Sybilla zažila i lepší probuzení. Ještě než otevřela oči, věděla, že je něco velmi velmi špatně. Obvykle ji totiž nebolela hlava tak, že by si ji nejraději postavila na zbytek dne na noční stolek. V krku ji škrábal prach a žaludek se houpal nahoru a dolů, jako kdyby se nemohl rozhodnout, kterou stranou se odporoučí ven. Bylo to horší, než strávit noc s lahví nejsilnější namské pálenky. Jak nabývala postupně vědomí, začaly se jí hlavou prohánět groteskní obrazy a představy, v uších slyšela podivné zvuky, které tam prostě neměly co dělat. Pokusila se je odehnat, vystřelila rukama do prostoru a nesmírně se podivila, když je někdo chytil.

Otevřela oči a uviděla své dlaně. Pak i jeho dlaně, které jí svíraly zápěstí. A nakonec spočinula pohledem na manželovi. Ten výraz v jeho tváři... Takový snad ještě nikdy neviděla. Zmatek se zvětšoval až nakonec... „Ricku? Co se stalo?" I vlastní hlas jí zněl trochu cize. Pořád si nezvykla oslovovat jej tak důvěrně. Dosud to býval Pán Angiers nebo prostě ten opilec.

„To mi pověz ty, drahá." Zvolna uvolnil sevření, ale pozorně ji sledoval. Zkoumal.

Nechápala proč, ale léty vybroušená ostražitost ji nutila, aby se stáhla. Drahá? Pokusila se o plachý úsměv, ale cítila, že zmatek z tváře nevymazala. „Nerozumím? Já... právě jsme se probudila a... Ach..."

Bolest hlavy byla omračující. Přelomila se v křeči a okamžik dávila. Žaludek však měla beznadějně prázdný a tak z ní vyšel jen jakýsi chrčivý zvuk zakončený kašlem. Vyděšeně a s rozpaky si zakryla ústa. Zatraceně. Bylo to pryč. Zatím co se pomalu rozdýchávala, jejich pohledy se znovu setkaly.

Neměl by mi alespoň držet vlasy? Vypravěčky přece často barvitě líčily své příběhy, v nichž hrdinný šlechtic brání paní svého srdce... a v případě potřeby drží její kadeře, aby je nesmáčela obsahem žaludku. Zahihňala se. Až na to, že na tom nebylo nic směšného. Neměla tušení, proč se chichotá jako dítě. Její manžel se zamračil.

„Povíš mi, co je tu k smíchu?"

„Já nevím," zavrtěla hlavou. „Nejspíš nic. Určitě nic. Ale..." Znovu smích. „Prochází se mi v hlavě."

„Kdo?"

„Cože?"

„Kdo se ti prochází v hlavě?"

„Co prosím?" vytřeštila oči. „Co je to za hloupost?!"

„To jsi právě řekla."

„Nebuď směšný! Ne..."

„Sybillo!" Očividně nebyl dobře naložen. Vlastně vypadal dost bídně. A zjevně něco vypil. Pohled jí padl na načatou láhev a pohár. Sledoval směr toho pohledu, načež udělal něco, co nečekala. Nalil jí . „Napij se."

„Já nechci," zaprotestovala. Žaludek protestoval též. „Ne."

„Teď. Bez řečí."

Zatnula zuby a vydrápala se do sedu. Fajn. Jak chceš. Obrátila do sebe pálenku. V tu chvíli cítila, že jistojistě umře. Místo pití z ní vyletěla krátká modlitba za umírající, z čehož i Derrickovi trochu poskočilo obočí. Jak to může někdo pít?! „Je to odporné."

„Začínáš mít barvu."

„Nestojím o ni."

„Co si pamatuješ naposledy?" přešel věcně její námitky.

Voják. Mám před sebou vojáka. Ne manžela. Chvíli zvažovala, jestli se nemá postavit do pozoru, ale nevypadal, že by to ocenil. Co se stalo? Teprve teď začalo Sybil docházet, že by ji to také mělo zajímat.

„Šla jsem spát."

„Nic víc?"

„Ne." Pane.

„A když ses pobudila..."

„Lil si do mě kořalku," odsekla. Bylo zvláštní jak se jejich rozpravy proměnily po tom, co se mezi nimi stalo v jeskyni. Přitom věděla, že to co sdíleli, nic neznamená. Alespoň ne pro něj. Sama před sebou si zcela jistá nebyla...

Kývnul a promnul si bradu. „Byli jsme napadeni."

„Cože? Kdy?!" vyhrkla bezmyšlenkovitě. Kdo... Arina?!

„Zdá se, že tvá sestra na nás poslala armádu barbarů ze severních Rovnin."

