O patnáct let později

Výhled na Nur-Nam, hlavní město říše, byl z vysutých teras Dravčího hnízda vždy impozantní, ale nejsilnější dojem dělal vždy uprostřed noci. Přes okraj bylo všemi směry možné dohlédnout na kilometry daleko. V hloubce pak kmitaly stovky, možná i tisíce drobných světýlek, menších i větších ohňů, které znamenaly lidská obydlí. Bylo to jako plamenný koberec, který se táhl široko daleko, plazil se mezi kopci, kolem řeky a dál do hor.

Tuto noc ke světlům přibyla další. Tisícihlavé vojsko, které přitáhlo k branám města a tam se usadilo, než přijde úsvit. Vraceli se beze strachu, vraceli se – mnozí z nich po mnoha letech – domů. Byli jistě nesmírně unavení, ale noc není ta pravá doba na triumfální pochod. Proto se rozhořelo nepočítaně pochodní a táborových ohňů na planině poblíž města, která jim poskytne dočasné útočiště.

Shlížela na ně s obavami, hrdlo sevřené nervozitou. Ačkoliv stála na samém kraji terasy, nedozírná hloubka pod ní ji nelekala. Bylo v ní něco fascinujícího, osvobozujícího. Krok do prázdna, do neznáma. Neznáma se neděsila. A přesto...

Vánek chladil Sybile rozpálené tváře, když se za ní ozval známý hlas její starší sestry Ariny. „Stačil by jediný krůček..." Ten známý vemlouvavý tón.

Otočila se jen tak pomalu, aby to nevypadalo, že si chce hlídat záda, a nesměle se na sestru usmála. „P-přeješ si něco, Arino?"

Arina byla o dvě léta starší a říkalo se, že je nejkrásnější ženou říše. S tím mohla Sybil jen souhlasit. Nicméně byla i nesmírně nebezpečná a o tom se nesmělo ani šeptat. Místo toho si poddaní s chutí mohli vykládat o zadrhávající, zmrzačené princezně, kterou nepouštějí z paláce a kterou léta nikdo neviděl. Kolovaly neuvěřitelné historky a lidová tvořivost neznala hranic.

„Nemůžu jen pozdravit svou malou sestřičku?" Pomalu se připojila k Sybil na kraji římsy a zahleděla se do dálky. „Vyhlížíš manžela?"

Ach tak.

„Nejsme m-manželé," odsekla Sybil přidušeně a uhnula pohledem.

„To je jen otázka času. Dohoda byla již uzavřena, obřad je jen divadlo pro chudinu." Zjevně si vychutnávala dlouhou pauzu při pohledu na Sybilinu tvář. „Moc ti to přeji, sestřičko. Dostaneš dobrého muže. Budeš manželkou a matkou. Máš štěstí."

Říkala pravdu, svým způsobem. Dožila se téměř devatenácti let, bude provdána a nečeká se od ní nic jiného, než že se stáhne z očí všech a porodí manželovi dědice. Bude žít. Štěstí? Arina nemohla být dál pravdě.

„Děkuji, sestro. Já-já si t-toho vážím." Málem se musela kousnout do jazyka.

„I mrzáci mají právo na trochu toho štěstí," dodala krasavice blahosklonně a zasmála se zvonivým hlasem, ze kterého muži šíleli. Doslova. „Nevadí, že je starý. Otec i král si jeho služeb za ta léta nesmírně váží. Sir Derrick z Angiers je dobrá partie."

„Ano. Jistě." Už se ani nesnažila předstírat konverzaci.

„Nemohu se dočkat vaší svatby. Bude to jistě... nádherné."

„M-m-musím jít spát. Zítra nás čeká velký d-den." Opřela se o zdobenou hůlku a belhala se pryč. V zádech cítila sestřin pohled plný opovržení a výsměchu. Ještě, že neviděla Sybil do tváře.

Slunce vystoupilo nad obzor a zalilo zemi zlatavým jasem. Největší město říše Nam se však probouzelo již před úsvitem. Dnes byl výjimečný den, manželé a synové se vraceli domů. Nervozita a očekávání byli téměř hmatatelné, přípravy na oslavu jejich triumfálního návratu vrcholily.

I princezna Sybil z rodu Hoa vstala před východem slunce. V soukromí svých komnat se osvěžila, sama se oblékla do čistého šatu, který připomínal mužský oděv, a učesala se. Poté skryla své dlouhé, kaštanové vlasy a většinu snědé tváře pod neprůhledný závoj, kterým se bránila zkoumavým pohledům služebnictva i vlastních příbuzných. Mysleli si, že je neslyší, když si šeptají za jejími zády, že nevidí kradmé pohledy a posunky. Velmi se mýlili.

