Bílá místnost připomínala velmi čistý nemocniční pokoj. Ze všech stran se šířilo světlo, ale jeho zdroj nebyl nikomu znám. Ještě zvláštnější ale bylo, že se zde nenacházely žádné stíny. Všechny stěny splývaly s podlahou a tvořily tak jen prázdné bílé plochy, které běžnému lidskému oku nic neříkaly. Ač se tento pozoruhodný pokoj zdál zcela prázdný, nebylo tomu tak.

Volně v prostoru stála bílá postel, která byla jediným zřetelně rozpoznatelným objektem v dosahu. Nadýchaná peřina totožné barvy se nepatrně nadzvedávala. Vítr to být nemohl, jelikož na tomto neobvyklém místě něco jako teplota či klima neexistovalo. Všechny bytosti obývající zdejší prostředí nepociťovaly faktory vnímané lidmi. Proč by také měly, když zde pobývala pouze jejich duše? Vizuální podoba byla individuální, protože každý vnímal jiným způsobem. Záleželo na jediném – na lásce, které bylo všude plno. Dokonce i tato zdánlivě pustá místnost působila neuvěřitelně láskyplně.

Ozvalo se prudké nadechnutí, které rozvibrovalo klidné vlny, jež si plynuly prostorem. Blonďatá žena nebo spíše dívka se posadila a nevěřícně hleděla kolem sebe. Bezpochyby se cítila dezorientovaně, protože jí nic nedávalo smysl. Snažila se na něco rozpomenout, ale jediné, co jí vytanulo na mysli, byla ohlušující rána a pak jen černočerná tma.

Byla natolik zmatená, že se ani nedokázala rozpomenout na své jméno nebo jakékoliv další informace o svém životě. Zmocňovala se jí panika. Nacházela se na neznámém místě, kde zřejmě nefungovaly běžné lidské zákony a k tomu všemu měla naprosto vygumovanou mysl. Jako by za to mohly ty bílé stěny evokující věčnou prázdnotu. Čekala na to, až se jí zmocní strach, ale nic se nedělo. Nestahovaly se jí vnitřnosti ba i její srdeční tep zůstával klidný. Vtom si uvědomila, že jí tento pocit musel být silně povědomý, když se jí v takové situaci vybavil. Ovšem nic takového se nedostavilo. Namísto toho se cítila obklopená nekonečnou láskou vyzařující odevšad. Ze všech stran, rohů místnosti... Jenže pak svým zrakem lépe zaostřila a došlo jí, že zde žádné stěny nejsou. Jednalo se o volné prostranství, které překypovalo bílou barvou. Nic víc než ona a postel, na níž právě seděla, se zde nenacházelo.

Najednou pocítila neobvyklý záchvěv energie. Byl tak nepatrný, že by si jej málokdo všiml. Nebyla si jistá tím, že by kdy takovou schopnost měla. Třeba jí jen vše splývalo dohromady. Vždyť si přece ani nebyla jistá tím, zda slyší. Panovalo tu hrobové ticho a onu nepatrnou vibraci ucítila někde uvnitř. Nebyla si jistá tím, zda to rozpoznalo její srdce nebo jiná část břicha, ale intuitivně se rozhodla ten pocit poslechnout a věřit tomu, co před chvílí pocítila. Jistě se to nestalo jen tak pro nic za nic.

Její předtucha se ukázala jako pravdivá, když se opodál zničehonic zjevil anděl. Alespoň tak tu obdivuhodnou bytost označila. Byl vysoký, ale dost možná se jí to pouze zdálo, když v polosedě ležela na posteli. Cítila se oproti němu maličká. Bílý hábit, jež měl na sobě, splýval s jeho kůží a kouzelně se vlnil. Působilo to harmonicky a poklidně. Teprve teď zaregistrovala křídla, která společně se zbytkem jeho těla působila jako jeden úplný celek. Jedinou matoucí věcí byla jeho tvář, do níž nebylo vidět. Alespoň ona ji neviděla. Přišlo jí to zvláštní, přestože nevěděla, zda i ona sama nějaký obličej má. Došlo jí, že se asi na něco rozpomněla, když se s tímto stvořením dokázala tak rychle porovnat. A pak ta informace odněkud přišla. Jsem člověk, rezonovalo jí v hlavě.

„Vítej, Annelie," přivítal ji anděl svým zvonivým hlasem, který mladou dívku příjemně pohladil po duši. Jak ale znal její jméno? Pokud tedy vůbec nějaké měla... Její společník se usmál, což poznala podle další vibrace, která se od něho právě rozšířila. Se zatajeným dechem čekala na to, co se bude dít dál.

