Slunce ozařovalo dívce plavé vlasy, s nimiž si právě pohrával lehký letní vánek. Blížil se večer a s ním postupně klesala i teplota. Všichni to samozřejmě uvítali, jelikož si chtěli po celodenních třiceti stupních odpočinout na zápraží svých skromných domků.

Zatímco se většina lidí odebrala ke svým rodinám, Annelie se v jabloňovém sadu zdržela déle. Nemínila nadále pracovat, nýbrž si pouze vychutnat klid, který zde konečně nastal. Sama občasně vypomáhala se sklizní, aby si přivydělala nějaké peníze, ale ze všeho nejvíce využívala svou brigádu k tomu, aby se večer mohla o samotě procházet mezi stromy.

Další nespornou výhodou jejího potulování se bezpochyby byla možnost si kdykoliv nepozorovaně utrhnout jedno z lahodných jablek. Na každém stromu jich bylo v tomto období nespočet, takže si nikdo jednoho zmizelého kousku nevšiml. Větší průšvih by byl, kdyby ji někdo přistihl přímo při činu. Nad takovou možností se ale jen pobaveně ušklíbla. Tohle byla snad jediná neřest, které se za svůj život dopustila.

Nenápadně zaplula do řady stromů a jedním rychlým zkušeným pohybem vyšvihla celé své tělo na tu nejnižší větev. Toto místo nebylo jen tak ledajaké, protože sem chodila pravidelně. Schovaná v koruně stromu nebyla široko daleko vidět. Mohla si tu tedy poklidně jíst cizí jablka nebo číst. Občas tu ale jen seděla a se zavřenýma očima přemýšlela nad svým životem. Neměla se špatně to ne, ale ani si nemohla připustit, že by byla šťastná. Něco jí bezpochyby chybělo, jenže co? Annelie věděla, po čem její srdce již dlouhou dobu toužilo, ale nikdy si to ve skutečnosti nepřiznala. Možná si myslela, že chce od Boha příliš nebo jí její hloupá přání přišla směšná v porovnání s osudy lidí, které vídala každý den.

S povzdechem se natáhla pro to nejčervenější jablko, které zahlédla a s chutí se do něj zakousla. Sladkokyselá chuť se jí rozplynula na jazyku a vzápětí ji vystřídalo štiplavé pálení v krku, když sousto polkla. Tento plod zřejmě nebyl dost zralý, a proto chutnal tak kysele. Dívka pokrčila rameny a bezstarostně si znovu kousla. Příště si hodlala vzít nějaký zralejší kousek.

Vtom zaslechla šustivý zvuk. Úlekem zavrávorala a vmžiku ztratila rovnováhu. Následoval nekonečný pád, během něhož stihla zaregistrovat pouze zrzavou kštici vlasů. V očekávání tvrdého pádu pevně semkla víčka k sobě. O to víc se divila, když dopadla do něčí náruče. Následně ji oslepily paprsky zapadajícího slunce tříštící se o ryšavé vlasy muže, který ji momentálně svíral jako nejcennější poklad na světě. Vypadalo to, jako by ji v nejbližší době vůbec neměl v plánu pustit. Dívce se splašeně rozbušilo srdce. Nebyla totiž zvyklá na mužskou společnost a k tomu, aby jí v břiše začalo poletovat hejno motýlků, stačil letmý pohled do jeho průzračných modrých očí.

„Jste v pořádku, slečno?" zeptal se jí medovým hlasem, čímž ji snad ještě víc uvedl do rozpaků. Annelie zmateně zamrkala a pak si velice nevybíravě odkašlala. Rozhodně od něho čekala jiná slova. Myslela, že jí bude nadávat ba dokonce, že ji praští, ale... nic takového se nedělo. Tón jeho hlasu zněl upřímně a ani nevyzněl falešně. Zároveň ji překvapila jeho jemnost. Byla zvyklá na hluboké hlasy linoucí se z hospody, kterou vlastnila její tetička. Tito muži se tenkrát vyjadřovali tak nevybíravě a hrubě, že na to nemohla znovu pomyslet. Dělalo se jí špatně při pomyšlení, že by se k ní jeden z nich měl takto chovat.

