Nikdy dřív bezúčelně nebloudila ulicemi Londýna. I ve služčině oblečení měla větší volnost, než jakou jí dávala dlouhá sukně a těsný korzet. V botách bez podpatků se pohybovala trochu nemotorně, dokud si na to nezvykla, pak se houpala ze strany na stranu hezky v rytmu větru.

Sem tam, když už usoudila, že je to dlouho, co zaslechla lidské kroky, se jí zastesklo po jednoduché mapě, která by ji odvedla na rušné náměstí. Ovšem v takhle silném dešti, kdy se jí lámal ne zrovna kvalitní deštník, jak těžké ty kapky byly, se ven neodvážil podívat ani ten, co pověře, že jsou lidé z cukru, nevěří.

Míjela malé i velké domy, hlavně ty hezké s okenicemi bohatě zdobenými. Mohla obdivovat krásu vytrvalých rostlin, které byly právě v rozkvětu. Kdyby v sobě sebrala dost kuráže, přicupitala by k jednomu z květů a okusila, jak svoboda voní, ale protože se bála, že by to nebylo dostatečně dámské, držela se zpátky.

Přestože si uvědomovala, že se nemusí řídit pravidly chování ve vysoce postavené společnosti, tenhle zvyk se jí držel. Co do ní vtloukali několik let, nedokázala jen tak zahodit do pár minut. Nebo tu kroužila déle? Bez kapesních hodinek nedokázala říct, jak dlouho venku je.

Zastavila se před další slepou uličkou. Možná si to měla předem promyslet. Londýn je veliký, snadno se v něm ztratí. Dokonce jí začínalo chybět pohodlí kočáru a – když se podívala za sebe na sotva viditelné přibližující se stíny – i bezpečí svých ochránců.

Kdyby princezna nebyla zavřená ve věži, měla by nádherný život.

Kdyby princeznu nestahoval korzet, mohla se svobodou krmit víc a nebát se, že přestane dýchat.

Kdyby…

Poslední myšlenku nedokončila. Ze světlejší uličky vyšly tři postavy, zatím bez tváře a přesných tvarů.

Podívala se za sebe. Proč nevyšla ze slepé uličky dříve? Není to poprvé, co se setkala nosem se zdí.

„Co dělá služka tak daleko od paláců?“ pochytila lámanou angličtinu od jednoho z gentlemanů.

Tohle bylo poprvé, co s ní někdo jednal s neúctou. Ten pohrdavý tón se jí nelíbil. Z toho nevzejde nikdy nic dobrého.

Neměla v sobě drzost, aby odpověděla podobně. Odežene je, pokud jim zodpoví všechny otázky? Za pokus to rozhodně stojí.

Ovšem… co dělají služebné? Jaký důvod by mohly mít, aby se směly pohybovat venku? Nákupy? Kdepak, to dělali muži.

„Platí ti dost, když se můžeš toulat sama, co?“ ozval se druhý.

Ačkoli neměla na jazyku nic, čím by se bránila, slova, nepromyšlená a kupodivu dost peprná, se jí zarazila v krku. Jako by ji chtěla zadusit, nebo minimálně přiškrtit hrdlo.

Couvla o pár kroků dozadu. Střevíčky neklapaly tolik jako podpatky, takže se musela podívat za sebe, zda se vůbec pohybuje. Protože když se koukala zpříma na tři narušitele soukromí, vypadalo to, že stojí na místě.

„Dej nám peníze,“ žadonil jeden.

„Na jídlo, na šaty,“ přitakal další.

„Kolik u sebe máš? Deset, dvacet?“

„Jsi hezká.“

„A ten deštník?“

„Co tvoje šaty?“

Překřikovali se, brzy ztratila přehled, kdo na ni mluvil. Očima těkala z jednoho na druhého a snažila se přijít s odpovědí, která by je uspokojila všechny. Jenže… ani všechny ty lekce konverzování z téhle kaše jí nepomohly.

Narazila deštníkem o stěnu. Srdce jí bilo jako splašené. Jen chvilku, chvilinku byla na svobodě a už tak tvrdě narazí?

„Poděl se.“

Ona už couvat nemohla. Neměla kam utéct. Nohy jí zdřevěněly, mysl se vyprázdnila. Teď by nedokázala přijít ani na své vlastní jméno.

Pootevřela ústa, přivřela oči, aby slzy tolik nepálily, a schovala se za deštník. Těžké kapky jí padaly do krásně sčesaných vlasů, zavrtávaly se mezi pramínky a chladily lebku zvenku.

Než se nadála, vytrhli jí deštník z rukou. Prsty po paměti držely pozici, dokud jí nechytili zápěstí a nezvedli ruce nad hlavu.

Trhla sebou. Chtěla se vymanit, ale tělo se ani nesnažilo bránit. Jako by to zapomnělo. Bylo to jako paralýza. Mohla se jen koukat, jen cítit, jak chtivé prsty putují po šatech a nezastavují se ani na konci rukávů. Přestože v kapsách nenašli peníze a neměla je schované ani jinde, neustávali.

