Sybilla málem spadla úlekem z lože. Byla přesvědčená, že v noci se sídlem proplížila jakási hrozivá bestie a teď se ji chystá zakousnout.

„Ať ho nevylekáš!" ozvalo se ze židle u krbu.

Zmateně zamrkala, ještě celá rozespalá, srdce jí zběsile bušilo. „Ricku, co je to?!"

„Vlkopes."

Zírala nechápavě na kouli chlupů ve svém loži. Bylo to ještě štěně, ale už teď muselo vážit jako pytel mouky.

„Cože? Nechápu..." Protřela si oči.

„Koupil jsem ho v Zastávce."

Zastávka bylo slovo pro jakési stabilní tábořiště obchodních karavan, napříč zemí. Byly to skutečné pevnosti a svého druhu království uvnitř království. Byly naprosto samostatné a nebylo nic, co by se zde nedalo koupit.

Matně si uvědomovala, že by se na něj měla zlobit, ale byla natolik zaskočená, že nebyla schopna patřičně zareagovat. „Nerozumím."

Vlkopes ji začal olizovat. „Ewww..." Odstrčila ho. Lechtalo to. A trochu páchlo. Psisko vrtělo ocasem a vlezlo jí do náručí. „Vysvětlíš mi to, laskavě?" Pohladila zvíře po hlavě a opatrně ho podrbala za uchem. Blaženě se překotil a nabídl k drbání růžové břicho.

„Je to ještě mládě, cestou jsem ho začal cvičit... Napadlo mě, že kopí s sebou všude nosit nemůžeš, ale vlkopes je také zbraň. A půjde za tebou kamkoliv. Jsou nesmírně věrní a skvělí obránci."

Věrní. Bodlo ji u srdce a vztek, který cítila ještě včera večer, začínala nahlodávat vlastní vina z osobního selhání.

„Nechám ti ho tady, abyste se seznámili. Za chvíli mám schůzku s veliteli. Promluvíme si později."

Přikývla. Bude o čem hovořit.

Nakonec rozhovor musel vyčkat déle, než měla v úmyslu, když se před polednem zbortila část zdi, která sloužila jako obranný val, a na níž se právě pracovalo.

Improvizovaný lazaret na hlavním nádvoří pevnosti uchystali rychle. Zatímco lékař Matayus a jeho učni, které si mezitím našel mezi „těmi bystřejšími", jak říkával povýšeně, se věnovali raněným, Sybilla se pustila do jiného úkolu a to zorganizovat ten příšerný zmatek, který nastal.

Rozdělila prostor. Poblíž Matayusových pokojů byli doneseni těžce ranění. O kus dál s dopomocí klopýtali lehce zranění, které dokázaly ošetřit léčitelky z řad vesničanů. Oběti nechala odnést mimo dohled všech; naštěstí byli jen tři.

A pak donesli Arama.

Srdce se Sybille zastavilo. Zrovna posílala ženy pro čistou vodu do studny, když přišli vojáci s improvizovanými nosítky, na nichž ležel velitel z Taly, zsinalý, s očima zavřenýma.

„Co se mu stalo?!" vykřikla a přiběhla k nim. Neviděla nikde žádnou ránu, která by více krvácela, což ale neznamenalo, že tam nebyla.

Ne, Arame, to ne! Prosím ne! „Matayusi! Matayusi!" zakřičela zoufale na lékaře.

„Koho mám raději nechat umřít?!" vyštěkl na ni, ruce měl od krve až po lokty, byl v obležení těl.

Chtěla zařvat kohokoliv jen ne jeho, ale hlas jí selhal. Prošli kolem ní a uložili Pána z Taly na chladnou zem u ostatních těžkých případů.

Přece tady nemůže jen tak umřít? To nejde! „Maro! Maro, prosím..." Popadla tmavovlasou dívku za rameno, když šla kolem s hromadou obvazů. „Vezmi to za mě, víš přece, co máš dělat!"

„Ano," přikývla rozhodně a ujala se vedení tak rychle, jako by se pro to narodila. Sybilla věděla, že s ní jsou všichni v nejlepších rukou.

