„Takový žabec. Věř mi, ruce pryč. Z té koukají samé problémy."

Aram si vychutnával každé slovo, zatímco přežvykoval sušené maso a sledoval pohyb zvěře pod pevností. V některých místech zdi obrousil čas, ale držely pevně na svém místě a ještě léta budou dobře sloužit. Byly to pozůstatky starých časů, kdy se říše rozpínala a rod Hoa podnikal časté vojenské výpady proti svým sousedům, ale zároveň se výpadům musel bránit. Teď už to neměli zapotřebí. Vládli téměř všemu, kam oko dohlédlo.

Kromě Mlhy. Území Mlhy je děsilo. A rozpínalo se.

Společná snídaně a krátká porada ještě před prvními slunečními paprsky, to byla tradice, kterou staří přátelé drželi léta. Strategii dalšího postupu už probrali, dohodli se na nových rozkazech pro své velitele i na úkolech toho dne. Derrick čekal, kdy jeho přítel využije příležitosti, aby nasypal trochu soli do rány, a dočkal se.

„K věci," vyzval ho bez známky rozezlení.

„Je to nějaká tvá nová strategie? Odehnat soupeře a pak shrábnout odměnu?" Nebylo to míněno zle, ale...

„Ne," pokrčil rameny a pokračoval v jídle. Počasí vypadalo, že vydrží. Déšť ani spalující horko se jim teď úplně nehodilo, ale poslední dny byly snesitelné, i pro něj.

„Jsem si jist, že to víš, ale spát s důvěrnicí své ženy, není nejmoudřejší."

„Nespím s důvěrnicí své ženy," ujistil Arama líně a vychutnával si jeho vzrůstající netrpělivost. To byl trest za babskou všetečnost. Kdyby to téma nechal spát, udělal by lépe, jenže v sobě měl něco, co mu prostě nedovolilo téma opustit. Možná počínající stařecká slabost.

„Zrovna mně chceš lhát? Ptáci na větvi si o tom zpívají."

„To by ptáci asi měli držet zobák."

„Jsem rád, že jsi konečně překonal žal a našel si květinu, která zahřeje tvoje práchnivějící kosti, ale musí to být tahle? Služebná princezny?"

Derrick povolil. Dříve nebo později se Aram pravdu dozví. Navíc, bude potřebovat spojence. Sybille šlo o život. Ne poprvé a ne naposledy, tím si byl jist. Pokud ji nebude schopen ochránit on, musí to udělat Aram. Nikomu na světě nevěřil víc.

„Je to Sybilla."

Následné ticho bylo výmluvné samo o sobě.

Uběhla notná chvíle, než se ozval váhavý, pochybující hlas: „Nadya je..."

„Sybilla. Ano." Rozhodnutí svěřit se bylo jednoznačně pragmatické, přesto si ale celkem zlomyslně vychutnával, jak se příteli ztratila z tváře všechna barva.

„Tys mě nechal... věděls to a... Bohové!" zahřímal zoufale. „To přece není možné! Zadrhává! Kulhá!"

„Tišeji, prosím."

„Nikdo tady není," odseknul Aram podrážděně. „Ty hajzle."

Teď se Derrick usmál. „Já ti říkal, že tě ty ženské jednou zničí."

„Žádná z nich mě nemohla postavit na popraviště," odsekl Aram, vyskočil na nohy a začal rázovat kolem Derricka s výrazem rostoucí paniky. Zjevně přemýšlel nad tím, co všechno navykládal své žačce během výcviku s kopím. Zjevně dost na to, aby se bál, že jeho pohledná tvář skončí v koši na hlávky zelí. Zastavil se přímo před ním, v očích paniku. Znal jej léta, prožili nevyslovitelné hrůzy, ale takhle jej už dlouho nezažil. „Víš, co mi může..."

„Nic, naprosto nic. Uklidni se a sedni si na prdel, než prošoupeš boty. Je to k neuvěření, ale tvoje řeči ji nezajímají."

Aram si prohrábl černočerné vlasy a roztřeseně se posadil. Zdálo se, že zvažuje skok dolů do příkopu. Ale na to se měl moc rád.

