ČÁST DRUHÁ

AVENEY

„Já bych hlasoval pro celé to zbořit a postavit znovu." Stefan z Eeri rozdělal oheň v opraveném krbu hlavní síně Aveneyského panství a nechal si Sybillou nalít pohár vína. „Jsou to trosky. Už dlouho. A trosky to zůstanou."

I přes chmurnou předpověď se na hradě už několik týdnů vytrvale pracovalo. Kolem něj pak poměrně rychle vyrostla malá osada, kterou se s vypětím všech sil podařilo vybudovat utečencům před Mlhou.

Nebyli to již jen lidé, které posbírali u bran Nur-Nam. Přicházeli další. Slyšeli o novém místě k životu, kde někomu na životech nuzáků záleží. Kde obživa bude těžká a práce je pro každého, ale odměnou jim bude vlastní pozemek a svoboda v rámci říše Nam nevídaná. Nadto lékařská péče, napadlo občas Sybillu trochu cynicky a pak se zasmála výrazu starého Matayuse, když pochopil, že nebude k dispozici jen výkvětu královského dvora.

Stefan se projevoval jako velmi schopný vůdce a v nepřítomnosti Derricka z Angiers dokázal převzít řadu složitějších úkolů, na něž by jinak byl Aram z Taly se Sybillou sám.

Smutně se usmála a usrkla vína. Bylo nanejvýš vítané, že ji oba muži zapojili do veškerého dění. Její manžel, než odjel – jak říkal – mapovat panství, s ní stěží promluvil. Pochopila, že se na ni zlobí. Ačkoliv také připustil stroze, že se bál o její bezpečí. Ale ať už to bylo čímkoliv, opět se od ní odtáhl a přestože se svou ženou dále jednal uctivě, ohleduplně a starostlivě, držel si ji vytrvale od těla. Nezbývalo, než se s tím přinejmenším na nějakou dobu smířit. Práce měla na novém panství dostatek, spánku málo a poslední, na co měla čas a myšlenky, byly manželské problémy.

Jak ale akutních starostí ubývalo, stále častěji se musela v myšlenkách vracet k tajemným slovům svého bratra. Aveney. Proč o něm mluvil? Co tady měla najít? Bylo Aneveny klíčem k proroctví?

Ujistila se, že na celém panství není žádné nur-namské Zrcadlo. Nestála o nečekaný vpád do zad. Nebylo pravděpodobné, že by v téhle bohy zapomenuté díře nějaké našla, ale opatrnosti nezbývalo. Sybilla sice netušila, co se děje v Dravčím hnízdě, ale nebylo pravděpodobné, že by ji sourozenci pustili z udičky. Především pak Arina. Z její strany to bylo více, než sourozenecká rivalita a vypočítavost. Arina ji nenáviděla. Nechávala ji žít tak dlouho pouze proto, že se bavila jejím trápením. Teď se situace v lecčems změnila.

„Práce postupují dobře." Aram si hodil nohy na masivní dřevěnou desku stolu, který do místnosti přesunuli předevčírem. Sám měl na starosti především bezpečnost jejich malého společenství, ale vytrvale se snažil zasahovat Stefanovi do jeho záležitostí. Byli jako dva alfa samci v jedné smečce, neustále se přetlačovali a přetahovali, odporovali si, aby se nakonec shodli na tom samém. Místy to bylo docela komické. Klidně by mohli být otec se synem.

Stefan byl pro Sybillu pořád trochu záhadou. Slovutný velitel armád, který zmizel bez vojenských poct, bez bohaté výsluhy. Ale zjevně znal její matku. Někdy měla pocit, že by si s ní ten strach nahánějící muž s tvrdým pohledem chtěl promluvit, ale nikdy nebyla vhodná chvíle. Měla bych si s ním pohovořit.

„Co na to paní z Aveney?"

Zamrkala a zmateně se zadívala z jednoho na druhého. Zatoulala se v myšlenkách tak daleko, že přestala dávat pozor.