„Vím o tobě vše," odpověděl prostě, čímž ji akorát polekal, pak ale rychle dodal: „Dokážu číst tvé myšlenky a rád bych tě ujistil, že se nemusíš bát na cokoliv zeptat. Všichni ti rádi na vše odpovíme." Annelie nasucho polkla a očima začala těkat po místnosti, jako by hledala další anděly. Nová skutečnost ji ale vyvedla z míry. Představa, že se jí někdo hrabal v hlavě, se jí mírně příčila. Cítila se tak příliš zranitelná.

„Jsem mrtvá?" zeptala se se znatelným zalapáním po dechu. Ač stále nevěděla mnoho o svém životě, rychle se vžila do svého člověčího já a začala přemýšlet racionálně. Byla věřící a jediným možným vysvětlením byla právě smrt. Pokud zemřela, mohla se konečně uchýlit na lepší místo a žít zde po boku dalších lidí, kteří ji během jejího života opustili. Ta možnost se již nyní zdála být velmi lákavá.

„Kdepak," zavrtěl anděl nesouhlasně hlavou, „jsi živá ažaž. Jen jsi sem byla z nějakého důvodu povolána. Prozradíš mi důvod tvého příchodu?" Jeho otázka drobnou blondýnku zmátla. Zmateně se rozhlédla kolem a mermomocí se snažila rozpomenout na něco dalšího. Leč marně. Stále nevěděla, co přesně se jí stalo. Jako kdyby její život začal teprve před chvílí na tomto prázdném místě.

„Toto místo není prázdné," dovolilo si nesouhlasit to dokonalé stvoření vyzařující lásku a klid na míle daleko. Annelie k němu zvedla pohled a v duchu zalitovala toho, že přemýšlela tak nahlas.

„Já ho tak vnímám," podotkla, protože podvědomě tušila, že se na ni anděl nebude zlobit, když mu sdělí své pocity, které si už sice mohl dávno přečíst v její mysli. Bílý velikán byl jejím přínosem do konverzace značně potěšen. Ještě více se zavlnil a pak se sklonil blíže k dívce.

„Na tom není nic neobvyklého," objasnil jí, „duše s nižší vibrační úrovní vnímají tento svět jinak než třeba my, andělé. Já zde vidím mnoho krásných barev a jsem obzvlášť potěšen tvou přítomností. Chci tím říct, že my všichni jsme velmi potěšeni tvým příchodem. Můžeme jen vědět, proč jsi sem vlastně přišla, Annelie?" Vyzařovala z něho nekonečná trpělivost, jako by mu nevadilo, že na odpověď možná bude muset čekat dlouho. Byl odhodlaný si tu dívku vyslechnout za jakýchkoliv okolností.

Zamyslela se, a nakonec dospěla k názoru, že bude nejlepší mu říct alespoň to poslední, co si pamatovala. Respektive tu otřesnou ránu a následnou tmu, která pohltila její mysl. Smrt byla tím nejjednoznačnějším vysvětlením, které se nabízelo. Proč to tedy anděl neustále vyvracel?

„Už jednou jsem říkal, že o tobě vím vše, Annelie. Chtěl jsem znát tvou verzi," směle se na ni usmál a posadil se k ní na postel, „ale přestaňme chodit kolem horké kaše. Neznám přesný důvod tvé návštěvy, avšak mým úkolem je pomoct ti k tomu, abys byla ve svém životě šťastná. Má otázka zní takto: Co by sis od svého života představovala? Co by tě udělalo šťastnou?"

„To nemohu říct," zčervenala a v rozpacích sklopila pohled do bílých peřin. Za svá přání, která ve skrytu duše chovala, se nehorázně styděla.

„Můžeš," stál si za svým anděl, jehož jméno stále neznala, „tady u nás si říkáme jen a jen čistou pravdu. Navíc tě všichni hluboce milujeme a chceme pro tebe to nejlepší. Tak pověz, Annelie, co učiní tvůj život naplněnějším?" Svými slovy ji přivedl do ještě větších rozpaků. Těžko přijímala komplimenty a nebylo tomu jinak ani pro tentokrát. Trhaně se nadechla a konečně se odhodlala někomu svěřit to, po čemž toužila odjakživa, ale zřejmě se jí toho nikdy nepodařilo dosáhnout, když se nacházela na tomto zvláštním místě.

„Chtěla bych být někým milována," zajíkla se a zahnala slzy, které se jí chtěly vydrat ven z očí. Sama netušila, proč v ní těch pár slov vyvolalo tak silné emoce. Vnitřně ale cítila, že se jí něčeho takového ještě nedostalo. Nikdo jí nikdy nedal to, co si pod pojmem láska představovala.

