Khayla, která byla jakousi lidovou léčitelkou a praktikovala svého druhu magii - čímž nesmírně riskovala bezpečí své i rodiny - trvala na tom, že Sybillu před odjezdem zaříká ochranným kouzlem. Princezna se jen usmála; nebyla to skutečná magie, ale lidé tomu zjevně věřili a pomáhala jim přečkat těžkosti. Žena jí popelem nakreslila na čelo tajemný znak a chvíli něco hrdelním hlasem odříkávala; tento jazyk Sybille nic neříkal, a tak je mlčky stála a po očku sledovala přípravy, které Derrick stranou poutníků organizoval. Hlídala dobře, aby neodjeli bez ní. Maře se to pochopitelně nelíbilo. Arama přešel veškerý humor a zdálo se, že ji chce svázat a nechat hlídat. To by se mu líbilo.

Ta myšlenka ji docela pobavila. Bylo osvěžující, jak Pán z Taly nedával přehnaně najevo, že je členkou královské rodiny. Projevoval jí respekt a úctu, avšak netřásl se před ní jako někteří. Méně vítala jeho zájem sdílet s ní pár, inu, pěkných chvil. Bylo to značně netaktní.

Nebýt slabosti a nebýt šoku, který cítila po přepadení jejich výpravy, nejspíš by mezi ní a Angiersem také k ničemu nedošlo. Měla zvláštní odpor k fyzické blízkosti téměř celé své dětství a notnou část dospívání. Až Wen v ní zlomil strach z doteků, ze skutečné blízkosti, avšak přesto mezi nimi nikdy ke skutečnému sblížení nedošlo. Možná proto, že ji respektoval až příliš, pokud něco takového existuje. Derrick o jejím strachu nevěděl, proto se neostýchal, a ona... Vzpomněla si na jejich společné chvíle a do tváří se jí nahrnula horkost.

Kolem Sybilly a Khayly proběhla se smíchem skupinka dětí. Také se zasmála, když ji málem srazily. Bylo zvláštní, jak i v tak vypjaté situaci, děti dokázaly být stále dětmi; hrát si, smát se a páchat lotroviny. Nebylo to tak dlouho, co byla také dítětem. Ale její dětství bylo velmi jiné.

Už nejsi dítě.

„Hodně štěstí," popřála jí Khayla a naznačila úklonu

„Děkuji," pokývla. „Potkáme se na druhé straně."

„A paní... buďte opatrná." Hlas měla žena hluboký a vážný. „Nesete v sobě silnou magii, která bude přitahovat zlé síly."

Zlé síly. Ty přitahuju celý život.

„Budu v pořádku. Umím se o sebe postarat."

„Ty síly nejsou z našeho světa, paní," trvala Khayla na svém.

„Nic takového není," smetla Sybilla její obavy. „Nejsou žádné temné síly a..."

„Ale jsou, paní," trvala Khayla na svém a nenechala princeznu ani domluvit. „Vy je nevidíte, ale krouží kolem vás."

Přeběhl jí mráz po zádech. „Khaylo, děsíte mě..."

Starší žena ji pohladila jemně po tváři. „Máte v sobě hodně zmatku, a hodně bolesti, má paní. Pokud je ponesete sama, snadno podlehnete temnotě."

Dobře. Už se bojím. Stačí? Chtěla odejít. Naštěstí v tu chvíli dorazil Angiers na koni a s její kobylkou v závěsu.

„Děkuji, Khaylo, za vše," pronesla více roztřeseně, než by se jí líbilo, a rychle se vyhoupla do sedla. Ignorovala manželův tázavý pohled a pobídla koně k odjezdu. Khaylina slova v ní ale zanechala nepříjemnou pachuť strachu, kterého se nemohla zbavit.

„Stalo se něco?"

Až po notné chvíli si všimla, že jí Derrick jede po boku.

„Ne... Asi ne. Jen řekla něco, co mě trochu... vylekalo."

Ohlédnul se přes rameno na mizející tábořiště. Pomalu se tam všichni chystali na cestu mimo údolí Vayan. „Tím bych se nezabýval. Nezažil jsem vědmu, která by nosila dobré zprávy."