„Ano, jsem," hlesla stále paralyzovaná jeho pronikavým pohledem, „ale neměl byste mne nazývat slečnou." Neznámý zrzavý nesouhlasně zakroutil hlavou, přičemž mu na rtech pohrával pobavený úsměv. Stále ji pevně svíral a nedával přitom znát jakékoliv známky únavy. Drobná blondýnka jeho počínání obdivovala a nejraději by v jeho sevření zůstala už napořád. Sic byla mírně vyvedená z míry, jeho starostlivost jí lichotila a imponovala.

„Mám na to odlišný názor," mlaskl nespokojeně, „ale pokud na tom tolik trváte, prozraďte mi prosím vaše jméno." Flirtoval s ní snad? To určitě ne... Jaký by k tomu také měl důvod? Dívka své naivní já v duchu pokárala a začala přemýšlet nad skutečností, že se stále nachází ve vzduchu. Najednou jí tato pozice už nebyla tak příjemná jako prve. Neviděla mu pořádně do tváře a jestli s ním měla vést rozhovor, chtěla mu po celou dobu hledět do očí. Zrzek, tak se mu prozatím rozhodla říkat, její nevyřčenou prosbu vyslyšel a opravdu ji položil zpět na zem.

„Jmenuji se Annelie," zamumlala stydlivě a možná příliš nápadně přešlápla z nohy na nohu. Chtěla mu věnovat upřený pohled, ale nezvládala to. Záře linoucí se zpoza jeho statných ramen ji napůl oslepovala a jeho uhrančivé oči tomu taktéž zabraňovaly. Uhladila si alespoň své bílé šaty a mimoděk si upravila i vlasy. Cítila se před ním jako malá nezkušená holka, kterou zřejmě zčásti byla.

„Já jsem Jonathan," představil se jí i on a mile se na ni usmál. Pak nastala delší odmlka. Ani jeden z nich nevěděl, co říct. Oba po sobě rozpačitě pokukovali a sebejistota, která ze Zrzka ještě před chvílí vyzařovala, byla náhle pryč. Annelie se rozhodla převzít situaci do svých rukou. Tento muž na ni udělal dobrý dojem a ona tu šanci na potencionální vztah nechtěla za žádnou cenu zahodit. Když se konečně objevil někdo, kdo by jí za ten risk stál, hodlala toho využít ve svůj prospěch. Ve svém věku se za to, že neměla partnera, musela stydět. Ona ale neviděla budoucnost s někým, kdo jí už od pohledu nebyl sympatický a vzbuzoval v ní smíšené pocity. Ti hodní chlapi byli bohužel povětšinou zadaní, a tak na ni nikdo široko daleko nezbyl. Bylo jí jasné, že Jonathan není zdejší, protože by o něm musela dávno vědět. O to víc ji zajímal, když se tu zničehonic zjevil jako nějaký přízrak. Vidina nějakého dobrodružství jí rozechvívala kolena a kdyby tento mladík stál za to, byla by schopná s ním přejít celou zemi.

„Řeknete na mě, že jsem tu potají ujídala jablka?" nadhodila a nervózně si skousla ret. Jonathana tím nejspíš pobavila. Začal se totiž prazvláštně culit, a dokonce nadzvedl jedno obočí.

„Jaká jablka?" rozhlédl se kolem sebe a dělal, že žádná nevidí. Potom se obrátil zpátky k ní a s tentokrát rošťáckým úsměvem na tváři se natáhl pro jedno z jablek na vedlejším stromě. Podal jí jej a předtím si do něj sám kousnul. Na Annelii tím samozřejmě udělal dojem, čehož si byl dobře vědom. Musel to dělat schválně.

„Kdo jste?" zeptala se shovívavě a zakousla se do stejného místa jako on o sekundu předtím. Roztouženě přivřela oči a vychutnávala si chuť nasládlého ovoce, které bylo s největší pravděpodobností smíšené se slinami jejího potencionálního ženicha. Okamžitě zahnala své nevhodné myšlenky a dychtivě vyčkávala na jeho odpověď.