„Bohové... ale jak..."

„Jsou všichni po smrti." Řekl to klidně a bez emocí. Jako by rozprávěl o počasí.

„Cože?"

„Celá armáda. Během chvíle."

„Jak je to možné?"

Pořád ji zkoumal tím podivně soustředěným pohledem. „Orkana. Orkana je smetla."

Představila si monstrózní stvoření a vnitřně se otřásla. Jak jí to mohlo uniknout?! Spala snad? „Ach ne... Co lidé v pevnosti?!" Vzpomněla si na Khaylu a její rodinu.

„Jsou živí. Díky tobě, zdá se."

Teď už svůj údiv nijak nekrotila. „Díky mně?!"

„Myslím, žes ji přivedla."

Sybil spadla brada. To přece nemohl myslet vážně. Už jen ta představa byla směšná, naprosto šílená. Vyslovit to nahlas...

„Jsi opilý?" Ta otázka se rozhodně nabízela.

Krom toho, že se mu trochu zúžily oči na to obvinění nijak nereagoval. Trochu mu zacukaly ruce.

„Já to viděl. Byl jsem tam. Ta Orkana tě chránila. Rozdrtila je jako červy. Celou tu zpropadenou armádu." Hlas se mu trochu třásl, byť mluvil tiše a klidně. „A já chci vědět, jak jsi to udělala."

Nevěřícně na Derricka zírala a pro jednou se jí nedostávalo slov. Vládnoucí rodina byla prostoupena magií, o které se ve světě vykládaly již jen mýty a legendy. Říkalo se, že před dávnými časy byla magie všude, živoucí a vše prostupující, a světem se proháněla stvoření z báchorek pro děti, ale tomu už dnes věřili jen slabí duchem. Přesto. Viděla trofeje na zdech královských komnat. Pokud ty živoucí divy skutečně existovaly, nezbylo z nich nic, jen nevysvětlitelná prázdnota. Sybil netušila, kolik magie proudí jí samotnou, jaké nadání jí bylo dáno do vínku. Dokázala jisté věci. Někdy. Ale ne ovládat Orkany.

„Nemohla jsem to být já. Tohle nedokážu."

„Vím o Haraldovi. Co dokáže s Mlhou." Opět ten podivný klid. Byl doslova strnulý. Sybil ztěžka polkla. Mara musela mluvit. Ale proč, proč by něco takového dělala?! Pokud by se nestalo něco... strašlivého.

Tudíž Derrick říkal pravdu.

Očima sklouzla na svůj špinavý noční úbor. A chodidla. Co se u všech zlých duchů stalo!? Začínala být skutečně vyděšená.

„Nevím, co se dělo. Musíš mi věřit." Skoro šeptala.

„To je problém. Tam venku je hodně vyděšených lidí. Víš, čeho všeho jsou schopní lidé, když se bojí, Sybillo?" Ten klid byl v ostrém kontrastu s výhružným poselstvím, které se v Derrickových slovech skrývalo. „Doufal jsem, že mi nějak rozumně vysvětlíš, co jsme všichni viděli."

Ale já nevím, co jste viděli, chtělo se jí vykřiknout. Jenže ten silný instinkt, pud sebezáchovy vytříbený léty v nebezpečí, jí velel stáhnout se.

„Je mi líto. Nehci... někoho ohrozit. Neodpustila bych si, kdyby...," blábolila zmateně. „Pokud je nějaká cesta z pevnosti, kudy bych mohla..." V hlavě si dávala dohromady troufalý a zoufalý plán. Pokud si nikdo nespojoval její podobu s princeznou, pak by snad mohla odejít nepozorována.

„To stačí!" zahřímal její manžel tak nečekaně a razantně až nadskočila. „Možná mi nelžeš, ale až příliš věcí skrýváš! Vážně si myslíš, že tě teď nějakým zázračným způsobem propašuju z pevnosti?!"

„Takhle se mnou nemluv," ohradila se rázně a pokusila se vyhrabat z lože. Mělo to být jasné gesto, postavit se mu tváří v tvář, ve skutečnosti však vypadala a cítila se směšně a nemotorně. Tělo ji příliš neposlouchalo. Sevřela prsty náhrdelník od matky, aby si dodala odvahy.

„Jak? Jako s dítětem?" Derrick povstal a tyčil se nad ní výhružně jako věž Dravčího hnízda. „Tak se tak zatraceně přestaň chovat!"

„Co si to dovoluješ, ty..." Opilče, zkrachovalý upocený...! Ani vlastní manželku si nedokázal... Tady se tok jejích myšlenek zarazil. I v záchvatu hněvu tušila, že to by byla poslední věc, kterou by mu kdy řekla do očí.