„Myslíš, že si vymýšlí?"

„Budu hádat. Buď opatrná. Temné síly. Jsi v ohrožení."

Zamračila se na něj. „Tak nějak."

„To ti vyvěštím taky. Jsme uprostřed ničeho, dochází nám zásoby, v patách máme tvou povedenou sestřičku a její hrdlořezy. To všechno by jednomu zkazilo den."

„Zlehčuješ to," napomenula ho. Znovu si vzpomněla, když po svatbě spatřila vycházet Arinu z ložnice novomanželů. Co mu chtěla? Dosud nenašla vhodnou příležitost si s ním o tom promluvit.

„A ty to přeceňuješ."

Měli s sebou několik vojáků a tři prázdné povozy tažené koňmi, víc ale nemohli postrádat. Pán z Taly zůstal s poutníky, ačkoliv se mu to zjevně nelíbilo; jeho úkolem bylo provést je bezpečně mimo údolí a z dosahu Mlhy. Vůbec netušili, zda zmizela, či zda se usadila někde poblíž, avšak do soumraku chtěli být co nejdále.

Postupovali opatrně dolů po úbočí, po zablácené cestě přímo do údolí.

Jeli bok po boku chvíli mlčky, ale pak to Sybille nedalo, aby se neoptala. Vlastně toho spolu zatím příliš nenamluvili.

„Jak dlouho se znáte s Pánem z Taly?"

Chvíli neodpovídal a když se rozhodl odpovědět, nezněl příliš nadšeně. „Celý život. Rozhodně celý život v říši Nam."

Vzpomněla si na historii Angiersova života. Válka království Nam s bohatým sousedem, královstvím Sanaa. Po letech křehké příměří vykoupené drahcenným rukojmím, synem samotného krále – Derrickem, tehdy ještě malým chlapcem. Toho si odvezl král Frey jako válečnou kořist zpět do Nam.

Muselo to být těžké. Nepřítel v cizí zemi. Opuštěné dítě. Najednou ji napadlo, že možná nejsou zas až tolik rozdílní. Rozhodně měli něco společného. V tu chvíli se na Derricka z Angiers byla schopna podívat novýma očima.

„Je to loajální přítel," pokračovala.

Derrick se ušklíbl. „Za noc s pěknou ženskou by mě hodil do jámy divokým psům."

A je to tu zase. Proč tak pořád...

„To není pravda a ty to víš. Ale je milé, jak na jeho slabost přede mnou s oblibou poukazuješ."

Neuniklo jí, jak postavil oči v sloup. „Jen tě varuju. Jsou ženy, a nebylo jich málo," střelil po ní varovně pohledem, „které považují Talyho za šarmantního. Nechápu proč. Nechává za sebou stejnou spoušť jako Mlha."

Usmála se. „Plačící panny, opuštěné vdovy?"

„A rozlícení manželé."

„Skandální."

„Mnoho z nich nejde pro ránu daleko, Sybil. To už tak humorné není. Víš, co se leckde stává nevěrným manželkám?"

„Ricku, nic s ním nemám," zarazila ho prudce. Ani se na ni nepodíval. „Nic."

„Beru na vědomí," odvětil neutrálně.

„Víš, na maličkou chvíli, jen na kratinko, jsem k tobě pocítila špetku sympatií." Hlasitě si povzdechla. „Ale je to pryč." Pauza. „Není od tebe zrovna laskavé, že o něm takhle mluvíš. On o tobě hovoří vždy velmi..." Ale zatraceně.

„Mluví o mně jak." Zdálo se, že se plně soustředí na jejich postup směrem k vesnici a Sybillu vnímá jen na půl, ale rychle zareagoval na skutečnost, že je předmětem jejích hovorů s Aramem. „Neříkej mi to. Nechci to vědět."

Zarazil koně a donutil i ji, aby zastavila. „Dobře mě poslouchej. Uvidíš tam nejspíš dost ošklivé věci." Bylo vidět, jak těžko hledá mírná slova. „Drž se u mě. Za žádnou cenu se ode mě nevzdaluj, rozumíš? Ať uvidíš nebo uslyšíš cokoliv, zůstaň u mě."

