Ve vzduchu byl cítit déšť. Všichni kolem ní, kdo přišli připravení na všechen nečas počasí, dnes měli na hlavách své největší klobouky. U slečen jejího postavení se neslušilo, aby jí dlouho vyčesávané kadeře zakrývala jakákoli pokrývka hlavy větší než klobouček na kočičí hlavu, proto se i přes deštěm ukrývala pod sněhově bílým slunečníkem.

Londýnská zoo byla ten den plná k prasknutí. Konala se důležitá výstava, kdokoli, kdo něco znamenal, se tam musel ukázat. Její rodině patřila továrna na vzducholodě, jediná ve městě. Zámožnější než ona byla už jen královna, která se podobných akcí účastnit nemohla, protože nestály za její drahocenný čas.

Sem tam se stalo, že do ní někdo vrazil. Nemusela se však bát, že by dotyčný zůstal bez potrestání - sotva si toho všiml jeden z jejích stráží, co ji doprovázeli, když otec nemohl, vyhuboval mu. Tušila, že by kohokoli zkopal do kuličky, kdyby měl povolení a víc místa.

Nestát hned v první řadě, musela by se vytahovat na špičky, aby vůbec něco viděla. Nepatřila mezi nejvyšší dámy, ani na podpatcích. Její růst se zastavil velmi brzy. Lékaři ji varovali, že pokud nevyroste ještě alespoň o hlavu, bude muset nosit podpatky do konce života, aby vyhovovala současné módě „vysoko až do oblak".

Vzhlédla k obloze. Spadla první kapka. Urovnala slunečník, aby se pod něj skryla celá. Připadala si jako nožka houby, podobně se i zakořenila. Nohy se jí samy od sebe přikovaly k zemi. Ze strachu, že by to nahlásili otci, se bála udělat krok bez povolení.

„Pánové, dámy a dítka, vítám vás v londýnské zoo," upoutal na sebe její pozornost zvučný hluboký hlas.

Chvilku trvalo, než toho muže našla. Stál totiž v davu. Kdyby nedržel nad hlavou rolničku a necinkal, aby mu lidé uhnuli na strany, hledala by ho ještě hodně dlouho.

Jakmile se mu podařilo prodrat davem až velké kleci, spustil ruku s roličkou podél těla, nadmul hruď a zvedl bradu. Pak spustil:

„Připravte se na něco cizokrajného, něco exotického. Až z dalekých jižních kolonií k nám doputovalo zvíře podobné člověku - ale nenechte se zmást, člověk to vskutku není. Je to jediný exponát na světě a my vám ho můžeme v celé své ohavnosti."

S širokým žraločím úsměvem ukázal za sebe na látkou zakrytou klec. Jako na povel se klec otřásla a tvor, ať to bylo cokoli, zařval.

Trhalo to uši. Měla co dělat, aby si je dlaněmi nezakryla. Dokonce se koukla jinam, ze strachu, že by jí toho zvířete bylo líto.

Tentokrát se jí oči ukotvily na větvích vysoké břízy. Listí padalo co chvíli, ono se ani nebylo čemu divit, když je za pár dní čekal listopad, to nebylo to, co ji zaujalo. Koukala se na postavu sedící tak vysoko, jak mohla dívka se slunečníkem dohlédnout.

Neviděla nikoho prostěji oblečeného. Otrhané kalhoty, špinavé a plné děr, na ní visely. Nenacpala je ani do nízkých bot, ani do vysokých ponožek - obojí v podobném stádiu rozpadu jako kalhoty. Jediné, co vypadalo relativně k světu, byl krémový korzet, povinnost každého muže i ženy, kohokoli, kdo chtěl mít pas jako vosa a postavu ideálu.

