„Co si poručila Její Výsost?" Derrick už chvíli zkoumal dno láhve, ačkoliv pro zachování etikety si naléval stále do sklenice. Její obsah však do sebe házel na ex.

„Pokračuj dále, a budu tě muset zastoupit na loži," zašklebil se Aram z Taly a dosedl do kývající se dřevěné židle v čemsi, co kdysi bývalo malou poradní místností pevnosti Yarn. Zjevně se z nepříjemného procitnutí, s kým že to vlastně celou dobu laškoval, oklepal s pozoruhodnou rychlostí.

Byli sami, ale venku panoval čilý ruch, když se celá výprava chystala na přesun do Aveney.

„Myslel jsem, že tvůj pocit zodpovědnosti tě udrží dál od některých," snědý muž se podíval na prázdnou lahev na stole, „radostí života."

„Chceš mě tady školit?" zamumlal Derrick zasmušile. „Před pár hodinami jsem čelil nejsmrtonosnější síle na tomto světě."

„Myslíš Sybillu?"

Podíval se na Arama tak, aby mu bylo jasné, že nevidí prostor pro žerty. Cítil se zbitý jako toulavé zvíře. „Bavíš se?"

„Ne. Ani ne. Jsme naživu. Zbytek bych nechal minulosti."

„Minulosti..." Kopl do sebe další sklenici. „Co chtěla."

„Řekněme zvláštní dohled pro svůj doprovod. Nevěří jim. A nechce, aby se jisté události dostaly do hlavního města."

„To se neutají," odtušil Derrick věcně. Jak by mohlo. Zavřít nebo zabít dvorní dámy? Ozbrojence z doprovodu? Lidi budou mluvit – vždy. Ty novinky se ponesou.

„Ne. Zdá se, že tahle věštba, nebo co to je, je mezi lidmi hodně populární... Přestože je zakázáno se o ní jen zmínit. Asi jsme byli dlouho pryč." Aram se podrbal za uchem a nasadil ten svůj výraz, který Derricka vždy varoval předem. „Panna s titánem splyne... Jestli tím titánem nemyslí proroctví nějakou náhodou tebe, tak je to, bratře, trochu zastaralá věštba."

Praštil sklenicí o stůl až se málem roztříštila. „Máš zájem?! Posluž si!" Proč ne. Když Sybilla nemohla mít svého milovaného, zjevně nepohrdla náhradníkem. Bylo úplně jedno, jak důrazně ho zdravý rozum varoval. Před Sybillou. Před rychlými soudy. Před sebou samým. Nestál o žádné problémy. A v prvé řadě nestál o žádnou ženu ve svém životě. A tak se mu pochopitelně dostalo obojího měrou vrchovatou.

„Jsi opilý," poznamenal Aram a stočil pohled ke stropu, aby dal jasně najevo, co si o tom myslí. A to spolu prohýřili mnoho nocí.

„To ksakru vážně jsem!" Kopl do prázdné židle u stolu až odletěla a roztříštila se o zbytky krbu. „Ale ne dost!" Ani to mu neulevilo. Připadal si spíš jako hlupák. Co si u všech bohů myslel?

„Co přesně je problém?" zkusil to Aram znovu. Derrick by musel dost přitvrdit, aby starého přítele vylekal, nebo odradil. „Srovnal ses s tím, že je to Fahirova dcera. Že je ještě hodně mladá. Dokonce s tím, že ti místo svatebního slibu chtěla namasírovat záda kudlou."

„Proč by měl být problém v ní? Stál jsem před Orkanou. Byl jsem si sakra jistý, že umřu." I jemu to znělo podivně. Jistě, že umře. Všichni umřou. On nejspíš dřív než jiní.

Aram jen zvedl obočí a pokývl rukou, aby pokračoval. Vážně Derricka začal štvát.

„Chápeš, co nás čeká? Arame, jakmile se rozkřikne, co Sybilla udělala... Co dokáže..."

„Oni tam venku věří, že je předurčená zničit Mlhu. Jestli to tak je, Ricku, tak si naostřím meč a nehnu se od ní na krok. Udělal bys to stejné. Takže už mi doprdele řekni, co tě takhle žere?!"

Opřel si lokty o kolena a předklonil se. „Budu se držet našeho letitého zvyku a nechám si svoje sračky pro sebe."