„Paní z Aveney," zopakovala s úsměvem, „má podezření, že ji chcete zatáhnout do dalšího z vašich sporů. Plně věřím vašemu úsudku. Vám oběma."

„Není s ním řeč, usmrkanec," zavrčel Stefan a vypil pohár na jeden lok.

Tu chvíli potřebovala, aby se zorientovala v situaci. „Podívejte, já vím, že nám stále schází lidé. Ale musíme pracovat s tím, co máme. Pán z Angiers udělá vše pro to, aby nám zajistil více schopných rukou z okolních vesnic, ale..." Povzdechla si. „Žili tady dlouho odloučení od srdce říše. Po svém. Nebudou šťastní, že by nám měli jakkoliv pomoci. Příkazem si loajalitu nezískáte. Ačkoliv chápu," povytáhla obočí, „že zrovna vám dvěma se to líbit nebude."

Muži si vyměnili pochybovačné pohledy.

„Potřebuju víc lidí, abychom před zimou dokončili opravy."

„Dostanete je."

Aram se chystal zaprotestovat, ale nepustila jej ke slovu. „Dostane tolik lidí, kolik potřebuje. Poslední slovo."

Aram sevřel rty do tenké čárky a přikývnul. Spaloval Stefana vyčítavým pohledem.

„Omluvíte mě? Jsem unavená."

Nebyla znavená, ale další hašteření poslouchat nehodlala. Notnou chvíli stála s pohárem mlčky u krbu a sledovala plameny tančit, myšlenky se rozlétly do více směrů. Vůbec si nevšimla, že Aram neodešel, dokud se nepostavil těsně vedle ní.

Ach, Arame... Dnes ne. Věděla, že se chystají další výčitky. Nebylo to poprvé, co zde zakotvili.

Někdy ji napadlo, jestli to od Derricka nebyl svého druhu trest, že zde svého nejlepšího přítele zanechal právě jí k ruce. Byl to nesmírně schopný a inteligentní muž, o něhož se mohla opřít během náročných dní a týdnů, ale byl také nesmírně paličatý a odmítal se dívat na některé problémy jinýma očima. Byl to prostě voják.

„Další útok může přijít kdykoliv. Nemáme tušení, co ještě si na nás lady Arina nachystá. V kraji se potulují loupežné bandy. Já nemohu postrádat další muže, aby látali střechy."

Tohle není problém na víno, ale na kořalku. Hle jak se začínáš podobat manželovi!

Hlasitě si povzdechla. „Já sice chápu vaše námitky, Taly, ale vy musíte pochopit, že pokud nebudou mít lidé střechu nad hlavou, cokoliv jiného pro ně ztrácí význam. V zimě prostě pomrznou. Co bouře? Divoká zvěř?"

„Divokou zvěř vyř..."

„Arame, stačí!" zarazila ho prudce a obrátila do sebe pohár. Ostré horko se rozlilo Sybillinými útrobami jako plameny. Měla podezření, že víno pančují nějakou silnou pálenkou. Jemné nápoje z Nur-Namských sklepů to nepřipomínalo ani omylem.

„Nemám sílu na to pořád stát mezi vámi dvěma! Žádné řešení není naprosto správné! Abych pravdu řekla, alespoň víš, co děláš, to co umíš... Já nemám tušení."

Zakryla si tvář rukama. Byly ledové a chladily. Už si zvykla, že chodí mezi lidmi bez závojů, ale nezvykla si být viděna, když nebyla silná. Musela být. Pro dobro své i všech ostatních.

Chvíli bylo ticho.

„Omlouvám se," zašeptal nakonec voják do ticha. „Vím, že jste... jsi ve složité situaci."

„Měla bych..." Rozhodila bezmocně rukama. „Těžko se to vysvětluje. Něco mě sem přivedlo, rozhodně ne manželství! Doufala jsem, že v Aveney něco najdu, co mi ukáže cestu. Cokoliv! Ale místo toho koukám do krbu a handrkuju se s vojáky. Já! Rozumím tomu jako ty... vy vyšívání!"

