Slýchat o boji a smrti bylo jiné, než ji zažít na vlastní kůži. Zmatek a ochromující strach. Hluk, který vytrhne mysl z těla a znemožní i prosté přemýšlení. Bezmoc. Myslela si, že je odvážná. Věřila, že neexistuje nic, co by nedokázala... Až když kolem ní letěly první šipky z kuší, první šípy, a když dopadly první rány meči, pak prozřela. Pak poznala, jak šeredně se spletla. Ve své vysoké věži o smrti slýchala. Viděla těla upravená k poslednímu spočinutí, pořád majestátní a klidná, jako by se měla každou chvíli probudit ze spánku. I popravy probíhaly čistě a takřka... důstojně. Ale v umírání v krvi a blátě nebylo nic důstojného. Nic ji nepřipravilo na špínu, krev a křik umírajících. A praskání kostí...

Netušila, zda mohli útokem něco získat, nesmyslné vraždění vypadalo jako akt chladné pomsty a ničeho jiného. Sybillina mysl nechápala, uprostřed čeho se to ocitla. Někdy uprostřed té vřavy spadla z koně. Možná byla shozena. Jen zázrakem si nepolámala kosti. Ve zmatku popadla první zbraň, která jí padla pod ruku, a snažila se mezi komíhajícíma koňskýma nohama a prchajícími i bojujícími, zasáhnout nepřítele. Ať to byl kdokoliv. Nakonec už na tom nezáleželo. Jen se snažila udržet všechny od sebe.

Neodbil žádný zvon, nezazněly trubky. Boj ustával. Zůstal jen křik a pláč raněných. Do očí jí tekl pot a štípal. Začala se třást, žaludek se zhoupl. Proč vlastně kdy uvažovala o smrti? Tak moc chtěla žít!

Tohle všechno kvůli mě? Do očí se jí draly slzy a zakrvácený oštěp vypadl z ledových prstů. Mě chtěli... Tolik mrtvých. Kvůli mě...

Za zády vytušila pohyb a pak hlasitý výkřik. Prudce se otočila. Byl jen krůček. Jediný krůček od toho, aby jí mečem rozťal lebku. Nevšiml si Angierse, který do něj zabořil meč až kosti zapraštěly.

Nevydala ani hlásku, když se útočník skácel k zemi a do promáčeně hlíny prýštila čerstvá krev. Angiers jí byl pokrytý skoro celý. Přistoupil k Sybille a beze slov ji začal prohmatávat. Nebránila se, jen na něm visela pohledem, zatímco rychle pátral po známkách nějakého zranění. Když nic nenašel, poodstoupil. „Pojď se mnou."

Šla jako v mrákotách.

Ten chlap měl světlé vlasy, ale tvář snědou a pokrytou známkami dávných bojů. I jednoho boje celkem čerstvého. U přeraženého nosu zasychala krev, natržené obočí opuchlo, přes otok pravého oka ani neviděl. Nohu na zemi měl podivně zkroucenou. Musel mít obrovské bolesti, ale ani náznakem to nedával najevo. Vzteklý výraz dával jasně najevo, co si o mužích, kteří se kolem něj srotili, myslí.

Sybil sledovala Angierse, jak se k němu naklonil a promluvil klidným hlasem: „Může to bolet, ale nemusí. Rozumíš? Kdo tě poslal?"

Muž na něj zjevně chtěl plivnout, ale než to vůbec stihl, přistála mu taková, až mu z pusy vyletěl zub.

Už ji to nerozhodilo. Cítila se dokonale otupělá. Stála v hloučku Angiersových nejbližších a sledovala výslech, který stejně mohl skončit jediným možným způsobem.

„Neplýtvej mým časem. Mluv, dokud ještě máš čím."

Proud nadávek zněl divně, tím sykavým, šišlavým způsobem přes vyražený chrup a polámaný nos. Bez ohledu na to, jak brutální výslech byl, zrzavý obr nepromluvil. Zdálo se, že si bolest užívá, vysmívá se jí a těší se na příchod smrti.

Položila Angiersovi ruku na rameno. „Mohu?"