„Do kravský prdele... Jak je to možný?" Do tváře se mu vracela barva. Derrickovi bylo jasné, proč se tak vyděsil. I jemu vytanuly na mysli historky, které kolovaly o nejmladší z rodu Hoa. O kulhající princezně, schované v paláci, skryté pod závoji. Některé byly tak hrůzostrašné, že nemohly být pravdivé. A přesto, znal panovnický rod. Věřil by čemukoliv. Sám v první chvíli čelil tomu úžasu, když všechno zapadlo na své místo. Pak teprve si ten obraz musel srovnat s tím, co viděl a znal.

„Je," napil se z měchu vody. „Je to Sybilla. To drzé, paličaté malé štěně. Je má... ta, co mi vnutili."

Aram se zachmuřil. „To je hezké oslovení pro ženu, se kterou leháváš."

„Nedáš pokoj ani teď?" zavrčel Derrick otráveně, humor se mu z hlasu vytratil. „Ty víš, že moje žena vždy byla a je Hella."

„Ta je po smrti."

„A Sybillu jsem si nevybral."

„Ke sňatku ne. K souložení zcela zjevně ano."

Už se mu to nechtělo poslouchat. „Těší mě, že ses dal rychle dohromady."

„Proč jsi mi ji předhodil? K čemu jí je máchání kopím? Sám víš nejlíp, že při přepadení se má schovat za některého z nás a nepřekážet! Lepší šanci nedostane..."

„Potřebuje to," zastavil ho Derrick a pohledem zabrzdil další stížnosti. „Potřebuje pocit, že není zbytečná a bezbranná. Mít ohromnou moc... a octnout se v situaci, kdy jsi naprosto bezmocný, to jednoho rozloží. Potřebuje ten pocit, že...," hledal správná slova, „že je paní svého osudu."

„Jenže není. A nebude. Proč ti na tom vůbec záleží?"

Derrick vytáhl z váčku tabák a nacpal jej do papírku, ubalil rolku a pak si připálil. Do ranního vzduchu se uvolnila jemná, lehce nasládlá vůně. Víš, že to nepochopí, že ano? „Je to zvláštní. Všiml sis někdy, jak tihle všemocní tvorové často postrádají pocit vlastní hodnoty? Mají a mohou mít vše, na co se podívají, a hluboko uvnitř cítí, a ví, že jsou bezcenní."

Aram vytáhl z opasku krátký, ostrý nůž a prohlížel si zamyšleně jeho ostří. Dělával to, když se potřeboval uklidnit. „Je pro tebe bezcenná?"

Derrick se zarazil. Nechtěl, aby to tak vyznělo. „Ne," připustil váhavě. „Asi to bude znít šíleně, ale..." Ale? Už si začal, proč to nedokončit? „Musí být nějaký důvod, proč jsem ještě naživu. Tehdy před lety mě Mlha měla dostat. Nebyla žádná cesta ven, bylo to všude..." Cítil, jak se mu sevřelo hrdlo. Ještě stále ho při vzpomínce obcházela hrůza. „Napadlo mě, že možná..." Takhle nahlas to znělo opravdu šíleně. Ani nemusel pokračovat.

Aram chvíli mlčel. Pak se předklonil a řekl skoro šeptem: „Máš pravdu, ty jsi blázen. Copak Mlha nechává někoho přežít? Copak jí záleží na dětech? Na čemkoliv živém?"

„Říká se to, Arame. Třeba Orkany..."

„Orkany! Orkany jsou monstra, bohové ví, odkud se berou a co jsou zač! Mlha je smrtící past, nic jiného. Jednou nás dostane všechny. A tys měl svinský štěstí, žes tomu unikl! Ricku. Já jsem opravdu rád, že se cítíš se svou... s princeznou svázán. Budu neskonale vděčný, pokud vaše soužití bude spokojené. Ale nezačínej s čarovnými báchorkami."