Odkašlal si. „Není na to vhodná chvíle, ale umím vyšívat."

Zamrkala. „Skvěle! Protože já ne!" Otočila se a dokráčela ke stolu pro rozpitou lahev vína. „Bohové! Nejsem tady k ničemu. Dáš si se mnou? Dáte? Zatraceně..."

Aram jí vzal láhev z rukou a oběma jim nalil plnou číši. „To není pravda. Dluží ti život, ti tam venku."

„Dluží ho Rickovi, to víme oba. Nebýt mě, vůbec by se do takových problémů nedostali. Arina... zkusí to znovu. Něco zkoušela i na Ricka, už po naší svatbě. Nevím co, ale... nejspíš neuspěla. Což nechápu."

„Zpomal, Sybillo." Tvářil se výjimečně ustaraně. „Nedává to moc smysl. A trochu mě děsíš."

„Tebe?" zeptala se s nevěřícným úsměvem. „Je mi to líto. Vím, že asi působím dost..."

„Nevyrovnaně?"

„Zmateně."

„Roztěkaně."

„Proč tě chce sestra zabít?"

Tuhle otázku nečekala. Jak ji zodpovědět stručně? A proč odpovídat Aramovi? Napila se z poháru a trochu se uklidnila. „Copak nevíš, že celý rod Nam je plný násilníků, vrahů a intrikánů?"

„Prostě se vraždíte ze sportu?"

Dalo by se... Co si lžeš do kapes?

„Je to osobní. Ona..." Vzpomněla si, co o otci a Arině řekl král Frey při jednom z jejich setkání u lázně. „Arina je nádherná. Říká se, že nejkrásnější žena říše."

Aram přikývl. Jistě, že to věděl. Jak by si mohl zrovna on nevšimnout?

„Víš, co se nese mezi lidem?" Na hrudi se jí usadila tíseň. Ale jazyk rozvázalo víno.

Aram zaváhal a opatrně zatěkal očima kolem. Když promluvil, téměř šeptal. „Že je milenkou vašeho otce."

Roztřeseně se nadechla. „Nejsou to povídačky. Je to pravda."

Aram se dlouze napil vína. „To je docela... odporné."

I Pán z Taly má své meze. Vskutku.

„Jednou jsem je viděla... Byla jsem mladší, než... Na tom nezáleží. Byla tak mladá. Rozumíš mi..." Stěží dokázala pokračovat, ale musela. „Nemyslím si, že to chtěla, Arame. Nic jsem neřekla. Vůbec nic. Nedokázala jsem se na ni ani podívat. Nenávidí mě. Viděla jsem to a ona mě nenávidí."

Aram odložil pohár a vzal Sybille ten její, než ji vzal jemně za ramena. „To není tvá vina, Sybil. Nic z toho."

„Celá naše rodina je prolezlá špatností."

„Ať to bylo jakkoliv, ona toho zneužívá. Je to zlá mrcha, sobecká intrikánka a vražedkyně. Nemůžeš ji litovat napořád, nebo tě to zabije."

Zamrkala, aby zahnala slzy. Ty vzpomínky pořád bolely. „Co kdybych to byla já, a ne ona? Jaká bych byla a..."

„Jsi jiná, než ona. Jsi."

Sklonil se k ní a políbil ji. Sybille přeběhl mráz po zádech. Snad to bylo vínem. Místo aby Arama odstrčila, mu polibek oplatila a rukama zajela do černých vlasů. Líbal ji hladově, jako kdyby na tom záležela sama existence. Vysadil ji na stůl a přitisknul se těsně k drobné dívce, hladil ji ve vlasech, po ramenou i horké kůži zad, přejížděl prsty žádostivě po stehnech.