„Jednou mi to stačilo. Nemusíš..."

„Je to jasné?!"

Ucukla. „Ano." Odmlka. „Ty se o mě bojíš?"

Vojáci i s vozem pokračovali dál po cestě k vesnici a Derrick na ně mávl, aby nezastavovali. Vozy poskakovaly po kamenité cestě a pomalu zapluly do pole.

„Ricku, jestli má to proroctví pravdu, a já neříkám, že vím..."

„Sybil," přerušil ji s vážným výrazem, „nezajímá mě nějaké zatracené proroctví. Hernajs, ani to, jestli máváním rukama přivoláš Orkany! Než mrkneš, divoký pes ti někde za rohem roztrhá krk. Zbloudilá lupič tě podřízne. A žádné pouťové triky tě nezachrání. Zapomeň na ty své romantické představy."

Pouťové triky? Romantické představy?!

„Ricku, já chci vidět, proti čemu stojím. Potřebuji to vidět."

Ztěžka si povzdechl a pobídl koně. „Měl jsem tě raději svázat a hodit na káru."

Měl to udělat. Svázat ji, ucpat pusu roubíkem, pokud by to bylo nezbytné, a poslat pryč s Talym. Sybille to došlo prakticky v tu chvíli, kdy vjela na koni do polí. Ten obraz zkázy byl příšerný. Klasy zlámané a hnijící, zem se na některých místech pohybovala jako tekoucí písky, než si se zděšením uvědomila, že jsou to červi. Hodně červů. Zdálo se, že ani slunce sem nechce zavítat. Celou vesnici zakrýval podivný soumrak a vzduch byl cítit štiplavým odérem hniloby. Měla co dělat, aby udržela obsah žaludku uvnitř. Než uviděla první tělo.

Oči ten obraz zachytily ihned, ale hlavě chvíli trvalo, než si uvědomila, na co se to vlastně dívá.

První tělo našli ještě na poli. Ten nebožák se nejspíš snažil uprchnout, když v noci Mlha přišla. Nedalo se předvídat, kdy a kde se objeví, občas se zdálo, že se zjevila odnikud a zase do nicoty zmizela. Sybilla slyšela o zkáze, ale dosud si myslela, že všichni prostě zmizí. Toho dne pochopila, že tomu tak není vždy.

Zdálo se, že z něj něco vysálo veškerý život. Zůstala jen vysušená troska s grimasou věčného výkřiku na tváři, s prsty zarytými v hlíně, jak se pokoušel z posledních sil odplazit z dosahu.

Proti veškerým instinktům neobrátila koně a pokračovala dál do srdce kdysi životem kypící vísky.

Tělo, které našli u zásobníku vody, vypadalo hůř. Jako kdyby ho nějaká bizarní síla rozložila na kousíčky a ty náhodně spojila do obrazu přes celou venkovní zeď. Teď už to žaludek nevydržel. Zbytek její snídaně přistál v prachu cesty. Když si utírala ústa do kusu hadru, zjistila, že ji Derrick sleduje bez kapky soucitu. Jasně, chtěla jsem to... Rychle si lokla vody z měchu a vyplivla.

Pokračovali dále. Zkáza byla děsivá na každém kroku, ale naštěstí většina lidí byla při příchodu Mlhy doma ve svých postelích. Ať z nich zbylo cokoliv, zůstalo to jejich očím skryté.

Na jednom z domů seděl pták, který však prošel bizarní proměnou a nijak nepřipomínal tvora, kterým snad dříve býval. Sybilla se zamračila a ukázala jej Derrickovi.

Ten mrzutě vysvětloval: „Přiletěl krátce po tom. Kdyby tu byl, když se to semlelo, už by nežil. Teď je z něho něco... jiného."

Na potvrzení těch slov pták rozevřel podivný zobák a z hrdla se ozval, místo líbezného zpěvu, děsivý řev dětského hlásku. Sybilla se otřásla a zacpala si uši. Jeden z vojáků popadl luk a nebohého tvora sestřelil jedinou přesně mířenou ranou.

