Přišla do svého pokoje. Zavřela za sebou dveře s těžkým bouchnutím. Proč jí museli všichni štvát. Na nočním stolku si všimla budíku. Ten tu předtím nebyl. Zvedla ho do ruky a potěžkala. Nacházelo se na něm jediné tlačítko. Opatrně ho zmáčkla. Náhle se jí zatmělo před očima a objevila se v skleněné kleci.

«♪»

Sára nadšeně tleskala do rytmu hudby.

„Some legends are told…“

Hudba hrála, Sářin přítel Pavel se pohupoval do rytmu a dělal při tom grimasy. Sára se -proti své vůli- zahihňala. Pavel si ji k sobě přitáhnul.
Chvíli se pohupovali do rytmu. Pavel z bundy vytáhl maličký pytlíček s bílým práškem.

„Dala by sis?“ usmál se na ni. Sára roztřesenýma rukama uchopila pytlík a sevřela ho v prstech.

«♪»

„Jaks to mohl udělat!“ řvala po něm Sára. Došla k němu a vlepila mu facku. Pavel ji pozoroval chladnýma očima. Poté ji vzal za zápěstí, jež jí zkroutil za zády. Sára vykřikla bolestí. Pokusila se mu vyprostit, ale nepodařilo se jí to.

„Tak teď mě dobře poslouchej,“ zvedl Sáře dvěma prsty hlavu. Sára na něj vzdorovitě hleděla. „Budeš pro mě pracovat. Je ti to jasný?!“

„Ne.“ odvětila. „Cos to řekla?“ ptal se Pavel. Vzal Sáru za krk tak, až se její chodidla nedotýkala chodníku. „Jo,“ zašeptala Sára, napůl v mdlobách.

„Hodná holka,“ zašklebil se Pavel. Poté kašlající Sáru hodil na zem. „Tvá první zásilka,“ hodil po ní pytlík s práškem. „Hodně štěstí,“ zamával jí. Sára sotva popadala dech. Sebrala pytlík ze země, aby si ho pořádně prohlédla. Nina Verková. „Ty grázle!“ zaklela. Nina byla její sestra.

Rozhlédla se po liduprázdném parku. Sníh jí padal do vlasů, lampy osvětlovaly kamenné chodníky. Seš tak blbá! Křičel jí hlásek v hlavě. Cos čekala? Romantickou procházku v parku? Zatřepala hlavou, aby tu myšlenku zaplašila.

Poté si prohlédla cestu, na níž stála. Zasněženou trávu zdobily stopy Pavla. Lampy osvětlovaly kamenné chodníky, holé větve stromů se chvěly ve větru. Víc si přitáhla kabát k tělu.

«♪»

„No konečně jsi vzhůru,“ probudil ji podivně zkreslený hlas. Se zamrkáním otevřela oči. Ji a onu bytost dělila skleněná stěna. Sára se nedůvěřivě dívala na tu bytost. Pleť měla fialovou, vypadala skoro jako králík. Ten králík měl na sobě lékařský plášť, dokonce i s jmenovkou. „Kde to jsem?“

„No, jak se to vezme,“ dala se do vyprávění králičice, „Díky našim výzkumům jsi se (na naši žádost) objevila v tomto vesmíru díky… to je dlouhé vyprávění. Ale ten důvod proč jsi tady ty: na váš vesmír se řítí zkáza.“

Sára ji pozorovala se stále udivenějším pohledem. „Abych to zkrátila: naše vesmíry žijí v symbióze. Zničení jednoho světa se podepíše i na tom našem. Musíte odejít z vaší planety, a měli byste začít s  osídlováním Marsu.“

„Aha?“ pozvedla Sára jedno obočí. „Pořád nechápu důvod, proč jsem tady.“  Mimozemšťanka na ni hleděla. „Kvůli předání vzkazu! To je jasné!“

„No mě to moc jasné nepřišlo,“ utrousila Sára.

«♪»

„Mistře I'qiulo, vítejte,“ vítala Kar Zola, prezidentka Oteru. „Jak to vypadá?“ v jejím hlase byly slyšet známky obav.