Zabušení na dveře bylo jako ledová sprcha. Aram se odtáhl a dvěma dlouhými kroky přešel k oknu, kde se opřel a vdechoval studený vzduch; viděla z něj jen shrbená záda. Sybilla rychle sklouzla ze stolu na zem, na roztřesených nohou se stěží udržela. Upravila si oděv a rozcuchané vlasy, do ruky chytla jeden z pohárů a rychle se napila.

„Dále!"

Ještě než se dveře otevřely, vyměnili si s Aramem rychlý pohled. Odrážel její vlastní zahanbení a zmatek.

Sybillu často pronásledovaly noční můry. Nějakým zvláštním způsobem se staly součástí jejího života, na kterou si léty uvykla. Skoro by je mohla nazvat svým druhým životem. Byly tak skutečné, každý zvuk a dotek natolik reálný, že by byla přísahala, že to vše se odehrává doopravdy. Po příjezdu do Aveney se to ale změnilo. Téměř noc co noc se probouzela na loži se srdcem divoce bijícím a dozvuky výkřiku na rtech, ale sny samotné si již nepamatovala. Nakonec se k ní do komnat přestěhovala Mara, neboť se začínala bát sama sebe. Tušila, že v touze po blízkosti, by si mohla místo Mary nastěhovat do ložnice a také do lože Pána z Taly... Přitahoval ji stále silněji, avšak bránila se tomu být jako ostatní členové královského rodu. Složila slib a skutečně jí zálželo na tom jej dodržet; netoužila zatratit to něco, co se mezi nimi rodilo a co mohlo být. Jenže byla zoufale osamělá a Mara, jakkoliv se snažila, nedokázala zmírnit ten palčivý pocit chybějící blízkosti.

Marně hledala ve svých snech vodítko k tajemnému bratrovu vzkazu. Marně doufala, že matčin dar jí nějakým tajemným způsobem ukáže směr. Celá existence v novém domově se naráz smrskla na tvrdou práci a čekání na Derrickův návrat. Zároveň se děsila chvíle, kdy čekat přestane.

Toho večera jí Mara pomohla s úklidem a pak se rozloučila, neboť na ni se zde usmálo větší štěstí a pomalu se sblížila s jistým mladým vojákem pod Angiersovým velením. Asi tucetkrát se optala, zda může nechat Sybillu samotnou, než nakonec váhavě opustila její skromné komnaty.

Komnaty.

Sybilla se hořce usmála. Přepychu Dravčího hnízda se nepodobaly ani vzdáleně. Sklepení pevnosti však vydávala zvláštní a cenné nálezy. Krom několika rukopisů v Sybille neznámém jazyce, nalezli i šperky, nádobí a obrazy. Obrazy! Těmi si svůj skromný příbytek vyzdobila za Mařiny vydatné pomoci. Výjevy to byly fantaskní, jako z jiného světa. Poznávala jednorožce, bělohřívou krásu na rozlehlých pláních, jako příboj z mořské pěny ženoucí se krajinou. Hrdá a nádherná stvoření z dávných příběhů pro děti. Na jiných obrazech se vznášeli tvorové na mohutných křídlech; byli sliční, mladí a silní. Mohla na nich oči nechat. A na dalších malbách byly výjevy, které ani nedokázala pojmenovat, zřejmě však měl autor velmi bohatou fantazii. Ačkoliv, zdálo se, že díla nepatří jedinému malíři, ale že jich bylo více. Díla byla téměř zasypaná a zapečetěná hluboko v katakombách, které v pevnosti Aveney nalezli po Derrickově odjezdu. Bylo to vzrušující. Konečně mohla objevovat! Vycházela večer, celá zašpiněná od prachu a sazí, ale pro jednou skutečně šťastná. To jediné skutečně rozptýlilo pocit osamění a únavu ze zlých snů. Tam dole si připadala svobodná a beze strachu.

