Adepti na bystrozorskou pozici seděli a ani nedutali. Alastor Moody měl jednu se svých dlouhých přednášek a všichni ho napjatě poslouchali. Když se tato živá legenda mezi bystrozory rozpovídala, hltali každé slovo. Dnes mluvil o vraždách a tentokrát se na to zaměřil více z pohledu pachatele. Popisoval chyby, kterých se jednotliví zločinci u vybraných případů dopustili a díky kterým byli nakonec dopadeni. Mnohdy to byly drobnosti nebo neuvěřitelné náhody.

„Praxe nám ukazuje, že dokonalá vražda, ostatně všeobecně jakýkoli dokonalý zločin, neexistuje, protože nikdy nemůžeme vyloučit prvek náhody. Pokud už by měla existovat dokonalá vražda, v první řadě by se nikdy neměly najít ani zbytky těla či oděvu. Dále by mezi pachatelem a obětí nesměla existovat žádná souvislost, ani ta náhodná. A v neposlední řadě by pachatel nesměl ani pro žádný dílčí úkon použít svou registrovanou hůlku. Sice spousta pachatelů použije pro samotné usmrcení cizí hůlku – ať už kradenou nebo na černo zakoupenou – ale například krev či špínu z hábit si už potom vyčistí tou svojí," obhajoval Moody plamenně svou teorii o tom, že na každého pachatele se časem přijde, pokud se o to vyšetřovatel opravdu snaží a opravdu nad všemi stopami uvažuje.

„Tak proč je tolik zločinů nevyřešených?" nadhodil Kingsley Pastorek, který již byl v aktivní službě a Moody ho požádal, aby mu s přednáškou pomohl.

„Protože vyšetřovatelům často chybí stopy a nebo logické myšlení, pomocí kterého by si ty stopy, které mají, poskládali k sobě. A nebo jsou mnohdy líní jako banda vandráků v červenci," odpověděl mu Moody sebejistě. Měl ho s sebou právě pro to, aby mu kladl tyhle otázky a přednáška díky tomu byla živější a pro mladé adepty stravitelnější.

Chystal se pokračovat, když si všiml, že se Tonksová zuřivě hlásí.

„Copak máte na svém drzém jazyku, slečno Tonksová?" zeptal se jí trochu nevrle.

„No, jenom mě tak napadlo, pane, jestli v případě, že by se povedla naprosto dokonalá likvidace těla, jestli by to nebyla i dokonalá vražda. Bez těla přeci není vraždy, ne? A když by nebylo tělo ani svědkové..." nechala záměrně otázku vyšumět do ztracena.

„Slečno Tonksová, vaše úvahy se ubírají celkem správným směrem," přitakal Moody uznale. Tonksová jako jediná z téhle skupiny zatím pochopila, jak užitečné je, pokud přemýšlíte jako zločinec. „Nicméně si stojím za tím, že dokonalá likvidace je prakticky nemožná, kvůli dříve zmíněnému prvku náhody. Ale rád se nechám přesvědčit o opaku. Napadá vás dokonalý způsob zbavení se těla?" zvedl na ni obočí nad zdravým okem.

„No," poškrábala se Tonksová špičkou hůlky ve vlasech, čímž svého mentora od jisté doby záměrně provokovala. „Jedna věc mě napadá, ale není to zrovna společensky přijatelný nápad."

„Tak ven s tím, já taky nejsem společensky přijatelný," ušklíbl se Moody a usadil se na hranu stolu. Byl upřímně zvědavý, co ta holka bláznivá vymyslela. Když chtěla, uměla být neskutečně kreativní. A jelikož byla i schopná, byl si jistý, že to nebude ztráta času.

„No, tak mě teda napadlo, že, aby se něco dalo dobře zlikvidovat, musí to být malé a nesmí to být z odolného materiálu. A naprosto nejlepší bude, když to tělo někdo zlikviduje za vás, aniž by o tom věděl," začala Tonksová zeširoka.

„A jak byste toho, u Merlinových kalhot, chtěla dosáhnout?" kroutil nad tím hlavou Kingsley a nadechoval se ještě k další otázce. Moody ho umlčel zvednutou paží.

„Když ji necháš mluvit, tak to z ní vypadne," zamumlal a pokynul Tonksové, aby pokračovala.