„Pobereme, co půjde, a vypadneme odsud!" zavelel Derrick a seskočil z koně. Pak, jako by si uvědomil, že by neměl nechávat Sybillu samotnou, se zarazil a neochotně na ni mávl. Když se nehýbala, přešel k jejímu koni a natáhl k dívce ruku.

Seskočila; spíše se mu sesunula do náručí. Srdce měla až v krku. Zdálo se jí, že to místo dýchá a šepotá, že se chystá vykřiknout, otevřít chřtán a spolknout je všechny.

„Moc se nerozhlížej. Buď potichu. Drž se za mnou." Chabě se usmál. „A za žádnou cenu mi nedávej pusu."

Trochu jí poklesla brada. Teď se snaží žertovat?!

Povzbudivě ji pohladil po rameni a vydal se do hlubin zdejšího krámu se smíšeným zbožím. Princezna se nadechla tak zhluboka, jak si v tom zápachu rozkladu troufla, a pospíchala za ním.

Majitele našla v zadní části krámu. Býval to šedovlasý muž, nijak zvlášť vysoký, dobře oblečený. Co z něj zůstalo, rozhodně nepřipomínalo dobře živeného muže, kterým podle rozměru šatů býval. Doslova o něj zakopla. Slabě vyjekla, než si stihla přitisknout obě dlaně na ústa.

Derrick byl během chvíle u ní, s mečem nachystaným k boji. Jen zavrtěla hlavou a kývla směrem k tělu.

„Ten už nám neublíží," zamumlal a po zběžné kontrole okolí, když dospěl k závěru, že jim tady nic nehrozí, se pustil do nakládání zásob.

Sybilla zůstala stát na místě a objala se pažemi. Byla tady zima. Chlad se do ní nemilosrdně zakousl, prsty měla zkřehlé a od úst jí šla jemná pára. To není dobře. To rozhodně není...

„Kdo jste?! Co děláte v mém krámě?!"

Ztuhla. Zíraly na ni slepé oči z lebky potažené bledou kůží. Byl to ten stejný muž, který ležel mrtvý na podlaze. Ale tenhle, tenhle stál před ní, díval se na ni, mluvil... A vypadal velmi rozzuřeně.

Chtěla couvnout, ale byla ztuhlá strachy.

„Vypadněte, běžte pryč!" Vrhnul se na ni.

V tu chvíli přišla k sobě, otočila se a bleskově prchala ke dveřím. Vyrazila ven a obrátila se v očekávání pronásledovatele, ale ať to bylo cokoliv, s hrůzostrašným výkřikem se to rozprsklo do vzduchu jako mlha, jakmile to přišlo na chabé sluneční světlo.

„Syb?!"

„Jsou tady..." vydechla roztřeseně a rozhlížela se s hrůzou v očích. „Pořád jsou tady! Nemohou pryč... Nemohou..."

„Sybillo!" Derrick ji popadl za paže a zatřásl s ní. „Vzpamatuj se!"

„Nemohou odejít, Ricku... Bohové, jsou zmatení a..."

„Nechci tě udeřit. Ale pokud se nedáš dohromady..." Nechal svá slova viset ve vzduchu.

Zadívala se manželovi do očí a hryzla se do jazyka tolik, až ucítila v ústech kovovou pachuť krve. Ale zabralo to.

„Budeš hlídat povozy. Pořád tě bude mít někdo na očích." Za paži ji vedl zpět k naloženým vozům. Rychle se plnily zásobami potravin a vody.

„Vůbec jsem tě tam neměl brát," spílal si cestou polohlasem. „Co mě to napadlo..."

Vyskočila si na vůz a chuť procházet se po okolí a zkoumat Mlhu ji přešla. Nikdy neviděla, co skutečně dokáže. Nikdy o tom neslyšela holou pravdu. Říkávalo se, že nic nezůstane. Tohle nebylo nic. To byl svět zmrzačený a pokřivený, zachvácený rozkladem. Nemohla tomu uvěřit. Tam daleko, v Dravčím hnízdě, se svět zdál jiný. Nebezpečný – ano; ale ne tak surový, tak špinavý, tak bezohledný.

