Tonksová s Kingsleym mezitím za rozpačitého ticha šli směrem k asi půl míle vzdálenému supermarketu.

„Hele, Kingsley, je mi to strašně trapný," nevydržela to nakonec Tonksová, „jenom, aby bylo jasno, já jsem u Pošuka fakt byla jenom kvůli azylu, když mi ti tři idioti nedali pokoj, ať jsem dělala, co jsem dělala. Přece jenom, nemůžu je zrakvit, takže možnosti obrany byly omezené. Původně jsem se chtěla uklidit k tobě, a Pošuka vůbec neotravovat, ale..." nedokončila větu. Kingsley si promnul oči a náhle se za sebe zastyděl. Kdyby se v noci tak nezabednil, mohla najít klid a útěchu u něj. Měl pocit, jakože ji nechal v nesnázích, což se gentlemanovi jeho typu rozhodně nepodobá.

„Mrzí mě, že sis tím musela projít," začal. „Víš, taky ti na sebe řeknu něco odhalujícího. Pak nám bude trapně oběma a já tak ztratím tu nefér výhodu, kterou vůči tobě mám. Víš, já-strašně nesnáším krysy, potkany a tomu podobnou havěť..."

„Kingsley, to je relativně normální," odpověděla Tonksová. „Nechápu, jak mi má tohle pomoct."

„No jo, ale já nějakýho takovýho hlodavce viděl na půdě. Málem jsem vyskočil z kůže. Vyletěl jsem bez koštěte snad dva metry a skončil jsem namotanej na trámu. Ječel jsem jak pětiletá holka. Neslyšeli jste mě jenom díky tomu, že jste se dole hádali jak psi. Ty dveře jsem si tak zatemoval proto, aby se ke mně to zvíře ani náhodou nedostalo, jinak bych nebyl schopnej ani ochotnej v tom baráku vůbec spát. Pošukovi dalo dost práce mě sundat dolů, aniž by použil fyzické násilí. Nakonec jsem slezl jenom proto, že mi pohrozil, že přivolá vás a já nechtěl bejt za idiota."

Tonksová se musela usmát, při představě, jak její vysoký a urostlý instruktor piští a visí na trámu, ale rychle se ovládla. Nechtěla se ho dotknout, když se jí svěřil s kompromitujícím tajemstvím.

„Jsme my to ale dvojka," povzdechla si. „Jeden z nás si nemůže ani zjednat pořádek s bandou sexuálních loudilů, protože je nemůže zmydlit, natož poslat do špitálu, když jsme na cvičení, a druhej..."

„A druhej se v klidu postaví přesile Smrtijedů, když by na to přišlo, ale krysa ho vyřadí z provozu," ušklíbl se Kingsley sám sobě. Na delší babrání se v sebepohrdání ale nebyl čas, protože došli k obchodu. Zamířili rovnou do oddělení potravin. Tonksová si to hasila k čerstvému ovoci a zelenině.

„Mám chuť se Dawlishovi, pomstít. Co bys řekl na kompletní anglickou snídani, když má dneska ten pablb službu v kuchyni? Lívance, kafe, vajíčka, slanina, fazole, houby, rajčata, toasty..." vyjmenovávala Tonksová a škodolibě se šklebila při představě, jak si John v kuchyni mákne.

„Řekl bych tři věci," začal chladit její nadšení Kingsleyy. „Za prvé na to nemáme rozpočet, za druhé, jestli chceme snídat ještě dneska, vybral bych něco míň časově náročnýho a za třetí, to je to nejdůležitější, ty fakt věříš, že by byl Dawlish schopen udělat takovou snídani, aniž by nás zapálil při její přípravě, nebo otrávil při její konzumaci? Já to asi nechci riskovat."

„To je fér poznámka. Takže, jak ti zní cereálie a jogurty?" navrhla další alternativu.

„Bezpečně. I když, vlastně možná ani ne, to by nám zase hrozila újma od Pošuka. Dokážeš si představit, že zrovna jeho nutíme konzumovat zrní?" zašklebil se Kingsley.

„Takže co?" rozhodila rukama Tonksová. „Pečivo na toasty, sýr, šunka, marmeláda – ať si na to každej dá, co uzná za vhodný?" navrhla kompromis.

