Vivienne

            Další den jsem si nařídila budíček na osmou ráno, abych se stihla připravit a dojít si na snídani.

Skoro o dvě hodiny později jsem už seděla na recepci a čekala na Tobiase.

Sedla jsem si do šedého křesla, nad kterým visela kruhová lampa.
Seděla jsem tu i tenkrát, když jsme odsud s rodinou odjížděli na výlet do Starého města.

Vybavila jsem si tu vzpomínku.

... Seděla jsem v křesle, vedle mě na gauči moji rodiče a sestra.

Leon s Tobiasem chodili po recepci s rukama za zády a čekali na další instrukce. Sem tam se jeden z nich shýbnul, aby něco sebral, ale jinak se recepcí neozývalo nic jiného, než jejich dunivé kroky.

Rozpačitě jsem koukala do země. Táta se zasmál a rozsvítil mi lampičku nad hlavou. Prý, aby si mě Tobias všiml.
Když to nepomohlo a jediné, na co to mělo vliv, byl můj zoufalý záchvat smíchu, pokusil se s ním navázat řeč.

„To je dneska vedro, co?"

Říká se sice, že mluvení o počasí je pofidérní, ale ve skutečnosti je to jedno z témat, jak někoho rozmluvit. Aspoň u většiny lidí to funguje.

Tobiasovi se po obličeji rozlil ten jeho neodolatelný úsměv.

„To ano, je."

Tím končila jeho odpověď.
Soudě podle výrazu mého táty ani on nečekal, že se mu ho nepodaří rozpovídat...

Dveře hotelu se otevřely.

„Ahoj. Tak jdeme?" vrátil mě Tobiasův hlas zpátky do času tady a teď.

„Ahoj... Jo, jasně," odpověděla jsem s úsměvem a zvedla se. Měla jsem čekat, že mi tohle místo bude podněcovat vzpomínky.

Nasedli jsme do černé Toyoty.

„Těšíš se?" zeptal se mě s úsměvem.

„Hrozně."

„To jsem rád."

Naklonil se ke mně a jemně mě políbil.

„Na přivítanou," dodal a zazubil se.

„Takovéhle polibky bych chtěla dostávat pořád."

Zajiskřilo mu v očích.

„To ti můžu splnit, když..." zarazil se, „když tu se mnou zůstaneš."

Rozpačitě jsem odvrátila zrak. Tak ráda bych mu řekla ano. Že tu s ním zůstanu navždycky. Ale to jsem nemohla.

Nemohla jsem se vzdát svého života. Jen tak přestoupit z jednoho rozjetého vlaku do druhého. A to ani kvůli lásce.
Nechtěla jsem se mu podívat do očí.
Věděla jsem, že jediné, co bych v nich viděla, by byla pomalu pohasínající naděje a rozrůstající se smutek.

Zbytek cesty jsme oba mlčeli.

Tobias řídil opatrně, ale to, s jakou svižností sekal zatáčky, bylo obdivuhodné. Bylo poznat, že už má s řízením léta zkušenosti. Rozhodně větší než já.

Jeli jsme přibližně hodinu. Kolem nás se míhala krajina a stromy působily jen jako zelené šmouhy.

„Tak, a jsme tady," prohlásil, vystoupil a otevřel mi dveře.

Nad tím gestem jsem se pousmála. Málo kdo se v dnešní době ještě uměl chovat jako gentleman.

Chvíli jsme šli po příjezdové cestě do kopce, až jsme došli ke kontrole vstupenek.

Tobias vytáhl dvě z kapsy a přiložil je na čtečku kódů.
Přístroj pípl, zašramotil a pustil mě dál.

Zastavila jsem se před budovou byzantského kostela a podívala se na mapu.

„Kudy teď?"

Tobias stojící za mnou se mi naklonil přes rameno a prstem ukázal na místo, kde jsme se zrovna nacházeli.
Z té těsně blízkosti mi srdce už zase bilo jako o závod a myšlenky ubíhaly tam, kam neměly.

On tomu ale nevěnoval pozornost. Místo toho se dál soustředil na mapu.