Derrick svěsil hlavu a vtáhl do plic trochu aromatického kouře. Měl nejspíš mlčet. Ta zkušenost se nedala popsat, nedala sdílet a Aram prostě nemohl rozumět. „Na tom vlastně nezáleží. Pravda je, že je na Sybille něco zvláštního." Jak to říct, aby to neznělo jako blábol poblázněného muže? Ano, chvílemi mě přivádí k šílenství. Nevím, nakolik jí můžu věřit. Má na všechno názor, se vším je hned hotová. Už jsem možná přece jen starý na takové hříbě. Mimoděk se usmál. A přesto. Vlévala mu do žil ten starý oheň. Cítil se naživu a na kratičký okamžik se stával znovu člověkem, kterým kdysi toužil být. Taky tě ale chtěla podříznout jako podsvinče. Na to nezapomínej. Možná byl opravdu příliš dlouho sám.

„Hleď, aby se z tvé ženy nestalo naše břemeno," dodal Aram lakonicky. „Přál bych ti šťastný konec, bratře. Ale moc nadějí ti nedávám."

Měl pravdu. Šťastného konce toužil dosáhnout jen s jedinou ženou v jeho životě, a ta už nebyla.

„Nemohla tě očarovat?"

Derrick nemohl nevzpomenout na pružné, pevné tělo mladé dívky. Ženy. Na snědou hebkou kůži, růžové sametové rty. Horkost její náruče. Ach ano, rozhodně ho očarovala. Ale přesto v něm zůstalo tolik rozumu, aby se tím nenechal naprosto zaslepit.

„Mohla," přisvědčil zvolna. „Ale pokud to udělala, pak toho zatím využívá dost nepochopitelně v můj prospěch."

„Mluvím vážně."

„Já taky. Co by z toho asi měla? Pro ni jsem stařec. Nudný, zjizvený, beze vtipu, bez romantiky. Bez vyhlídek. Nevím, proč změnila názor. Jestli vůbec."

„Zjevně v tobě nějaké kvality – a neptej se mne jaké! - vidí."

To bylo jemu samotnému záhadou. Nechal se strhnout jejími půvaby a napětím, které mezi nimi do té doby panovalo. Nepřekvapilo by jej, kdyby mu hrozila popravčím špalkem. Nedokázal pochopit, proč se mu místo toho oddala... Ale byl by blázen, kdyby nebral, co život naservíroval na podnose.

„Já myslím..."

Neměl šanci doříct, protože v tu chvíli k nim doběhl udýchaný strážný, celý brunátný v obličeji, v očích měl skutečnou hrůzu a tváře bledé jako smrt. Znal Hadvara léta; nebyl z těch, kteří se snadno vylekají a to samo byl důvod k obavám.

Místo dotazu oba muži vyskočili na nohy a rychle si připnuli opasky s meči.

„Útočí na nás!" vyrazil ze sebe dvoumetrový zrzavý chlap.

Vyrazili k hlavní bráně a po kamenném schodišti nahoru, aby viděli, co se děje za hradbami. Slunce právě vstávalo za mraky a poskytlo jim jen chabý rozhled po krajině. Nicméně stačilo to, aby spatřili nedaleko skalní pevnosti zástupy po zuby ozbrojených hrdlořezů ze severních Rovnin.

Zpropadená práce...!

„Byla na to připravená," zavrčel Aram Derrickovi po boku. „Ta děvka byla připravená líp, než jsme mysleli."

Dovolil si luxus na chvíli zavřít oči a několikrát se v klidu nadechnout a vydechnout. Rychle si v hlavě prošel možnosti. Bojovat? Zmasakrujou nás. Nemám dost lidí. Někteří jsou zranění. Utéct? Přesun tunely přes horu bude pomalý. Mohou na nás čekat na druhé straně? Pokud vtrhnou do tunelů, můžou nás sledovat, cestu znát nepotřebují. Zabarikádovat se a vydržet? Málo obránců, málo zásob. Vyjednávat?

Otevřel oči. Chtějí Sybillu. Odtáhnou pak? Stěží.

Ostře se nadechl. Dal bys jim ji...?

Odpověď už znal.

„Co budeme dělat?" Aram.