„Jo, to zní fajn," přikývl Kingsley. „A kávu, čaj, smetanu..." jmenoval, zatímco cpali do nákupního vozíku vše potřebné.

„Já bych vzala i těch pár jogurtů," vrátila se ke své myšlence Tonksová. „Jakože na sváču nebo tak budou dobrý, ne? A kdo nechce, vzít si ho nemusí, on se vždycky najde někdo, kdo si dá ochotně jeden navíc."

„Fajn, nemám problém, ale musíme tím pádem vymyslet levnej oběd, aby se to vyrovnalo," zamyslel se Kingsley.

„Tak škrtneme polívku, coby zbytečnej luxus, a dáme jen... Co třeba?" dumala Tonksová.

„Pečené kuře a bramborová kaše?" nadhodil Kingsley.

„Jo, na tom by nemusel nic podělat ani Dawlish," souhlasila Tonksová, z bezpečnostních důvodů ale raději vhodila do vozíku kuřata již naporcovaná, i když byla o něco dražší. Rozhodla se, že raději na ten nákup přispěje ze svého, než aby pak sledovala ta jatka, pokud by se Dawlish pokoušel o porcování, nebo spíš zohavení mrtvoly.

„Ještě musíme vzít toaleťák a mýdlo na ruce," upozornil Kingsley, když si očima prošel nákupní seznam.

„Jasně, takže tudy," ukázala Tonksová na příslušnou uličku a vykročila, zakopla však o kolečko nákupního vozíku. Kingsley ji pohotově chytil za bundu a zabránil jejímu rozplácnutí na zemi.

„Ty se fakt jednou přerazíš," zavrtěl hlavou, zatímco nabírala stabilitu.

„S tebou po boku těžko," zakřenila se na něj a teď už jistým krokem vyrazila pro hajzlpapír. „Jé, hele, vidíš to?" vypískla najednou a Kingsley vyrazil za ní. „To je perfektní odstín," dodala a dívala se na krabičku s barvou na vlasy.

„Nechceš se pouštět do experimentu s tímhle mudlovským nesmyslem, že ne?" zvedl na ni Kinglsey obočí. Ne, že by věděl, jak se barvy na vlasy používají, ale automaticky předpokládal malér.

„Ne," protočila Tonksová panenky. „Ale ten odstín je prostě dokonalej. Co myslíš, sluší mi?" dodala, zatvářila se soustředěně a najednou lup. Její typicky žvýkačkově růžové vlasy náhle zazářily křiklavým odstínem tyrkysové.

„Jseš normální?" zhrozil se Kingsley. „Já tě roztrhnu jak hada."

„Co je?" nechápala Tonksová.

„Jsi v mudlovském obchodě a jen tak si změníš barvu vlasů? Co utajení?" rozčiloval se Kingsley.

„Nebuď labuť," mávla nad tím Tonksová rukou. „Vždyť tady chcíp pes, ne-li dva."

„Být tu s tebou Pošuk, udělal by z tebe dvě," rezignoval Kingsley. „A jestli se pokusíš o další metamorfózu, než dojdeme zpátky, tak tě Pošukovi napráskám."

„To bys mi neudělal," uculila se Tonksová a nasadila výraz nevinného andílka.

„Když myslíš...." pokrčil Kingsley rameny a nechal odpověď viset ve vzduchu.

„Z čeho mě to obviňuješ?" zavrtěla Tonksová hlavou a poťouchle na něj zamrkala. „V životě jsem nemyslela a nehodlám s tím začínat."

„Merlin nás chraň," povzdechl si Kingsley, přihodil do nákupního vozíku mýdlo a vyrazil k pokladně, ať už jsou konečně odtamtud.

Když vyložili svůj nákup na pás, začala Tonksová zápasit s nákupními taškami. Samozřejmě by bylo jednodušší, kdyby měli jen jednu opatřenou nezjistitelným zvětšovacím kouzlem, ale jelikož měli zapadnout a nebudit rozruch, museli se vypořádat hned s několika taškami, které se Tonksové v kabelce zamotaly do sebe.

„A od kohopak vy jste, mládeži?" usmála se na ně prodavačka zvědavě. „Ještě jsem vás neviděla."

„Včera jsme se nastěhovali," odpověděla pohotově Tonksová a s vítězoslavným výrazem vyprostila z chumlu první igelitku.