Z toho, jak se jí nohy houpaly ve vzduchu, jí bylo zle. Ačkoli její otec a děd vlastnili továrnu na vzducholodě, nesměla vstoupit na palubu, tudíž nemohla tušit, jaké to ve výšce je. Stromy byly zapovězené, na to ani pomyslet nemohla, a okna ve vysokých budovách jakbysmet. Možná proto ji bavilo se koukat na děravé podrážky bot, na prsty, jak křečovitě svíraly větev, i na ten korzet, co k prosťáčkovi vůbec nepasoval.

Musela se na ni koukat dlouho. Ztratila pojem o čase. Zdálo se jí, že se na ni trhan podíval, ale byl příliš daleko na to, aby to řekla s jistotou.

K zemi ji vrátil až hlasitý úžas davu a několik strkanců do zad, jak se lidé tlačili, aby na tvora lépe viděli. To ji donutilo se na odkryté zvíře podívat.

Černá lesklá srst, malá hlava v poměru k velkým ramenům, skoro lidské prsty. Víc toho při prvním pohledu nestihla. Snad jen ten hrb.

„Jen se pokochejte!" zvolal muž s hlubokým hlasem a zvedl obě ruce nad hlavu. „Tuto unikátní výstavu uvidíte pouze nyní. Ještě dnes zvíře poputuje k našim předním vědcům na studie. Ale nebojte se, vrátí se!"

Protiřečil si, na to ani nepotřebovala vzdělání hodné muže, aby si to odvodila. Kupodivu jí však tvora líto nebylo. Musel se smířit se svým osudem, stejně jako ona. Musel se nechat odvést, spoutat, prodat se... aby uspokojil své pány.

Kdepak, nebyla to lítost, ale soucit. Nepřála si být tím tvorem, ani si s ním nechtěla vyměnit místo. Korzet by mu neslušel. Ovšem to podivné spojení nemohla popřít.

Než se nadála, klec byla zakrytá kusem látky. Zvíře, které se ani nehnulo, v ten moment zařvalo. Klec se otřásla.

„Budeme pokračovat dál, k indickým slonům," oznámil vedoucí výstavy a zacinkal rolničkou. „Nechte mě projít, zavedu vás tam!"

Všichni přítomní se otáčeli na podpatcích. Dav se pomalu rozpadal. A déšť houstnul. Slunečník jí nestačil a pochybovala o tom, že by jí jeden ze stráží půjčil klobouk. Byl čas jít domů.

Ještě jednou se podívala nahoru na strom. Větev, na níž vysedávala prostota osobně, zela prázdnotou. Že by si ji jen představovala?

„Madam, musíme jít," upozornil na sebe ten vyšší ze stráží.

Pokývala hlavou. Ač měla mnohem vyšší postavení, nesměla si dovolit odporovat muži. I ona se tedy otočila zády k běsnící kleci a odcupitala z doslechu nelidského bolestného řevu.

Zvykla si chodit na výstavy. Na dámu jejího původu se to slušelo. Otec chtěl, aby měla kontakty, aby se o ní vědělo. To on jí každé ráno připomínal, že žena, co je vidět a ne slyšet, si snáze najde manžela. A manžel, to je základ všeho.

Vdavky. Čekaly ji, už brzy. Patnáct let je tak akorát na zásnuby, v šestnácti už aby donášela první dítě. Netěšila se na nic z toho, k čemu ji vychovávali. Na čaje o páté s ostatními páry, kdy nebude moct prohodit s nikým jediné slovo, ani na výstavy, kam zavítá s manželem po boku. Teď byla relativně svobodná, jen spoutaná korzetem a podobně přísnou společností.

Občas si přála narodit se do chudé rodiny, být nikdo. Mohla by se poflakovat venku, naučila by se šplhat na stromy a mohla z výšky sledovat jakoukoli výstavu, na jakou by si vzpomněla.

Nepřála si vyměnit si místo s tím zvířetem. Toužila po prostotě té osoby na větvi, po volném nádechu bez nohou přikovaných na zemi. A po lásce, jak o ní četla v románech. Copak je to moc, oč smí mladá dívka žádat?