„Jak chceš," Aram si natáhl dlouhé nohy a zkřížil je v před sebou. „Dej se dohromady, takhle by tě vidět neměli."

V tom měl pravdu. Doprdele. Skvělé, ještě pocit viny.

„Ale udělej pro mě něco, Ricku. Promluv si s manželkou."

Chtěl zaprotestovat, ale Aram mu drsně vpadl do námitky. „Srovnej to s ní, sakra! Vykládej mi pohádky, jaký chceš, ale je to Sybillou, že vypadáš jak kýbl sraček! Nevím, co ti řekla, a vlastně mě to nezajímá. Ale od Helliny smrti byla jediná, tak si aspoň nelži do kapsy!"

Derrick cítil, jak se v něm vaří krev a jak se mu třesou ruce. Ještě chvíli a pěsti vystřelí... Netrefíš. Jseš jak trychtýř. Do koňský řiti! Spaloval přítele nenávistným pohledem, ale i ten byl kořalkou poněkud otupělý.

„Potřebuju, abys to rozchodil. Ti lidé venku jsou na nás závislí. Dej se do pořádku a vyřeš to s Nadyou... Sybillou... nebo jak si sakra říká." Vstal. „A udělej to rychle. Nebo dojdu k závěru, že potřebuje utěšit."

Derrick vyskočil a kupodivu se ani nezakymácel. Pěst pravačky měl sevřenou, zatímco levačkou zašátral po Aramovi. Ten se jen křivě usmál a uhnul. „No vida. Já věděl, že mi nakonec odpovíš. A teď mě omluv. Čeká mě hodně práce..."

Když za Aramem zapadly dveře, Derrick mrsknul prázdnou lahví do zborceného krbu. Trochu se mu ulevilo. Jasně, že mu ten starý prasák viděl až do žaludku.

Rozhodl se, že až do Aveney na pití nesáhne. Byl si příliš dobře vědom toho, že si nemůže znova dovolit ztratit sebeovládání. Kontrolovat situaci mohl jen tehdy, pokud kontroloval sám sebe. To bylo náročné i za střízliva. Omezil se na jednání se svými veliteli a s Aramem, manželce se dokázal důsledně vyhýbat. Koneckonců, měl s tím již zkušenosti. Pokud bylo nezbytně nutné s ní hovořit, mluvil pouze o ryze praktických věcech, které se týkaly uprchlíků a jejich cesty. Připomínal si, že plní své slovo, jak nejlépe svede – pečuje o Sybillino bezpečí, podporuje ji jako svou ženu. Sledoval z dáli každý její krok. Zároveň však věděl, že svým odtažitým jednáním ničí příměří a křehký vztah, který mezi nimi snad mohl vzniknout. Něžné chvíle v jeskyni pevnosti Yarn se pomalu vytrácely a on s jistou lítostí sledoval, jak se mu Sybilla opět odcizuje. Byl přesvědčený, že rozptylování si dovolit nemůže, avšak cena se zdála dost vysoká.

Po událostech v pevnosti se stala princezna z rodu Hoa pro všechny, kdo s nimi putovali, jakýmsi symbolem naděje. Sám na žádné věštby a proroctví nevěřil, ačkoliv nezpochybňoval existenci magie. Derrick však byl toho přesvědčení, že svůj osud si určuje každý sám, a žádné zmatené verše jej nemohly přesvědčit o opaku. Proroctví totiž mají tu zábavnou vlastnost, že se dají vykládat všelijak. A to, které Khayla přednesla, k nim rozhodně patřilo.

Co se mu začalo zajídat, byl způsob, jakým o dobro nově objevené spasitelky začal pečovat jeho přítel Aram. Jejich lekce v boji a zacházení se zbraní, které Sybille sám smluvil, zjevně nesly ovoce. Viděl den za dnem, jak se z ustrašené dívenky stává žena, jejíž sebevědomí nevyvěralo jen z mocného jména nebo ozbrojených stráží. Nebyla hrdá jen proto, že se to od ní očekává, ale proto, že začala poznávat vlastní cenu a své schopnosti.

Schopnosti.

