Netušil, jak se to princezně povedlo, že ještě dobrý půl den po odjezdu v pevnosti Aveney měl dobrý pocit, že jejich spor vyhrál a dívka dělá přesně to, co chce on. Po několika euforických hodinách v sedle koně pochopil, že je to přesně naopak. Prosadila si svou, aniž by to postřehl. Ten samolibý úsměv Arama z Taly, který se natřásal na koni po jeho levici, nejspíš znamenal, že on to ví už dávno. Jeho úsudek byl z pochopitelného důvodu méně zastřený než Derrickův. Na druhou stranu, momentálně by Pán z Angiers se známým svůdcem neměnil. To sakra ani omylem.

Koneckonců tuhle záležitost si vyříkali, jakmile se Aram postavil zase na nohy. Padlo pár osočení, pár urážek i ran. Vzniklo pár modřin. Možná teklo trochu krve. Některé věci se musely prostě uzavřít po chlapsku. Nic, co by se pak nespláchlo dobrým pivem. Když Derrick rozdýchal pochopitelný vztek a zklamání, došel k závěru, že letité přátelství nepohřbí proto, že Aram šlápl vedle. I když to byl svinsky velký úkrok do strany. Koneckonců k tomu sám přispěl víc, než dost, jak mu jeho dlouholetý kumpán nevybíravě vmetl do tváře.

Sybilla jim řekla se svým neodolatelně zarputilým výrazem, že jsou oba slaboduší jako královský výběrčí daní a odpudiví jako díra plná sraček. Když se rozesmáli, naštvala se. Co už. Od chvíle, co přitáhli po letech zpět do Nur-Nam, to bylo poprvé, co se s Aramem opravdu od srdce zasmáli. A ano, sakra, stálo to za to, i když nasral ženskou, která dokázala smést z povrchu světa celou armádu mávnutím ruky. Co by mu za to mohla udělat, s tím počítal. Co všechno nebude chtít dělat, o tom ho posléze výslovně ubezpečila. Musel být hodně přesvědčivý, aby změnila názor.

V čem ji ale zlomit nedokázal, byly ty zatracené sny. Zdály se jí už téměř každou noc a díky té čarodějnici Khayle brzy uvěřila, že mají nějaký skrytý význam. Nejdříve nedávaly příliš smysl, ale postupem času nabývaly konkrétní podoby a podle Sybilly šlo o vzkaz. Říkala mu pozvání. Derrickovi se to nelíbilo. Aramovi také ne. Oba řekli své rezolutní doprdele ne a vytrvale dívku odrazovali od toho, aby opustila bezpečí pevnosti a vydala se někam do divočiny Aveneyských hor a lesů. To už by bylo snazší přesvědčit Arama, aby se vzdal žen jednou pro vždy. Když si postavila hlavu, nebyla se Sybillou řeč a Derrick se mohl jen utěšovat myšlenkou, že za to může její mládí, a časem snad dostane rozum. Aram se smál, až mu skoro slzy tekly. Příště si nechá některé domněnky raději pro sebe.

„Tam, kde bohyně usedla, vznikaly údolí, a její prsy..."

„Prsy? Odkdy jsi znalcem místních legend?" vmísil se Derrick kousavě do přítelova výkladu, který začínal znít poněkud podezřele. Básnit cizí ženě o prsou a bocích prostě není v pořádku. Ty si nedáš pokoj, co? Trochu to v něm hlodalo.

„Chtěl jsem říct její prsty... Odkdy jsi mravokárce?" nedal se Aram a jeho kůň si dál vykračoval jitrem vedle Sybilliny kobylky.

Byli jako tři jezdci zániku světa, pomyslel si Derrick. A proč ksakru jeho žena nejede vedle něj?

„Když vidím tu nádheru, vzpomněl jsem si, jak mi někdo vykládal mýty o vzniku Aveney."

Sám sis tam vběhl... „Pamatuji si na ni. I na vše, co se dělo potom. Už se to zahojilo?"

Tentokrát se Aram nesmál, ale střelil po něm otráveným pohledem. „Jsi suchý jako stará větev." Poté utrousil cosi ve staré sanaanštině, čemuž rozuměl pouze Derrick, a vztahovalo se to k brzkému odlomení jedné z podstatných částí jeho těla.

