Na oddělení bystrozorů panoval až nezvyklý klid. Kriminální živly jako kdyby si vzaly dovolenou. Kromě pár obligátních hospodských rvaček neměli bystrozoři už třetí den do čeho píchnout. Někteří, jako třeba Tonksová nebo sám Pošuk Moody, využili tohoto klidu, aby dohnali resty v papírování. Oba měli k administrativní části své práce tak velký odpor, že stohy s nedokončenými spisy byly mnohem vyšší než oni sami. Nějak jim to za poslední týdny přerostlo nad hlavu. 

    Naproti tomu Kingsley Pastorek, který měl všechny složky vždy v pořádku a kompletní, kvůli čemuž si ho kolegové často dobírali, se vskutku nudil. Měl pocit, že pokud se rychle něco nesemele, buď mu začne šplouchat na maják, nebo z té nečinnosti začne zahnívat. 

    Sice se nabídl Pošukovi, že mu pomůže s jeho náloží hlášení a dalších papírů, jenom sedět u stolu ho ale nebavilo. Snažil se proto mezi jednotlivými hlášeními aspoň trochu se hýbat. Pro kávu si chodil zásadně po schodech a pravidelně se v kanceláři protahoval. Chtěl se udržet ve stoprocentní kondici. Až tenhle, dle jeho soudu, klid před bouří pomine, hodlal být připravený na pořádnou makačku. Rozhodně neplánoval zlenivět. 

    Poté, co Pošukovi donesl další várku jeho vlastních, teď už ale hotových hlášení, a vyfasoval si další, povzdechl si. 

    „Kde u všech rarachů ten Pošuk ty nedokončený spisy bere?" 

    „Ty, Kingsley, to už mu děláš papíry i z doby, kdy jsi tu ještě nebyl, ne?" uchechtla se Tonksová, když ho viděla s novou náloží. 

    „Taky mám ten pocit," přitakal Kingsley. „Za chvíli budu psát hlášení z doby kamenný." 

    „Jak to děláš, že ti to jde tak od ruky?" nechápala Tonksová. „Já se ještě neprokousala ani posledním měsícem." 

    „Jo, to je tak, když na to někdo soustavně kašle," zavrtěl Kingsley hlavou.

    „Nepoučuj," zaprskala Tonksová. „Radši mi řekni, kde bereš inspiraci. Já totiž prostě nevím, co tam furt psát. Vždyť je to všechno na jedno brdo." 

    „Tak se nezalamuj vymýšlením inovací a prostě to jen opiš. Stejná situace, stejný hlášení. Nazdar," poradil jí zkušenější kolega. „Já taky nejsem bůhvíjak kreativní." 

    „Když mě to nebaví," posteskla si Tonksová. „Tím, že tomu dám aspoň nějakou šťávu, si udržuju mozek v chodu." 

    „No, jestli tomu dáváš šťávu, to bude Brousek koukat, až to bude číst," zasmál se Kingsley. S tím se spolu rozloučili a šli každý zasednout nad svou práci. 

    Tonksovou už po pár minutách vyrušil Dawlish, který chtěl jako pokaždé, dokončený spis zkontrolovat na hrubky. Neskutečně ji s tím otravoval, ale nějak neměla srdce poslat ho ke všem rarachům. Tentokrát ale měla nenadálý záchvat inspirace k vlastnímu případu, takže ho poslala za Kingsleyem, ať se mu to mrkne, aby neztratila nit. 

    Dawlish tedy napochodoval ke kanceláři Kingsleyho, jednou symbolicky klepnul a rovnou vešel. Zrovna u Kingsleyho totiž nepředpokládal, že by ho snad vyrušil od něčeho „tajného". Očekával, že bude Kingsley vzorně pracovat za stolem, proto ho zaskočilo, když ho uviděl na zemi. Kingsley totiž zrovna měl svou sportovní pauzu a dělal kliky. Dawlish na něj nechápavě zíral a snažil se přijít na to, co o se jeho kolega vůbec pokouší. Div mu nešla pára z uší, jak usilovně nad tím hloubal. 

    „Ty vole, Kingsley, co to tady vyvádíš?" vyhrkl pak, když ho nenapadlo jediné vysvětlení těch divných pohybů, co jeho kolega předváděl. 

    „Co bys tak asi řekl?" zafuněl Kingsley, který už měl za sebou těch kliků dobrých padesát. 

    „No, jak tak na to koukám, tak bych řekl, že ti někdo ukradl babu při jebačce," řekl Dawlish to jediné vysvětlení, které ho napadlo. 

    „Ty jsi kus kreténa," ztratil dekórum Kingsley, vstal ze země a oprášil si ruce. „Cos vůbec chtěl?" 

    „No, potřeboval bych zkontrolovat hlášení," vyhrkl Dawlish a začal mu strkat čerstvě dopsanou složku. 

    „Dej to sem," rezignoval Kingsley. Sice ho ten pitomec zase jednou nadzvednul, ale prostě neuměl někomu odepřít pomoc. Rychle jeho hlášení prošel a opravil několik zjevných hrubek. S nedostatky ve stylistice se neobtěžoval, protože by to musel celé napsat za něj. 

    „Tady to máš, ale já bych se pod to teda nepodepsal," řekl po pár minutách a složku mu vrátil. „Nechápu, jak jsi s tímhle písemným projevem vůbec mohl dokončit Bradavice." 

    „Ty si o mě fakt myslíš, že jsem úplnej debil?" zeptal se Dawlish a zatvářil se schlíple. Pořád choval naději, že aspoň Kingsley ho má trochu rád. 

    „Úplnej debil nejsi," povzdechl si Kingsley. „Ale do budoucna ti radím, až bude příště jíst polívku, neber si vidličku, jinak se nenajíš," dodal a Dawlish uraženě vypochodoval z jeho kanceláře, aniž by poděkoval. 

    Kingsley si znovu povzdechl. Ani jeho humor už nebyl kvůli té dlouhodobé nečinnosti ve stoprocentní kondici.