Znetvořená, zmrzačená, hloupá, koktající, ostuda královské rodiny, k smíchu, k politování.

Přivřela oči. Nejsnazší způsob, jak lidi o něčem přesvědčit, je vůbec se k takovým tvrzením nevyjádřit. Byl v tom jistý cynismus, ale léta života v osamění udělala své. Věděla, že je jen trpěnou loutkou, jen dalším z mocenských nástrojů svého otce a svého děda. V tom vyrostla, v tom byla vychována. A přesto v ní den za dnem sílilo odhodlání čelit tomu údělu. Jednou bude stát rovně, s hlavou hrdě vztyčenou v Dravčím sále. Jednou.

Teď musela být nejzoufalejší verzí té, kterou v ní viděli. Mezi nepřáteli.

Polkla, nadechla se a vydala se do komnat krále.

Dravčí hnízdo byla impozantní pevnost s rozlehlým sídlem vysoko v oblacích. Tam, kde měl vládnoucí rod své komnaty, se směli dostat jenom vyvolení. Z kamenných zdí sálalo příjemné teplo, ale sochy a malby Sybil vždy připadaly poněkud zneklidňující. Jako kdyby na ni shlížely na každém kroku, odměřeně a nepřátelsky, naskakovala z nich husí kůže. Když byla dítě, mnohé z maleb jí způsobovaly noční můry. A ani nyní, na prahu dospělosti, se v jejich blízkosti necítila klidná. Jak říkal její strýc Ivar, tohle místo je nasáklé špatností. Vlastně používal jadrnější slova. Ta slova jej nakonec dovedla do záhuby, ale Sybil se ji dobře zapamatovala.

Nebyl jediný; pod rouškou klidu vřely intriky, pomluvy, zrada. Početný rod Hoa za ta léta dost prořídl a smrt domy jeho členů navštěvovala až překvapivě často...

Nemysli na to. Jeden chybný krok.

Rychle zahnala myšlenky na strýce a jeho rodinu, a přidala do kroku. Cvakání její hole se rozléhalo široko daleko a varovalo všechny, že se blíží.

Královské komnaty strážili vždy ozbrojení vojáci; dnes ráno tomu nebylo jinak. S nimi na Sybil čekali služební s vědry vody. Když dorazila, poklonili se a ona rychle zkontrolovala vodu v každém vědru zvlášť. Poté jim dala pokyn, ať vyčkají.

Zaklepala na dveře komnaty a dovnitř ji vpustil osobní sluha jejího děda. Až na jeho pokyn mohla dát znamení sloužícím, ať vědra nanosí dovnitř a nalijí do lázně. Poté všechny vykázala ven a v komnatách osaměla. Tedy téměř.

Těžké látkové závěsy byly dosud zatažené a místnost, kde byl krb spolu s nachystanou lázní, působil semknutě a ponuře. Až do ložnice se neodvážila, aniž byla vyzvána, a to nebyla dosud nikdy. Během čekání těkala očima od rozsáhlé knihovny, která zakrývala celou jednu zeď, k obrazům a trofejím, které její děd za ta léta nastřádal. Byla zde již vícekrát, ale vždy nalezla něco nového, co zaujalo její pozornost. Dnes to byl zářivě bílý roh připevněný na zdi nad krbem, na zlatém štítu. Přišla blíž a pozorně si jej prohlížela, dokud za zády neuslyšela mužský hlas.

„Je to roh jednorožce. Zřejmě posledního z jejich rodu."

Otočila se a poklonila. „Můj pane."

„Ani nevím, proč ho tady vlastně stále mám," pokračoval vládce říše, kdysi mocný Frey, nyní bělovlasý stařec s těžkým krokem. Stále měl jasný zrak, ale tělo, kdysi tak silné, dosluhovalo. „Měla to být slavná trofej, ale s přibývajícími lety jsem si mnohdy pomyslel, jak je pouze smutnou připomínkou starých časů. Jak osamělý musí být tvor, který je poslední..." Zadíval se zadumaně na vše, co zbylo po bájném stvoření.

„Takže... skutečně existovali? N-nebyly to jen p-pohádky?"

Na tváři starého muže se objevil melancholický úsměv. „Pohádky? Ne, po tomto světě chodili tvorové, jaké si již nedovedeme představit... Dávno před námi."

„A kde jsou dnes?" vyptávala se dál zvědavě Sybil a téměř zapomněla, proč je zde. Král však nezapomněl.

„Lázeň," upozornil ji úsečně.

