Zástup se posunoval jen velmi pozvolna, den za dnem od útočiště k útočišti, až Sybil zvolila pohodlí kočáru před koňským sedlem. Potřebovala přemýšlet a schovat se před zvídavými pohledy, což mohla jedině zde. Maru nepočítala, Maru znala od dětství a byla jednou z jejích nemnoha masek. Když bylo zapotřebí, stávala se Mara Sybilou. Někdy měnily role tak přirozeně, že už ani nepostřehly, která je kým.

Mezitím se krajina kolem změnila. Byla divočejší, nepřátelštější a méně přehledná. Ačkoliv jejich průvodci volili cesty schůdné pro pestrou paletu poutníků, pro povozy, koně, přesto šlo o cesty, kterými se lidé ubírali jen zřídka. Hojně využívané poutní stezky bývaly lépe udržované, dobře průchozí a osázené lidskými obydlími, malými vískami, vesničkami, které těžily z častých cest obchodních karavan. K hlavnímu obchodnímu artiklu se ani nepřiblížili, ale zkoušeli to. Vždy se někdo takový našel.

„Na tom nezáleží," zamručela s pohledem upřeným do prázdna.

„Jak?" vylekal se pár hnědých očí, který natolik připomínal Sybilliny, až to princeznu občas nutilo se vážně zamyslet...

„Nic, přemýšlím asi nahlas," uklidnila svou společnici.

Ale záleželo. Byla si takřka jistá, že ji někdo sleduje. Dosud to byl jen nejasný pocit, pálení mezi lopatkami, podivné šimrání v zátylku. Ale pokud trávíte většinu života ohlížením přes rameno, získáte pro tyhle záležitosti zvláštní cit. A ten její teď říkal, že mezi všemi těmi poutníky je někdo, kdo nehledá v Aveney nový život.

Ale proč? Tím, že opustila hlavní město, se její význam smrskl na minimum. Rovnalo se to vyhnanství. Proč by ji teď někdo pro všechny božstva měl sledovat?

„Paní?" ozvalo se v tu chvíli zpoza zatemněného okna.

Rychle si zakryla tvář. Ten hlas patřil Aramovi z Taly. Pokynula Maře, ať odhrne clonu a sama se přisunula blíž, aby jej viděla.

„Pane?" vyzvala muže, který zvolna jel vedle jejího kočáru na koni. Ve tváři měl jako vždy lehký úsměv.

„Asi byste chtěla vědět, že jsme našli poblíž posledního tábořiště něčí stopy. Čerstvé stopy. Zřejmě nedaleko přenocoval."

Wen, napadlo ji v tu chvíli. Pak se ale musela v duchu vypeskovat. Nebyl by tak neopatrný. Ani tak hloupý, aby se kolem Sybilly plížil v noci potají. To se mu nepodobalo. Přesto myšlenka, že je někde poblíž, naplňovala princeznu slabou nadějí. Někde hluboko pod tím vším, pořád doufala, že mají naději na svůj šťastný konec. I když někdy ji zachvátila nejistota, že pro Wena není tak důležitá ona, jako ta zpropadená věštba, kterou si v dětství vyslechli... Ona, Wen a Mara. Nerozluční a rozdělení.

Mimoděk se zadívala na tmavovlasou dívku skrytou ve stínu kočáru. Kde jsou jejich dětské sny? Bývaly si tak blízké. A přesto, že nepochybovala o dívčině loajalitě, vkradl se mezi ně stín. Strach, pochybnosti, hrozba. Rozložilo to do jisté míry jejich vztah, stejně jako všechny, které kdy mohla mít s jinými lidmi. Král měl pravdu, rodina byla otrávená.

„Muž? J-jeden?"

„Zdá se. Informoval jsem vaše stráže. Nevzdalujte se z jejich dosahu, paní."

„Děkuji, Taly. C-co proti němu podniknete?"

„Přijmeme jistá opatření. Nechci se o nich příliš šířit. Z důvodu bezpečnosti."

Hloupá žena by je nepochopila, že ano?

„Dobrá. Budu v-vděčná, když mě budete i nadále informovat."

„Jak si přejete, paní," naznačil úklonu. Ani na moment nedal najevo pobavení, nad jejím zadrháváním. To mu sloužilo ke cti. Vlastně se jí začínal líbit. Samozřejmě, ženy pro něj byly převážně trofejní kousky, ale i k té nejchudší se choval jako k šlechtičně. Byl téměř vždy laskavý a dobře naladěný. Od muže jeho postavení by to nečekala. S nabručeným Angiersem působili jako dost nesourodá dvojka... Jenže, pravda, každý byl v jiné pozici. Celá ta situace musela být pro jejího manžela velmi ponižující. Pro ni rozhodně byla.

