná princezno. Má nadaná žačko," zažertoval opět. „Chci být k tobě upřímný, nedělávám to často, protože... to mívá neblahé následky. Vím, že ti nejsem lhostejný. Vím to. A zatraceně, ani nevíš jak moc bych toho chtěl zneužít."

„Bohové, vy muži a vaše gesta. Obětovat život... naděje na záchranu... Rick měl pravdu. Proroctví jsou zrádná, dají se vykládat různě. Ani nevíme, jestli jde o mne. Co když jde o něj? Napadlo tě, že jde třeba o Ricka? Vždyť... ach," zmlkla a skryla tvář do dlaní. Hlava hrozila, že se rozskočí. „Možná jen celou tu věc chápeme špatně, Arame."

Objal ji opatrně kolem ramen a přivinul k sobě. „Tak prostě půjdeme vpřed. Krok za krokem. Najdeme cestu. A pokud tam nebude, prorazíme si ji."

„Nechci abys odešel."

„Někdy nemáme na výběr."

Ráda by řekla, že je vždy na výběr, ale sama tomu nevěřila; život ji naučil, že bezvýchodnost je častější, než si lidé chtějí připustit.

Cítila, jak ji letmo políbil do vlasů a zachvěla se při vzpomínce, kdy k ní naposled byl tak blízko. To, co ji vázalo k Talymu, bylo něco jiného, než pouto, které cítila vůči Derrickovi.

Seděli mlčky a sledovali představení, které se před jejich zraky v údolí odehrávalo. Aram jí přes ramena přehodil svůj plášť a začal tiše vyprávět jednu z mnoha svých historek, které měl za ta léta v zásobě, a kterými s oblibou bavil společnost, nejčastěji tu dámskou. Nenaslouchala obsahu jako spíš tónu jeho řeči, který byl uklidňující a známý. Uprostřed dlouhé noci jí byl vítaným společníkem a přestože zpočátku protestovala proti jeho přítomnosti zde, byla ráda, že má tohoto muže po svém boku. A přesto si teď vůči manželovi připadala provinile, a to přesto, že vztah mezi nimi se teprve rodil, pomalu vznikal, stále ještě křehký a nejistý.

Možná už další ráno nepřijde. K čemu lítost.

Nic takového.

Po chvíli jeho vyprávění přerušila. „Vím, že ji musíme zničit. Vím, že dokáže obludné věci... Ale je svým způsobem krásná."

Aram váhavě kývl.

Jsme svázáni. Mlha a já. Já a Mlha. Pokud bude existovat obojí... „Bude to jen polovičatá existence."

Vysloužila si Talyho nechápavý pohled. Měl starost, nedokázal ji skrýt a to mu jen přidávalo vrásky.

„To nic," ujistila jej. „Vše bude dobré." Lhát uměla vždy dobře.

Zkáza a zmar.