Mrazilo ho na zátylku, když si představil, jaká neuvěřitelná moc se skrývá v drobné, snědé dívce. Sahala mu stěží po ramena, ale dokázala smést armádu... Z nějakého důvodu však potřebovala Arama, aby jí dodal pocit vlastní hodnoty. A on sám mu ji ještě naservíroval na stříbrném podnose. Naprosto prakticky vzato by to Derrickovi mohlo a mělo být jedno, ale přítelova drzost, se kterou se otáčel kolem jeho ženy, jej dopalovala. Dělal to Derrickovi na očích. Zmetek. Ani nechtěl pomyslet, co se bude dít, až dorazí do cíle.

„No a tak tam odpočíval v díře u cesty, než jsem ho našel."

Aram naznačil výpad, uhnul na stranu a podrazil Sybille nohy. Nebyla připravená a žuchla na zem jako pytel mouky. „Au! To jsem... nečekala..."

„To dělává Pán z Taly často. Než si to děvčata uvědomí, leží na lopatkách." Derrick seskočil z koně a nechal zvíře volně se napást. Posměšnému pohledu přítele se nevyhýbal, právě naopak. Výpad ale přišel od Sybilly.

„Srovnáváte mě s nějakou děvečkou, můj pane?"

„Tak moment!" zlobil se na oko Aram.

„Ne, má paní," odvětil stejným tónem, „Jen žertuji."

„Nesměji se," odsekla.

„Škoda." Výjimečně to však myslel vážně. Sybilla byla nesmírně půvabná, když se smála. Nedělala to často a byl si docela jistý, že k smíchu příliš důvodů neměla. Hella nikdy nevyžadovala, aby ji bavil. Přitom měla nádherný, zvonivý smích a důvod k veselí si vždy našla... Zahnal ty myšlenky pryč, nebylo na ně správné místo ani správný čas.

„Co jste našli?" změnil Aram rychle téma.

Derrick usedl na kmen vyvráceného stromu a zadíval se směrem, odkud před chvílí spolu se třemi svými vojáky přijel. Uvítal by trochu více času na to, aby tu půlhodinu strávenou dole v údolí rozdýchal. Viděl už leccos, ale nic se nevyrovnalo místu, kudy se nedávno prohnala Mlha. Pořád byl otřesený tím pohledem. Museli se osadě vyhnout. Jednak to tam nebylo zcela bezpečné, ale především mnoho poutníků přišlo díky Mlze o vše a podobný obrázek, který se jemu a jeho lidem naskytl, by jim mohl nadělat velkou paseku v hlavě. To neměli zapotřebí.

„Vývrh." To bylo slovo, které používali mezi sebou pro označení zbytků.

Aram zaklel. „Myslel jsem, že sem zatím ne..." Zmlknul a podíval se na Sybillu. „Princezno, možná bude lépe, abyste se prozatím vzdálila."

Její reakce Derricka nepřekvapila. „Chci to slyšet."

„Není to pro..."

„Pane Taly, až budu chtít ohledy, řeknu si o ně," dodala vzpurně.

Jen do toho, děvče. Dej tomu holomkovi. Kdyby nechtěl držet zdání odstupu, nadýmal by se teď pýchou. A zlomyslností. Konečně Aram narazil na děvče, které by za jeho úsměv hned nevykasalo sukni. Tahle malá výměna mezi nimi mu alespoň poskytla dost času, aby si srovnal myšlenky.

„Musíme to obejít," podrbal se na bradě a utnul rozepři. Potřebuju oholit, pomyslel si. Začínal zřejmě vypadat dost zanedbaně. „Je to... ošklivé."

Aram si protáhl páteř a pohledem vyhledal na pastvě svého koně. „Ztratíme čas. Zásoby se ztenčily, Ricku. Nemůžeme si dovolit další zdržení."

„Věř mi."

„Co jejich zásoby? Zůstalo tam něco?"

Derrick se zostra nadechl. Ne, že by ho to už taky nenapadlo. „Okrádat mrtvoly?"

„Vývrh," zamumlal Aram nešťastně. Bylo zřejmé, že Sybilla nerozumí. Nikdy to neviděla. Nezažila.

„Vývrh?" zopakovala tázavě a klouzala pohledem z jednoho na druhého.