Doběhla rychle k Aramovi, padla na kolena do prachu, hned vedle něj, a přitiskla mu dlaně na tvář. Byla ledová, na čele měl krůpěje potu. Dýchal jen mělce. Hadříkem setřela krvavé skvrny na kůži poseté oděrkami. Kousla se do rtu a začala prohlížet celé tělo, hledala velká zranění. Přitom cosi neustále mumlala, hovořila k němu, jako kdyby ji mohl slyšet a vnímat. Nebylo to správné, tenhle velký, energický muž přece nemůže umřít teď a tady. Takovým způsobem! Vždy byl k ní tak laskavý a... a...

„Prosím ne...," vzlykla a vtiskla mu na čelo rychlý polibek. Chtěla, aby se na ni zase usmál tím svým šibalským způsobem. Aby zase odporoval tomu, co říká. Zase ji učil, jak se bránit a bojovat. Stal se blízkým přítelem a srdce Sybille pukalo při tom pohledu na bezvládné tělo, které selhávalo a odcházelo. Nenenene...!

„Neodcházej."

Aram z Taly umíral. Ne. Měla pocit, že se jí snad zastavilo srdce. Sevřely ji něčí silné paže a chvíli trvalo, než si uvědomila, že jsou Derrickovy. Neříkal nic, jen ji držel. Cítila, že se slabě chvěje, oči měl skelné. Stačil jediný pohled přes rameno, aby poznala tu hlubokou bolest, kterou zažíval, aniž by řekl jediného slova.

„Ricku..." Byli s Aramem jako bratři. A jeden z nich právě odcházel. „Nedovolím to."

Zavrtěla hlavou. Ta slova už nešla zastavit. „Naslouchají mi orkany... duše... dokážu více, než pouťové triky. Z magie jsme vzešli, magií vládneme." Bylo to rodové heslo dynastie Hoa, které jí od mala vštěpovaly četné malby na stěnách, praporce i umělecké skulptury. To heslo měla stále na očích a nikdy jeho význam plně nechápala. Ale pokud mělo něco znamenat, pak nyní. „Nedovolím."

Takhle rytíři neodchází.

„Z magie jsme vzešli, magií vládneme. Já..."

Ve vzpomínkách se vrátila k momentu, kdy její děd, král Frey, přivedl zpět k životu umírajícího. Když po měsících boje tělo jejího bratra Haralda vypovědělo službu, sám král jej vysvobodil ze spárů smrti. Její dětská mysl odmítla tu hrůzu a jazyk začal náhle zadrhávat. Byla to léta, Sybilla byla dítětem, ale ta vzpomínka tam byla dále hluboko pod nánosem času.

Jenže Harald se nikdy nevrátil zcela. Proč? Já vládnu magií? Opravdu...?

Sklonila se k Aramovi. „Magie vládne skrze mě." Jsem jen nádoba, jsem jen zrnko písku v hodinách času, kolečko v soukolí. „Magie vládne skrze mne. Vrať se k nám. Není tvůj čas," šeptala mu do ucha, ruce složené na Aramově hrudi. Vrať se, prosím. Položila si hlavu na jeho hruď jako milenka a zavřela oči, z nichž vytryskly slzy. Cítila horkost jeho těla a chtěla si ji takhle pamatovat. Jak mohla tak hrozivě selhat, když bylo tolik v sázce?

Kolem křik a sténání, zápach krve, nic z toho k Sybille nedoléhalo.

Promiň mi to. Tolik mě to mrzí.

Sybilla se probrala, když se slunce sklánělo k obzoru. Já jsem usnula? Omdlela?! Netušila, co se stalo. Někdo přes ni přehodil plášť a u nohou se jí choulil vlkopes, kterému dosud nevybrala jméno. Pak náhle si vzpomněla, proč je zde a co se stalo. Sklonila hlavu a zadusila vzlyk.

Zdálo se, že z pekla, které zde ještě po poledni vládlo, zbylo jen pár krvavých stop na zemi. U brány stály stráže a tam, kde bývalo dříve skladiště, zřejmě vybudovali skromný lazaret. V těch místech jej plánovali zařídit v budoucnu, ale netušili, že bude zapotřebí tak brzy.

Rukávem si otřela oči a se sevřenými rty pohladila Aramovu tvář. Byla teplá. Rty měl růžové a hruď se mu pravidelně zdvihala a klesala.

„Arame..." zašeptala a na rtech se objevil náznak nevěřícného úsměvu. Sklonila se k jeho tváři a pohladila jej. „Dýcháš. Bohové..."

Otevřel oči. Díval se přímo na ni, zmateně a tázavě.