Zatvářil se zmateně a jeho mži si mezi sebou vyměnili nečitelné pohledy. Naklonil se k ní, aby jej ostatní neslyšeli. „Je nebezpečný, i svázaný. To není pro..."

„Prosím. Zkuste mi věřit." Zadíval se Sybil do očí; téměř viděla, jak se v něm odehrává vnitřní boj. „Opatrně."

Umím být opatrná. Umím být dcera svého rodu.

Nájezdník ji sledoval se směsicí překvapení, zvědavosti a čirého výsměchu. Fyzická bolest, tu znal. Ta jej nemohla zlomit. Je to tak, matko? Jen pár krůčků. Položila mu jemně ruku na tvář. Tam uvnitř je bolesti mnohem, mnohem víc... hluboko... Matka ji najde. Matka ji osvobodí.

Trvalo to pouze chvíli. Křičel a plakal jako dítě. Než ho jeden z vojáků nemilosrdně podřezal, řekl vše.

Kobylka Savi se vrátila sama. Otřesená, ale živá a zdravá. Odhodlaně nesla svou paní do pevnosti Yarn, za sebou táhla káru s raněnými, byť nebyla tažný kůň zvyklý vozit větší zátěž.

Měli ztráty. Někteří už do Aveney nedoputují. Zůstali ležet tam, kde zrovna padli, napospas mrchožroutům. Nesouhlasila, ale nenašla sílu protestovat. Angiers vydal pokyny, že se mají vydat na cestu ihned. Než padne večer, než přijde další, kdo se pokusí urvat si z nich kousek. Většinu ubránili. Vojáci byli opravdu schopní a dobře vycvičení. Díky nim nebylo obětí toho dne více.

Arina.

Proč?

Poslala i toho muže, který je stopoval? Držel se poblíž tábořišť? Proč se jí chtěla zbavit teď, když ji odklidili z cesty? Na co se chystá? Možná si troufla až nyní, daleko od Dravčího hnízda. Divočina je plná loupeživých band. Mohl to udělat kdokoliv...

Jenže to byla její polorodá sestra. To bylo poprvé, kdy vůči ní učinila otevřený výpad. Pokud dosud pro Arinu nepředstavovala hrozbu, pak se jí musela stát svou svatbou s Angiersem.

Dědicem sousedního království. Bohatého království. Rozlehlých krajin. Vojevůdce, který získal mnoho oddaných stoupenců v armádě... a ještě mnoho jich získat mohl. O to jde? Tolik myšlenek se jí honilo hlavou, zatímco ukrajovala z cesty kus za kusem. Nikdo nemluvil, jen tiché sténání naplňoval podvečerní vzduch.

Do pevnosti Yarn dojeli po setmění. V tu dobu už otupělost nahradil vztek. Čirý vztek.

Said a jeho rodina byli v pořádku, včetně dítěte. Úlevou se málem rozplakala. Netušila proč, ale jejich bezpečí bylo pro ni stejně důležité, jako vlastní život. Nikdy dřív nebylo v její moci ochránit někoho, na kom jí záleželo. Kohokoliv. Když ji však zahlédli, postřehla v jejich výrazech šok. Musela vypadat příšerně. Cítila se tak. U kamenné zdi věkovité pevnosti padla na kolena a pokusila se odrhnout z rukou pískem krev. Snažila se tak, až to bolelo. Ale krev zůstávala. Zasychala za nehty. Černala. Toužila do něčeho udeřit, něco rozbít. Netušila, jak dlouho tam klečí. Mohly to být hodiny, už dávno kraj zahalila tma.

„Tohle není třeba," ozval se vedle ní hlas Arama z Taly. Vzhlédla k němu vzpurně, jako kdyby ho vyzývala na souboj. Smířlivě zvedl ruce. „Můžete se okoupat, lady." Skoro jako kdyby říkal a já vám rád pomohu. Nechtělo se tomu ale věřit. Lázeň? Zde?

„Kde?"

Pevnost byla vytesána do skály. Za ní se skrývala spleť chodeb, jejichž labyrintem nalezli cestu k východu na druhé straně hor jen zasvěcení. Hned u vstupu však byla síť malých jeskyní, v jedné z nich pak bylo nevelké jeskynní jezero. Aram zavěsil na zeď pochodeň. Podle toho, jak byly stropy očazené, sloužilo jezírko k tomuto účelu vždy, když zde někdo zavítal. Vítané osvěžení v horku, možnost smýt prach dlouhých cest.