Před spaním zkoumala své obrazy, které zůstaly jasné a živé i pod nánosy věků, které strávily v nehostinném prostředí pod zemí. Kéž bych to uměla. Přála si umět tak nádherně ztvárnit svět, který si vysnila. A co když to ale nebyla fantazie? Nemohla si nevzpomenout na trofeje vystavené v komnatách svého děda. Roh jednorožce. Mohli skutečně žít? Kam se poděli?

Za okny již byla noc, když svírala v rukou kalich s vodou a studovala nový obraz. Podle všeho měl ztvárňovat mýtus o Hodinářově učni a Hvězdě. Krásný a nesmírně smutný. Ve tváři nádherné ženy se zračil hluboký žal.

„Zapálil bych ho."

Vylekala se. Vyskočila a z kalichu vychrstla voda na podlahu.

„Omlouvám se," zvedl Stefan ruce v obranném gestu a udělal krok zpět ke dveřím. „Klepal jsem, nikdo se neozval."

„Tak jste neměl vcházet!" obořila se na něj. Ještě se trochu třásla úlekem. „Co si myslíte, že..."

Nenechal ji domluvit. „Já se omlouvám paní, ale se vší úctou, váš manžel mi dal velmi jasné pokyny."

Ach tak. Máš mě ohlídat.

Pokračoval však dál. „Chtěl jsem s vámi mluvit už dlouho. Dosud jsem k tomu nedostal příležitost a... Opravdu jsem vás nechtěl děsit. Mrzí mě to."

Přitiskla si ruku na prsa a dlouze vydechla. „Dobrá. Co jste to chtěl?"

Neklidně přešlápl. „Mluvit o vaší matce, paní. O královně Sabriel."

Svět se malinko zatočil a otřásl. Byla si jistá, že matka bude stát v některém z koutů pokoje a pečlivě naslouchat, ale nikde její podobu nezahlédla. Chvíli trvalo, než našla řeč.

„Prosím," mávla rukou k dřevěné židli. Nebyla moc pohodlná, ale lepší neměla. Alespoň se nevítané návštěvy nezdržely nikdy moc dlouho. „Posaďte se a mluvte."

Pokývl na znamení vděku. Chvíli přemýšlela, zda mu nabídnout číši vína, ale rozhodla se, že k tomu není právě vhodná chvíle. Rozhodně to nevypadalo na přátelské posezení a lehkou konverzaci. Sobě nalila.

Zdálo se, že Stefan náhle neví, jak by začal. Sebejistý muž těkal očima kolem sebe, ruce měl pevně semknuté, až mu chvílemi bělely klouby. Nijak mu však nepomohla.

„Je to už mnoho let."

Takhle začínají příběhy Vypravěčky. Pohádky. Držela ale jazyk za zuby.

„Sloužil jsem říši Nam v mnoha taženích. Byl jsem u toho, když váš otec poznal královnu Sabriel. Tehdy byla jen chudou dívkou z Rovnin." Zadíval se kamsi do prázdna, jako kdyby se v duchu přenesl velmi velmi daleko. „Pro mě to byla nejkrásnější žena, kterou jsem kdy poznal." Rychle se vrátil do současné chvíle. „Nevěděla to."

Usrkla vína. „Že jste ji miloval?" Byla to prostá otázka, ale stálo ji dost sil to vyslovit.

Měl by zahanbeně klopit oči, ale podíval se na Sybillu zpříma. „My muži o takových věcech neradi mluvíme. Zvlášť pokud jde o ženu jiného muže." Zamračil se, ale nijak dále svou poznámku nerozvedl. Přesto měla nepříjemný pocit, že ví přesně, kam tím mířil.

„Dobrá. A dál?" Začínala být netrpělivá a z těch chladných očí dostávala třes.

„Co vám o matce řekli?"

„Že byla krásná, všichni ji milovali, zemřela náhle... při nehodě na koni."

„Věříte tomu?"

„Jsem snad nesoudná?" V rodině Nam se neumíralo ani přirozeně, ani náhodou. To by byl jev srovnatelný se zjevením Jánské komety nebo Rudého úplňku.

Nehnul ani brvou. „Víte tedy, že byla zavražděna?"

