Prolog

 „Před mnoha lety spadla z nebe na zemi zářivá Hvězda. Nebyl to však žádný chladný kámen, ale nádherná mladá dívka. Tuto dívku nalezl v zahradách dalekého království mladý muž, hodinářský učeň. Okamžitě se do překrásné dívky zamiloval. Byla něžná jako víla – jemná alabastrová pleť, záplava zlatých vlasů, její hlas zněl jako zpěv ptáků. Vzal zraněnou a vyděšenou Hvězdu do svého skromného příbytku, ošetřil ji, povídal si s ní celé hodiny. Netrvalo dlouho a Hvězda se do hodinářského učně také zamilovala.

Naneštěstí Hvězda se před lidským okem jen tak neschová, a tak se stalo, že nádherná dívka neunikla pozornosti Mistra hodináře. Ten chtěl mít krasavici jen pro sebe a mezi ním a jeho učněm došlo k lítému souboji, v němž Mistr zahynul, ale ještě před tím svého učně smrtelně zranil.

Hvězda propadla smutku a bolesti, žádala síly přírody, aby jí pomohly jejího milého zachránit, ale ty odmítly, neboť život i smrt mají svůj řád, a porušovat tento řád může vést ke zlým koncům. A tak zoufalá Hvězda učinila nemyslitelné, vytrhla si vlastní srdce a to dala svému milenci, aby jej zachovala při životě. Sama však za tento čin draze zaplatila a změnila se v sochu z hvězdného kamene.

Ale mít srdce Hvězdy, to není úděl pro smrtelníka. Dává mu nesmírnou moc a ta dokáže lidské tvory obloudit a změnit k nepoznání. Hodinářský učeň pochopil, jak neobyčejný dar mu byl dán. Nedokázal však odolat vábení moci a během krátké doby si podrobil celou říši, a pak mnohé další. Jeho touha po moci byla neukojitelná. Když se proti němu postavily síly přírody a její děti, svázal je mocným kouzlem a od té doby čerpal moc z jejich samotné existence."

„Tomu nerozumím, maminko."

„To nevadí, je to jen stará pohádka, spi už, dítě."

„Jak je svázal? Jaké děti?"

„To ti vysvětlím, až budeš starší."

„A co se stalo s Hvězdou?"

„Ach... Říká se, že stále přebývá z pevnosti svého milence, a že její socha dodnes roní slzy."

„To je hodně smutná pohádka."

„Ano, maličká, to je. To je..."

1.

Všechny ty královské haranty upřímně nenáviděl. Hlídat je byl jeho úkol, který se mu příčil do morku kostí. Odpuzovali jej a byl si docela jistý, že je to vzájemné.

Toho večera na tom však nezáleželo.

Věděl, že jeho nadějné vyhlídky na slušný život se změnily v prach, když se malý princ Tomin v záchvatu šíleného děsu vydrápal z hořícího kočáru a jedna z šipek jej zasáhla do tváře. Adrenalin
a výcvik však nenechaly Derricka zaváhat ani na vteřinu. Vysvobodil z kočáru čtyři další děti, přičemž Haralda už pohlcovaly plameny. Zamotal jej rychle do pláště a za cenu vlastních zranění chlapce válel v prachu po zemi. Nejstarší z nich, hoch dost starý na to, aby už nosil meč, se jen díval. Ne, díval se a sledoval utrpení mladšího bratra s rozkoší.

 Co se poté odehrálo, odehrálo se příliš rychle. Reagovalo tělo zocelené mnohaletým drilem, mysl jen přihlížela. Noc a temnota si vzala další z dětí dříve, než stihl zareagovat. Před očima mladého muže ožila noční můra a teď chtěla pozřít i tu maličkou.

Princezna Sibylla křičela hrůzou, zatímco ji Derrick držel pevně za ruku. Kolem nich hořel les, plameny olizovaly úbočí skal a noc se změnila v krvavý den. Za jeho zády ostatní vojáci bojovali o život, slyšel cinkot mečů a nepříjemné zvuky, když šipky z kuší narážely do kostí a protínaly maso.

