„Jdu na hodinu." řeknu, vstanu a odejdu
Místo na hodinu ale chodím sem a tam chodbami a přemýšlím.
Řekla jsem jim pravdu, o tom že zemřou, o všem, až na Peetrigrewa.
Ví o všem a pochopili to.
Já jsem si ale uvědomila že jsem chybu udělala, obrovskou chybu.
Neměla jsem jim to říkat, stejně jednou z toho světa zmizím.
Nemuseli se to dozvědět, dozvěděli. Neměli mi přirůst k srdci, přirostli.
Udělala jsem chybu, udělala.

Nevím jestli se teď mám řídit Brumbálovím citátem Oč chytřejší člověk je, o to vetší jsou jeho omyly.
Tohle tím pádem nebyl omyl ale hloupost.
Né, omyl to byl.
Vůbec nevím co mám dělat, v takový situacích si vždy začnu číst, začnu si číst knížky.

Já mám pořád těch sedm knížek u Brumbála!

Jdu si pro ně.

Vběhla jsem před chrliče a ani jsme nemusela hádat heslo jelikož Brumbál stá za mnou.

„Slečno? Co potřebujete?" zeptal se mě a pokynul mi hlavou abych vešla do jeho, teď už otevřené pomocí hesla čokoládové žabky,  pracovny.

„Vy už zajisté máte ty knížky přečtené a tak jestli mi je nevrátíte?" ostázala jsme se Brumbál se usmál

Vy jste jim to řekla že ano." nebyla to otázka, spíše to konstatoval
Já jsem jen sutně kývla a vzala si od něj knížky které mi momentálně podával.
„Nic si z toho nedělejte, časem se to vyřeší, vyřeší to láska ale musíte v ní věřit." řekne Brumbál s úsměvem a já se plácnu do hlavy
Brumbál a jeho láska.....
Nic neřeknu a jen tak tam stojím, po chvíli se rozloučím a odeberu se na pozemky.
Dnes rozhodně nemám v plánu jít se učit, mám v plánu si číst.