„Lež, dítě!"

Dvě silné paže ji zatlačily zpět do lůžka, na hromadu hadrů. Neměla dost sil, aby se bránila, netušila ani, kde vlastně je. Ve vzduchu byl cítit pot, dým ze zapálených loučí a zemitý nádech hlíny.

Oči si rychle přivykly na pološero i štiplavý kouř a Sybilla se mohla opatrně rozhlédnout. To místo bylo naprosto cizí a přesto... povědomé. Hliněná podlaha, skrovný dřevěný nábytek, hromada knih, opotřebované nádobí a na zdech zvláštní črty na zažloutlých pergamenech.

Zamrkala a zdvihla ruku, aby se dotkla bolavé hlavy.

„Bolest pomine. Za ty vlasy se omlouvám."

Zamračila se. Pak jí to došlo. Její dlouhé vlasy byly téměř úplně nakrátko. Nevěřícně si tiskla dlaň ke krátkému porostu, mračila se a marně lovila slova.

„Když vás všechny přivlekli, byly tak zničené a spálené... A myslím, že ti pověrčivější si pár pramenů urvali pro sebe. Snažil jsem se jim vysvětlit, že jsou to jen báchorky, ale... Je to marné."

Konečně si mohla prohlédnout muže, který k ní hovořil tichým, konejšivým hlasem. Byl už starý; vlasy měl prošedivělé, štíhlou tvář rámoval pečlivě zastřižený vous a kdysi očividně pohlednou tvář brázdily hluboké vrásky. Na sobě měl jen velmi prostý volný oděv, přesto bylo znát, že paže má stále silné a není to žádný věchýtek.

„Nechtěli ti ublížit," povzdechl si. „Někdy je s nimi těžké pořízení. Ale zlí nejsou. Většinou."

„Kdo oni?" konečně nalezla Sybilla ztracenou řeč. „A kdo jste vy?"

Zvedl pohled od kotlíku zavěšeného nad ohništěm. „Jmenuji se Kenji." Zdálo se, že vyčkává, jako by jí to mělo něco říct.

Přivřela oči. Pátrala v paměti. Ne. Nic. Rozhodně nic.

Prudce se posadila. „Kde je můj manžel?" Do hlavy udeřil blesk a málem ji složil zpět na lůžko. Houpání žaludku ustupovalo jen velmi pozvolna.

„To nebylo moc rozumné." Kenji nabral z kotlíku nějakou tekutinu, nalil ji do starého otřískaného poháru a přinesl jej Sybille. „Napij se. Páchne to příšerně," usmál se, „ale pomůže to."

„Nechci nic pít," zavrčela a nedůvěřivě nakrčila nos. Odpudivé.

„Ale prosím, kdybych ti chtěl něco udělat, nemyslíš, že už by se stalo?" Jeho ostře řezaná tvář se zachmuřila. „Koneckonců, opojné byliny může v celém království nabízet jen rodina Hoa, není-liž pravda?"

Sybilla ztuhla. Tenhle muž věděl, kým je. Nemělo smysl cokoliv předstírat; klamem by jej nejspíš jen urazila a rozezlila. Tak budiž. „ Co máte na mysli?"

„Nic. Jen to, že vládnoucí rod si našel jednodušší způsob, jak ovládnout svět a moc si udržet."

Yahe. Bylina užívaná k vyvolání nejrůznějších euforických stavů. A způsobující opravdu ošklivou závislost. Veškeré její zásoby a tajemství výroby byly ve výhradním vlastnictví panovnické rodiny. Prakticky jediný vývozní artikl říše Nam, avšak nejvýnosnější.

„Já nejsem zodpovědná za..." ozvala se ostře, ale Kenji ji ihned razantně přerušil.

„Jistě, nikdo není za cokoliv zodpovědný. Vypij to, uleví se ti."

Nebyla zvyklá, aby s ní někdo hovořil takovýmto způsobem. S výjimkou rodiny, samozřejmě. Ať byl Kenji kdokoliv, zjevně měl u svých lidí – ať to byl kdokoliv - autoritu a jejího jména se nebál. „Odpovíte mi pak?"