„Děkuji."

„Voda není ledová. Jen musíte být ve střehu... Většině mužů stačí studna, ale..."

„Děkuji." Víc najevo už to dát nemohla. Běž. Hned. Naštěstí pochopil, krátce naznačil úklonu a s jedním posledním ujištěním, že kdyby cokoliv kdykoliv odkráčel zpět ke svým úkolům. Musel být na smrt unavený, blesklo jí hlavou. Ale to její mysl v momentálním rozpoložení pobrat nedokázala. Mara. Musí být vyděšená...

Shodila šaty, nezajímalo ji, jestli teď někdo vběhne dovnitř, aby se osvěžil. Před očima pořád měla bitevní vřavu, ve které netušil, kdo je nepřítel, kdo spojenec. Nedokázala ty myšlenky zahnat, vtíraly se neomaleně zpět, plížily se vpřed, aby ji děsily, týraly. Vždyť byla na hrozbu smrti uvyklá téměř celý svůj život, tak proč... Proč...

Sybilla se ponořila do překvapivě vyhřáté vody, která pomalu rozpouštěla nános špíny a krve na její kůži. V tu chvíli se bezmocně rozplakala. Nenáviděla se za to. A nedokázala přestat. Wen měl být jejím ochráncem... kde byl?! Byla tak bezmocná proti surové síle! Bezmocná proti intrikám a nenávisti svých nevlastních sourozenců. Jakou hru to všichni vlastně hráli? Její jediná hra byla na schovávanou. Skrývala se po léta. Záleží na tom vůbec ještě?

Jeskyní se rozezněly kroky. Překotně si utírala slzy, když jí došlo, že už není sama. Aram. Bude jej muset... Zlobně se otočila, ale u jezírka nestál Taly, nýbrž Pán Derrick z Angiers. V úleku si skryla hruď pažemi. Jako kdyby bylo horší, že ji uvidí vlastní manžel, než cizí muž...

„Tady nejsou soukromé lázně," prohlásil suše a na zem upustil hromádku šatů. „To posílá Pán Taly. Tohle," špičkou boty strčil do hromádky z jejího oděvu, „můžeš rovnou spálit."

Stála jako přikovaná. Bylo zjevné, že vůdce celé výpravy nepřišel proto, aby jí doručil čisté oděvy. To potvrdil záhy tím, že se svlékl, aby smyl stopy bitvy. Věděla, že by měla uhnout pohledem, ale necukla ani o píď. Jestli si myslí, že ji tímhle rozhodí, jde pozdě. Už se víc špinavá a ponížená cítit nemohla. Šok a pocit viny si z ní ukusoval víc a víc. Kolik jeho lidí padlo kvůli ní?

Kvůli Arině. Arině!

Jeho tělo se nepodobalo hladké, navoněné nahotě mladíků, kteří se objevovali ve společnosti Sybillina staršího bratra. Ach ano, viděla jejich holou kůži při více příležitostech. Nezanechali právě hluboký dojem. Navonění panáci, opečovávaní vonnými oleji, bez kazu; jejich kůže neodrážela život. Ne takový, který by stál za zapamatování.

Angiersova kůže odrážela naopak život v celé své nemilosrdné krutosti. Byla poznamenaná starými ranami, všelijak zhojenými jizvami z dávných bitev. Musely v sobě nést poselství o mnohé bolesti. Jak toho může lidský tvor tolik unést? Jak může ještě v noci spát, Myslet? Žít? To vše se jí honilo hlavou v jedinou chvíli. Jak? Jak? Když se život zlomí v před a po?

A ona tam stála jako osamělá malá a uslzená holčička, k pláči a k smíchu. Život, který vedla s Wenem, skrytým vždy v pozadí, stále opodál, a který vypadal tak těžký, byl vzdálenou písní. A do očí se Sybille draly další slzy. Ne, nesmíš! Ne před ním. Poslední ponížení...