Pot smíšený s krví mu stékal do očí, svaly a šlachy sténaly námahou. Neviděl, co se pokusilo děvčátko odvléct mezi kmeny vzrostlých stromů, ale její drobné dětské tělíčko se zmítalo a bránilo ze všech sil, které jí ještě zbývaly. Byl mladý a zdatný, ale nestačilo to.

Nechtěl ji pustit. Všemi opovrhoval, ale malou Sybillu navíc litoval. Byla slabá, neprůbojná, zadrhávala v řeči tak, že se jí sourozenci posmívali a krutě si ji dobírali. Ačkoliv, nevzbuzovala vždy lítost. Někdy se na ni zadíval, když o něm nevěděla, a přepadlo ho podivné mrazení...

Derrick vykřikl námahou, když drobnou dívkou cosi divoce zacloumalo, a jejich pohledy se na krátkou chvíli střetly. Dítě bylo vyděšené k smrti, upínalo k němu veškeré naděje a on věděl, že jsou marné. Něco v temnotě zapraštělo, znělo to, jako když se láme větévka. Jenže to nebyla větévka, ale kost. Sybillina kost. Zapřel se vší silou a v tu chvíli se mu vysmekla ze zpocených dlaní, a s jekotem plným hrůzy a bolesti zmizela v nicotě.

Probudil se zbrocený potem a srdce mu divoce bušilo v hrudi. Třásl se jako v zimnici. Popadl měch s vodou, který měl pověšený u lůžka, a ztěžka se posadil na kavalec, aby do sebe dostal pár doušků studené tekutiny.

„Zase?" ozvalo se ze sousedního kavalce. Byl to Aram, jeho nejlepší přítel a spolehlivý kumpán pro bitky i pijatyky; prakticky spolu vyrostli.

„Zase. Pořád," zavrčel, vyčerpaný po řádce nocí, kdy jeho spánek rušily několik měsíců staré vize plné hrůzy.

Vrátili se tehdy do královského města Nur-Nam zbídačení, mnoho vojáků zemřelo během nočního přepadu. Tři z dětí té noci zahynuly a pomsta následníka trůnu, jejich otce, byla hrozivá. Hlavy dříve mocných velitelů osobní stráže, naražené na kůly, už mezitím ohlodal čas a černí ptáci. Jejich prázdné oční důlky shlížely z hradeb na město jako ošklivá připomínka toho, že i ten nejzářivější úspěch nemusí odvrátit rychlý a tvrdý pád.

Za cenu velkých ztrát dovezli zpět Brama, Arinu i popáleného Haralda, a on si pořád dokola klad tutéž otázku – stálo to za to? Ačkoliv se hodně snažil, nedokázal je vnímat jako děti. Nebyli to děti. Byla to... smečka.

A pak začaly ty noční můry. Jakmile ulehl na kavalec, vracel se ve spánku k osudné noci, pořád dokola. Byly to vzpomínky a přece se lišily v maličkostech. Končily však vždy stejně, princeznu Sybillu nějaká neznámá síla vyrvala z jeho krví skropených rukou, zatímco mu v uších dozníval její zoufalý křik.

Byl vyčerpaný, zuřivý, nebylo úniku.

„Musím vypadnout. Vyčistit si hlavu."

Popadl meč a vyrazil ven z kasáren. Ve stáji si osedlal koně a vyrazil před nádvoří, hlavní branou ven z města, do tmavé noci. Neděsilo ho, co tam může číhat, děsilo jej to, co číhalo kdesi
v něm.

Zešílím. Bohové, zblázním se.

Nebylo to poprvé, kdy se v sedle koně vydal neznámo kam. Ujížděl jako smyslů zbavený
a věděl, že stejně neuteče. Před vlastními démony se utéct a schovat nedá. Nenáviděl je a nenáviděl
i sebe za svou slabost. Byl silný, byl odvážný, byl bojovník! A teď utíkal.