Přesto se proti očekávání Pán z Angiers staral, aby všichni byli v bezpečí. Včetně ní.

„Znal jste jeho ženu?" Ta otázka ze Sybilly vypadla jaksi mimoděk, ale zaobírala se jí už v duchu nějakou dobu.

Následovala krátká pauza. „Ano paní."

Tak když už jsme začali. Chtěla vědět, co je to za člověka. Pokud spolu měli nějak vyjít, potřebovala to vědět. Ty chabé střípky, které měla, nedávaly dohromady ani polovinu obrazu. Ale očekávala nenávistného, samolibého a opilého morouse. Krom setkání ve Stokách však nepůsobil jako opilec a hrubián; vážný, neustále ve střehu a unavený, tak jej viděla v posledních dnech neustále. Muž ve věku, na jehož bedrech leží velká zodpovědnost a jehož budoucnost je nejistá.

„Jaká byla?"

Mara se přesunula na sedadlo naproti své paní a se zájmem se na ni zadívala.

„Ona... Byla to statečná žena. A silná. Byla gladiátorkou, otrokyní."

Ženské gladiátorky znala i z hlavního města. Byla to populární kratochvíle v rámci her pořádaných pro pobavení šlechty a lidu. Částečně byly vysmívané, ale přinášely zisk a poutaly pozornost, takže měly jistá privilegia a některé si získaly i úctu a posléze svobodu. Pokud přežily. Stát se gladiátorkou byl pro otrokyni téměř jediný způsob, jak zlepšit svůj mizerný život a vymanit se z okovů. Způsob, který nesmírně bolel.

„Děti?"

„Ne."

„Jak..."

„Zemřela?"

„Ano."

„Za to, čemu věřila," odpověděl muž po chvíli a na čele mu naskočila hluboká vráska. Zjevně nechtěl zabředávat do detailů. „Snad by bylo lepší, abyste se zeptala manžela."

Jistě umírá touhou mi o ní vyprávět. Ale zanechalo to v ní jistou zvědavost. Gladiátorka. Svatba s kulhající, koktající dívenkou musela Angiersovi přinést značné rozčarování. Přes veškerou zlobu z toho, jak ji prodali jako zvíře na tržišti, to dokázala svým způsobem pochopit. Srovnávat ji s takovou ženou prakticky nebylo možné. Měla jen svou společenskou pozici... a i ta z ní dělala pouze zboží. Jen otrokyni svého druhu. Angiers naštěstí nebyl druh muže, který by se třásl na možnost ohřát se pod peřinou s mladým masem. Nebo příliš truchlil, aby takovou příležitost ocenil.

„Paní. Vím, že mi to nepřísluší, ale dovolte mi pro jednou říct, že váš manžel je dobrý muž. Je rovný a věrný přítel."

Na nebi se shlukovaly břichaté, černé mraky, které hrozily vydatným deštěm. Pomalu se zvedal vítr. Přinášel s sebou něco, co se Sybille nelíbilo. Trochu se jí svíralo hrdlo při pohledu na obzor.

„Ano. To vám skutečně nepřísluší," odtušila bezvýrazně a zatáhla závěs, který je dělil.

Jemu unikla, ale tázavému Mařinu pohledu nikoliv. Odložila závoj. „Gladiátorka."

„Je to válečník. Oceňuje silné ženy," reagovala dívka ihned a promnula si ušní lalůček tak, jak to vždy dělávala, když se cítila nejistá.

„Ne mrzáky. To jsi chtěla říci?"

„Nechtěla. Síla v pažích není jediná síla na tomto světě."

Síla v pažích. Kéž bych ji měla. Kéž bych se dokázala bránit...

„Jak mám přimět k respektu muže, kterému musím připadat ubohá?"

Maa naklonila hlavu a do tváře jí spadlo několik pramenů kaštanových vlasů. „K respektu přece nikoho nepřiměješ, respekt si musíš zasloužit..."

Už měla na jazyku peprnou výtku, ale spolkla ji. Věděla, že kolem sebe potřebuje i člověka, který dokáže být upřímný. Tato výsada patřila vždy Wenovi, ale ten zde teď nebyl. A ji samotnou překvapilo, kde se v obvykle tiché a rozvážné Maře bere ta smělost. Chvíli tak na ni jen překvapeně hleděla. Naposledy si takhle nemilosrdnou přímost dovolila, když byly ještě děti.