„Ty...?" vyzval ji zachmuřeně.

„Nic o mně nevíš," odsekla nakonec a složila ruce na hrudi. To bylo poměrně bezpečné tvrzení. Jestli na něco čas dosud neměli, tak na povídání. A to by musel být ochotný naslouchat. A ona mluvit.

„Ale vím," odsekl. „Vidím děvčátko, které se pyšní tím, že všechny obelhalo. Schovalo se a přečkalo bouřku. Myslíš, že máš těžký život, Sybil? Šla jsi někdy spát hladová? Byla ti zima? Bylas promáčená? Slyšela jsi vlky, jak přešlapují opodál? Tahala si červy z ran svých přátel? Všem nám jde o život! Každý zatracený den! Možná ti tahle hra stačila v paláci, ale tady venku je divočina. Tak si přestaň hrát, přestaň se schovávat. Už nejsi dítě!"

Sevřel její ramena a naklonil se k ní. „Nám všem hrozí ošklivá, bolestivá smrt. Neustále. Ti lidé tam venku, ti jsou opravdoví bojovníci. Zaplatili hodně, aby došli až sem. Tak je neurážej. Nesnaž se je podvést." Uvolnil své sevření a poodstoupil. „Není jiná cesta, Sybil. Věř mi, že jsem nad tím přemýšlel. Nad všemi možnostmi."

S každým slovem její srdce bušilo silněji a silněji. Chtěla křičet, bránit se té nespravedlnosti, vykřičet vše, co nosila v sobě, aby pochopil... Zasáhl na první pokus nejcitlivější místo a otočil v něm nůž. Milion myšlenek a slov, která se Sybille honila hlavou, splynulo v prosté, hořké a bezmocné: „Nenávidím tě."

Zvolna pokývl hlavou. „S tím se vyrovnám."

„S čím ne?" pronesla hrdě, třesoucím se hlasem.

Neodpověděl, místo toho jí podal šaty.

„Přísahal jsi, že mě ochráníš." V rukou mnula jemnou látku temně modrého odstínu. Tak teď opravdu zníš jako dítě. Vytříbené, urozené... fňukání.

„Právě to dělám."

„Házíš mě vlkům," odtušila rezignovaně a rychle setřásla z ramen noční úbor. Zmítal jí pocit bolesti, prohry a ponížení. Když ale ucítila matčino pohlazení ve vlasech a její parfém ve vzduchu, věděla, že dokáže přestát vše, co se pro ni chystá. Přijdu na to, co se stalo. Pokud je pravda, že mi Orkany naslouchají... Nedokázala to ani domyslet. „Dobrá. Když to musí být, udělejme to hned." V hlase měla více odvahy, než skutečně cítila.

„Asi na tom nezáleží," promluvil, zatímco se oblékala, „ale budu stát při tobě."

„Stůj raději přede mnou. Až začnou metat oštěpy," odsekla kysele.

„Já nejsem tvůj nepřítel, Syb," zkusil to znovu, o něco smířlivěji, i když už docela zbytečně.

Upravila si oděv a vzala do ruky hřeben, aby si rozčesala dlouhé vlasy. „Nejsi přítel, nejsi nepřítel, nejsi manžel... Možná se celý život schovávám, ale alespoň vím, kdo jsem."

„Opatrně, princezno," opáčil Derrick varovným tónem. „Mám ti připomenout, že jsi se za mnou plížila s kudlou ve Stokách? Nebo myslíš, že jsem zapomněl?"

A je to zde. Na přetřes v tu nejméně vhodnou chvíli?

„Chceš to vědět?" Vytáčky už přestaly dávat smysl.

„Chci."

Když upřímnost... „Je tady muž, kterého miluji. Chtěla jsem s ním utéct. Chtěla jsem tě zabít. Nenáviděla jsem tě. Pohrdala vším, co představuješ. Ponížení! Otroctví! Jsem majetek, který prodali. Nikdo se neptal, co chci já. Nikdo se nikdy ptát nebude! Prostě přijdete a diktujete mi své podmínky! Co mám udělat. Kdy. Jak. Moje vůle je jen stín vašich životů. Udělám, co se ode mě čeká. Jako vždy! Ale při všem na čem mi záleží, přísahám, že dokud dýchám..."

Výlev byl u konce tak rychle jako začal. Stála tam rudá ve tvářích a těžce oddechovala. Zbyl jen pocit studu a marnosti. Vodopád slov bez smyslu, tísnil se v ní tak dlouho, že nakonec musel jednou vytrysknout. Bála se, trápila se a místo toho, aby se postavila svým démonům čelem, kopala a škrábala ve snaze někomu ublížit. Komukoliv. Tolik chtěla být silná a statečná. Jenže v tuhle chvíli se tak vůbec necítila.