„Obáváme se nejhoršího,“ řekl astrolog. „Pak tyto dva světy budou zničeny,“ pronesla Kar Zola. „Má paní, ještě je tu naděje,“ upravil si brýle mistr, „Ještě můžeme varovat druhý svět. Jenže ten není ve vědě ani trochu vyspělý, na tak, jako my,“ vysvětloval I'qiulo. „Ale pokud se nám alespoň podaří druhý svět varovat, tak…“

„Za pokus to stojí,“ ujistila ho Kar Zola. „Naděje umírá poslední,“ ubezpečila ho.

«♪»

„Sestrojil jsem budík, díky němuž můžeme jednu náhodnou osobu přivést sem. Pak už je to věc štěstí,“ pokrčil rameny astrolog. Kar Zola pečlivě naslouchala jemu vyprávění.

„Už někoho přivedl?“

„Ano,“ přikývl mistr.

«♪»

„A to sklo?“ pokračovala ve vyptávání Sára.

„Mistr I'qiulo na něm trval,“ odpovídala trpělivě vědkyně. Dveře se otevřely a z nich vyšly dvě postavy - jedna starší žena a druhý, o něco vyšší muž s modrou kůží.

Obě dívky v místnosti se v naději otočily. Ke skleněné kleci došla ta žena. „Vida, vida,“ usmála se ta žena.

„A jak mě pošlete zpátky?“ ptala se Sára znovu. Muž s modrou kůží si promnul bradu. „Na to jsem dosud nepomyslel,“ přiznal se.

Sára vydechla zklamáním. „Já tady umřu,“ povzdechla si, „A to obklopená samými pitomci.“

„Na něco přijdeme,“ řekla, ne moc povzbudivě, králičice.

«♪»

Nina stála naproti ní. Sára v ruce svírala pytlík. V napřažené ruce ji bolelo. Ale daleko víc ji bolelo vědomí, že její sestra dělá to co dělá.

„Vem si ho,“ prosila ji Sára. „Měl mi ho donýst Pavel,“ založila si ruce v bok.

„To ti nejsem dost dobrá?“ ptala se Sára naštvaně.

«♪»

S trhnutím otevřela oči. „Špatné sny?“ ptala se jí králičice, aniž by zvedla oči od práce s přístroji. „Už to skoro máme,“ chlácholivě se na ni usmála. „To jsi mě teda uklidnila.“ řekla Sára. „Jak to bude fungovat?“ došla co nejblíž k pracující vědkyni, tak, jak jí to sklo dovolilo. „Bude go fungovat na bázi uhlovodíků.“ chopila se vysvětlování králičice. Její fialová srst odrážela modrou zář monitorů. „Jej!“ zapištěla, když jí práce vybouchla pod rukama. „Že bych tam dala těch látek moc?“

„To určitě ne,“ usadila se na skleněné podlaze. Sklo ji studilo do konečků prstů, které se dotýkaly skleněné plochy. Netrpělivě bubnovala prsty o sklo.  

«♪»

Pavel seděl na kožené pohovce, kolem pasu ho objímala Nina. Užívali si společný večer u sklenky dobrého vína. „Předpověď počasí,“ broukl  Pavel. Nina, napůl pod vlivem alkoholu, sledovala obrazovku televize. „A ještě jedna důležitá zpráva: na Zemi se řítí několik asteroidů. Zatím není možné určit, kde asteroidy dopadnou, ale to, že se Zemi nevyhnou, je zcela jisté.“ Pavel se začal zprávě smát, a tak se k němu Nina přidala.

«♪»

„Jak si zkrátit dobu čekání, než šmírováním svých blízkých?“ ptala se nadšeně králičice.

„Cože? To jde?“ divila se Sára.