„K tomu musíš dostat šanci. Neřekla bych, že mezi námi dvěma k tomu dojde."

Zavřela oči. Pokoušel se o ni spánek. Kočár se líně kolébal, nadskakoval a sunul se vpřed, až ukolébal Sybil ke spánku.

Byl to gigantický a temný labyrint. Ty plíživé zbytky světla, které se bázlivě obtáčelo kolem mohutných sloupů, jejichž vrchol byl v nedohlednu, však stačily na to, aby bylo možné si udělat představu o jeho velikosti. Do uší se jí drala jen ozvěna vlastního dechu. Musela se hýbat. Ve stínech něco číhalo. Ve stínech vždy něco čeká... Ale kudy? Na každou stranu se táhla jen prázdnota, temnota. Ani zvuk.

Ne.

Něco slyšela.

Bylo to tichounké. Ne plíživé. Jako cupitání. Cupitání něčeho malého.

Pohyb.

Otočila se.

Srdce jí divoce bušilo. Slyšela jej tak hlasitě...

Další pohyb. Cupitání.

Rozběhla se. Utíkala do temnoty, do prázdna, míjela titány s podivnými rytinami a obrazy. Ani si je neprohlédla.

Zachvátila ji panika. Zastavila se a snažila se popadnout dech. A ten zvuk tam byl pořád.

Plesk plesk plesk...

Drobné capkání.

A ještě něco.

Dětský smích. Tichoučké chichotání. Ještě děsivější než ticho.

Snažila se najít jeho zdroj, otáčela se kolem dokola. Stále to bylo jako zachytit pohyb koutkem oka, ale když se pokusila zachytit, co jej způsobilo... bylo to pryč.

Nemohla křičet. Byla němá, opuštěná a vyděšená k smrti.

Dala se znovu na útěk. Labyrint musel mít někde konec. Ale ten zvuk – zvuk, který musel být capkání dětských nožiček – a zvonivý smích, ji provázely i teď. Nebylo před nimi úniku.

Náhle ji něco zachytilo, bylo to jako pavučina. Hutné, lepkavé, otáčela se a bojovala, ale svíralo ji to více a více, dusila se. A v tu chvíli padla na tvrdou kamennou podlahu. Byla ledová, mrzly jí ruce. Vydrápala se na kolena z posledních sil a divoce se rozhlížela.

Byla v tmavé síni, kterou zdobily jen fantaskní výjevy vymalované na zdech a stropě. Jinak byla prázdná. Téměř.

Uprostřed síně k ní zády seděla žena. Byla útlá, vlasy bývaly světlé, nyní však mdlé a bez jiskry. NA hlavě měla korunu. Podivnou korunu, černou, plnou trní.

Žena plakala. Ten zvuk lámal srdce. Ruce si tiskla na tvář. Viděla, jak se její záda pod vzlyky třesou.

Chtěla se otázat, zda je v pořádku, zda může pomoci. Ale z úst nevyšel hlásek. Přibližovala se k ní krok po krůčku, opatrně, váhavě.

Nakonec natáhla ruku a dotkla se jejího ramene. Pláč ustal.

Pak se žena nečekaně otočila.

Vykřikla a upadla.

Žena se po ní zoufale natahovala. Z očí jí kanuly krvavé slzy a hruď měla rozervanou.

Sybil se hrůzou probudila a zjistila, že se dívá přímo do zrcadlového stropu kočáru. Shora se po ní zoufale natahovala její matka.

Klaply dveře kočáru.

„Co se děje?!" vykřikla, když uviděla zmáčenou Maru, s podivným výrazem ve tváři.

„Paní... Přijeli vojáci. Mají vás odvézt zpět domů, král zemřel."

„Ne," zavrtěla vehementně hlavou a krátce pohlédla na zrcadlový strop. „Ne. Ne."

Rychle se přestrojila a vyrazila ven z kočáru. Ze dvou dalších zmateně vykukovaly její služebné, její dvorní dámy. Vyhoupla se do sedla svého koně a zamířila na konec procesí, kde tušila přítomnost Angierse a Talyho.

Pršelo. Ne k nim dojela, byla promáčená na kost. Oba muži si vyměnili nečitelné pohledy, když si všimli její přítomnosti. Vypadali poněkud rozpačitě. To se jim příliš nepodobalo.

„Co se stalo?" Nemohla si nevšimnout opodál několika mužů na koních, kteří očividně na něco netrpělivě čekali.