„Měl by se na to podívat váš felčar," zamručel Angiers, opláchl si tvář, krk a utrhl kus látky z jejích starých šatů, který pak namočil do vody. „Prý má hojivé účinky," než se stihla jakkoliv ohradit, stíral krev z jejího čela. Ani si nevšimla, že tam má nějakou ránu.

„Tyhle malé na hlavě hodně krvácí... nejsou nebezpečné, ale jeden venku rychle chytí něco do rány... a do dvou dnů je po něm. Viděl jsem to mnohokrát." Promlouval k ní tiše, mírně, trochu chraplavým hlasem. Slyšela jej vykřikovat povely v průběhu bitvy na všechny strany...

Ztuhla pod jeho dotekem.

„Nic ti neudělám."

Když nereagovala, pokračoval. „Vím, jaké to je. Taky jsem kdysi zažil bitvu... poprvé. Nakonec z toho vyjdeš silnější. Na konci jsi ty ta živá, víc tě nemusí trápit."

Zahodil kousek plátna na břeh a znovu si prohlédl ranku. „Vypadalo to horší, než je."

Přejel prsty po okraji natržené kůže. „Bude tam jizva." Odhrnul jí vlasy z tváře, jemně a váhavě, jako kdyby nad něčím usilovně přemýšlel.

Sybilla viděla, jak se jeho paže a hruď na několika místech zbarvují nachem po čerstvě utržených ranách. Musel být v bolestech. Vyčerpaný.

„Všichni budou dnes v bezpečí, pevnost je..." zarazil se. Zradil ho vlastní hlas. Prsty zabloudil do Sybilliných vlasů a v tu chvíli vypadal překvapeně a nerozhodně. „Zatra..."

Sklonil hlavu a políbil ji. Mysl se jí zadrhla, protože tohle nečekala. Rty měl měkké a teplé. Chtěla protestovat, otevřela ústa k hlasitému výkřiku nesouhlasu, ale nevyšla z nich ani hláska, a Angiers si to vysvětlil jako pozvání... Další polibek byl naléhavější a žádostivější.

Byla tak zcepenělá, že nedokázala nijak zareagovat. Mysl pomalu pohlcoval podivný pocit neskutečna, proti kterému by měla – tím si byla jistá - bojovat. Položila ruku Angiersovi na hruď, aby jej odtlačila, a ucítila, jak divoce mu buší srdce. Pod tou drsnou a na pohled nedostupnou schránkou bušilo srdce jako zvon, které rozrušila ona... Myšlenky na prožitou hrůzu, nesmyslné vraždění a blízkost smrti, mizely a ztrácely se, pohřbíval je přítomný okamžik.

Nedokázala jasně přemýšlet. Schoulila se do té velké a silné náruče, která tady byla jen pro ni. Někde v koutku mysli tichý hlásek šeptal, že dělá chybu, za kterou zaplatí. A další, který křičel, že platila až dosud, aniž by spáchala jakékoliv zlo.

„Jedno slovo... a přestanu," zašeptal Sybil ztěžka do vlasů. Existovala jediná správná odpověď. Jenže Sybilla ji nehledala. Byla tak unavená, tak zoufale vyděšená. A tak pohlcená, že stěží chápala, jak se stalo, že leží na rozprostřeném plášti na břehu mělkého jezírka a její stín se ve svitu pochodně, v odrazu na stěnách, proplétá se stínem Derricka z Angiers. Jejího manžela. Muže, který ji jako dítě vytrhl ze spárů Mlhy. Zachránil ji znova. A možná zrovna zachraňovala i ona jeho. Netušila. Nevěděla, co má dělat, nechala se unášet vzrušením, jeho i svým vlastním. Šokovalo ji, jak intenzivní emoce a pocity zakouší, jakých je schopna. Krátký záblesk bolesti utlumil žádostivý polibek. Nikdy nebyla nikomu tak blízko. Srdce jí bušilo, svět se rozplynul. Zasténala tiše do kůže jeho krku. Najednou nechtěla, aby to skončilo. Když už si myslela, že její tělo víc napětí nevydrží, zalila ji vlna horkosti.

Nechápala, když muž vždy odměřený, štěkající rozkazy, zůstal ležet vedle ní, něžně ji hladil po zádech a šeptal její... jméno.