„Tak to vítejte! Každá nová tvář je tak osvěžující. A vy jste moc hezký pár," rozplývala se prodavačka, zatímco jim markovala nákup. Tonksová slyšela, jak se vedle ní Kingsley nadechl a pohotově mu šlápla na nohu.

„Děkujeme," zazubila se. „Jsme spolu krátce, tak to nezakřikněte," dodala a významně na Kingsleyho mrkla. Ten vypadal, že se o něj pokusí srdeční příhoda, ale bylo jasné, že teď už tu komedii musí dohrát do konce."

„Jasně, jasně," přikyvovala prodavačka. „Ale o vás dva se nebojím. Líbíte se mi spolu. A kam jste se vlastně nastěhovali? Moc volných bytů tady není," zamyslela se pak.

„Do Zelené ulice, do toho domku vedle pošty," odpověděl Kingsley.

„Jo tam," přikývla prodavačka. „Tam to bylo prázdný už léta. Ale Mary Higinsová mi říkala, že tam včera viděla staršího chlápka o holi."

„Pošuk," ujelo Kingsleymu, aniž by to měl v plánu. Udělal si však mentální poznámku, že na tu Mary Higinsovou si budou muset dávat opravdu pozor. Evidentně má oči všude.

„Kolikrát jsem ti říkala, ať tak mýmu taťkovi neříkáš!" obořila se na něj Tonksová vděčná za další materiál k rozvíjení jejich teď už perfetkního krytí.

„Promiň, zlato," vydechl Kingsley rezignovaně. Už teď nechtěl být u toho, až tohle budou Pošukovi vysvětlovat.

„Ach, ta rodina," usmála se prodavačka chápavě a podala Tonksové poslední zboží. Kingsley zaplatil a galantně se chopil tašek.

„Mám něco vzít, brouku?" nabídla mu Tonksová.

„To zvládnu," odpověděl Kingsley. ,Ještě by ses přerazila,' dodal v duchu.

„Toho vám může každá jen závidět," řekla prodavačka Tonksové a ta se uculila.

„No, však mi taky dalo práci ho klofnout, slušňáka jednoho."

„Miláčku, paní prodavačka o nás hned první den nemusí vědět úplně všechno," upozornil ji Kinglsey. „Pojď už, tatík bude čekat na snídani."

„Máš recht," přikývla budoucí bystrozorka. „Tak nashle," mávla na prodavačku a vyšla spolu s Kingsleyem z obchodu.

„Co to jako bylo?" udeřil na ni vysoký bystrozor hned, jak došli mimo doslech.

„No co asi? Krytí ne?" odpověděla Tonksová zcela samozřejmě. „Však Pošuk včera říkal, že budeme nějakou tu krycí historku potřebovat. A tohle se přímo nabízelo."

„No, já jsem jenom zvědavej, jak do toho zakomponuješ Peakese, Filmora a Dawlishe. Nebo hodláš tvrdit, miláčku, že s námi kromě tvého otce bydlí i tři tvoji bráškové?" rýpl si Kingsley.

„Fuj," ulevila si Tonksová. „To jsou tak leda postižení bratránci. A nebydlí s náma, jen jsou u nás na prázdninách, aby se jejich matka mohla trochu oklepat."

„Ty jsi číslo," zavrtěl hlavou Kingsley.

„Já vím," pokrčila rameny Tonksová a samolibě se usmála. „Jednička," dodala.

Mlčky došli až k domku, kde byli ubytovaní. V kuchyni našli ke svému velkému překvapení jen Pošukovou rukou naškrábaný lístek, že vzal smrady trochu vyvětrat, takže mají osobní volno, dokud se s nimi nevrátí. Společně tedy uklidili nákup a Tonksová se s kelímkem jogurtu usadila k oknu, ze kterého sledovali pohyb lidí na poště. Když už nemá rozkazy, tak aspoň udělá kus průzkumné práce. Navíc bude mít tím pádem splněno a večer volno. Kingsley se k ní víc než ochotně připojil. I on nabyl dojmu, že splněná hlídka a s tím spojený volný večer mají něco do sebe. Navíc, když bude hlídkovat večer Dawlishova parta, aspoň nebudou dělat voloviny.