„No, vlastně to nemusí být jenom likvidace těla, ale i samotné provedení vraždy. Napadlo mě přeměnit tělo na toaletní papír a umístit ho na nějaké hodně frekventované záchody. Třeba tady na ministerstvu nebo v Bradavicích. Tam se denně otočí tolik lidí, že to nejde ani spočítat. A když každý z nich kousek použije, do večera je po něm. A pokud by ten člověk byl v době přeměny ještě živý, technicky vzato by ho nezavraždil ten jeden, kdo ho přeměnil, ale každý, kdo ho použil," dokončila, i když se sama začínala zajíkat smíchy. Její kolegové adepti už se řehtali nahlas a váleli se smíchy po stolech. Šklebící se Tonksová těkala pohledem z Pastorka na Moodyho a hledala, komu začnou jako prvnímu cukat koutky. První to nevydržel Kingsley Pastorek a zhroutil se ze židle v prudkém záchvatu smíchu. Také Moodymu zabublal v krku smích.

,Ta holka je ale číslo,' blesklo mu hlavou a nikoli poprvé...

„Vy se všichni tlemíte, ale já to myslela vážně. Ono by to totiž technicky podle mě šlo. Nebo ne?" zvedla obočí na Moodyho a její doposud standardně růžové vlasy se rozzářily v kanárkově žlutém odstínu, jak nadšeně čekala na odpověď.

„No, slečno Tonksová, přiznám se, že až takový expert na přeměňování nejsem," zavrtěl hlavou Moody. „Ale napadá mě, že byste se za domácí úkol mohla spojit s nějakým odborníkem na tuto problematiku a zjistit pro nás všechny, zda by to bylo proveditelné. Co vy na to?" otočil Moody šikovně otázku zase na ni. Tonksovou mimoděk napadlo, že za tohle by si zasloužil řád kličkujícího zajíce. Leckterý politik by mu to mohl závidět. Kousla se do rtu, aby to z ní omylem nevypadlo nahlas a přikývla, že výzvu přijímá. Však ona se tomu hajzlpapíru dostane až na roličku!

***

Toho dne odpoledne seděla Tonksová ve svém bytě v Londýně a hrbila se nad zatím prázdným pergamenem. Aktivně souhlasila, že svou šílenou teorii o likvidaci mrtvoly pomocí přeměny v toaleťák zkusí ověřit a teď si lámala hlavu s tím, na koho se obrátit.

Redakci časopisu Moderní Přeměňování vyloučila. Předpokládala, že její poněkud neortodoxní dotaz by považovali za nemístný žert a dost možná by jí přišel hulák, ať si dělá legraci z někoho jiného a ne ze seriózních novin.

Potom si vzpomněla na svou profesorku Přeměňování. Minerva McGonagallová byla pochopitelně odbornice na slovo vzatá, ale její oslovení Tonksová škrtla ze seznamu nápadů ještě rychleji, než ty noviny. Počítala, že by si to profesorka rovněž vyložila jako hloupý vtip a poslala by jí nějaké morální kázání. Pokud by ji rovnou netrefil šlak myokardu. A v takovém případě by jí hodně ostrý dopis potom poslala madam Pomfreyová. Což samozřejmě nebyl jediný důvod, proč si Tonksová nepřála, aby profesorku McGonagallovou kleplo. Té ženy si vážila, i když od ní svého času dostala skoro stejný počet školních trestů, jako od profesora Snapea.

Už skoro propadala skepsi, když dostala konečně onen potřebný geniální nápad. Vzpomněla si, jak jim na jedné z hodin profesorka McGonagallová říkala, že většinu toho, co sama umí, se naučila jako bradavická studentka, od svého někdejšího profesora. A tím nebyl nikdo jiný, než současný ředitel, Albus Brumbál. A Tonksová také věděla, že je natolik svobodomyslný, že by se nad i tak blbým dotazem nemusel pohoršit, a naopak by jí mohl poskytnout fundovanou odpověď.

Ihned začala svým poněkud neuspořádaným rukopisem psát dopis.

Vážený profesore Brumbále,

omlouvám se, že Vás obtěžuji, a doufám, že Vás tento dopis zastihne při dobrém zdraví a ještě lepší náladě.

Obracím se na Vás s otázkou týkající se pokročilého přeměňování. Nemám odvahu se s tímto dotazem obrátit na profesorku McGonagallovou, neboť bych jí tím mohla způsobit újmu, popřípadě by ji ona ve své reakci způsobila mně.