Netušila, co by mu na to měla odpovědět. Jistě, že to věděla. Nechtěla znít cynicky, ale žila s tím vědomím tak dlouho, že veškeré emoce, které snad mohla cítit, se otupily, oploštily a zůstala jen hořkost. Navíc, matka byla stále s ní. Co na tom, že ostatní ji vidět nemohli. Opustila svět, ale ne Sybillu. To jí poskytovalo potřebnou útěchu a sílu.

„Doufám, že tím směřujete k něčemu důležitému."

„Vaše matka patřila ke Strážkyním, má paní. Je to starý řád, v němž si předávají z generace na generaci pravdu o věcech minulých." Obezřetně pohlédl na obraz Hodinářova učně. „Jak říkávala, v každé legendě se skrývá zrnko pravdy. Vyprávěla vám tu pohádku už nad kolébkou. A předtím vašemu bratrovi. Vzpomínáte si na ni?"

„Jistě. Je to pohádka... Ale zároveň symbol rodu."

Stefan se Sybille zadíval pevně do očí. „Není to pohádka. Ne zcela. Ten muž skutečně existoval a podrobil si většinu tehdy známého světa. Založil rod Hoa."

V každé legendě se skrývá... Hodinářův učeň. A Hvězda. Milovala tu pohádku. Hltala každé matčino slovo. A přitom byla nesmírně smutná, protože neměla šťastný konec. Co je to - šťastný konec?

„Inu... dobrá, a k čemu je nám tahle lekce dějin?"

„Pro tuhle lekci vaše matka zemřela, Výsosti."

Ruka s pohárem vína se zachvěla. Srdce začalo tlouct trochu rychleji. „Proč?"

Stefan vstal a přešel ke krbu. Měl v sobě rozvahu, ale i jistou dávku živelné energie, která, pokud nesměřovala k nějaké činnosti, hrozila výbuchem.

„Řád Strážců vždy bojoval proti rodu Hoa a jeho odkazu. Váš děd je bezohledný a krutý tyran a váš otec bude stejný. Bojím se domyslet, co by se stalo, kdyby se na trůn dostal váš nejstarší bratr, Bram. Mají jeden společný rys."

Mají jich spoustu. Nemáte zdání... „Nemusíte mi vyprávět o mých sourozencích. Uvědomujete si, že tyto řeči by vás mohly dostat na popravčí špalek?"

„Jistě že ano. Ale nechci mlčet. Máte právo vědět, jak to tehdy bylo."

„Sloužil jste jim. Zabíjel pro ně. A teď chcete kázat mravy?" obořila se na muže. Nejdřív prohlásí, že miloval její matku, a pak haní zbytek rodiny. Takovou drzost aby pohledal!

Stefan se viditelně zarazil a chvíli hledal vhodná slova. „Princezno... já už nemám, co ztratit. Ale slíbil jsem vaší matce, že se dozvíte pravdu."

„Proč jste čekal tak dlouho?" odsekla.

„Myslíte, že je snadné se k vám dostat?"

To naneštěstí znělo dost přesvědčivě. Nechtěla jej poslouchat. Ale zároveň v ní hlodala zvědavost. Jestli říkal pravdu, snad by mohla přijít na kloub celé té věci s věštbou. Mohla by najít nějaké odpovědi. Jen možná nebudou takové, jaké by chtěla slyšet.

„Mluvte."

Přikývl. „Jde o svržení rodu Hoa a záchranu před Mlhou. Strážci a jejich spojenci věří, že pokud se navrátí srdce Hvězdy, Mlha se zvedne a tyran padne."

Tyran. Tyran a jeho rod. Nasucho polkla.

„Jsem součástí toho rodu, Stefane z Eeri. Jsem dcera rodu Hoa," upozornila ho hlasem zbaveným veškerých emocí. Přesně tak se cítila. Prázdně.