Chystal se na odpověď, když ho Hadvar chytil za rameno a silně stiskl. „To není jediný problém...!" Ukazoval prstem kamsi do pláně.

Derrick zaostřil na probouzející se krajinu a když to uviděl, krve by se v něm nedořezal. Bohové.

Po planině kráčela směrem k hordám Sybilla. Jeho Sybilla. Pevně sevřel jílec meče až mu zbělely klouby. Rozhlédl se. Uviděl ženu, která v přestrojení za princeznu stála obklopená královskou stráží a zpod závoje na něj upírala prosebně pohled plný hrůzy a zoufalství.

Svět se na maličkou chvíli zastavil. A pak se rozeběhl tryskem kupředu.

„Musím pro ni. Otevřete bránu!" zařval a rozeběhl se pro koně. Cestou si všiml, jak Stefan staví všechny poutníky do pozoru a dohlíží na to, aby se připravili na cestu. Věděl, že Aram se o tábořiště postará. O všechny se postará, pokud... Malé kroky. Vždy. Malé. Kroky.

Vyskočil do sedla a tryskem vyrazil z brány do údolí, do náručí planiny. Horda se pohybovala proti nim. Nespěchali, věděli, že mají převahu. Vždy tu bylo riziko, že je jim v patách další banda vrahů, ale bránil se té myšlence. Neměli příliš na výběr. Své raněné vojáky by neopustil, a za uprchlíky měl zodpovědnost. Pak tu byl Stefan, kterému by se to rozhodně nelíbilo.

Pevnost jim dávala přinejmenším malou šanci na přežití. Pokud by je útočníci dostihli v otevřené krajině, nepřipravené...

To vše mu letělo hlavou, když poháněl koně tryskem k drobné postavě v dáli.

Co ji to napadlo?!

Zuřil. Naprosto hloupě a zbytečně riskovala život. On zcela nesmyslně právě dělal totéž. Hlupáku! Proč si vůbec myslel, že zrovna ona může po táboře pobíhat naprosto bez dozoru... Vždyť viděl, jak se po tom přepadu sype před očima. Chyba chyba...

Zvedl se vítr, nad hlavou se kupila černočerná mračna. Viděl drobnou postavu, linii zad, byla jen v lehkém šatu na spaní a bosa, tmavé vlasy volně povlávaly s každým poryvem, který se do ní opřel. Nedávalo to smysl.

Pobídl koně ještě vydatněji, blížil se. Dostihl ji.

Bleskově seskočil rozdivočelému zvířeti z hřbetu, popadl Sybillu za paži a hrubě s ní smýkl. Bylo to jako mrazivá koupel. Vůbec jej nevnímala. Její oči měly podivný odstín, slepě zíraly zcela mimo Derricka. Nezdálo se, že tuší, kde je, co se s ní děje. Zatřásl s ní tak silně, jak si jen troufl, aby dívce neublížil. Kůži měla jako led.

A nepřítel se blížil. Blížil se tak rychle, že nezbýval čas. Kůň začal panikařit. Vzpínal se a ržál, hrabal kopyty a koulel očima. Chtěl se k němu přiblížit, ale zároveň stále musel držet Sybillu, aby neodkráčela přímo do náruče seveřanů. Slyšel jejich divoký jekot.

„Iron, stůj!" Kůň se splašil a dal se na úprk zpět do pevnosti.

Je to v prdeli. Jsme mrtví.

„Zůstaň tady, maličká. Zůstaň tady," pohladil Sybillu po tváři a vtiskl jí rychlý polibek na čelo, než sundal z opasku meč a nachystal se do bojového postavení. Chvíli možná vydrží. Nebylo kam se skrýt, kam se stáhnout. Aram bude bránit lidi v pevnosti, žádná pomoc nepřijde.

Nebál se smrti. Doufal, že to bude rychlé. Doufal v to pro ně oba.

Byli tak blízko, že mu dusot jejich nohou rezonoval v kostech. Zhluboka se nadechl, vyslal tichou modlitbu k zapovězeným božstvům a zatnul zuby. Tak pojďte, čubčí synové, půjdete se mnou...!