Bystrozor Alastor Moody nám dnes na jedné ze svých přednášek vtloukal do hlavy, že dokonalá vražda neexistuje. Já si myslím, že mě jeden způsob napadl a ráda bych věděla, jestli je i technicky proveditelný. Ostatně Moody mě pověřil úkolem to zjistit.

Je možné přeměnit živého člověka nebo mrtvé tělo v toaletní papír? Pokud by to totiž bylo možné, pak by se tělo na hodně frekventovaných toaletách beze stopy „ztratilo" během pár hodin. A pokud by takto byl přeměněný živý člověk, nejednalo by se jenom o likvidaci těla, ale o samotnou příčinu smrti. Vrahem by potom technicky vzato nebyl jedinec, který toho nebožáka přeměnil, ale všichni, kdo jej, řekněme, „použili".

A s tím živým jedincem souvisí druhá část mého dotazu. Předpokládám, že zpětná přeměna je možná jenom v případě, že je předmět úplný. Tedy, pokud by někdo byl proměněn v toaletní papír a zase zpět, nemělo by to teoreticky zanechat žádné následky (kromě psychického trauma). Ale pokud by došlo ke zpětné přeměně až poté, co byla část toho nebožáka použita, povedlo by se to? Nebo by dotyčnému chyběl například nos, ucho, noha... A přeměnily by se případně rozmočené kousky někde v kanalizaci?

Vřele doufám, že Vás můj dotaz nepohoršil a předem velice děkuji za jakoukoli odpověď.

S pozdravem a přáním pevného zdraví

Nymphadora (nesnáším to jméno) Tonksová

Ještě jednou se nespokojeně zaškaredila na svůj podpis, potom ale vsunula dopis do obálky a přivázala ho k noze jedné z ministerských sov, kterou jí na to Moody půjčil. Vyslala sovu na dlouhý let s vědomím, že nejméně dva dny odpověď nedostane.

***

Tonksová se netrpělivě tetelila před krbem. Před několika hodinami obdržela sovu, která nesla odpověď od profesora Brumbála.

Vážená slečno Tonksová (s příjemně netradičním jménem),

jsem vskutku potěšen, že jste se se svým zajímavým dotazem obrátila na mne. A zároveň Vám děkuji, že jste toho ušetřila profesorku McGonagallovou. Bylo to od Vás ohleduplné. Paní profesorka je sice nakloněna akademickým debatám, ale zároveň je to dáma.

Nemyslím si, že by pergamen poskytl dostatek prostoru pro vše, co bych Vám k tomuto tématu rád sdělil. Pokud nejste proti, dnes navečer bych se s Vámi spojil krbem. Když nebudete mít zrovna čas, alespoň se rychle domluvíme na termínu schůzky, nebo chcete-li konzultace.

Budu se těšit na podnětnou diskuzi.

S vřelým pozdravem,

Albus (a několik dalších jmen) Brumbál

Tonksová si posté nervózně poposedla, když zahučel krb a v zelených plamenech se objevila tvář Albuse Brumbála, který se na ni zářivě usmíval.

„Dobrý den, pane profesore," usmála se na něj také. „Děkuji vám, že jste si na mě udělal čas."

„Je mi potěšením, slečno Tonksová," oplatil jí Brumbál pozdrav. „Jak jste na tom s časem?"

„Mám volný večer. Nechcete jít ke mně na čaj, pane? Ať nemusíte takovou dobu klečet před krbem. Přeci jenom je to trochu nepohodlné a myslím, že to nebude debata na pět minut," pozvala ho zdvořile Tonksová a taktně spolkla poznámku o jeho věku a namáhaných kolenou.

„Velmi rád, dejte mi chviličku," přitakal Albus a jeho hlava z krbu zmizela. Tonksová vystřelila postavit vodu na čaj a rovnou se rozplácla na koberci. Než krb zahučel podruhé, už byla znovu na nohou a dokonce se jí podařilo zalít čaj a připravit sušenky.

„Vítejte, pane profesore," pozdravila ho, když vystoupil z krbu a oprášil svůj švestkově modrý hábit.

„Děkuji za pozvání, slečno Tonksová," odpověděl Albus a podali si ruce.

„Posaďte se, pane," vybídla ho a sama si ke krbu přitáhla druhé křeslo, které měla pod oknem.