„Jste dcera Sabriel z Rovnin. Vidím ji ve vás, má paní! Máte její krev, její povahu, nesete její odkaz... A dokážete jej nést se ctí. Vím to."

Bylo to k smíchu. Všichni věděli lépe než Sybilla, jaká by měla být, co by měla cítit a o co usilovat. Sama teprve hledala své místo ve světě, poznávala vlastní možnosti a přání, ale ten tlak ze všech stran se na ni valil jako kamení z úbočí hor. Jako kdyby ji měl rozdrtit.

„Proč zemřela? Co stálo za to, aby..." Aby ji zabili.

„Sabriel věděla, kde je srdce. Od králova syna, Fahira – tvého otce – měla získat něco, co nikdo předtím nedokázal. Vědění. Starodávnou mapu, na níž má být zaznamenána poloha pevnosti zakladatele rodu Hoa. Věřili, že tam najdou odpověď, která nás navždy zbaví tyrana. A Mlhy."

Takové pohádky! Rozzlobila se. Znělo to šíleně! Její matka jako špeh?!

„Chcete říct," začala výhrůžně, „že matka otce nikdy nemilovala...? Že jen měla okrást rod Hoa a nějakou zatracenou mapu?!"

Nezdálo se, že by se bývalý voják zalekl. „Hůř, má paní. Ona se zamilovala. Zamilovala se do Fahira a on do ní." Křivě se usmál. „Tak, jak jen takový člověk milovat dokáže."

Následovala pauza.

Nesmysly. To není pravda.

Ne.

„Chtěla jej zachránit. Až příliš pozdě pochopila, že jsou věci, které nejsou v jejich silách. Ale měla vás a vašeho bratra, milovala své děti nade všechno na světě. Ona... Doufala, že vás skryje, pryč z jejich dosahu. Ale už bylo příliš pozdě. Když zemřela, už jsem jim nemohl sloužit."

Zavřela oči. Zmatek uvnitř nedala navenek nijak najevo. Ne před ním. Ne teď.

„Ten řád... existují ještě?"

„Ano. Někteří z nich jsou, abych tak řekl, agresivnější, než by měli být. Chtěli vás s bratrem unést, mnoho lidí tehdy zahynulo. A Harald byl... je mi to líto, princezno."

Hlavou se Sybille prohnala bouře. Ta noc, kdy Harald téměř zemřel a ona zmizela v lesích. Byla pryč velmi dlouho. Kde? Co se dělo? Ta vzpomínka tam někde byla, hluboce zasutá. Číhající. Byla v rukou tajemného řádu? Ale proč ji pak Derrick nalezl v lesích? Co to všechno znamená?!

„Myslím, že už se mnozí vzdali naděje na naplnění proroctví. Už nechtějí vrátit Hvězdě její srdce, ať už to znamená cokoliv. Chtějí jen vyhubit rod Hoa, který přinesl světu tolik utrpení."

Sybilla mlčela. Bylo to jiné, než si představovala. Nekonalo se žádné velké prozření, uvolnění a pocit zadostiučinění. Její matka zemřela kvůli nějaké báchorce a podivnému, tajnému řádu Strážců. A co když zemřela zbytečně? Copak opravdu mohla být pravda ukrytá v pohádce pro děti? Mohla skutečně zachránit svět před Mlhou? A kde bylo to srdce Hvězdy, o kterém všichni hovořili? Pokud Strážci věděli, kde je, pokud to věděla matka, proč jí to vědění nějakým způsobem nepředala?

„Víte, kde je to srdce?"

„Nevím, paní," zbořil Stefan poslední naději, kterou měla.

„Nevíte," zopakovala slabě. Chtěla, aby odešel. Ihned. A daleko. Mísil se v ní vztek se zoufalstvím. „Proč jste ji nezachránil, když jste ji miloval?"