„Matayusi!" zvolala. „Kdokoliv! Pojďte! Rychle!" burcovala celou pevnost. Hodila plášť přes Arama, aby byl v teple.

Lékař Matayus dorazil za chvíli a odstrčil Sybillu stranou. Zkřížila paže na hrudi a rukama si sevřela ramena. Žije. Jak je to možné? Byla jsem to já, nebo...? Netušila, zda dokázala nemožné, či zda nad osudem zvítězil Pán z Taly sám. Ani na tom nezáleželo, protože byl živý.

Jako v mrákotách sledovala okolní dění.

Nad nimi se rychle stahovala mračna a co nevidět zbytky krve spláchne prudký déšť. Na ruce ucítila cosi studeného. Čumák vlkopsa. Budu ti muset dát jméno. „Máš hlad, že ano?"

Nechtěla odejít, ale nebylo na výběr. Jakmile však zvířenakrmila, ještě nakoukla do lazaretu, jak se Aramovi daří a krátce promluvila s Matayusem. Ujistil ji, že Talyho stav se zdá dobrý a na své okolí reaguje normálně. Tím normálně mínil, že prohání děvčata, která o něj pečují, div se o něj nepoperou. Jak jinak.

U studny se vydrhla od krve a špíny. Do svých pokojů dorazila až dlouho po setmění a ke svému velkému překvapení tam nalezla Derricka.

Události včerejšího večera i ranní rozhovor se zdáli tak vzdálené. Blízkost smrti a hodiny strachu udělili Sybille cennou lekci v tom, co je skutečně důležité. Pocit vyčerpání se dělil s euforií z Aramovy záchrany. Ale ani zmarněné životy nebudou zapomenuty. Byla rozhodnuta pomoci jejich rodinám jak jen to bude možné.

Derrick seděl u krbu a zamyšleně zíral do poháru ve svých rukou. Stěží k Sybille zvedl pohled.

„Žije," řekla nakonec, když nepřišla na lepší způsob, jak tu radostnou zprávu oznámit.

„Vím o tom." Na jeho tváři prokmitl krátký úsměv, než se zase skryl za masku.

„Nevím, jestli jsem to byla já nebo ne, ale..."

„Miluješ ho?"

Sybilla zůstala s pusou otevřenou uprostřed slova, neschopná odpovědi.

Podíval se na ni zpříma. „Miluješ Talyho? Ano, ne. Jednoduché."

Musel si její chování dnes odpoledne vysvětlit špatně. Nebo – a to byla ta horší varianta – stihl s Talym promluvit před tou nehodou. Sebrala odvahu a rozhodla se být opět pro jednou upřímná, ačkoliv to ani minule nepřineslo nic dobrého.

„Připouštím, že mezi námi k něčemu došlo. A rovnou říkám, že se za to nestydím!" Odbojně vystrčila bradu. „Jasně jsi mi dal najevo, že pro tebe byla a vždy bude jen jediná manželka. Neslíbil jsi mi věrnost, už vůbec ne lásku. Ne, necítím se zahanbená!"

Zvolna přikývl a napil se. „Připouštím, že když mi řekl, k čemu došlo..." Odmlčel se. „Být mi ženou není snadné. Být tobě mužem je někdy utrpení. Takhle to dále nepůjde, Syb. Moje chyba je, že mi to nedošlo dříve."

„To znamená co?" optala se obezřetně.

„Neodpověděla jsi mi na otázku. Chceš být s ním?"

Už je to tady zase. Natáhla se Rickově poháru a než jej odložila na stůl, krátce se napila. Voda.

„Já, nevím jak začít," tápala nejistě. Shlížela na něj nerozhodně z výšky a tápala v tom, co říci. Nová zkušenost.

Derrick to však vyřešil za ni. „Jsem ochotný dát ti čas na rozmyšlenou. Vím, že jsi ještě příliš mladá. Máš v hlavě zmatek. Sňatek jsme si nevybrali ani jeden. Není to... důstojné, ale ještě méně stojím o to, abys mě nenáviděla."

I Sybilla sama si uvědomovala, jak mimořádně velkorysou nabídku právě dostala. Většina mužů by její dilema vyřešilo rychle, pěstmi a dýkou. Taková byla skutečnost, surová a bezcitná. A tady byl vlivný velitel královských vojsk, který v sobě potlačil veškerou mužskou hrdost a podstoupil riziko. Cena byla jasná - mohl ji získat nebo zcela ztratit.