Derrick kývl, jako kdyby to říkalo vše podstatné. To byla ta horší varianta, kdy po sobě Mlha něco zanechala. To upřímně nenáviděl. A ty bys to měla ukončit? Věnoval manželce zamyšlený pohled, což jí neuniklo. Pak ale přišla s tím nejhorším možným nápadem, který kdy slyšel.

„Pojedu tam s vámi."

„Ne!" vykřikli s Aramem svorně a ihned si vyměnili gesto, které v jejich soukromé řeči znamenalo jednoznačnou urážku. Nicméně ihned poté se spojili v marné snaze vymluvit paličaté princezně ten neuvěřitelně hloupý nápad. Trvala na něm.

„Arame, omluvíš nás?" zkusil to Derrick nakonec z jiného konce.

Aram si jen povzdechl a na chvíli zavřel oči. „Jistě. Promluvte si." Rozloučil se a vyklidil bitevní pole. Očividně nechtěl stát mezi nimi dvěma, až dojde ke kolizi.

Ještě chvíli sledoval přítele, jak mizí v dálce směrem k jejich tábořišti, než se odhodlal pustit do boje, jehož výsledek už tušil. „Sybillo, věř mi, prosím. To není místo pro tebe."

„Měla bych to vidět," opakovala umanutě. „Slýchám věštbu o Mlze celý život. Nemyslíš, že bych měla..."

„Ne." Důrazněji už to ani neuměl. Kdyby ještě trochu přitvrdil, porušil by slovo, které jí v jeskyni dal. Žádná ultimáta, žádné rozkazy. Svůj slib chtěl dodržet, přese všechno, co se odehrálo poté. Ale ksakru příliš mu to neusnadňovala. Neuměl jednat se ženami jako je ona. Kdyby to byla vesničanka, bylo by to snazší. Zkusil to tedy jinak.

„Mrzí mě, že jsem se ti vyhýbal, Sybillo. Vím, že je od té doby všechno špatně. Zlobíš se." Znělo mu to hrozně falešně. Tohle nebyl typ hovoru, který by uměl vést; rozhodně jej vést nechtěl. I tu Mlhu by teď snad rozebíral raději než manželčiny výstřelky.

„Snažíš se mě poplést?" vystihla okamžitě podstatu a Derrick začal chápat jedno z Aramových hesel chytré ženy jsou skvělé, ale žít se s nimi nedá.

„Snažím se... řekněme napravit škody." Než bude pozdě.

„Nedělám ti to na truc, Ricku, jestli jde o tohle."

Neubránil se myšlence, že vypadá nesmírně žádoucí. Na sobě sice měla mužský oděv, plátěné kalhoty a halenu, a byla umazaná od trávy a hlíny, ale to ji v jeho očích dělalo ještě přitažlivější. Vzpomněl si na jejich sňatek, kdy z překrásně ustrojené nevěsty viděl jen mandlové černě orámované oči a znovu se podivil, že je to ta samá osoba.

„To si nemyslím." Jistě, že mi to děláš na truc, jinak bys nebyla tak zatraceně urputná. „Nemusíš tomu uvěřit, ale od chvíle, kdy jsme se brali, jsem se snažil jen o to, aby mezi námi... nepanovala zlá krev." To bolí. Vůbec netušil, co má říct. A jak. „Nechtěl jsem ti jakkoliv ublížit." Ale nepodělal jsem to sám. „Přemýšlel jsem a, zatraceně, pokud miluješ nějakého muže, jsem schopen za jistých okolností," zamračil se a mávl otráveně rukou, „ti dát svobodu. Ale zabít se kvůli nějakého usmrkance vážně nenechám!" Podříznout tomu tvému štěněti krk by mi den nezkazilo, ale co pak s rozčilenou manželkou...

Kdyby ho chtěla aspoň zabít ze strachu o svou čest! Ale zapíchnout ho z nepochybně dětinského zalíbení v nějakém usmrkánkovi... Zdálo se, že ale trefil správnou notu.

„Bohové, Ricku, já se omlouvám," rozhodila zoufale rukama. „Byla to strašná hloupost, nevím, co jsme si tehdy myslela... Nechtěla jsem být jako oni! Zdálo se mi, že nemám na výběr..."