„Na lásku má právo každý," hlesl anděl, který potlačoval nutkání se drobné dívenky dotknout a utišit ji. Bohužel mu takový čin znemožňoval příliš velký rozdíl mezi vibračními úrovněmi, na nichž se oni dva nacházeli. Annelie sice byla velmi empatická a už teď věděl, že se jednalo o skvělého člověka, ale stále byla na začátku své cesty. Měla co dohánět.

„Pak bych chtěla být zdravá. Prostě se jen cítit dobře jak po fyzické, tak i mentální stránce. A mé poslední přání je...," odmlčela se a na chvíli uhnula pohledem, „mít dostatek peněz. Už nadále nechci žít ve strachu z nedostatku financí. Ráda bych dělala práci, která mě bude vnitřně naplňovat a zároveň mne uživí. Chci ze svého života vytěsnit strach, protože mi bere všechnu energii, kterou k BYTÍ potřebuji." Mluvila plynule a ani jednou nezaváhala. Přesně věděla, po čem její duše touží a nebála se to říct nahlas. Z jejího života se jí vybavily chabé útržky všech zlých věcí, které se jí spojily právě s přáními pronesenými před chvílí.

„Děkuji ti," řekl anděl s tím největším obdivem, „na tohle všechno máš nepochybně nárok a také to dostaneš. Ale je tu ještě jedna formalita, bez které se to neobejde." S povzdechem se obrátil na blondýnku, která pomalu se zaváháním přikývla.

„Je tvůj záměr opravdu čistý?" zeptal se. Dívka nepřemýšlela ani vteřinu a ihned své tvrzení stvrdila tím, že andělovi odpověděla prosté ano. Cítila, že to ještě není vše a přijde další otázka. Akorát si nebyla jistá její závažností.

„Annelie Čistého Záměru," oslovil ji novým atributem, „miluješ Boha?" Zaskočilo ji to. Ovšemže ano. Vždyť se o tom přeci sám mohl přesvědčit prostřednictvím jejích myšlenek, které mu byly neustále k dispozici.

„Ano, miluji Boha," řekla a nehnula přitom ani brvou. V tomhle ohledu nemusela nic nalhávat nikomu jinému ani sobě samé. Bůh pro ni znamenal mnoho a ona byla odhodlaná zůstat mu věrná až do konce svého života.

„Tak to bychom měli," zaradoval se a zároveň posmutněl. Nerad opouštěl tak dobrého člověka, ale dobře věděl, že musí udělat vše pro její dobro. Bylo správné nechat ji jít cestou, kterou si pro ni ostatní andělé nebo zčásti ona sama připravili.

Dívka pochopila, že se blíží čas loučení, a proto se rozhodla zeptat na ještě jednu zásadní věc – jeho jméno. Chtěla si tohoto milého anděla pamatovat až do smrti, přestože tušila, že celý jejich rozhovor upadne v zapomnění stejně jako vědomí o jejím životě, když se zde poprvé objevila.

„Říkají mi Bílý," opáčil anděl mile, „ale někteří mě označují i za Bílou nebo Bílé. Andělé jsou bezpohlavní bytosti a přizpůsobují se vnímání každého člověka. Ty mne vidíš jako muže, protože je ti z pro mě neznámého důvodu příjemnější. Rád jsem tě poznal, Annelie. Věz, že jsi na dobré cestě a pokud zůstaneš takto odhodlaná, svou cestu Domů dokončíš. Málokdo má tak skvělé předpoklady k úspěšnému vibračnímu posunu tak jako ty. Máš dar, kterého bys měla využít a nezapomeň, že tě hluboce miluji a vždy ti budu nápomocen."

Poslední slova Bílého zůstala Annelii rezonovat v hlavě. Chtěla mu alespoň poděkovat nebo mu říct, že i pro ni bylo toto setkání velmi přínosné, ale zničehonic se jí opět zatemnilo před očima. Upadla zpět do postele a ztratila pojem o čase. Nevěděla, zda procitne na tom samém místě, ale doufala v jedno – to, že se jí tento rozhovor nezdál a skutečně jí bude nabídnuta pomocná ruka od samotného Boha a andělů. Sice nevěděla, co přesně ji dostalo až sem, ale určitě její pozemský život nebyl procházkou růžovou zahradou. Muselo se stát něco přelomového, co ji srazilo na kolena. Annelie ale byla odhodlaná vstát a pokračovat dál ve své cestě, ať už měla být jakákoliv.