„Jak se vám daří ve výcviku, slečno Tonksová? Hádám, že jste tam nyní nejmladší, že?" začal zdvořile Brumbál a osladil si čaj.

„Je to paráda, pane. Jsem tam fakt nejmladší a navíc jediná holka. Ale moc mě to baví a myslím, že nejsem oproti ostatním nijak pozadu," odpovídala mu s neskrývaným nadšením.

„To mě těší, jsem velice rád, že tak dobře využíváte svůj nemalý potenciál," přisvědčil jí ředitel.

„O žádném potenciálu nic nevím, pane profesore, ale snažím se, jak můžu. Vždycky jsem chtěla být bystrozorka," reagovala skromně a spolkla poznámku o své pověstné nešikovnosti. Asi mu nemusí líčit, jako si neustále brká o vlastní nohy.

„Abych se dostal k vašemu dotazu, musím říci, že mě vaše otázka zaskočila. Tak říkajíc jste mě nachytala na švestkách. Z procesního hlediska je samozřejmě možné přeměnit živou bytost v neživý objekt. To vás jistojistě profesorka McGonagallová ve svých hodinách učila," začal Albus zeširoka. Tonksová nadšeně přikývla, takže hned volně pokračoval. „Musím však uznat, že vámi navržený výsledný objekt je vskutku neortodoxní." Tonksová proti své vůli lehce zčervenala, včetně vlasů. Začalo jí připadat nepatřičné řešit s tak vysoce postaveným a uznávaným kouzelníkem takovou banalitu a ještě k tomu to bylo na hraně slušnosti. Skoro začala litovat, že se při Moodyho přednášce raději nekousla do jazyku a celý ten nápad nespolkla.

„Omlouvám se pane, asi to byl hloupý nápad," vykoktala Tonksová rozpačitě. „Nechci vás okrádat o čas."

„Naopak slečno, chválím vaši kreativitu. Počítám, že jste tím Alastora Moodyho pěkně vykolejila," zasmál se Brumbál a pohodlněji se uvelebil v křesle. Tím dal jasně najevo, že je spokojený a nikam nespěchá.

„Takže si nemyslíte, že je to blbost?" vykulila na něj Tonksová oči.

„To ani v nejmenším. Minimálně jako téma akademické debaty mi to přijde víc než zajímavé. Jak jsem zmínil, přeměna živé bytosti v objekt je sice magicky náročná, pokud živý tvor nemá dojít k úhoně, ale je zajisté možná. Teoreticky jste tedy vymyslela plán, který při dobré znalosti přeměňování může zafungovat," pokračoval Brumbál zapáleně.

„Takže ono fakt by někdo někoho mohl proměnit v roličku haj... ehm... chci říct toaletního papíru?" nevycházela Tonksová z údivu, až si málem přestala dávat pozor na slovník.

„Jak jsem řekl, teoreticky ano. Ale nikde se mi zatím nepodařilo dohledat příslušnou inkantaci a ani zmínku, že by to někdo zkusit. Neobjevil jsem ani informaci, že by to někdo praktikoval na nějakém zvířeti. Přitom v případě nouze by nemuselo být od věci umět takto přeměnit třeba mouchu a ušetřit si případnou trapnou chvilku. I když z morálního hlediska to jistě není vůči té mouše příliš laskavé," navázal Brumbál na své úvahy a Tonksová se potichu zahihňala.

„A jak by to bylo s tou případnou zpětnou přeměnou? Musel by ten papír zůstat nedotčený, aby se dal přeměnit zpátky?" nadhodila Tonksová druhou část svého dotazu.

„Pro úspěšnou zpětnou přeměnu by předmět měl zůstat nepoškozený a v případě, že se rozbije, měl by být předtím opraven. Pokud si vzpomínáte na přeměnu domácího mazlíčka v pohár na vodu, tak pokud by se pohár rozbil, bylo by potřeba před zpětnou přeměnou použít Reparo a pohár opravit. Vlastně si nevzpomínám, že bych se s takovou situací setkal, ale předpokládám, že by to na tom zvířátku nemělo nechat žádné následky. Přeměňování je ovšem velice nevyzpytatelné," mnul si teď ředitel zamyšleně vousy. „Pokud tedy vezmeme v potaz, že toaletní papír je po použití nenávratně poškozený, hádal bych, že zpětná přeměna se buď nepovede vůbec nebo skončí poněkud nechutným a asi i krvavým způsobem."

