Po praktickém výcviku se bystrozorští adepti shromáždili, aby jim jejich instruktoři předali zpětnou vazbu k jejich dnešním výkonům.

„Musím se přiznat, že většina z vás mi udělala celkem radost," konstatoval velitel výcviku, Alastor Moody. „Nebyl to ani z poloviny takový průser, jaký jsem čekal. Stále to nebylo úplně dokonalé a v ostrém boji byste pravděpodobně neobstáli déle než pár minut, ale většinu chyb, co děláte, napraví krátkej dvorek a dlouhej bič," začal na svoje poměry rozvláčnou zahajovací řečí. Potřeboval se trochu uklidnit. Nelhal, s výkonem většiny adeptů byl opravdu spokojený, Merlinžel to ale nemohl říct o všech.

„Filmore," vzal si na paškál prvního kadeta. „V obraně jste téměř bezchybný, na útocích musíte ještě zapracovat. Reagujete pomalu, jste váhavý a nedůrazný. Tady nemáte za úkol postrašit partu mrzimorských prváků," ušklíbl se a všiml si, že Tonksová se ušklíbla také, ale z úplně jiného důvodu.

„Peakesi, vy naopak potřebujete začít zároveň koukat a přemýšlet, kam při útoku pálíte a proč, a ne metat kletby jednu za druhou, padni, kam padni. Tonksová musela několikrát odrážet kromě soupeřových i vaše kletby, a já vám můžu garantovat, že pokud byste si parťáka sejmul v ostré akci, bude vás to mrzet, a to hned několikrát.

Poprvé, když pak budete sám bojovat proti přesile, podruhé, když si vás podá parťák, jakmile z toho oba vyváznete, a do třetice, až vám vypere žrádlo váš nadřízený, jmenovitě já, nebo Brousek, pokud by hrozilo, že já vás rovnou ubezduším. A to mluvím o tom lepším scénáři. Taky se může stát, že vaše zbrklost bude někoho stát krk, a v tom případě si budete přát, abyste sám byl mrtvej!"

Jmenovaný kadet se při pochvale hrdě napřímil, ale jak Moody pokračoval, byl naopak menší a menší, až se scvrknul do vykuleného dvacetiletého kluka.

Moody pokračoval, každého ze svých studentů pochválil za povedené věci a upozornil ho na chyby. Nepočínal si právě citlivě, ale jeho připomínky byly konstruktivní a k věci. Konečně se dostal k předposlednímu studentovi, jediné ženě ve skupině.

„Tonksová, vám dneska nemám prakticky co vytknout, útočná i obranná kouzla byla v pořádku a navzdory tomu, že jste se polovinu času zároveň bránila i střelbě z vlastních řad, jste si vedla znamenitě. Nicméně, zkuste se příště při přesunu mezi pozicemi nezmrzačit sama, v ostré akci byste tím soupeři dost pomohla. Sice vás ten váš pád zachránil před Peakesovou odraženou kletbou do zad, ale měla jste v tu chvíli víc štěstí než rozumu. Pokud nutně musíte každou chvíli padat na zadek, nechte to, prosím, pokud možno, do chvil osobního volna."

Jmenované nakrátko zahanbením problikla barva vlasů – z její tradiční žvýkačkově růžové na kečupově červenou a vzápětí mrkvově oranžovou, než se vrátila zpět k původní podobě.

„Píšu si, míň padat," odpověděla Tonksová přidrzle. „I když mi teda není jasný, jak to mám, u všech vzteklejch maguárů, asi udělat."

Alastor Moody zavrtěl hlavou, ale dál to nekomentoval. Konečně si připadal dostatečně vychladlý na to, aby se mohl pustit do hodnocení posledního adepta, kterého si na konec nechával zcela záměrně.

„Dawlishi," začal, a přesto, že se snažil neztrácet glanc a zuby nehty se chtěl držet toho klidu, který v sobě po celou dobu hodnocení vědomě pěstoval, cítil, jak mu stoupá tlak. „Viděl jsem testrála zvracet, a ano, pro ty méně chápavé, vidím ho. Viděl jsem popelce chcát, kluběnku bušit pěstí do skály, Gringottovu banku vykradenou (tu dokonce dvakrát), Zameták couvat po zábradlí, akromantuli předčítat poezii, hypogrifa, co se stal vegetariánem, ale to, co jste dnes předvedl vy, to jsem ještě neviděl. Proč mi to děláte?" Moody si uvědomil, že jeho hlas už dávno není ani tichý, ani zvýšený, ale dosáhl intenzity řevu draka, a znovu se násilím opanoval.

„Já to ale nedělám schválně," zamumlal Dawlish zahanbeně. Z kdysi nadaného studenta se rychle stal chodící katastrofou.

„A to je na tom právě to nejhorší," odvětil mu Pošuk a vší silou vůle s snažil získat svůj rychle ztracený klid. „Takže, než vás dnes pustím domů, dáme si ještě malé opáčko teorie."

Adepti zmučeně zahučeli.

„Nemusíte se bát," pokračoval Moody nuceně klidným tónem, „nebude to nezáživné. Pro někoho zazní dokonce novinky, Dawlishi."

Začal podrobně vysvětlovat teorii kleteb, jak fungují a jakými principy se řídí. Spokojeně sledoval, jak si všichni přítomní chvatně zapisují poznámky, jako na hodině v Bradavicích.

„Takže, úhel odrazu kletby se rovná, Dawlishi?" Dawlish se zamyslel, až bylo téměř viditelné, jak se mu v hlavě otáčejí ozubená kolečka.

„Se rovná..." začal Dawlish „...se rovná... až se narovná?" Tonksová vyprskla smíchy, ale když viděla, jak se Moody tváří, veselí ji ihned přešlo.

„Já vás taky narovnám," houkl Moody a ještě stále se snažil být alespoň relativně klidný. „No tak, není to tak těžké, to zvládnete. Ještě jednou: „Úhel odrazu kletby se rovná úhlu do... do..." pokoušel se nejneschopnějšímu ze svých žáků napovědět alespoň první slabikou. Dawlish na něj nechápavě zíral.

„DO PRDELE! DOPADU!" zařval Moody, jehož pohár trpělivosti nejen že přetekl, ale přímo explodoval. „Zmizte pryč, než z vás nadělám konfety. A dnešní večer věnujte studiu teorie kouzel. Upozorňuju vás, že ještě provedete jednu takovou hovadinu, a vyletíte z výcviku. Nakopnu vás do prdele tou svojí dřevěnou hnátou tak, že vám v ní zůstanou třísky."

Nedá mi to, abych tu nepřidala pár slov na závěr. Právě jsme se přesvědčili, že střetne - li se nezastavitelná síla (Pošuk) s nehybatelným předmětem (Dawlishova tupost), nastává kolize, v jejímž důsledku se jeden z těchto předmětů ukáže nakonec být zastavitelným, či pohyblivým...aneb Dawlishova tupost zase jednou dostala pěkně na zadek.

Dnešní okénko, stejně jako většinu těch ostatních v tomhle kalendáři, jsme páchaly s Apolenou společně.