Přikývl.

Venku se zablesklo a po chvíli uslyšela první dešťové kapky klepat na strop podivného srubu. Přijala nabízený pohár a ačkoliv jeho obsah připomínal naředěnou kravskou stolici, a také tak páchl, po drobném zaváhání se přece jen napila.

Kupodivu to chutnalo lépe, než se podle odéru zdálo. „Takže už mi řeknete, kde je můj manžel?"

Usadila se trochu pohodlněji a v rukou svírala pohár, přes jehož okraj sledovala Kenjiho. Cítila chvění v žaludku a věděla, že se o Derricka bojí více, než si je ochotná přiznat.

„Který z nich to je?"

Bez přemýšlení vysypala popis Pána z Angiers, přičemž jen stěží skrývala své obavy. Přála si jen jediné – aby byl ještě naživu.

Kenji se zadumaně zahleděl ven do noci. Déšť sílil. „Ano. Vzpomínám si na něj. Za toho tě provdali, děvčátko? Je na tebe trochu starý, řekl bych."

„Je to dobrý člověk," odsekla ihned.

„Voják, vrah, namský řezník, jako všichni ostatní."

„Nic nevíte o něm, a o mně také ne!" Ačkoliv...

Vypila zbytek poháru a napadlo ji, zda by ho mohla použít jako zbraň.

Kenjimu to neuniklo. „Mohla bys to zkusit! Ale odsud by se utíkalo špatně!" Pobídl ji pohybem ruky. „Jen se podívej..."

Zamračila se, ale nakonec opatrně vstala a velmi obezřetně muže obešla, aby mohla vyhlédnout z okna.

Zalapala po dechu. Vypadalo to jako pavoučí síť. Spleť držící malé plástve, malá stavení, ve vzduchu, v proláklině mezi skalami a korunami vzrostlých stromů. Všechny propojovala důmyslná síť lávek a žebříků. Mnoho a mnoho malých stavení, která zářila tlumeně do tmy. V dálce se opět zablesklo a to Sybillu přivedlo zpět k myšlenkám na manžela.

„Je můj muž v jedné z nich?" Nesnažila se už ani o diplomatické vystupování. Kenji očividně pohrdal rodem Hoa a všemi, kteří mu sloužili. Za jiných okolností by pro něj měla jen pochopení. Nyní šlo ale veškeré souznění stranou.

„Ne tak docela," odvětil bez špetky emocí Kenji a ukázal kamsi směrem do tmy. „Jsou v kobkách. Díry v zemi, tamhle tím směrem."

Vzhlédla k noční obloze a napadlo ji, kdy ustane déšť.

„To není jejich největší problém."

„A co je?"

„Inu, podívej se sama."

Přimhouřila oči a pohlédla udávaným směrem, kde měly někde dole v zemi být cely. Pak to spatřila. Přesně k tomu místu se deštivou nocí sunula Mlha.

Klopýtla vzad a srdce jí divoce bušilo. „Musíme pryč! To přece..."

„Nemusíme. K nám nikdy nezavítá. Osady si Mlha nevšímá. Ale vězni, vězni ji zajímat budou."

„Prosím ne," zaúpěla a zakryla si rukou ústa. „Prosím. Co chcete?!"

Zadíval se na ni pohrdlivě, výbuch emocí jej nechal klidným. „To je celý ten váš rod! Myslíte si, že všechno se dá vynutit, uplatit! Chceš mi teď tvrdit, že ti muži dole nikdy nikomu nezkřivili vlast na hlavě? Že si takový osud nezaslouží?!"

„Co si zaslouží, nebo nezaslouží, o tom vy nerozhodujete!"

„O jejich osudu už rozhodli jiní. Tvůj osud je..."

„V mých rukou!" vykřikla a vyskočila oknem na dřevěnou lávku, která vedla pod stavením.