Hvězdy na nebi zářily až nezvykle jasně. Měsíc v úplňku udělal z noci přízračný den,
když Derrick nakonec sesedl z koně, aby jej napojil u velkého jezera Mar. Sám se potřeboval osvěžit a vydechnout. Projížďka obvykle vyhnala ty dotěrné obrazy z jeho hlavy, ale dnes v noci to nestačilo.

Necítil se dobře. Jako by se ze snu dosud neprobudil. Jako by mu jeho vlastní tělo nepatřilo. Zdálo se, že i věrný kůň to vnímá; byl neklidný, odmítal se nechat utišit, hrabal kopyty a skláněl hlavu, zdál se vyděšený.

„Klid, klid, co se s tebou děje?" chlácholil ho Derrick a snažil se koně poplácat, ale ten ucuknul a začal od jezera couvat. Až tehdy pochopil, že jej jeho běsy zahnaly příliš daleko. Po jezeře se převalovala stříbřitá Mlha a pomalu se k němu blížila.

Neváhal ani vteřinu. Vyšvihl se na hřbet koně a patami jej pobídl k trysku. Zvíře snad ani nečekalo na pokyn svého pána a vyrazilo rychle pryč z toho místa, jako by vědělo, že mu jde o holý život. Na krátký okamžik si dovolil ohlédnutí, a s hrůzou zjistil, že Mlha je následuje. A přibližuje se. Změnil směr. Vnořili se do lesního porostu. Připadal si jako zvíře hnané na porážku, kdy bezhlavý úprk stejně skončí na špalku.

Ještě ne! Ještě nebyl připravený, nechtěl umřít, ne takhle!

Zaklel a pobídl koně, aby nepolevoval. Stromy a keře se míhaly kolem nich.

V temnotě se najednou objevilo chatrné stavení. Kdysi snad bývalo bytelné, s ohradou pro chovná zvířata, kamennými zdmi a pevnou střechou. Jistě nepatřilo chudině. Dávno jej však pohltila divočina a nyní, v přízračném svitu nebeských průvodců, vypadalo sešle, ohlodané zubem času
a ponechané napospas.

To nebude stačit.

Jenže neměl na výběr. Mlha jej mohla kdykoliv dostihnout a les se stával čím dál víc neprostupný. Už nevěděl, kde je, ale byl by přísahal, že mlžné valy tak blízko ke královskému městu nikdy nesahaly.

Bez přemýšlení seskočil z koně, vyrazil dveře domu a s mečem v rukou vklouzl dovnitř.
V temných koutech se mohlo skrývat cokoliv, avšak neměl příliš možností. Pokusit se zde přestát noc, nebo riskovat venku. Dva nádechy a výdechy; otočil se, aby dovnitř vtáhl svého koně, ale ten se vzepjal na zadních, zaržál a zběsile vyrazil do tmy.

Derrick chtěl vykřiknout, vyběhnout za ním, ale zarazil se na prahu. Bylo to venku, bylo to ve vzduchu, cítil to. Srdce mu bušilo jako splašené. Zatnul zuby a zadusil jadrnou nadávku. Teď už opravdu neměl na výběr. Couvl zpět a zavřel za sebou dveře. Malými otvory v bednění a střeše dovnitř dopadalo slabé světlo. Oči uvyklé tmě spatřily polorozpadlou komodu, která mohla posloužit jako další překážka. Odtlačil ji ke dveřím. Okna vypadala, že jsou pevně zatlučená dřevěnými prkny. Dobře ale věděl, že to by Mlhu nezastavilo. Kdepak. Zbydou z něj jen boty, možná ani to ne...

Cítil strach. Byl dost chytrý, aby o něm nikdy nemluvil, ale cítil jej. Říkal si, že je strach dobrý, udržuje ho bdělého a na živu. Teď mu byl ale na obtíž. Nemohl utéct ani bojovat a to mladíka dovádělo k šílenství.