„Na to se, má paní, budu ptát po zbytek života," odpověděl zahanbeně a do hlasu se mu vplížila hluboká bolest, kterou sama cítila. „Jste potomky Hodinářova učně. Nesete v sobě jeho moc. Jeho odkaz, paní Sybillo. Ale vy jste jiná. Je to krev vaší matky, to světlo, které nesete. Kdyby Fahira nemilovala, nedala by vám život a nám všem naději. Pamatujte na to, prosím."

Trvalo dlouho, než si uvědomila, že odešel.

Všechno na ni padalo; zdi i strop, dokonce i milované obrazy vypadaly, že se Sybille vysmívají. Potřebovala uniknout. Vyběhla z pokoje a chvíli bezcílně bloumala ztichlým sídlem. Spousta jeho částí stále nebyla přístupná, ä tak se několikrát musela otočit a jít zpět. Netušila, kam jde, prostě jen šla. A najednou byla venku a čerstvý vzduch ji probral z obluzení. Hluboce se nadechla, vnímala chlad, který se do ní v pozdní noční hodině zakousl. Do očí se jí draly slzy.

A pak to uviděla.

Derrick stál u hlavní brány s Aramem a dalšími muži, zjevně se právě vrátili z cesty.

Nehleděla na to, co se sluší, když se rozeběhla a vrhla se manželovi do náručí.

Sotva za nimi zapadly dveře jejího pokoje, začala Derricka líbat. Opravdu Sybillu rozladilo, a dost se jí dotklo, když se začal vzpouzet, byť dost váhavě.

„Počkej," krotil ji, když mu začala sundávat šaty. „Syb... měl bych si dát alespoň lázeň..."

„Nemusíš," sykla a zkusila to znovu.

„Jsem cítit!" zaprotestoval.

„Ani ne," zavrtěla hlavou, ačkoliv opravdu zapáchal.

„Sybil, stačí!" Chytil ji za ramene a držel na délku paží od sebe. „Co se sakra stalo?!"

„Co by mělo?" zavrčela dotčeně, když jí dal tak nevybíravě najevo, že prohlédl její motivaci.

Zamračil se. „To mi pověz ty. Tohle se ti nepodobá. Ani to nezkoušej."

Do očí dívce vyhrkly slzy. Vyloženě se za to nenáviděla. Neměla v úmyslu jejich setkání zahájit takovým způsobem, ale slova jejich spojence ji hluboce zasáhla.

„Já... já... To Stefan z Eeri. Řekl mi, proč má matka měla zemřít a..." Nedokázala dát dohromady kloudnou větu, zlobně si utírala slzy. Derrick ji odvedl na lože a tam ji posadil.

„Pokračuj."

„Řekl mi všechno, celou tu podivnou historii," pokračovala bezradně, aniž by se dokázala manželovi podívat do očí.

Chvíli bylo ticho.

„Nemusíš pokračovat. Už jsem ten příběh slyšel."

Ztuhla. „Cože?" hlesla.

„Vše mi řekl po tom, co se stalo v pevnosti Yarn. Je mi jasné," odkašlal si, „že pod sebou řežu větev, když ti to říkám. Ale nemohl bych tě chránit, kdybych nevěděl, co se děje."

V úžasu na něj civěla, neschopná slova. „Vím, že jsem ti to mohl říct. Požádal mne, ať vyčkám. Chtěl to udělat sám, ve vhodnou chvíli." Zachmuřil se. „Nejraději bych ho setnul za načasování."

„Načasování," zopakovala otupěle. Zamrkala. „Odejdi."

„Neměla bys teď být sama."

„Neříkej mi, co bych měla, a odejdi!" Jen stěží držela na uzdě vztek.

Zvedl se k odchodu. „Víš, Syb, neříkám, že celé té historce věřím... Ale jiní jí věří dost na to, aby kvůli ní zabíjeli. Mysli si, co chceš, ale opravdu si nepřeji, aby se ti něco stalo. Na to mi na tobě příliš záleží."

Když za ním zapadly dveře, nedokázala ani plakat. Lehla si a zírala do stropu, dokud neusnula. Vyčerpaná, ztracená a osamělá.