Přistála tvrdě; lávka byla kluzká deštěm, ale rychle se chytila zábradlí, které bylo dostatečně bytelné. Kam teď?! Srdce jí bušilo jako splašené, nebyl čas přemýšlet nad důsledky. Nikdo ji nehlídal, kromě toho starce. Ale na koho může tady venku narazit? A kdo hlídá vězně? Co jí to Derrick vtloukal do hlavy? Do ničeho se nepouštěj, pokud nemáš plán? A pak ještě záložní? Promiň, drahý.

Rozeběhla se směrem k celám s jedinou myšlenkou – jak se dostat dolů?! Déšť ji smáčel na kost, když se hnala po překvapivě promyšlené konstrukci, sbíhala po schodištích a přeskakovala přes zábradlí. Nikdo ji nezastavil a snad ji ani nikdo nepronásledoval. Tím se ale nezaobírala, myšlenky upínala na plazící se Mlhu a stěží se bránila vzpomínkám na mrtvou osadu v údolí Vayan.

Jeho ne, prosím ne...

Mrštně se propletla labyrintem, aniž by ji někdo zastavil, až se jí povedlo dostat natolik nízko, aby si dovolila seskočit do trávy a bláta. Bolest a malátnost, kterou při tom pociťovala, překonala jen s největším vypětím. Přála si mít u sebe alespoň nějakou zbraň. Jako kdyby to mělo význam?

Kdykoliv mohla vběhnout do pasti. Narazit na stráže. Ale nikoho před sebou neviděla. I přes mraky a vytrvalý déšť byla noc nezvykle jasná. To Mlha. Zápolila s časem. Jak může být rychlá?Uklouzla a upadla. V kolenou a rukou se ozvala náhlá bolest, jak se do kůže zaryly ostré kameny. Zatraceně. Do očí Sybille vyhrkly slzy. Utřela je jediným zlobným pohybem ruky. Není čas.

Bylo to dále, než se zdálo. Klouzala a padala, ale pokračovala dál. Možná se jí to jen zdálo a ve skutečnosti byly kobky doslova na dosah, ale vědomí obluzené bolestí a strachem si s ní pohrávalo.

A pak byla na místě. Mlha se blížila. Stříbřitě blankytná, zářivá a smrtící nádhera. Převalovala se a plížila, jako kdyby ohledávala zem a slepě tápala po něčem, co by mohla pohltit. Sybilla cítila jak se jí ten obraz vypaluje do mozku. Už... už jsem to viděla. Padla na kolena jako ve snu, neschopná odtrhnout zrak od tebe obludné krásy. Nehýbala se, stěží dýchala, v hlavě náhle prázdno. Ledová voda Sybille bičovala tvář a ramena, a neustávala v intenzitě. Nevnímala ji.

Najednou se ozval křik.

Sybilla se probrala z tranzu. „Ricku?!"

Hned poté: „Sybillo?!"

„Ricku!"

Byl v díře asi dva metry po její pravici. Mříž ani nebyla nijak zvlášť těžká. Nemusela být, protože kobka byla příliš hluboká, aby se z ní někdo bez pomoci vyhrabal. Odtlačila překážku stranou a přepadla ji beznaděj. To ne ne ne...

„Nevytáhnu tě ..." zamumlala spíš pro sebe.

„To je dobré. Najdeme cestu."

„Mlha, Ricku! Blíží se!"

„Do pr...! Syb, podívej se kolem! Nějak odsud lidi dostávat musí! Lano, žebřík!"

Setřela si vodu z tváře. Byla skrz naskrz promočená. Proč mě to nenapadlo?! Pitomá, pitomá...! Přimhouřila oči a začala pátrat kolem jámy; lezla po čtyřech, ohledávala zem rukama špinavýma od bláta. A pak...

„Mám to!" vykřikla. Lano bylo dobře ukryté proti živlům. Rychle jej shodila přes okraj a zkontrolovala, zda je dobře ukotvené v zemi. Drželo pevně uvázané ke kolíku a muže Derrickova vzrůstu by mělo unést. Alespoň v to doufala.

