Alastor Moody se opíral o stůl a zamyšleně si mnul bradu. Před pár dny dospěl k rozhodnutí, že ta telata, která nyní cvičí, by měla okusit práci v terénu. Dost bylo cvičení v bezpečném prostředí. Dnes se měli poprvé dostat ven a splnit úkol mezi spoustou mudlů. Neustále přemítal, jestli je všechno připravené a zda má čekat průšvih nebo rovnou katastrofu.

Ze zamyšlení ho vytrhlo důrazné zaklepání na dveře. Ani nestihl pokynout, hned do jeho kanceláře vpochodoval Rufus Brousek.

„Čemu vděčím za takhle časnou návštěvu?" ušklíbl se Moody.

„Ty sis vyžádal celou četu likvidátorů magických katastrof a vymazávačů paměti?" zeptal se Brousek přímo. Chození kolem horkého lektvaru nebylo nikdy jeho oblíbenou činností.

„Ano, to jsem si dojednal," přikývl Alastor a ztěžka dosedl na židli.

„Bez mého souhlasu?" zvedl na něj Brousek obočí.

„Pokud vím, mám ve výcviku volnou ruku," zamračil se Moody a probodl svého nadřízeného tvrdým pohledem.

„Ve výcviku ano, ale ne v zadávání úkolů půlce ministerstva," durdil se Brousek. V duchu už si sestavoval argumenty, kterými tuhle pro něj zatím nepochopitelnou akci obhájí před ministrem.

„Beru děti na výlet," uchechtl se Moody.

„Terénní cvičení?" zeptal se Brousek.

„Tak jest, tomu říkám škola hrou..." přikývl Alastor. „Přišel jejich čas."

„Jsou na to už připravení?" zajímalo Brouska, který se netvářil právě důvěřivě.

„Rozhodně víc než já," zamručel Moody. „Proto jsem chtěl likvidátory i vymazávače. Počítám, že si pořádně hrábnou."

„Tak dobře, Alastore, máš moji plnou důvěru," přikývl Brousek, mávnutím se rozloučil a za moment už se za ním zavřely dveře.

„Jo, kamaráde, důvěru ve mě vloženou už víckrát neuvidíš," křikl za ním Moody a také se zvedl. „Děj se vůle Merlinova," zamručel ještě, než se přemístil na místo, kam svolal bystrozorské adepty.

Už bylo dávno po terénním cvičení a tým ministerských pracovníků stále likvidoval vzniklé škody. Spoustě mudlů museli upravit paměť a také opravit různé poruchy a rozbité věci. Moody se domníval, že první úkol vymyslel snadný. Schoval v rušné mudlovské čtvrti několik flakónků s mnoholičným lektvarem a opatřil ta místa několika kouzly, aby je nesebrali náhodní mudlové. A také, aby je ta jeho čeládka snadno našla. Měli ho vzít, vypít tak, aby jejich přeměna neupoutala žádnou pozornost, a v přestrojení se nenápadně dostavit na předem určené místo, které jim pečlivě vybral a označil. Na splnění měli přesně hodinu.

„Takže si to shrneme," zaburácel, aby přehlušil ta jelita, která si mezi sebou právě vyměňovala dojmy. „Zklamali jste mě." Nechal svůj výrok vyznít do ztracena, než pokračoval.

„Dawlishi, jak je možné, že jste vypil ten lektvar uprostřed největšího chumlu lidí, kteří čekali na semaforu na zelenou?" zvedl obočí na prvního provinilce.

„Mi už docházel čas, šéfe, tak jsem to chtěl popohnat," pokrčil rameny Dawlish.

„Takže místo pár minut vašeho zpoždění, museli ministerští pracovníci strávit přes půl druhé hodiny tím, že více než třiceti lidem podávali uklidňující lektvar a upravovali paměť," zamračil se Moody. „Ono totiž vůbec s těmi mudly neotřáslo, když jste se mezi ně přemístil jakoby nic, a na to konto jste se z dospělého chlapa přeměnil v malou holku a vypochodoval, jak tu dívenku příroda stvořila, z vlastních šatů! Idiote!"

„To byl taky nápad dávat tam lektvar na přeměnu v dítě," zamumlal Dawlish nespokojeně. „A nad to v holku..."

„Upřímně jsem doufal, že právě tuhle dávku dostane tady Tonksová. Ale to by se Tonksová musela obtěžovat lektvar hledat, že?" osopil se teď Moody na svou chráněnku, která mu taky pěkně hnula žlučí.

„Na co bych pila ten blaf, když se můžu přeměnit sama dle libosti?" začertila se jediná slečna v kolektivu.

„Protože to byl rozkaz!" zahřímal Moody a čekal, že to pískle zkrotne, Tonksová ale jenom vzdorovitě vystrčila bradu.

„A víte, co to se mnou vzhledem k mojí metamorfomagii udělá? Já bych nerada, aby se to nějak potkalo a zůstal mi třeba prasečí rypák nebo nějakej jinej prů... ehm... problém," ohradila a Moody si musel přiznat, že vlastně nemá ponětí, jestli si účinek toho lektvaru nějak nevadí s metamorfomagií.

„I kdybych tohle přešel, nemůžu tvrdit, že by i zbytek vaší mise nebyl totální debakl," mračil se dál.

„Co? Vždyť se jako jediná z nich z výchozí pozice přemístila nepozorovaně. A navíc na značku..." mumlala Tonksová, ale nyní již výrazně krotčeji.

„Ale byla to dopravní značka!" vyštěkl Moody. „A ještě k tomu Zákaz vjezdu. A vy jste do ní nalítla a pěkně jste ji těm mudlům ohnula!"

„A že jsem si zlomila nos, který mi museli likvidátoři narovnat, je fuk, co?" zamručela nespokojeně a promnula si kořen nosu, ve kterém jí pořád trochu pulzovalo.

„Asi málo, když máte ještě tendenci držkovat," zpražil ji Moody. Zrovna od ní čekal víc, i když se bál její nemotornosti.

„Takže, koťátka, všichni máte důtku s výstrahou. Ještě jeden poděl mezi mudly a vyrazím vás z výcviku!"

Naposledy je přejel výhrůžným pohledem a pak se přemístil pryč. Začínal pomalu osnovat, co za perly si pro ně postupně nachystá, aby jim tenhle debakl pořádně osladil. Sám se totiž musel dostavit na kobereček k samotnému ministrovi a hájit před ním své pedagogické metody.

Dnešní kapitolu si pro vás připravila Apolena3.