ležím v té vazbě
co říká si můj pokoj

je tma

nepříjemno se mi provrtává
netknutou kůží
a jak trny růží
drásá vnitřky těla

strach z příchodu stvůr

stvůry
netvora

rachot u vstupních dveří
potácení
a taky dusot
který zuří
který napíná žíly

bývaly malé
bývaly tenké
teď pnou se po rukách
jak jedovatí hadi

přichází

peřina mou ochranou
a pod ní
jak v žhavém kotli
svírá se mé tělo

přesto cítím chlad
mráz mnou hází
ve sněžné rokli
a nenechá mě spát

nahlíží do vazby

do temné jámy
do níž uvrhli mě
bez rozmyslu

STÁT!

jde blíž

kde je?
kde jsou slavní zachránci?

snad je ten malý aspoň v nedohlednu

nejsem tu sama přeci!
v tom úzkostném temnu!

anebo jsem?

nevědomí tlačí mou mysl

proč nechali by dítě
samotné a v pasti?

sedá na konec postele

tam velebí nevítaní zrádci
u nohou dítka
co létá v prachu

sedí
jenom sedí

ani se nehnu
aby nepoznal
že oka nemhouřím
že jsem při smyslech
že nikdy nespím
že sama ve strachu
bdím a bráním krachu

drtí mě napětí
co nevybledlo léta

dřevěná tapeta!

od chvíle
kdy sedl si na lože
k němuž necítím vřelost

spasení nikde
jen já
uprostřed ghetta!

a otázky v mysli
a vědomí zrady
nejbližších cizinců

ví to?
věděla to po celou dobu?

proč odpor najednou cítím
k té důstojnosti v převleku?

nevím
co koná
nevím
proč navštívil mě
a mou deku
v šeru
ve vší mé útlosti

vzpomínky mám jen
na zlosti
a slané oplatky
které jedli jsme spolu
když svlečen byl do polonaha

pouštěl mi cosi
co si pošetilá snaha
nemá šanci vybavit
a rukou mě pokládal
na odporný břich

byl to on?

byl tím
kdo začal ty bouře
kdo započal hřích
a všechno to svinstvo
co vzalo mi vůli?

nevím.

má hlava
kvůli snaze chránit
potlačila důkazy
o počátcích spádu

pamětní zákazy!
a z hradu jen písek

a já vidím výraz
který věnoval mi tu noc
věnoval jej děcku
co neznalo špínu
a ďáblovu moc!

pochopil
že nesním
a přiblížil se po tmě

vidím ten obličej
důkladně a zblízka

vidím pyžámko
drobné v klínu
podobné těm
které prodávám matkám
co hýčkají své podobizny

růžové?

ano
růžové

barva princezen
která hrne mi do úst žluč!

a k nachovým jatkám
ty ruce
masité
a nepozvané

ale víc
už jen černo

tajemství
které uzavřel se mnou
bídák
v tu noční dobu

pak už jen temno
které dere se ven
ze shnilého hrobu
i po rocích iluzí
i po rocích nepravd

nahý břich
malé mužství
věk
který na prstech jedné ruky
dal by se spočítat

a já se ještě pořád táži

co se mi to vlastně
přihodilo?