Trvalo to jen chvíli. Pomohla mu přes okraj díry, který byl už notně kluzký a drolil se pod rukama. Objala ho. Vypadal trochu potlučený, ale jinak v pořádku.

„Bohové, tolik jsem se bála."

„Musíme najít Arama a ostatní a..." Nedořekl.

Vynořili se zdánlivě odnikud - stíny, které najednou získaly pevný tvar. Obestoupili dvojici mlčky, ani je nedokázali všechny spočítat. Sybilla slabě zaprotestovala, když ji Derrick nesmlouvavě schoval za sebe. Neměl po ruce žádnou zbraň a oběma jim bylo jasné, že nemají šanci.

Chtělo by to zase nějaký zázrak, pomyslela si zoufale Sybilla. Nebe ale zůstalo prázdné a nikde žádná Orkana, která by je zachránila. „Ricku..."

„Zůstaň u mě," odvětil, aniž by spustil pohled z nepřátel.

Obrysy se pohnuly a v tu chvíli je skutečně uviděli. Podivné bytosti, ne lidé, ale lidem podobné. Většinou. Podvědomě chytila Derricka za paži; nemusela mu vidět do tváře, aby věděla, že cítí to, co ona.

Z hloučku se oddělily dvě postavy. Jedna z nich byl zachmuřený Kenji. Druhá – měla mrtvolnou barvu kůže a čtvero rukou. Nikdy nic podobného neviděla. Byl to muž, obrovitý, samý sval, do tváře mu však vidět nebylo.

Kenji zdvihl ruku, s prstem namířeným na Derricka, ale oči se vpíjely do Sybilliných. „Přeješ si snad zemřít, dítě? Pro něj?!"

Třásla se, když vzhlédla k muži, kterého dříve nenáviděla a který byl s jejím životem podivným způsobem provázaný již od nejútlejšího věku. Oplatil jí pohled a stiskl ruku.

„Zemřu pro kteréhokoliv z těch mužů! Jsou zde jen kvůli mně! Neměli by za to platit!"

Smrt jí byla věrným společníkem celý život, uhýbala jí každý den, ale nyní jí Sybilla dokázala hrdě pohlédnout do tváře.

Derrick jen zavrtěl hlavou. Věděla, co jí chce říct. Že je to hloupé, zbytečné, nesmyslné; že musí žít, pokud má maličkou šanci a v plicích vzduch...

V tu chvíli zazněl dunivý hlas čtyřrukého muže, který se nad všemi tyčil jako skála: „Krev rodu Hoa, a zemřela by pro lásku? Pozoruhodné."

„Jsem dcera Sabriel, léčitelky z Rovnin, nezahanbím její odkaz, ani její lid!"

Kolos udělal dva kroky k nim a zastavil se. Na tváři mu probleskl groteskní úsměv. „Pak nám vítej, dcero Sabriel." Mávnul jednou z paží na stíny čekající v pozadí. „Pomožte tomu druhému z díry! Jsou našimi hosty. Pokud," pozorně se zadíval Sybille do očí, „se tak budou chovat."

Musela se o Derricka opřít, aby nepadla na kolena. „To vám slibuji."

„Ach, sliby!" Paže se rozletěly do stran. „Nech si sliby! Ty nic nestojí. Lámou se jak stébla trávy. Ještě se uvidíme. Tady Ctihodný mi za vás ručí." Slova byla určena Kenjimu, který pouze krátce přikývl.

V tu chvíli ji Derrick pevně objal a vtiskl polibky na čelo a na tvář. „Myslel jsem, že už tě neuvidím." Zamrkal. „Co to máš s vlasy..."

Vyrazila ze sebe krátký, skoro hysterický smích.

„Pospěšme si. Než dorazí Mlha," přerušil je Kenji chmurně a utnul tak krátký okamžik radosti.

Podivní tvorové vytáhli z druhé díry Arama; byl stěží při vědomí, ale stál na nohou.

„Kde jsou mí muži?" zavrčel Derrick.