„Takže z toho vyplývá, že pokud by to někdo skutečně dokázal a přeměnil někoho v toaletní papír, stačilo by mu, aby kousek odtrhl, použil a spláchl. Tím by ho nenávratně poškodil, protože se ten kousek rychle rozmočí. A přeměna zpět by potom pravděpodobně nevyšla. Chápu to dobře?" shrnula jho úvahy Tonksová.

„Ano, tohle je velice pravděpodobný scénář, ale jedná se pouze o moje domněnky. Jak jsem zmínil, o přeměně čehokoli v toaletní papír jsem nedohledal ve své sbírce knih ani jednu zmínku," odpověděl Brumbál šalamounsky. „Musím říct, že jste mi nasadila brouka do hlavy. Myslím, že pro nadcházející prázdniny mám velice zajímavý podnět pro výzkum," dodal s poťouchlým úsměvem.

„V životě bych neřekla, že budete můj praštěný nápad brát tak seriózně," zakroutila hlavou Tonksová.

„Za většinou velkých objevů a vynálezů stojí zprvu bláznivý nápad, slečno," usmál se na ni Brumbál. „Tohle téma je ale přeci jenom trochu ošemetné, ocenil bych, pokud by tato debata zůstala mezi námi. Přeci jenom by v někom mohla probudit touhy po nemístném experimentování. Zároveň věřím, že by tato problematika zaujala nejednoho pracovníka z Odboru záhad, ovšem nejsem si jistý, zda by to byla ta správná cesta. Pokud by to opravdu mělo fungovat, jak jsme si nastínili, šlo by to aplikovat i na důstojnější, ale přesto stejně snadno poškoditelné, objekty pro přeměnu. A nikomu bych nechtěl dát do ruky takhle mocnou zbraň. Alastora samozřejmě můžete v kostce informovat, aby neřekl, že jste zadaný úkol nesplnila. Navíc jsem si jistý, že zrovna on to zkoušet nebude."

„To chápu, pane, a děkuji. Když si odmyslím tu jistým způsobem komickou stránku věci, musím uznat, že by to mohlo být pro někoho opravdu nebezpečné, i kdyby to zkoušel jenom z legrace. Čím míň lidí to bude vědět, tím líp," souhlasila s ním Tonksová rozumně. Ve snu by ji nenapadlo, že její úvahy, které začaly jako drzý vtip na přednášce, mohou mít tak dalekosáhlé důsledky.

„Jsem rád, že máme na věc podobný názor. A ještě jednou Vám děkuji, že jste se s tímto dotazem obrátila na mne a ne na paní profesorku," chystal se Brumbál pomalu ukončit jejich setkání.

„Jak jsem psala, pane, nechtěla jsem paní profesorku pohoršit a ani ji uvést do nepohodlné situace. Ono by se mi to taky mohlo pěkně vrátit," zašklebila se Tonksová.

„Jsem potěšen, že mé případné pohoršení vám žádné vrásky nepřidělalo," dobíral si ji Brumbál. Snažil se o přísný tón, ale prozradily ho veselé jiskřičky v očích i cukají koutky.

„U vás jsem tak nějak věřila, že to vezmete sportovně," pokrčila rameny a vykouzlila nevinný úsměv.

„Tak v tom případě si cením vaší důvěry a kdyby vás napadla další kreativní otázka, neváhejte se na mne obrátit," vysekl jí Brumbál drobnou úklonu.

„Pane? Mohla bych se vás zeptat ještě na jednu věc?" zeptala se Tonksová.

„Ale jistě, slečno," přisvědčil Brumbál, přestože si byl vědom, že by se pomaličku měl vrátit do školy.

„Jsem jen zvědavá, jaká jsou ta další vaše jména, o kterých jste se zmínil ve vašem dopisu," špitla Tonksová a doufala, že nezašla daleko.

„Jsem to ale nezdvořák, že jsem se vám ani řádně nepředstavil," zadeklamoval Brumbál s hraným pohoršením. Vstal a mírně se uklonil. „Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, k vašim službám."

„No, fíha! To jste si v první třídě asi docela užil, co?" vykulila na něj Tonksová oči a Brumbál se od srdce rozesmál.

„Víte, slečno, abych byl upřímný, Percivala, Wulfrica a Briana jsem zapíral až do svého nástupu do Bradavic," reagoval na její poznámku, když si utřel slzy smíchu z očí.

