„Jdete pozdě," spražil mě na místě ledový pohled. Zahanbeně jsem sklopila oči a nervózně si poupravila pramínek vlasů, který mi vyklouzl z účesu.

„Omlouvám se, pane Cambrelayne," zamumlala jsem tiše. Měla jsem potřebu mu i objasnit důvod svého zpoždění - říct mu, že jsem dokonce zodpověďně vyrazila s předstihem, ale vlak měl dobrou hodinu zpoždění. Věděla jsem však, že na takové výmluvy není ani trochu zvědavý. Nedorazila jsem včas a to bylo jediné, co ho zajímalo.

„Týden budete pomáhat v kuchyni, drahá," zabručel nezaujatě. Pálilo mě na jazyku touhou vmést mu do tváře, že už nejsem studentkou jeho školy. Že mi nemůže rozdávat tresty, jak se mu zachce. Jenže jsem ho znala dost dobře na to, abych moudře usoudila, že si to nechám na jindy. Nebo nejlépe na nikdy.

„Samozřejmě," přikývla jsem tedy, ačkoliv má obvykle prudká povaha se vzpouzela nesouhlasem. Znovu jsem si zopakovala, že to těch pár dní dokážu přežít a pak se budu moct vrátit ke svému hubatému stereotypu.

Pan Cambrelayn se na mě naposledy zamračil, načež mi pokynul směrem k hlavním dveřím. Zřejmě usoudil, že času jsme již promarnili dost a ať už mě předvolal z jakéhokoli důvodu, nejspíš ten důvod spěchal. Proto jsem neváhala a uposlechla jeho tichého rozkazu.

Když jsem vešla dovnitř, okamžitě mě ovanul teplý vzduch a já si až v tu chvíli uvědomila, jaká byla venku zima. I když se vlastně nebylo čemu divit - podzim už pomalu získaval nadvládu a stále víc listnatých stromů nabíralo hnědé a červené odstíny.

Rozhlédla jsem se po dřevěných stěnách vstupní haly a neubránila se vzpomínkám na léta, kdy mi byly domovem. Teď mi připadaly vzdálené a cizí, leč jsem ze školy odešla teprve před pár roky. S povzdechem jsem přejela prsty po jedné z mnoha ročníkových fotek, které tady byly vyvěšeny. Vypadala jsem na ní mladá. A šťastná.

Zavrtěla jsem hlavou a pospíšila si za panem Cambrelaynem, který mezi tím pokračoval chodbou dál. Musela jsem si osvěžit paměť, abych se rozvpomněla, že vede do jeho soukromých salonků a pokojů. Zamračila jsem se, protože jsem do teď předpokládala, že tu jsem kvůli nějaké výpomoci v učitelském sboru, nebo něčemu takovému. Směr, kterým mě ředitel vedl, se mi ani za mák nelíbil.

Zatímco jsme v tichosti procházeli prostory, jež jsem jen matně poznávala, mnula jsem mezi prsty lem svého kabátu. Čím dál jsme šli, tím jsem byla roztěkanější. Obyčejní žáci sem měli vstup přísně zakázán a dokonce i prefekti mohli využívat jen několik vyhrazených místností.

Byla jsem tak pohlcená ve svých obavách, že jsem do něho málem vrazila, když nečekaně zastavil před dvoukřídlými dveřmi. Nemohla jsem si nevšimnout pečlivosti, s níž je kdysi někdo vytesal. Květinové a mechanické ornamenty byly vyřezané do nejmenších detailů a ve středu se všechny spojovaly do...

Vykulila jsem oči a chtěla začít protestovat, ale pan Cambrelayn byl rychlejší. Než jsem stačila otevřít ústa, rázně zaklepal a nečekajíc na odezvu vzal za kliku. Nepokrytě jsem se na něho zamračila. Pokud si toho vůbec všiml, nereagoval a místo toho mě postrčil směrem k otevřeným dveřím.

Došlo mi, že nemám příliš jiných možností. Bránit se bylo zbytečné a pokusit se utéct ještě víc. K tomu jsem měla jistou sebeúctu a nestála o ponížení zrovna před svým bývalým ředitelem. Zabručela jsem a vstoupila.