Sybillo.

Znovu ji přepadl třes. Všiml si toho. Jak na něj upírá mlčky vyděšený pohled. Promnul si bradu a vyčerpaně vydechl. „Možná nejsem nejrychlejší ani nejchytřejší, ale hlupák taky nejsem."

Zmohla se jen na tiché jak. Zdvihl Sybillinu levou ruku a vtiskl letmý polibek do dlaně. „Jizvy nikdy nelžou." Pohlédl na úzkou jizvu, památku jejich svatební noci. Pohledem zavadil o nohu, na kterou dříve napadala po zranění, ke kterému přišla v divočině, po svém únosu... „To zranění jsem ti sám napravoval. Ani si na to nemůžeš vzpomínat..."

„Jak dlouho to víš?" Víc ze sebe nedokázala vysoukat.

Zvedl se na lokti a naklonil se nad znejistělou a náhle odtažitou princeznu. „Něco jsem tušil. Ale jistotu jsem získal, až při dnešním výslechu..." Pevně se jí zadíval do očí. „Ten chlap řval hrůzou, Sybillo."

Tak hloupě se prozradila. Tak zaslepená, že zapomněla na lety vštěpovanou opatrnost. „Ti druzí..."

Zavrtěl hlavou. „Ne. Magické schopnosti jsou pro ně jen báchorka pro děti. Málokdo ví, že vy..."

Nevěděla, co říci. Prohlédl její lži. Její masky. A jaký měly význam? V jediném záchvatu slabosti se mu odevzdala celá. Záleželo na tom, že teď ví? Hlavou princezně běželo vše, co se mezi nimi dvěma dosud odehrálo. Co všechno o ní ví, co si myslí, že ví. Zbledla.

„No no," sklonil se k jejím rtům a něžně je polaskal. „Mě se bát nemusíš."

Matně si vybavila chvíli, kdy ji držel pod krkem, častoval ji výhrůžkami. „Neumím se bránit. Umím se jen schovávat."

„A přinutit dvoumetrového chlapa řvát jako mimino. Nepodceňuj se."

Přitiskla dlaň na Angiersovu tvář. „Říká slovutný Pán z Angiers... Pokořitel národů."

„Nejsi pokořená. Bylas moje, stejně jako já tvůj." Jemně ji hladil, vychutnával si doteky. Po jak dlouhé době? Nebo využíval přízně jiných žen...?

„Podívej, Sybillo... Řeknu to přímo. Na některé věci jsem už sakra starý. Na dvorní hry mě neužije. Buď mi chceš být," zarazil se a jí to neuniklo, „partnerkou, nebo ne. Dvoření, dobývání a veškeré ty hrátky, to není pro mě. Už ne. Musíš mi to dát jasně najevo. Za to ti slíbím, že pokud už nemůžu být mužem, kterého bys milovala, budu takovým, kterého si můžeš vážit. Budu ti oporou. Budu ti věrný. Tak jak jsem slíbil." Jasně, přímo, otevřeně. To se mu podobalo.

„Myslela jsem, že mnou opovrhuješ. Nenávidíš," zašeptala nakonec. Odkryl plášť, kterým ji prvně zakryl, aby se do ní nezakousl chlad.

Promnul si bradu – teď už to gesto poznávala – a krátce se usmál. „Vím, co jste zač. Slyšel jsem o princezně Sybille zkazky... Bohové, jak já vás malé nesnášel! Ano, důvody bych měl. Ale já jsem tě sledoval. Tam venku poznáš, co má člověk v sobě. Viděl jsem jaká jsi, skutečně. To mi stačí. Víc nepotřebuji."

Zahrnoval ji doteky a polibky. „Mám jen dvě podmínky."

„Poslouchám," špitla a prsty zajela do jeho krátkých vlasů.

„První, památka mé ženy je nedoktnutelná. Bez výjimky. Nemluvím o ní, a nebudu."

„Druhá?"

„Nelži mi. Pokud tě nachytám při lži, pokud zjistím, že mnou posunuješ někam, kde být nechci, my dva jsme skončili."

Znovu začala propadat euforii. „Mám taky podmínku."

„Hmmm," zabručel a zasypal polibky její ploché bříško.