„U nás jde všechno,“ vymluvila se vědkyně. Přes sklo k ní poslala tablet. „Do modrého kroužku si nech otisknout prst, a ono to už samo bude pracovat.“ zazubila se na Sáru. Když nic na to dívka neřekla, dodala k tomu: můj vlastní vynález.“

„Pěkný,“ ocenila Sára. Obraz na tabletu ji však vyvedl z míry. Sára sledovala obraz v němém úžasu.
Její sestra Nina ležela v objetí s… Pavlem?! „Ten kretén,“ procedila skrz zuby. „Blbý?“ ptala se králičice. „Moje sestra… se líbá s MÝM bývalým!“

Králičice obdivně hvízdla. „No to je síla,“ připustila. Do místnosti vešel I'qiulo s Kar Zolou po boku. „Myslím, že vím, jak tě dostat do tvého světa. Ale bude to chvíli trvat,“ podrbal se na hlavě. Sára se mu podívala do karmínově červených očí. „Chvíli? Opravdu?“

Zatímco králičice a mistr I'qiulo pracovali na způsobu, jak dostat Sáru zpátky, Kar Zola se dala se Sárou do řeči. „Takže tobě je kolik, drahá?“

„Bude mi brzo devatenáct. A vám?“ ptala se Sára bez zájmu. „Šedesát sedm. Jsem tak stará,“ postěžovala si.
Sára pouze přikývla.

„Máš přítele?“ vyzvídala Kar Zola. „No,“ začala Sára. Co jí je do toho? „Rozešli jsme se,“ odpověděla nakonec. „To je mi líto.“ svěsila hlavu prezidentka. „Nemusí,“ mávla rukou mladší z dívek. „A co sourozenci?“ pokračovala v otázkách Kar Zola.
„Sestru,“ připustila Sára neochotně.
„Ach tak,“ pochopila Kar Zola, že už se nemá na nic konkrétního ptát.

„Co říkáš na náš svět? Líbí se ti tu?“ změnila téma prezidentka. „Je… zajímavý,“ vyhnula se odpovědi. Přece jen, fialoví mluvící králíci a týpci s modrou kůží a červenýma očima se nevidí denně.

«♪»

„Nevím, jak pokračovat,“ svěřila astrologovi své obavy králičice. „Musíme sestrojit budík fungující na podobné bázi jako ten předešlý.“

„Jasně. Jako bych věděla, jak ten budík předtím fungoval.“

„Violet, musíš zapojit počítačový kompresor skrz naše brány, ten přizpůsobit tomu budíku a ten na ten budík namontovat tlačítko, které spustí přenos.“

„Aha,“ zapochybovala o jeho slovech vědkyně. „No, každopadně… jdu pracovat. Ty mi sežeň ten budík.“

I'qiulo jí zasalutoval. „Rozkaz, rozkaz, generále,“, načež se Violet rozesmála.
„Jdi,“ vybídla ho.

«♪»

„Předem tě varuju, že než tohle všechno sestavíme, tak bude po všem,“ varovala I'qiula králičice. „Naděje umírá poslední,“ odbyl ji on.

„To říkám taky,“ ohradila se. „Ale ne vždy to zabere.“

„Jo, jo,“ odpověděl astrolog.

Mezitím se Sára dala ho hovoru o mnohem jiných, vážnějších tématech.
„Takže… pokud se naše planeta zhroutí, tento svět ji bude následovat?“ Kar Zola jí to potvrdila. „A to… všichni umřou?“

„Jo,“ potvrdila prezidentka. „Celá masová exploze zasáhne i hranice našich světů. Pokud něco ty hranice překročí, světy se začnou prolínat, tudíž i k nám dorazí ta exploze a všechny nás tady zabije.“ dodala.

„Jistě.“

«♪»

„Myslím, že to máme,“ povyskočila do vzduchu Violet. I na tváři I'qiula hrál úsměv. „Zmáčkni to, honem!“ vypískla. „A ještě jedna věc,“ vzpomněl si vědec, „dej to svojí vládě,“ řekl a podal jí dopis. „A komu to mám dát? Našemu prezidentovi určitě ne?“

„Mačkej!“ zvolala Violet. Sára tedy opatrně zmáčkla tlačítko, jež ji začala přenášet. Před tím, než úplně zmizela, zamávala ostatním.

«♪»

Otevřela oči. Pořád ještě držela budík v ruce. V ruce pořád svírala dopis. Budík vrátila zpátky na stůl. Zatřepala hlavou nad tím, co se jí před chvilkou zdálo a nebo to byla realita?

1503 slov. Psáno do soutěže od Denny-a-ZaFe