Tolik duší. Ztracených, zoufale hledajících trochu toho tepla... Taková zkáza.

Vozy se plnily a ona čekala, pohroužená do myšlenek. Netušila, kolik uběhlo času, slunce za mraky nebylo vidět. Ale pak zaslechla volání. Naprosto jasně a zřetelně, dětský hlásek volající matku. Rozhlédla se. Koutkem oka zahlédla pohyb. A další volání. Dva vojáci byli zaměstnaní nakládáním posledního vozu. Koně už byli velmi neklidní.

Znova ten hlásek. Sybille se zdálo, že zahlédla dětskou postavu, jak se protáhla mezi domky a zmizela. Neváhala ani vteřinu a vyrazila za ní. Jestli tu někdo zůstal naživu... Pokud Mlha nechala přežít další dítě! Svou dýku pečlivě schovala pod lehký mužský kabátec, aby to dítě nevyděsila. Rychle překonala vzdálenost mezi povozy a schoulenými staveními u malého náměstí. Důsledně se snažila vyhýbat pohledu na znetvořená domácí zvířata, která se nemohla před Mlhou nikam schovat.

„Kde jsi? Neublížím ti!" zvolala. Nikdo neodpověděl, ale zcela jasně zahlédla bledé dětské nožky mizet za rohem dalšího stavení.

Neměla by ses tak vzdalovat. V hlavě jí zněla varování jejího muže, ale touha zachránit alespoň jednu duši byla mnohem silnější.

„Neboj se mě! Kde jsi?"

Stála bosá v trávě, zády k Sybille. Malé děvčátko s bílými vlásky, v modré košilce ke kolenům. Kůži měla bledou jako kdyby nikdy neviděla slunce. Ve vlasech rudou pentli.

„Stůj, prosím. Neublížím ti."

Velmi pomalu se k dítěti přibližovala. Hlavou jí blesklo, zda si s ní mysl nepohrává. Zda ji nešálí Mlha. Ale viděla ji tak jasně...!

Jako v tom snu. Zarazila se, když si vybavila noční můru, která se jí opakovaně vracela. Dětský smích. Úprk mezi sloupy. Krvácející žena.

Za zády uslyšela zavrčení.

Dívenka se otočila a Sybilla jí pohlédla do tváře. Na kratičký okamžik, než se rozplynula ve vzduchu, byla tak skutečná... Za sebou nechala jen jediné slovo: „Uteč."

Dala se na bezhlavý úprk. Hrdelní vrčení za jejími zády se změnilo na hladové a vzteklé, neznělo ani jako štěkot. Netoužila se přesvědčit, co za ní běží. Zoufale přemýšlela, kudy se dostane zpět k vojákům; na křik v plném trysku neměla ani dostatek sil, ani dost vzduchu v plicích. Dusot se přibližoval. Ještě přidala, i když si myslela, že to ani není možné.

Pak Sybille na zádech přistála veškerá váha světa. Vyrazila jí dech a mrštila s ní do mokré hlíny a hnijící trávy. Příšerně to bolelo, nemohla křičet ani se hýbat, nad sebou uslyšela klapnutí čelistí a ucítila příšerný zápach. Teď umřu, blesklo jí hlavou. Nechala oči zavřené, zatnula zuby a čekala, až ta tíha zmizí.

Náhle se ozvalo křupnutí a mlaskavý zvuk a Sybillu smáčel horký proud páchnoucí krví a kdo ví čím ještě. Tíha ze zad zmizela. Hned nato následovaly zvuky zuřivého boje, které stěží vnímala. Když se jí podařilo alespoň se obrátit, aby viděla kolem sebe, spatřila Derricka a dva z jeho vojáků nad mrtvými těly něčeho, co zřejmě bývali psi. Z mečů kapala čerstvá krev.

Manžel na ni upíral pohled, který se jí moc nelíbil.