Zasmál se. Bratře, na tohle se známe příliš dlouho. Ohlédl se po zbytku výpravy, který se ploužil za nimi. Vzali s sebou čtyři ozbrojené vojáky, které mohli v pevnosti po nějakou dobu postrádat. Nepředpokládal, že budou pryč dlouho, ale Sybilla nedokázala říci nic bližšího k cíli jejich cesty a zdálo se, že i směřování je dílem náhody. Jako kdyby prostě ráno sedla do sedla a řekla si snad tudy. Neměl z toho vůbec dobrý pocit a nijak se tím netajil.

Zatracená přísaha.

Schlíple si připomněl, že se ve slabé chvíli zavázal ji v tomhle šílenství podpořit, kdykoliv si zamane. A vzhledem k tomu, že ona svou část dohody plnila beze zbytku...

Ženský. Samé problémy. Něco málo výhod, na krátkou dobu. To Hella... Krátce zavřel oči a zatnul zuby. Tak tudy ne. Ne teď.

„Je to zvláštní místo. Krásné... divoké. Úplně jiné, než královské město," ozvala se Sybilla, která nepokrytě obdivovala zalesněný kraj, jímž se probíjely první ranní paprsky světla.

Další moment, kdy viděl přesně, že Sybilla není Hella.

Následovali starou stezku, již dlouho nevyužívanou, ale stále poměrně dobře průchozí i pro výpravu na koních, jako byla ta jejich. Zdálo se, že široko daleko není žádné osídlení; skutečná země nikoho. K neuvěření, že i tohle byla součást jeho panství.

Dlouhé lány ničeho. To mu řekl doslova ten spratek Bram, když Derrickovi gratuloval k sňatku. Pak dodal něco v tom smyslu, že chcípne dřív, než stihne mrknout. No a Arina... Mít za manželku sirotu mělo své výhody.

„Není tu bezpečno," reagoval stroze na zasněný výlev princezny. Odkudkoliv na ně mohlo něco vyskočit. Kraj sužovali divocí psi, všelijaká havěť, polétavá a plazivá, a loupeživé tlupy. Vesničané v kraji byli zároveň po zuby ozbrojení, nebezpeční a velmi nedůvěřiví vůči cizincům. Jejich osady připomínaly pevnosti a pohostinnost značila, že po vás nevrhali nože, jakmile vás zahlédli. A že to s noži uměli. A sekerami, vidlemi, pochodněmi... Život venku byl drsný. Kolikrát si říkal, jestli je to místo pro dívku jako je Sybilla. Jak se s tím vším dokáže poprat princezna vychovaná v přepychu a bezpečí nejmocnějšího města známého světa?

Vždy když jej přepadly pochyby, vzpomněl si na chvíle, kdy se pouštěla do tvrdé práce, aby přispěla svým dílem do obnovy panství. Nelekali ji pot a špína, vyrovnala se s nedostatkem jídla a spánku. A co bylo důležité, lidé ji měli rádi. Skutečně si získala a zasloužila jejich úctu. To nebylo nic snadného, nebo samozřejmého. Mohl na ni být skutečně pyšný. Někdy si říkal, že snad...

„Je to starý protivný chlap," prohodila Sybilla.

Tak a je to pryč. Bohové, proč já...

„Víme vůbec, kam jedeme?" zopakoval Aram nahlas jeho myšlenky a Derrickovi nezbylo, než se hořce usmát. Tuhle debatu se Sybillou vedl již několikrát, bez valného výsledku.

„Věř mi," odtušila prostě a upírala oči na stezku mezi stromy.

„Ne, že bych nechtěl," reagoval Aram, „ale tohle už je divočina, princezno. Pokud nás tady napadne nepřítel nebo divoká smečka, nenajdou z nás ani boty."

„No, tak to budeme doufat, že k tomu nedojde, ne?" odpověděla vesele.

Derrick si byl jistý, že to dělá, aby Arama naštvala. Nebo jeho. Muselo jí být samotné jasné, že jsou ztracení jako láhev pálenky ve vojenském ležení. Ani nebe už jim nebylo příliš nápomocné, hvězdy se v noci skryly a slunce zůstávalo většinou jenom světlým bodem za neprostupnými mraky. Měnilo se údobí, už nebylo tak horko a ubylo slunečných dní.

Za Sybillinou kobylkou bez známky únavy pobíhal Aki, Sybillin vlkopes. Ačkoliv to bylo ještě štěně, měl už dobrých 50 kilo a stal se roztomilou, neustále dobře naladěnou a nesmírně nebezpečnou zbraní, která by rozervala hrdlo komukoliv, kdo by chtěl jeho paní ohrozit. Přesně tak ho cvičil. A Sybilla si to psisko tahala do postele. Doháněla tím Derricka k šílenství a bylo jí to naprosto jedno; žádný logický argument se nesetkal s úspěchem.