Ozval se podivný zvuk. Vše ztichlo, vítr ustal. Sybilla za jeho zády se ani nepohnula. Nespouštěl oči z nájezdníků, ale změna mu neunikla. Zastavili se jako na povel. Někteří v předních řadách upadli a byli ušlapáni dřív, než si ti za nimi všimli, co se děje.

Naskočila mu husí kůže. Vzduch naplnil podivný pach. Neznámý pach. Srdce mu divoce bušilo. Opatrně se ohlédl. A pak to uviděl.

Jedna z monstrózních Orkan se spouštěla ze svého úkrytu v mracích. Líně se proplétající předlouhá chapadla mířila k nim, mohutný tmavý břich se vzdouval jako měch plný vzduchu. Byla tak blízko, že...

Míří na nás.

Na jedné straně seveřani, na druhé Orkana. Byli ve smrtících kleštích.

Ne. Dopr...

Všechny ohlušil příšerný zvuk, který se nedal přirovnat k ničemu, co znali. Derrickovi málem vypadl meč z roztřesených, zpocených rukou.

„Syb..." zašeptal slabě. V ústech mu vyschlo. Hrot meče klesl k zemi. Natáhl se po ní, ale nečekaně prudce smetla jeho prsty z ramene a zdvihla ruce k nebesům. K Orkaně.

Monstrum se sneslo téměř k zemi a Derrick strnul. Stáli proti tomu sami dva, beznadějně maličcí a bezbranní. Byl jako přikovaný, nemohl dýchat ani myslet. Fascinovaně sledoval, jak se obludná chapadla natáhla k drobné dívce. Chtěl pozdvihnout meč, ale ruce byly jako z olova. Na útočníky úplně zapomněl.

Chapadla se zaryla do hlíny a trav planiny a odřízla je od útočící armády.

Pak ožila noční můra.

Slyšel zkazky o smrtících Orkanách, ale nikdy neviděl na vlastní oči takovou zkázu, takový běs. To, co se kolem něj odehrálo, stěží dovedla mysl pobrat. Orkana divoce zaútočila na zástupy seveřanů a v několika chvílích je doslova vymazala z tváře světa. Neměli žádnou šanci. Ti, kteří se pokoušeli bojovat nebo utéct po prvotním drtivém úderu monstra, byli rozdrceni, rozmetáni nebo rovnou pozřeni temnou, ozubenou propastí, která se otevřela ve vzdouvajícím se břichu toho tvora z nočních můr. Země se otřásala, odletovaly celé kusy skal a stromy, ale Derricka ani Sybillu nic z toho nezasáhlo. Orkana je ochránila.

Mysl se pomalu probírala z šoku.

Orkana nás chrání.

Už dávno je mohla rozmáčknout jako obtížný hmyz. Pozřít. Ale nic z toho se nestalo. Sybilliny oči se upíraly na Orkanu a ve tváři se jí nepohnul ani sval. Derrick pustil z hlavy i monstrum, které kolem nich zuřivě řádilo a sledoval drobnou princeznu, která vypadala jako v podivném oblouznění.

Jak to... Jak...

Ovládá rod Hoa Orkany?

Věděl, že pokud přežijí, bude mít mnoho otázek. A bude chtít znát odpovědi.

Připadalo mu to jako věčnost, ale ve skutečnosti to trvalo velmi krátce. Z útočící armády nezůstal nikdo naživu. Zůstali jen Derrick se Sybillou, která se mu náhle skácela do náručí. Tak tak, že ji stihl zachytit. Ještě chvíli sledoval, jak Orkana mizí v černých mracích. Znovu unikl smrti. A opět u toho byla Sybilla. Mlha. Orkany. Sybilla z rodu Hoa. Klesl pohledem na dívčí tvář. Nebyla při vědomí, ale dýchala. Pohlédl směrem k pevnosti. Sledovali je všichni do jednoho.

Tohle se bude špatně vysvětlovat. Skoro se zasmál. Skoro.