„To chápu, taky zapírám, že mám i křestní jméno. Myslím, že rodiče by svou kreativitu měli krotit s ohledem na pohodlí dítěte," přitakala mu Tonksová.

„Jste neobyčejně rozumná, mladá čarodějka, slečno Tonksová," přikývl Brumbál uznale.

„Něco takového slyším poprvé," vyhrkla Tonksová automaticky. „Spíš pořád poslouchám, jak jsem zbrklá a chaotická."

„Myslím si, že se to vzájemně nevylučuje," usmál se Brumbál, potom ale zvážněl. „Myslím, že bych měl jít, abych nenechával celé Bradavice na krku profesorce McGonagallové. Má svých starostí dost."

„Ale jistě, pane, už tak jsem vás hodně zdržela," přikývla Tonksová a podala mu ruku na rozloučenou.

„Bylo mi potěšením, takhle hodnotnou debatu jsem už nevedl dlouho," odpověděl Brumbál způsobně a potom se už natáhl po letaxovém prášku.

Po návratu do ředitelny se ujistil, že jeho instinkty opět nezklamaly. Jeho zástupkyně na něj čekala s rukama v bok a mračila se jako bubák. Už před dobrou půlhodinou se totiž měli sejít a řešit tolik potřebné změny v osnovách pro příští rok.

Albus se Minervě začal překotně omlouvat a přiznal, že ho oslovila jedna bývalá studentka ohledně konzultace možností pokročilého přeměňování. Nemohl si nevšimnout, že se jeho kolegyně zatvářila poněkud dotčeně, že nebyla oslovena ona. Rychle zvážil své možnosti, jak z toho vyjít se ctí. Nakonec ale zvítězilo jeho poťouchlé já, takže to celé navlékl tak, že si se zvídavou otázkou tak úplně neporadil. A snad by mu to jeho kolegyně mohla objasnit. Tím spolehlivě zaujal Minervy pozornost.

Pohodlně se usadili a Albus začal opatrně, krůček za krůčkem vysvětlovat, co se slečnou Tonksovou řešil. Minervě se zprvu ohrnovalo chřípí, když ale odhlédla od určitých nechutných detailů, musela uznat, že je to otázka vskutku zajímavá. Jejich zapálená debata nakonec skončila až druhý den ráno. Minerva byla ráda, že je sobota. Mohla se po té poutavé diskuzi jít nasnídat a dospat. Cestou do svých pokojů ještě přemýšlela, jestli to Albus s tím návrhem na letní výzkum a experimenty myslel vážně. Téma to bylo zajímavé, leč Minerva si nebyla jistá, jestli chce být přítomná při případných pokusech na živých tvorech.

***

Hned v pondělí šla Tonksová Moodymu podat hlášení ohledně přiděleného domácího úkolu. Alastor se nestačil divit, když mu oznámila, že celou věc konzultovala osobně s Albusem Brumbálem. Ve snu by ho nenapadlo, že to ta holka bude myslet vážně. O to překvapenější byl, když mu v kostce shrnula, k čemu dospěl Brumbál, a celkem přesně mu přetlumočila varování, které jí udělil na konci debaty. Nikdy by ho nenapadlo, že by ten její praštěný nápad mohl skrývat tak hlubokou myšlenku.

„Tonksová, vy jste stejně praštěná. Jít s tím za Brumbálem..." kroutil hlavou, když domluvila.

„Náhodou, Brumbál říkal, že jsem rozumná," zaškaredila se na něj Tonksová dotčeně. Moody na ni vytřeštil oči.

„To snad ten Brumbál nemohl myslet vážně," zakroutil hlavou.

„Náhodou to vážně myslel," našpulila na něj Tonksová uraženě pusu. „Říkal, že být rozumná a zároveň chaotická a zbrklá se vzájemně nevylučuje."

„A mně bude někdo říkat, že jsem Pošuk!" rozhodil Moody teatrálně rukama. Tonksová se rozchechtala. Sice by měla být ještě chvíli uražená, ale to jí nikdy nevydrželo dlouho. A na Moodyho se stejně nemohla zlobit. Jistá malá část jejího já dokázala uznat, že to s ní ten starý bručoun myslí dobře.

Dnešní extraporci máme na triku s Apolenou obě, protože společně jsme stejně nejsilnější.