„Doufat," zamručel Aram. „Pak tedy doufám, že tohle bude brzy za námi. Cest do divočiny jsem si za život zakusil dost. Teď bych si rád užíval trochy venkovského pohodlí."

„Tak co pohledáváš v Aveney?" usmál se Derrick. „Měl si zůstat v královském městě a máchat si zadek v lázních."

„Kdybych na tebe nemusel dávat celý život pozor," začal Aram a obrátil se k Sybille. „Vzpomínáte, jak jsem ti vyprávěl o naší návštěvě osady neřesti v..."

„Vyprávíš dámě takové historky?" zděsil se Derrick. „Kam si dal vychování?"

„Nechal jsem ho někde v té osadě..."

Od té chvíle si už nic nepamatoval.

-------------------------------------------------

Bolelo to, jako kdyby ho někdo vzal po hlavě palcátem a pak na něho ještě dupnul kůň. Chvíli trvalo, než si Derrick uvědomil, že už otevřel oči. Kolem něj byla tma jako v pytli, ať se snažil jak chtěl. Sesbíral se z – podlaha? Kde to do prdele jsem? Strašně to tam páchlo. Pod prsty cítil hlínu a kamení. Neslyšel nikoho dalšího. Co sem to zas vypil? Pak si uvědomil, že nic. Rozhodně nic špatného. Vzpomínky začaly naskakovat jedna za druhou, až došel k té poslední.

Ale ne...

„Sybillo?" Z nějakého důvodu nemohl křičet. Krk měl sevřený, jako kdyby s ním lomcovala nějaká neznámá síla. Nebylo to strachem. Olízl si rty a zkusil to znovu.

„Sybillo!" Jeho hlas se nevracel ozvěnou. Spíš se zdálo, že je ve velmi malém prostoru. Na volání nikdo nereagoval. Vůbec nikdo.

„Arame?!"

Ticho.

Doprdele doprdele do kravský pr...

Vydrápal se na kolena a pak opatrně na nohy. Oči začaly uvykat tmě, začal trochu rozeznávat obrysy... zdí. Byly tam jen zdi. A nahoře nad ním - jakmile zdvihl pohled vzhůru - mříž. Jáma. Byl v jámě s mříží.

Co za čubčího syna...? Shora přicházela i ta trocha světla, kterou potřeboval, aby se trochu zorientoval.

Kde jsou všichni? Jsou ještě živí? Kdo nás sem dostal? Jak nás omráčili? Otázky mu naskakovaly v hlavě jedna za druhou, zatímco ruce rychle hledaly zbraň. Nic. Odzbrojen. Zbaven všeho až na oděv. Malý nůž, schovaný v botě, byl taktéž pryč. Zatraceně. Udělal dva tři kroky dozadu. Zeď. Dalších pár kroků. O něco zakopl. Zapátral opatrně botou. Překážka se skácela s tichým žuchnutím a puch, který se vyvalil, nenechal Derricka na pochybách, že právě narazil na mrtvolu. A řádně uleželou. To bylo dobré. Nemohl to být žádný z jeho lidí. Horší bylo, že se z téhle díry nejspíš nejde dostat. Tenhle to určitě zkusil. Nemělo smysl nebožtíka prohledávat, pokud řádné očesali jeho, tomuhle žádnou zbraň pod košilí také nenechali. Oni? Nejspíš... Nebyl důvod myslet si, že je to práce jediného člověka.

Osahal zeď. Naprosto vyhlazená. Ke všem ďasům! Dopalovalo ho, že si ani nevšiml žádného náznaku nebezpečí, než mu zhasli světla. Panikařit nad tím, že neznal osud svých druhů, momentálně nemělo smysl. Neměl možnost jej jakkoliv ovlivnit. Ale čekat se mu taky nechtělo, to tedy ani náhodou.

„Ať jste kdokoliv!" vykřikl směrem k mřížím. „Jsem Pán Derrick z Angiers, správce Aveney! Chci mluvit s vaším velitelem!" Nebo náčelníkem, nebo maminkou, ať už tomuhle obludáriu velí kdokoliv. Nebyl důvod setkání zdržovat. Bez pomoci se ven nedostane.

Jenže na jeho volání nikdo nereagoval. Sybil, kde jsi? Zatnul zuby. Soustřeď se. Hledej řešení. Myslet na ni ti teď nepomůže.

Nikdy mu neprospívalo, když měl příliš času na přemýšlení. A tady, v té černočerné tmě... 

Hm. V prdeli je taky tma.