„Tohle je poslední ultimátum, které jsi mi kdy dal. Budeš-li se mnou jednat jako s jedním z tvých vojáků..." Zbytek zůstal nevyřčený.

„Přijímám," reagoval bez zaváhání.

Manžel. Můj. Manžel. Překvapeně zasténala. „Myslela jsem, že starší muži už..."

„Bohové, mlč už!" Dal si opravdu záležet.

Přes hrozící nebezpečí setrvali v pevnosti Yarn po několik dní, které věnovali doplnění zásob a odpočinku raněných a vyčerpaných. Panovaly obavy z dalšího útoku, avšak Angiers věřil, že jeho mužům nikdo neunikl. A pokud přeci jen, jestliže nechtěli obětovat další životy, museli to riziko podstoupit. I tak bude trvat dlouho, než Arina Hoa pochopí, že její plán selhal. To už budou snad dost daleko z jejího dosahu.

Muži – obyčejní sedláci – se začali cvičit v obraně a útoku pod vedením Stefana a Talyho ozbrojenců. Pochopili rychle, že je to jejich jediná šance, jak přežít. Vesnička, kterou obývali před příchodem Mlhy, byla malá, nezajímavá a chudá, ozbrojené nájezdy se jim vyhýbaly. Zpohodlněli; to se jim teď mohlo stát osudným. Bylo až děsivé, jak rychle se vidle a sekery v jejich rukou stávaly vražednými zbraněmi. Zvlášť, když měli chránit své rodiny.

Trápily ji noční můry, myšlenky na blízkost smrti se plíživě vracely a dověděly Sybillu k zoufalství. A k vzteku. Kdyby se místo výuky tance věnovali jejímu vzdělávání v boji... Proč? Copak hrozí, že princezna z rodu Hoa by se někdy dostala na dohled bitevního pole?

Derrick... Rick, musela si připomínat. Pořád si nebyla jistá, co si o něm myslet. Dokázal být odtažitým cizincem v jednu chvíli, a přesto po západu slunce pozorným milencem. Rick se s ní nebavil o tom, co prožila. Byl zkušený voják, prošel tolika boji, že taková potyčka ho nemohla rozhodit. Ale Sybil ano. Jak posléze pochopila, nebyl k jejím zmínkám tak hluchý, jak se zdálo. Třetí den za úsvitu ji vytáhl z postele a odvedl k Talymu. Tehdy si poprvé mohla vyzkoušet boj s kopím.

„Tím se ubráním?" zamručela, když si potěžkala kopí v ruce.

Aram se zasmál a v koutcích tmavých očí se objevily drobné vrásky. „Ne."

„Tak k čemu je to dobré?!" Natáhla ruku, aby mu zbraň popuzeně vrátila.

„K obraně, lady," mrknul na ni.

On to neví, napadlo ji ihned. Neví, kdo jsem.

„Ale... Právě jste řekl, že..."

„Každá zbraň vyžaduje mnoho času, než se s ní naučíte zacházet. Ještě více, abyste byla schopná účinné obrany."

Netrpělivě přivřela oči a znovu mu nabídla kopí, ale nevzal si je.

„Nenaučíte se to ihned. Ale když vytrváte, časem snad budete použitelná. Naučit se zacházet s jinými zbraněmi, účinnějšími. Tahle patří k těm lehkým, jednoduchým, udrží útočníka dál od vás. Máte alespoň naději, že přežijete."

„Naději," zopakovala s nechutí. Naději. Ta krev v těle neudrží. Ach bohové... Vytratila se jí barva z tváře. V ten moment jí to došlo, úplně vypustila tuhle událost z hlavy. Rick ví, že se ho ve Stokách pokoušela zabít.

„Jste v pořádku, lady?" Aram zvážněl a sledoval ji s přivřenýma očima.

Jsem v pořádku. Jen můj manžel ví, že jsem ho zkoušela podříznout jako škodnou. A že mi tu kudlu nakonec dal jako svatební dar... Sevřelo se jí hrdlo.

„Ano," vydechla nakonec. „Ano. Ukažte mi, co s ním."

„Tuze rád!" usmál se mnohoznačně. Jenže Sybilla se nebavila.