„Není mi lhostejný, Ricku. Bylo by tak snadné... Mezi námi dvěma není snadné nic. Od prvopočátku je všechno proti nám."

Přitáhl ji k sobě blíž a opřel si čelo znaveně o Sybillino břicho. „Vím, že je to se mnou těžké. Vím to."

Zabořila prsty do jeho krátce střižených vlasů. O kolik jednodušší by bylo najít si k manželovi cestu, kdyby mezi nimi nebyl neustále stín jeho první ženy i vzpomínky na časy, kdy mezi nimi panovala jen nevraživost. Jako kdyby Sybille četl myšlenky, pokračoval znaveně dál: „Věděl jsem, že po Helle přijdou jiné ženy. Časem. Netušil jsem, že přijdeš ty."

Těch několik slov bylo nejblíže vyznání, kam se kdy dostali a Sybilla si to ihned uvědomila.

„Dovádíš mě k šílenství, Sybil. Co mám dělat? Nemohu teď mít plnou hlavu nějaké dívky. Mám toho tolik na ramenou. Ti lidé v osadě. Tohle panství. A pak boje o království Sanaa. Jakmile tamní král zemře, jeho syn vytáhne do války. Nedá Sanaa bez boje." Snad prvně se svěřoval se vším, co mu běží hlavou, a nebylo toho málo. Sybillu zarazilo, že nemluvil o královském rodu ze Sanaa jako o otci a bratrovi, ale o tamním králi a jeho synovi. Přepadl ji smutek. Derrick vlastně žádnou rodinu neměl. Hellu, která zahynula. Arama a i o toho dnes málem přišel. A pak manželku - nemanželku, která s neuvěřitelnou drzostí téměř skončila v náruči jiného.

Jenže i Sybillu čekal boj. Cítila, že se to blíží. Proroctví. Zatím se zdálo, že jeho verše se skutečně naplňují. Možná se už brzy bude muset vydat na cestu a poté... Na konec nedohlédla. Ještě před nedávnem by dala ruku do plamenů na to, že jí bude Wen stát po boku a projde ohni Podsvětí s ní. Jeho zrada bolela. A bolest nikdy nebyla dobrým rádcem. Pod jejím vlivem udělala příliš chyb.

Vzhlédl k ní jako prosebník. „Ani netušíš, jak důležitou ses pro mě stala," zašeptal, ale tvář neprozrazovala žádné emoce. „Aram by byl blázen, kdyby..."

Přitiskla ukazovák na jeho rty. „Mám pro tebe návrh, můj pane. Upravíme naši dohodu. Slibuji, že ti budu stát po boku, ať tě čeká cokoliv. Bude-li to válka, tak budiž. Ponesu s tebou všechny povinnosti vůči Aveney a jeho lidem. Za to mi ale přísahej, že až přijde čas naplnit věštbu, ať to znamená cokoliv, budeš stát ty při mně. To je, oč žádám."

Vzal ji jemně za ruku a vtiskl polibek do dlaně. Napjatě čekala na odpověď.

„Přísahám. Společně, bok po boku."

Ani si neuvědomila, že nervozitou tajila dech. „Společně."

„Sybillo," zašeptal, když se mu usadila na klíně, a zlehka ji políbil na rty, jako by se ptal, zda smí. „Děkuji. Neboj se, nebudu tě k ničemu nutit. Chápu, že..."

Ať chtěl říct, cokoliv, už mu nedovolila pokračovat. Sám si přál být ušetřen tanečků a namlouvání. Ani Sybilla po dnešním dni, kdy smrt nad nimi zacvakala výhružně zuby, nechtěla ztrácet více času. Už ho promrhala dost.

Tentokrát se nebránil. Právě naopak. Svíral štíhlou dívku v náručí a užíval si každý dotek, každý polibek a každé její zasténání. Nepotřebovala povzbuzovat; horká krev Rovnin v jejích žilách převzala kontrolu tam, kde by si způsobná princezna z královského rodu Hoa nevěděla rady, snad se i styděla. Už nezaháněla strach, osamění a bolest. Vychutnávala blízkost plnými doušky, radovala se z ní a někdy nad ránem, když usínala vyčerpaná v náručí svého manžela, si s překvapením uvědomila, že jej začíná milovat.

Zatraceně.