Pak to uslyšel. Hned nato zahlédl pohyb koutkem oka. Tak rychlý, že netrénovanému zraku by to připadalo jako mámení. Nejsem tu sám, blesklo mu hlavou a automaticky zaujal bojovou pozici
s mečem v rukou. Cynik v něm si ještě přisadil: Alespoň neumřeš opuštěnej.

Nechtěl na sebe lákat nevítanou pozornost, navíc tam uvnitř byla vážně tma, a tak se opatrně posunoval krok za krokem, s mečem připraveným k obraně, a jazyk držel za zuby. Uměl být opravdu tichý, když chtěl. Bylo mu jen něco kolem dvaceti, tělo měl pružné, šlachovité a hbité. Ale na této půdě byl v nevýhodě. Ztracený a téměř slepý.

Zase.

Zase se to pohnulo kdesi ve stínech a zmizelo. Přeběhl mu mráz po zádech. V divočině žila různá divoká stvoření, která si i osamocená troufla na dospělého muže. Možná by se měl prostě jen schovat do nejhlubší díry a počkat do rána. Ráno Mlha mizela a bylo bezpečné vyjít ven...

Teď!

Zcela jasně zahlédl postavu. Vyrazil tím směrem. Snažilo se to před ním uniknout. Ať to bylo cokoliv, nemohl se s tím neznámým dělit o úkryt. Bylo to příliš velké riziko.

Nebylo to dost rychlé a tentokrát si všiml, že se to pohybuje dost nepřirozeně, jako kdyby to za sebou vleklo končetinu. V duchu se zaradoval. Ať je to kdokoliv, je zraněný, nebude to pro něj žádná výzva.

Ve vzduchu vířil prach, převrhla se stará židle. Ztuhl. Jakýkoliv hluk ho mohl zabít.

Ten druhý se ale zjevně Mlhy neobával. Využil své hbitosti a skočil po něm. Zarazil se v poslední chvíli.

Nebyl to muž. Ve slabém světle se před ním vylouply vyděšené, malé oči v drobném obličeji; Derrick je poznal. Srdce se mu skoro zastavilo.

„Sybil?"

Drobné děvčátko se krčilo v koutě, špinavé a vyhublé, oblečené ve špinavých, potrhaných šatech. Nohu v kotníku měla pokroucenou v nepřirozeném úhlu a oteklou. Na rukou a kolenou viděl v matném světle, pronikajícím zvenku, zaschlou krev.

Bohové, pomyslel si, snad to řekl i nahlas. Neklidně se zavrtěla, ale zdálo se, že jej poznala. Jak to mohla přežít? A pak si vzpomněl, co je tam venku.

Dívenka těkala očima někam za jeho rameno. Ohlédl se. Nic tam nebylo. Znervózněl.

„Sybil, poslouchej mě." Vynechal oficiality, její tituly; viděl zraněné dítě a jeho starost byla udržet je oba naživu. Jakkoliv se zdála malá šance, že se to podaří. „Víš, co je tam venku?"

Přiblížil se zase o kousek k ní. Přikývla. Zase pohled stranou.

„Musíme být potichu."

Kývnutí.

„Dá se tady někde schovat?" Těžko říct, jak dlouho se tam takhle mohla skrývat. Nechápal, jak mohla malá holčička, vychovávaná v přepychu, přežít měsíce sama v divočině.

Znovu kývla.

„Kde?"

Byl to malý prostor pod podlahou, který mu ukázala a kam se stěží oba vešli. Zabalil ji do svého pláště a pevně ji držel v náručí celou tu dlouhou noc. Nezamhouřil oka. Mlha byla tam venku. Možná se vlila do stavení a pátrala hladově po něčem v temných, zaprášených koutech. Plnil svůj úkol, chránit královské dítě. Ale možná jen pro jednou neplnil jen svěřený úkol, ale dělal to, co považoval za správné, ochránit život bezbranného dítěte. Také nespala. Nemluvila. Tiskla se k němu a občas se zdálo, že něčemu naslouchá. Bylo to stejně podivné a děsivé, jako to, před čím se tady skryli.

Té noci si pro něj Mlha nepřišla.