Bylo to zvláštní. Když dívku v náručí nesl branou do pevnosti a přes nádvoří, nikdo ani nehlesl. Ve tvářích jim četl stejně nevěřícnou hrůzu a stejné otázky, které se honily v hlavě jemu. Ale nikdo se neptal. Nikdo nepromluvil.

Odnesl ji do příbytku, který vyčlenili princezně a její důvěrnicí, která se jmenovala Mara. Dovnitř nikdo nesměl, ani královská stráž. Položil Sybillu na strohé lůžko a Mara za ním zavřela pevně dveře, než odložila závoje a přinesla misku vody a hadřík, aby své paní otřela tvář a pobledlé rty.

„Ty víš, co se stalo?" udeřil na ni Derrick zhrublým hlasem. S tím, co se přihodilo, se bude muset vypořádat jindy. Teď potřeboval především odpovědi. Potřeboval, aby se probudila.

Dívka byla bledá jako smrt, ale držela se úctyhodně. „Ne, pane, to nevím."

„Sdílíte jeden pokoj!" vybuchl.

„Opravdu nevím! Musela odejít, když jsem spala!" Zněla nešťastně, neměla daleko k slzám. „Tohle se nikdy nestalo. Neumím si to vysvětlit. Nikdy..."

„Ovládají Hoa Orkany?!" Bylo snazší zatlačit na vyděšenou služebnou, než na její paličatou paní.

„Ne, pane! Ne..." Roztřásla se jí brada.

„Ano...?" pobídl ji.

Objala se pažemi, třásla se.

„Podívej, já ti neublížím. Ale tam venku je hodně vyděšených lidí. Ztraceně, já k nim patřím taky! Ty víš, k čemu ten strach povede... Začnou ji nenávidět... Budou chtít její hlavu na stříbrném tácu!"

„To ne!" vyjekla Mara a vyskočila na nohy. Byla připravena ji bránit holýma rukama. Obdivuhodná oddanost, to musel uznat.

Přistoupil k děvčeti a jemně, ale pevně jí sevřel paže. V očích měla vepsáno vše, co sám cítil. „Řekni mi, co víš."

„Totéž, co víte vy. Rod Hoa vládne jistými... schopnostmi."

„Magií."

„Magií," přisvědčila. Kousla se do rtu. „Sybillin bratr – vlastní bratr – Harald, víte..."

„Jen historky."

„On leží... Už léta. Jako kdyby spal. Ale je živý. Někdy promluví. Beze smyslu. On..." Zaváhala.

„Pokračuj."

„Sybilla říkala, že on... dokáže udržet Mlhu mimo hlavní město. Mimo hranice říše."

Zamrkal. Jeho schopnost přijmout nepředstavitelné se naplnila. Už neměl prostor pro úžas a šok. Tak jen kývl. „Ovládá Mlhu."

„Ne, pane. Ale... dovede ji nějak přinutit, aby se držela zpět..."

Mohl Harald tehdy ochránit jeho a malou sestru před Mlhou? Nebo má i Sybilla tu schopnost? Další otázky. „Máte tady něco k pití?" Pustil Maru ze sevření. „Opravdu bych ocenil..."

Dali si po několika hltech pálenky oba dva. Sybilla stále spala, oči pod víčky se škubavě pohybovaly. Sledoval ji se smíšenými pocity. Měla v sobě víc, než bylo na pohled patrné. Ale co všechno? Když se mu útrobami rozlilo horko z pálenky, uvědomil si poprvé s plnou silou, že to drobné, nevyzpytatelné stvoření, které tady před ním bezmocně leží, je jeho manželka. Jeho žena. A brzy jí možná celá pevnost bude usilovat o život.

„Můžeš nás nechat na chvíli o samotě?" Mohl se zeptat ještě na spoustu věcí, ale v hlavě měl vymeteno. Padla na něj tíha a příšerná únava, když na něj dolehlo vše, co zažil, a potřeboval být sám. Zdálo se, že je Mara ráda, že může vyklouznout a nijak neprotestovala. Zahalila se do princeznina šatu a nechala je o samotě.

Derrick složil hlavu do dlaní.