Celé bystrozorské oddělení se sešlo k mimořádné poradě. Před několika hodinami utekl z Azkabanu Sirius Black. Tedy, bylo to několik hodin nazpět, co o jeho zmizení dostali hlášení. Jak dlouho se ve skutečnosti potuluje na svobodě, ví jenom Merlin. Všichni včetně aspirantů s čerstvě hotovým výcvikem se skláněli nad mapou Británie a snažili se vytipovat možná místa jeho úkrytu nebo pravděpodobné cíle. Tady se hodila každá ruka navíc.

            „Já nechápu, co tady všichni plašíme. Black se dřív nebo později sám někde ukáže a pak ho budeme mít coby dup," zabručel nespokojeně Dawlish, když už se porada protáhla na třetí hodinu v kuse.

            „Jasně, Dawlishi, vlastně jsme tu zbytečně," ušklíbl se jeho směrem Kingsley. „On si totiž Black jako první určitě půjde ožrat držku k Děravýmu kotli, aby nám ho starý Tom mohl předat jako dáreček. A Black s námi půjde bez odporu, protože už teď mu chybí jeho oblíbený mozkomor."

            „Nedělej si z toho prdel, Kingsley, to je vážná věc!" zpražila ho Tonksová, která chtě nechtě brala tuhle záležitost trochu osobně. Koneckonců, i když na to nebyla hrdá, byli s Blackem příbuzní.

            „Tak uhni s tou svojí vážnou věcí," prohodil Kingsley a lehce ji plácnul přes zadek, „zakreslím další možnou Blackovu trasu." Tonksová nic neřekla, pouze přešla k Moodymu, který jako jediný seděl na židli. Už byl sice čerstvě ve výslužbě, ale k tomuhle případu si ho přivolali jako konzultanta.

            „S dovolením, Pošuku... ehrm... pane, tohle bych si půjčila," prohlásila s lišáckým úsměvem a ukázala na židli.

            „Posluž si a toho pána si nech od cesty," zabrblal Moody a namáhavě se zvedl. Tonksová popadla židli a postavila ji před nicnetušícího Kingsleyho. Všichni napjatě čekali, co bude dál. Tonksová na židli hbitě vyskočila, napřáhla se a pěkně z výšky vlepila Kingsleymu pořádný políček. Až překvapením vytřeštil oči. Tonksová ze židle seskočila a odnesla ji zpět Moodymu.

            „Díky," usmála se na něj a Moody jenom zakroutil hlavou. Ani za živého Merlina nemohl pochopit, jak je možné, že si ani při jednom ze skoků nenatloukla.

            „To snad..." začal reagovat na celou situaci Rufus Brousek, jejich nadřízený.

            „Myslím, že si slečna Tonksová právě vymezila hranice osobního prostoru," přerušil ho Kingsley a lehce se Tonksové uklonil. Ta se na něj usmála v tichém vyhlášení příměří. Oba celou věc už v tu chvíli považovali za uzavřenou.

Dnešní chod pochází opět ze společného hrnce Apoleny a Belly a ať jste si ho dali k snídani, svačině, obědu, svačině, večeři, půlnoční svačince nebo jako dezert, snad jste si ho užili tak, jako my, když jsme ho psaly.