na zjizveným obrysu
co sedí u vyhaslýho ohně
je cosi hřejivýho

i když vítr prudce šlehá
jak vrhnutý ledový rampouchy
do jemnýho prašanu

cejtím v něm spříznění
- pochopení

jak kdybychom se znali

celý léta
celý to utrpení

hustej kouř
motá se

kolem skrčenýho těla
a tvoří nedopsanej příběh
s hořkosladkou zápletkou

zpovzdálí zírám
na tu opatrnost
co se tu zřejmě nechtíc ztratila

zavedla bych ji tam

tam
kam patří

ale bojím se jen natáhnout ruku
aby neprchla

v tu ránu

otočí se ke mně
jako by celou dobu
tušila mou přítomnost

úsměv není třeba

vím
že mě chápe
a že mě ráda vidí

má to v očích
který mě vítaj
bez vyřčenýho pozvání

musíme jít
hlesne tiše

a mně náhle dochází
proč je mi tak známá
proč souzníme v odstupu

jsem to já

jen tělem na zemi
ale nitrem
daleko pryč

kam zdravej rozum
nemá šanci dohlídnout