Zmlkla a přesunula se k uchystané lázni. To byla její povinnost v posledních třech letech. Omývat dosluhující tělo starého krále. Měla to být čest, o kterou však nikdo z jejích příbuzných nestál. Úkol pro podřadnou služku, vmetla jí Arina posměšně. Hnusila se jim jen ta představa. Dotýkat se chátrajícího těla starce; odpudivou čest přenechali kulhající, zadrhávající Sybil. Jediné, co je skutečně zajímalo, bylo, kdy to tělo doslouží napořád...

Král shodil zdobný župan. Dáma by v tu chvíli pohoršeně odvrátila zrak, jenže ona si žádný falešný stud nemohla dovolit. Pomohla starému muži do horké vany a usadila jej. Byl sice mnohem větší, než ona, a těžší, ale nebyla žádná křehotinka. Šlo jen o cvik a zkušenost.

Někdy propadal melancholii a věnoval se úvahám nad budoucností jeho říše, někdy prostě celou dobu mlčel a ztrácel se někde daleko, kam za ním nemohla a ani nechtěla jít. Královská výsost Frey z rodu Hoa, někdy též zvaný „Ledová smrt", byl nejmocnějším a nejobávanějším mužem říše, a zde, v jeho komnatách, se Sybil necítila nikdy zcela bezpečně. Z dětství si jej vybavovala jako muže necitlivého, hrubého, nepřístupného a neustále zamračeného. Děti i vnoučata pro něj byly spíš obtížným hmyzem, který začal mít význam až ve chvíli, kdy z nich mohl mít nějaký užitek. Svým způsobem tomu tak bylo stále; o co byl krutější na vrcholu své vlády, o to nevyzpytatelnější, vrtošivější byl ve stáří.

„Čas, dítě," zamumlal vládce s pohledem upřeným na krb, kde planul oheň a vytápěl komnatu. „Čas je jediný spravedlivý soudce, měří nám všem stejně. Nedá se uplatit. Před ním jediným jsme si všichni rovni."

Nechala mořskou houbu nasáknout horkou vodou s trochou vonného oleje. Ta laciná moudra od něj slýchala stále častěji. Otec říkával, že to přichází se stářím. Přesto ve chvílích, kdy se zdálo, že se ztratil ve svém světě a již se nevrátí, dokázal vyvést všechny během okamžiku z omylu a stát se zase tím mocným a hrozivým mužem, kterým býval. Nebylo radno jej podceňovat. Ani jeho sílu, ani jeho intelekt.

„O běhu času jsem s vámi dnes chtěla mluvit, můj pane," začala zvolna a koutkem oka sledovala jeho reakci. Když mlčel, pokračovala dál: „Již nebudu moci vykonávat službu Vaší Výsosti. Jistě víte, že mne otec chce provdat."

„Ano," odvětil bezmyšlenkovitě a ze stolku vedle kádě s vodou si podal číši vína.

Dobře, tak jinak. „Velmi mne to trápí. Naše rozhovory jsou pro mne důležité a budou mi velmi scházet..."

Král se rozesmál; smích naplnil celou komnatu, až jej přerušil kašel. „Nepřežil jsem tolik zim proto, že bych věřil takovým povídačkám, má drahá!"

Zahanbeně sklonila hlavu.

Nečekaně a překvapivě rychle sevřel její ruku pevně v zápěstí; bolelo to. „Nelži, starému muži. Tyhle zakalené oči ještě nejsou úplně slepé." Hlas se změnil, šel z něj skutečný strach. Pozorné oči ji znehybnily a zkoumaly.

Rozhodla se čelit jejich pohledu bez uhýbání, ale uvnitř se otřásla. „Omlouvám se, můj pane." Sklonila podřízeně hlavu, ale uvnitř to vřelo. Stálo ji tolik sil, umlčovat svůj vnitřní hlas, krotit horkou krev; otevřená revolta však byla příliš nebezpečná.

Pustil ji a Sybil si promnula zarudlé zápěstí. V té chátrající schránce bylo víc síly, než se zdálo. Nezapomínej. Nikdy nezapomínej.

„Odpouštím ti," pronesl zvolna, ale stále čelila jeho zkoumavému pohledu. „Nejsi první ani poslední žena, která se nechce provdat za starce. Za cizince." Napil se z poháru s rudou tekutinou a chvíli si ji vychutnával. „Jsi dost stará, abys věděla, že svatba z lásky je výsada pro chudinu. Jsou to jen hezky zaobalené pudy, chtíč především, a říkají tomu vznosně láska. Ženy urozeného rodu se z tak přízemních důvodů do manželství nevydávají. Tvůj sňatek jsme s tvým otcem důkladně zvážili. Vše je dohodnuto."

„P-proč o-otec neprovdá Arinu, je starší, než já!" zaprotestovala Sybil, byť skutečnost dávno znala. Měla oči i uši, a úsudek zdravější než tušili.