A už je to tu zase. Nemám na výběr, na mě nezáleží... Začínal tušit, co Sybille celá léta vštěpovali, že z ní vyrostla dívka plná strachu a pochyb. A vzdoru.

„Nech mě domluvit," zarazila ho, když se nadechoval. „Wenem se už nemusíš zabývat. Když jsme spolu mluvili naposledy, velmi ctnostně se mě vzdal."

Neunikl mu ublížený, rozezlený tón; vyprskla to jako urážku. Tak odsud vítr vane.

Tábořiště v jejich doslechu ožilo vzrušenými hlasy. To se již zřejmě rozkřiklo, co našel Derrick v údolí. Dalo se očekávat, že to poutníky nenechá klidnými. Jak jim vysvětlí, že se je chystá ještě vyrabovat... Nevysvětlovat. Platí vždy a všude. Stočil pozornost opět ke své paní, která vypadla rozrušeně. Ať chtěl nebo nechtěl, nejspíš jej čeká i zbytek té dětské historie jedné lásky...

„Říkal, že je to otázka cti. Že už patřím jinému."

„Budu hádat," usmál se, „slovy patříš jinému to zatraceně pokazil."

Zarazila se a věnovala mu zvláštní úsměv, který na její tváři dosud nespatřil. „Ty jsi mi před chvílí také dával svobodu – jako by to bylo možné – ani ses nezeptal, co chci já."

Konečně se někam dostáváme? „A co to tedy je?" zkusil opatrně. Snad to není past.

Odložila dřevěnou tyč bez hrotu, kterou používali k tréninku s Aramem, a opatrně k Derrickovi přistoupila. Najednou se zdálo, že nemá slov.

„Říkala jsi, že ho miluješ," nadhodil opatrně. Tak jak to je? Víš to vůbec, holka?

„Ano. To ano. Znám jej od dětství, zná mne jako málokdo..."

Tady bych si troufl nesouhlasit, napadlo Derricka, ale nechal si to pro sebe. Tenhle postřeh by dozajista neocenila. A nejspíš by mu i jedna přistála. Zkušenost hovořila jasně proti jeho svéráznému smyslu pro humor.

„Ale nevím, co přesně k němu teď cítím. Ani nevím, co přesně cítím k tobě! Jsi hrubý a necitlivý, odtažitý..."

Dobrá, zpomal...

„A příliš piješ."

„Nedotkl jsem se chlastu od..."

„Pevnosti Yarn. Já vím. Ale jak mám vědět... Ach bohové, povedlo se, rozptýlil jsi mě!" Začala si pohrávat s copem, který jí pevně stáhnul tmavé vlasy, aby v tréninku nepřekážely. Sevřela rty, jak zřejmě urputně hledala, co mu ještě vytknout.

„Když to chceš... Zrovna teď vidím děvče, které vypadá poněkud zanedbaně, obléká se jako muž, občas ošklivě kleje – vůbec se to k ní mimochodem nehodí, možná by se nad sebou měla zamyslet. Taky dokáže být hrubá, necitlivá a paličatá. Jenže," ztišil hlas, „vím, že je i půvabná, jemná, soucitná a laskavá."

Stála před ním s nečitelným výrazem ve tváři, dokud neudělala něco, co naprosto nečekala. Vytáhla se na špičky a políbila ho. Pak špitla: „Zlobila jsem se tehdy na něj, ne na tebe, nechtěla jsem..."

Nenechal Sybillu domluvit a utišil ji vášnivým polibkem. Nerozuměl slovům a jemným gestům mladé dámy, ale setsakra dobře dokázal pochopit řeč Sybillina těla. Toužil ji povalit do mokré trávy a stmelit smír mezi nimi bez dalších zbytečných řečí. Místo toho to však musel včas zarazit. Neochotně se odtáhl, ale stále dívku svíral kolem pasu. Hromada problémů na dvou krásných štíhlých nohou. Už nějakou dobu v ní neviděl jen otravnou malou holčičku. Spíš... velmi otravnou dospělou ženu. Zbožňoval, jak na jeho doteky reagovala. Ale když promluvila, to se rovnalo tanci v Mlžném údolí.

„Musíme zpátky do tábora, Syb," zašeptal. „Musím sebrat muže a vrátit se do vesnice..."

„Pojedu s vámi," prohlásila pevně.

Doprdele!