A nenáviděla ho. Protivil se jí Angiersův klid a rozhodnost. Obdivovala vyrovnanost, kterou vládl i klid tváří v tvář neznámému. Toužila přikázat stráži, aby ho zavřel do sklepení. Malá holka v ní se chtěla schovat v jeho náruči, aby ji ten silný muž ochránil před světem. A on chtěl... Co chce? Ten zmatek přišel až s ním. Kdyby tak šlo vymazat, co se stalo.

Z Derrickovy tváře nedokázala přečíst jedinou emoci. „To bychom měli."

Kývla.

„Můžeme?"

Další přikývnutí.

K opasku si připevnila svou dýku. Tu, kterou její manžel dobře znal. Vše jen aby se vyhnula jeho pohledu.

Rázně vykročila ze dveří, aniž by se na něj podívala.

Na nádvoří vládlo dusivé ticho, ačkoliv bylo přeplněno lidmi. Muži, ženy, děti, uprchlíci i vojáci. Zdálo se, že všichni na něco čekají.

Slunce za temnými mraky vykreslilo krajinu ve velmi neobvyklých barvách šedi a okru. Nepohnul se ani list, ani stéblo trávy. Zdálo se, že i svět zadržel dech a vyčkával.

Nikdy na sobě necítila tolik očí. Nikdy ji neviděly skutečně. Bez závojů a masek, bez předstírání, poprvé stála před jinými bytostmi jako Sybilla z rodu Hoa. Nesla bradu hrdě vztyčenou a srdce cítila až v krku. Budou se o mně zpívat písně. Ať už mě budou oslavovat, nebo upálí na hranici. Tak či onak, budou zpívat. Ztěžka polkla. Děd ji učil nedávat najevo strach. Nedávat najevo slabost. Nedávat najevo své emoce. Humorné, jako kdyby sám nějaké cítil. Nikdy to nedokázala. Měla horkou krev své matky. Skryla ji pod závoje, kde z její tváře nikdo nic nepoznal. Závoj byl pryč.

Sybilla se rozhlédla po nádvoří a všechny zraky se upíraly k ní. Žádné hořící šípy, žádné hranice. To není nejhorší začátek. Nepokaž to.

Jak jsi to udělala, oslovila v duchu matku. Jak jsi dokázala, že tě milovali? Byla jednou z nich, žena z prostého lidu, žena z Rovnin. Ale to já nejsem. Pomyslela si, že na té pálence něco je.
A že jí nejspíš měla vypít víc. Ale ani kdyby padala nebesa, byla rozhodnutá, že nebude hledat podporu u Derricka.

Pomoc však nakonec přišla, jen z nečekaného směru.

Před Sybillu pomalu předstoupil Stefan z Eeri, v rukou svíral sekeru s lesklým ostřím.

Co s tím špalkem chce... ?

Poklekl a složil zbraň princezně u nohou. „Před mnoha lety jsem sloužil říši Nam, princezno. Tehdy jsem slíbil věrnost vaší matce. Měl jsem poznat ihned, kdo jste." Ten bělovlasý, přesto impozantní muž, k ní vzhlédl a v očích měl zvláštní lesk. „Ta podoba..."

Nechápala úplně, co se zrovna odehrává, ale tušila za tím příběh složitější, než se na první pohled zdálo. Kdo jste, Stefane z Eeri?

„Slibuji vám věrnost, a dávám vám svůj život, se vším, co mám."

Bohové.

S malým synem v náručí, jen pár kroků za Stefanem, stála Khayla. Usmívala se, ačkoliv byla bledá a pohublá; podpíral ji manžel. Pak promluvila, překvapivě zvučným hlasem: „Dítě z doupěte dravce. Světlo a stín v něm. Krvavý měsíc zbarví zem. Panna s titánem splyne a novorozené nezahyne. Dítě se probudí a ukončí vládu věčné Mlhy."

Ta slova Sybilla důvěrně znala.

Aram zřejmě nikoliv, neboť jej za zády uslyšela, jak šeptá Derrickovi: „Pořád melou o nějaké věštbě..."

„To nám scházelo," zavrčel její muž v odpověď.

Nebyla to celá věštba. To ale zjevně nikdo kolem ní netušil. Než se nadála, klesli na kolena všichni dospělí v dosahu. Sybilla se přestala třást a s úžasem sledovala tu podívanou. Nikdo se ji nechystal zabít.

Pohledem zavadila o svůj královský doprovod. Dobrá – nikdo z poutníků. Věděla ihned, že na svůj urozený doprovod si bude muset dát velký pozor. A že její tajemství se do Dravčího města dostane velmi brzy. Pokud...