Za tohle mi svoboda nestojí, proběhla jí hlavou jediná myšlenka.

Muži nemluvili. To ji na tom děsilo snad nejvíc.

Šli po naušnicích. Tahali ji za uši, zjevně netušili, jak je sundat. Ani tahle bolest ji z tranzu neprobrala. Pak šli po sukni. Prohrabávali se přes vrstvy, zvedali jednu po druhé, dokud se nedostali k obnaženým stehnům.

Pomoc, zapískal tichý hlásek.

Nechci.

Zastavte je.

Prosím.

Kapky deště přestala cítit. Teď tím nejchladnější, co si dokázala představit, byly právě ty hrubé velké ruce, co si razily cestu k jejímu klínu. V ten moment, co ji shodili na zem a za vlasy vytáhli na čtyři, přísahala, že k sobě už nikdy žádného muže nepustí.

Déšť ustal. Nebo ho jen neslyšela. Přehlušil ho hlasitý dech. Pak syčení. Pak křik.

Nechte mě jít.

Chci zpátky do věže.

Víčka pevně svírala k sobě. Nechtěla se podívat. Nechtěla nic vidět. Ze strachu, že to není jen noční můra, odmítala se pohnout byť jen o píď.

Vstávej!

Cizí hlas. Nepoznával ho. Jak se jí do hlavy dostal?

Tak dělej, na nohy!

Vzali ji pod pažemi. Škubnutím se zvedla do kleku. Až to ji donutilo alespoň otevřít oči.

Nic neviděla. Všude kolem ní byla hustá pára, skoro jako u dědečka v továrně.

„Spolupracuj, zatraceně!“

Ten hlas nebyl v hlavě. To venku. Vysoký, pisklávý, přesto jemný hlas. Jako stvořený pro kariéru v královském sboru.

Ke spolupráci mělo to, co dělala, daleko. Paralýza z těla neopadávala, jen jí dovolila se alespoň zvednout do stoje a propnout se v kolenou. A to zjevně stačilo, protože pak ji objaly paže kolem pasu a všechna tíha světa zmizela, když její chodidla opustila zem.

Pára zhoustla. Zaslechla chrčení. A nadávky, o jejichž významu mohla pouze filosofovat.

„Sakra práce, seš těžká jak snídaně u tety Rachel,“ zasyčel jí do ucha.

Byla mimo. Tak mimo, že než si uvědomila, že ji nepovznášel jen pocit, držela se myšlenkami na mokré zemi. Jakmile se totiž pára rozplynula, zírala pod sebe na podivnou pravdu.

Vznáším se.

Vypískla. Všechen odpor, co v sobě dusila, když se do ní ti tři pustili, vyčkával právě na tento moment – až bude moci ukázat nevděk svému zachránci. Občas netušila, co má její podvědomí za problém.

„Nekejvej sebou, paničko,“ upozornil ji. „Není to konstruovaný pro dva. Vynesu nás aspoň na střechu.“

Stáhla rty do jedné přímky. Donutila ruce, aby se chytily paží. A přesvědčovala oči, aby se nekoukaly dolů. Pohybovala se ve vyšších patrech, ale vždy pod sebou měla pevnou zem. Tohle je něco jiného.

„No ták, dělej… zaber…“

Podívala se nahoru. Jen kousek nad její hlavou byla ostrá brada, bez jediného chloupku. Když zaklonila hlavu víc, všimla si, že ani ohryzek není nijak výrazný. A jakmile se opřela o zachráncovu hruď a narazila na něco měkkého, příjemného jako polštář, došlo jí to.

Kupodivu se jí ulevilo. Hodně ulevilo. Nemusela se bát, že po ní bude chtít něco, co nebude moct splatit. Ale i tak se musela mít na pozoru.

Jak zachránce slíbil, přistáhli na nejbližší střeše. Ženě se podlomily kolena, jen co ji pustil. Kdyby včas nenatáhla ruce před sebe, okusila by, jaké to je líbat keramické tašky.

„Ten deštník se mohl hodit. Zatra – hej, jsi v pohodě?“

Zavrtěla hlavou. Ne. Není v pořádku. Rozhodně ne. Skoro ji… skoro ji… ani pomyslet na to nemohla.

Sklonil se k ní. Položil jí dlaň na rameno.

„To nic. To je normální. Než se vdáš, tyhle rány zmizí.“

Otočila se přes rameno. Civěla do nejkrásnější tváře, jakou kdy viděla. Nedokázala ji ani popsat. Bylo toho tolik, co by ráda vyzdvihla! A tak málo, co se odvážila vyslovit nahlas.

„Počkáme, až se mi zahřeje voda. Uff, ještě že tu skoro pořád prší.“

„Děkuji,“ vykoktala.

Její zachránkyně se na ni usmála.

„My holky si musíme pomáhat, ne?“