Angiers se ujal slova, ačkoliv se mu zjevně zajídalo, svěřovat se služebné. „Přinesli zprávu, že je král mrtev. Princeznin otec nastoupil na trůn a poslal pro ni doprovod zpět na královský pohřeb."

Sybil se zamračila a prohlédla si doprovod pozorněji. Ano, mohli je dohnat, byli pomalí. Ale nikdy...

„Nikdy jsem ty muže na dvoře neviděla."

„Nejsou to dvořané, ale vojáci," zamručel Angiers, kterému tohle zrovna starosti nedělalo. Tak tedy co?

„Co je špatně?"

Viditelně ho tou otázkou zaskočila. Krátce se podle výrazu rozhodoval, co jí má říct. „Nezdají se mi. Něco se mi na nich nelíbí."

„Je to past," prohlásila ihned. Byla si tím skálopevně jistá. „Král nezemřel. Princezna si je tím jistá."

„Princezna je vědma?"

Nejprve si myslela, že se posmívá, ale zjevně to myslel zcela vážně. Říkalo se, že některé ženy a muži mají ještě jistý dar... V jistých kruzích se vědělo zcela jistě, že královská rodina ovládá určité schopnosti.

„Princezna cítí, že jste všichni v nebezpečí," pokračovala tak, aby ji čekající muži nezaslechli. „Pošlete všechny pryč. Připravte své muže."

„Kvůli tušení?" vmísil se do rozhovoru Aram z Taly. „A pokud se mýlí..."

„Nemýlí se," nenechala jej ani domluvit. Svíralo se jí hrdlo a srdce bušilo stále rychleji. Ten pocit ohrožení byl takřka hmatatelný.

„Nepovraždím je kvůli přebujelé fantazii jedné..." Angiers zavřel oči a promnul si bradu. „Doprdele, Arame, ať se všichni hned zvednou a pokračujou k pevnosti Yarn. Je dlouho opuštěná, ale hraničáři ji stále využívají. Zburcuj princezninu gardu a naše vojáky, ať se připraví na útok. Hned. Ji vem s sebou."

„Já nikam..." Tentokrát však už neměla šanci pokračovat. Aram pobídl koně a popadl uzdu jejího a nemilosrdně ji nasměroval zpět k poutníkům. Rychle se v sedle ohlédla, aby ještě zahlédla jak Angiers s několika vojáky obklíčil překvapené královské vyslance. V dešti se zaleskla ostří. Byl to krátký souboj. Několik výkřiků a ticho. Zakryla si dlaní ústa.

„Nedívej se tam," zasyčel Aram. „Není to pro..."

Jejich pohledy se střetly.

Celý tábor byl na nohou. Kolem Sybil nastal shon, který ji samotnou překvapil. Hledala očima Khaylu, jejího muže a děti, ale nikde je v tom chumlu neviděla. Zahlédla Angierse v živém hovoru s mužem, kterého zde měli za vůdce, Stefanem. Náhle to vypadalo, že se výprava rozdělila na dvě. Ti rychlí – mladí, zdraví, silní – vyrazili kupředu. Kdo mohl, ten vzal s sebou děti; do sedel koní, do rychlých povozů. Ti, neschopní rychlého přesunu se dali na cestu rovněž, ale chráněni Angiersovými vojáky. Sybil se styděla, když královský kočár s gardisty nechával potřebné vzadu v prachu a pomalu mizel. Ona sama se rozhodla zůstat. Bylo jen logické, aby odjeli mezi prvními. Přesto cítila, že to není správné. Na stud a výčitky není čas.

„Co tady ještě děláš?! Nemáš být u své paní?!" zahartusil Angiers po jejím levém boku až v sedle nadskočila. Z jeho meče odkapávala krev. Nedokázala od ní odtrhnout oči. „Tak zatraceně!"

„Jsem tam, kde mám být!"

Jeho kůň nervózně přecházel vedle Sybilliny kobylky; i ta vycítila neklid a Sybilla měla dost práce, aby ji udržela pod kontrolou. „Tohle nejsou dvorní hrátky, jde o krk! Odjeď, ihned!"

„Nebyli to královští vyslanci." Odpověď už ale znala.

„Nevím, kolik máme času. Umíš to se zbraní?"

Potupeně zavrtěla hlavou. Angiers zaklel tak, jak to snad neslýchala ani ve Stokách. „Drž se s ostatními mezi vojáky. Nevíme kolik jich bude, ani s čím zaútočí."

Nakonec přišli po dešti, dřív než padl soumrak.