„Já? Nejsem zdejší, ale toho jsi si už určitě všimla, Annie. Nepřijel jsem sem ale dělat rozruch. Spíš jsem chtěl někam zapadnout a mít od všeho klid. Poslední dobou se toho stalo hodně a...," odmlčel se, protože o tom patřičně nechtěl moc mluvit. Annelie chápavě přikývla a v mysli si ještě jednou přehrála oslovení, které použil. Nikdo z jejího okolí jí neříkal Annie. Pro všechny byla prostě Lia. Také ji lehce vykolejilo tykání z jeho strany.

„Dej si pozor na zdejší děvčata, jsou jako piraně. Jakmile tě jednou stáhnou pod hladinu, živý se už nevynoříš," zašeptala a vzápětí zalitovala tak jedovaté poznámky. Bylo od ní sobecké, když si ho chtěla ukořistit jenom pro sebe. Nebo se spíš bála toho, že by si v tom moři pohledných děvčat vybral jinou. Nějakou krásnější, chytřejší a vyspělejší. Ten pocit ji sžíral už několikrát. Pokaždé, když se zamilovala, dopadlo to špatně. Nechtěla to zažít znovu a semínko strachu v ní začalo klíčit už v momentě, kdy ani nevěděla, co za člověka Jonathan je. Neznala ho a už pociťovala k ostatním holkám z okolí hořkou nenávist. Tuto svou stránku nesnášela, ale poslední dobou ji nedokázala ovládnout. Na to jí ublížilo příliš pohledných mládenců, kteří se nakonec raději rozhodli pro jinou. Z mnoha důvodů... Nejhorší na tom bylo, že sama Annelie z toho všeho vinila především samu sebe. Nepochybně za to mohli všichni okolo, ale největší podíl viny stejně nesla ona.

„Pokud máš o mě takové mínění, hluboce mě to mrzí," pronesl zklamaně, když se k němu otočila zády. Ihned svou chybu napravila a poprvé mu věnovala pevný pohled, aby dala svým slovům pořádný důraz.

„Neber si to osobně," ospravedlňovala se, leč marně, „ale stalo se mi to už tolikrát, že..." Zlomil se jí hlas. Nemohla ze sebe vydat ani hlásku, a tak tam jen mlčky stála a snažila se zaplašit slzy. Ač na ni Jonathan udělal skvělý dojem, ona na něj zřejmě velmi špatný. Musel si myslet, že je hysterická a přecitlivělá.

„Nejsem takový," řekl a přistoupil k ní blíže, „a to poslední co bych chtěl je, aby ses kvůli někomu jako jsem já, trápila. Věř, že je to úplně zbytečné." Nezlobil se na ni ba naopak zůstával ledově klidný. Z kapsy svých kalhot vytáhl látkový kapesník, který jí podal. Annelie ho svými reakcemi vyvedla z míry. Nikdy předtím se mu nestalo, že by dokázal během prvního setkání nějakou dívku rozbrečet. Asi to nebyla jeho vina, ale i tak měl nepatrné výčitky. Třeba se mohl chovat skromněji. Nemusel s ní hned začínat flirtovat a škádlit ji. Zřejmě se otřel o nějaké její citlivé místo, které stále bolelo. Styděl se za sebe.

„Jsem pitomá," popotáhla a vysmrkala se do kapesníčku, který od něho přijala. Opravdu se cítila hloupě, protože se právě nechala zaslepit starými vzpomínkami. Bála se, že Jonathana ranila nebo dokonce urazila. Přitom ani jedno z toho nechtěla. Cítila se příšerně.

„To není pravda," zakroutil Jonathan nesouhlasně hlavou a vzal ji za ruku, „už se stmívá, odvedu tě domů." Annelie k němu prudce zvedla zrak a nemohla uvěřit vlastním uším. Skutečně jí chtěl po té hysterické scéně pomoci? S ruměncem ve tváři tiše přitakala a zavěsila se mu do rámě.

Alespoň po velmi dlouhé době potkala muže, který byl zdaleka lepší než ti ostatní. Akorát si to u něho pokazila, a tak nějak tušila, že už ho víckrát neuvidí. Ve volné ruce třímala jeho kapesník, který si mínila nechat, aby na toto setkání nezapomněla a poučila se do příště. Kdyby jen věděla, co se tou dobou honilo jejímu společníkovi v hlavě. On už v tuto chvíli věděl, že se s ní nevidí naposled.