Hned jak jsem překročila práh jsem opět neodolala honosné kráse, jíž celá škola včetně tohohle menšího sálu oplývala. Strop byl nádherně malovaný podobným motivem, jaký měly dveře a... Okamžitě jsem se zarazila. Všechny ty znaky nenasvědčovaly ničemu dobrému.

Domněnka se mi potvrdila v momentě, kdy jsem očima sjela od stropu dolů a pohlédla přímo na delegaci několika lidí. Mírně jsem sebou trhla a okamžitě ustala v chůzi. Byli oblečeni v modrých oblecích a kostýmcích a v místě, kde se nacházelo srdce, měli stříbrnou nití vyšité ty zpropadené hodiny. Co ale bylo nejhorší, všichni na mě upřeně zírali. Ačkoliv to jsem jim ani nemohla mít za zlé, protože já jim ono zírání vyjeveně oplácela.

První, kdo se vzpamatoval, byla blonďatá žena vpředu skupinky. Vypadala starší, než jak jsem si ji pamatovala, ovšem stále jsem v ní poznávala Wilhelmu Andersonovou - předsedkyni Mezičasové komise.

„Slečno Moorová," oslovila mě a vlídně se usmála. Po tom, kolik jsem jí dříve způsobila starostí, jsem se divila, že se vůbec snaží o přátelský tón.

„Dobrý den," odpověděla jsem prostě a lehce kývla hlavou na pozdrav i ostatním, z nichž mi byla většina tváří naprosto nepovědomá.

„Prosím, nechcete si sednout?" pokračovala zdvořilou otázkou a rukou ukázala na stůl a křesla kolem něj, kde doposud nepochybně celá delegace čekala. Ostražitě jsem si ji prohlédla, načež jsem prkeně přikývla a všichni jsme se pomalým krokem přesunuli k posezení. Paní Andersonová mi nabídla místo mezi sebou a panem Cambrelaynem, za což jsem jí byla neskutečně vděčná.

Ticho, které se následně rozhostilo, bylo napjaté. Atmosféra každou vteřinou houstla, ale já se zařekla, že dokud nebudu muset, mluvit nebudu. Ostatní měli zřejmě k mlčení jiné důvody, ale nakonec to musela být opět paní Andersonová, kdo se ujal slova:

„Takže," odkašlala si a obrátila se ke mně, „jak jste spokojená u administrativy naší Komise?" znovu mi věnovala onen úsměv. Místo abych jí ho opětovala, semkla jsem rty pevně k sobě. Všechno bylo špatně. Očividně si mě předvolala předsedkyně, posadila si mě mezi všechny své asistenty a náměstky a ještě k tomu se na mě zubila a pokládala mi zdvořilé otázky, jako by se nechumelilo.

„Ano, líbí," odpověděla jsem jí úsečně. Koutkem oka jsem si všimla, jak se pan Cambrelayn ošil. Uvědomila jsem si, jak mu tenhle rozhovor musí být nepříjemný - vždyť zahanboval pověst jeho vyhlášené školy. Já ji zahanbovala.

„To jsem vskutku ráda." Začínala jsem mít pocit, že jestli se na mě ještě jednou takhle usměje, nevydržím to. „Od vedení jsem na vás slyšela jen samou chválu! Prý jste nedávno-"

„Tak o co tady jde?" přerušila jsem ji. Zamrkala a překvapeně pozvedla obočí, což byl jediný náznak toho, že ji mé neuctivé chování vyvedlo z míry. Nechtěla jsem jí skákat do řeči, ale jednoduše jsem to bezcílné žvanění nedokázala dál snášet. Potřebovala jsem vědět co se děje - a to hned.

„Slečno, možná byste se nejdřív měla trochu uklidnit," položila mi ruku na rameno, ale já se odtáhla.

„Ne. Řekněte mi prostě, proč jste mě sem předvolali a teď tu hrajete takovéhle divadlo!" zvýšila jsem hlas. Paní Andersonová si povzdechla.

„Dobře, dobře," rezignovaně přikývla. „Průzkumníci, kteří se včera vrátili z roku 1939 zjistili, že..." začala pomalu. Netrpělivě jsem zabubnovala prsty na stole. Sklopila hlavu a povzdechla si a tak se slova nečekaně ujal pan Cambrelayn:

„... Michael Spencer je živý."