Odpověď byla až překvapivě upřímná a cynická: „Ve svém věku a postavení snad mohu říct věci tak, jak jsou. Věz, že důvodem bude nejspíše to, že můj drahý, opakovaně ovdovělý syn – tvůj otec - by si nejraději ponechal Arinu pro vlastní potěchu. Duše i těla."

Na krátko zadržela dech. Dopustit se takových řečí kdokoliv jiný, jeho hlava už by se kutálela dolů z popravčího špalku. Živě si vybavovala ten zvuk, když se rozsekne maso a kosti, ten zápach krve...

„Toto jsou karty, které má každý vládce k dispozici – vojsko a diplomacii. K diplomacii patří i domluvená manželství. A věř tomu nebo ne, nebývají o nic méně šťastná, než jakýkoliv jiný sňatek. Můj syn si bral matku tvých sourozenců čistě ze zištných důvodů, získal majetky a další území, aniž by musel prolít krev jediného muže. Krom jejích zbylých nápadníků," zasmál se. „Když přestala sloužit svému účelu, zbavil se jí."

Zavraždil, pomyslela si Sybil, ale mlčela.

„Tvou matku si bral z lásky. V nepochopitelném poblouznění smyslů, v nějakém záchvatu vášní. Nic tím nezískal. Snad jen pár příjemných nocí."

Sybil pod závojem pevně sevřela rty. Jazyk za zuby. Jazyk za zuby.

„Byla to krásná žena. Zvláštní. Skutečně moudrá. Neměl jsem ji rád. Ale dovolil bych jí, aby mě potěšila."

Vykroutila vodou nasáklou houbu do lázně, klouby na rukou jí při tom zbělaly. Nebýt té krátké demonstrace síly, napadlo by ji, jak snadné by bylo starého muže přitlačit pod hladinu...

Přece jen máš v sobě hodně z rodu Hoa, že ano?

Odkašlala si. Nenáviděla, když se slovy otíraly o matku. Matka na to nahlížela více blahosklonně.

„Teď mě chceš zabít, nemám pravdu?" zeptal se panovník náhle zcela bez vytáček.

Vybavila si čerstvou lekci na téma lež. Prudce se nadechla. „N-napadlo mě to."

„No vida, opravdu jsi bystrá žačka, má drahá." Měřil si ji v odraze velkého zrcadla, které zabíralo velkou část protější zdi. „Všichni se na tebe dívají, ale nevidí tě. Ne doopravdy, je to tak?"

Nezdálo se, že by to byla víc, než řečnická otázka, ale přesto jí přeběhl mráz po zádech. Jen sklonila hlavu a dál drtila mezi zuby zlost a hanbu. Z nějakého důvodu s ní dnes hovořil jinak, než dříve. Něco se změnilo. Bylo to její nadcházející svatbou?

„Toho muže si vezmeš. Za ta léta našemu království prokázal cenné služby, dobyl pro nás četná území. Tím sňatkem můžeme jen získat."

To si dokázala představit. Poslouchala, když si mysleli, že tam není, nebo že jen nevnímá jejich velesložité politické diskuze. Věděla, jakou sílu, jakou moc, má vědění. Informace.

„Je to jen voják," namítla krotce.

Frey popil vína. „Je to především cenný host. Když jsem jej jako malého chlapce odvážel z království Sanaa, slíbil jsem dát malému princi tu nejlepší výchovu. A té se mu dostalo. Vyrostl z něj výjimečně schopný velitel, loajální našemu království a našemu rodu. Jeho rodný dům po mnoho let nechává hranice netknuté, a obchodníci proudí tam a zpět. Všichni tím jen získali."

Jen království Sanaa přišlo o následníka trůnu, sotva vyrostl batolecímu věku...

Král se předklonil, aby viděl lépe Sybilin odraz v zrcadle. Na tváři měl poněkud zaujatý, až ďábelský výraz, který nevěstil nic dobrého.

„Řekni mi dítě, co může náš dům získat tvým sňatkem s Derrickem z Angiers?"

Je to past. Teď už to viděla jasně. Past, do které se chytila, neboť pavouk tkal síť velmi dlouho a velmi trpělivě; vyčkával.

Upírala zrak do velkého zrcadla, v překrásně zdobeném rámu, který symbolikou odkazoval na mýtické hodiny, na Hodinářova učně. V odrazu viděla dychtivý výraz svého dědečka, mocného vládce světa, který znala. Ale nejen jej.

„M-my... získáme p-právo na trůn království Sanaa." Jediného království, které si ještě udržovalo zdání nezávislosti, byť to pochopitelně již dávno nebyla pravda.

Frey se usmál.

Sybil se přes závoj usmála také.

Sybilina matka se neusmívala.