„Teď projdeme kostelem svatého Jana do prostor chrámu bohyně Athény, přes Stoa až k Propylejím."

„Dobře."

Naklonil hlavu blíž ke mně. Jeho oči mě doslova propalovaly, jak se snažil zjistit, co zapříčinilo změnu v mém hlase.

Jakmile to zjistil, rty se mu zkřivily do pobaveného úšklebku.

„Nebuď taková."

„Jaká?"

„Prudérní."

Zpražila jsem ho káravým pohledem, který říkal, ať se neopovažuje tohle slovo na veřejnosti zopakovat.

„To taky nejsem."

Jeho dech mě šimral na uchu.

„O tom si promluvíme později."

Zachvěla jsem se.
Takhle jsem si náš výlet nepředstavovala.

Tobiase naštěstí za chvíli tolik uchvátil výhled z hradu, že na to, co řekl dočista zapomněl.

„Páni," vydechla jsem, „to vypadá úžasně."

Díky bohu za ten výhled.

„To teda. Nikdy jsem úplně nebyl milovník historie, ale tohle má něco do sebe."

Vytáhla jsem z kabelky mobil a začala fotit.

Když jsme vyšli z hradu, Tobias se dal opět do řeči.

„Tamhle jsou ruiny chrámu bohyně Athény z šestého století před naším letopočtem."

Ukazoval při tom na polorozpadlou stavbu kousek od nás.

„Celá Akropole byla pravděpodobně vystavěna na místě mykénské svatyně."

„Hm, víš toho hodně," řekla jsem uznale.

Zasmál se.

„To bych neřekl. Než jsem tě jel vyzvednout, něco jsem si o tom nastudoval."

„Ale pamatuješ si to. I to se počítá," opáčila jsem s úsměvem.

„Tak jdeme dál? Z cimbuří je nádherný výhledy na město Lindos a nedalekou zátoku Sv. Pavla."

„Tak jo. Povíš mi mezitím ještě něco zajímavého o tomhle místě?"

Zamyslel se nad tím, co mi ještě neřekl.

„Právě se nacházíme na 116 metrů vysoké skále."

„To jde. Půjdeme se pak podívat i do Lindu?"

„Když nám na to zbyde čas, tak klidně. Mají tam takové krásné bílé domečky."

Procházeli jsme kolem chrámu, kde jsme se na chvíli zastavili, abych si ho mohla vyfotit. Nejvíce mě ale zaujala Stoa, která celé scenérii dodávala ten antický nádech.

Prošli jsme si celý areál a pak se kochali výhledem.

S takové výšky vypadal Lindos tak malý. Bílá barva se na domech vyjímala, a působila tak, jako by byly zasněžené.

„Je to krása." Udělala jsem pár dalších fotek.

„To tedy ano. A tamhle je vidět ta zátoka," ukázal napravo od nás.
Za Lindem se azurově skvěla modrá hladina.

Ještě jsem udělala pár fotek. Pak jsme se vydali zpátky dolů.

Tobias

          Sešli jsme dolů k městu. Lindos se v době oběda hemžil lidmi. Někteří posedávali na venkovních terasách, jiní se se smíchem procházeli po ulicích.

„Takhle nějak jsem si vždycky představovala Řecko. Už tomu chybí jen ta modrá barva."

„Takové domy na Rhodosu najdeš taky. Nachází se kousek odtud. Můžu tě tam někdy vzít, když budeš chtít," navrhl jsem jí a objal kolem pasu.

„To bych ráda," usmála se.

„Co třeba pozítří?"

„To by šlo. Zítra mám totiž dlouhou směnu. A při té příležitosti bych tě mohl vzít i na pláž Traganou."

„Tak jo."

„A teď bychom si mohli zajít na oběd, co říkáš?" usmál jsem se na ni.

„To není špatný nápad." 

„My Řekové sice obědváme až kolem třetí čtvrté hodiny odpoledne, ale já už začínám mít hlad."

Vybral jsem nejbližší restauraci se světle modrými dřevěnými židlemi a bílým ubrusem na verandě.
Sedli jsme si s Vivienne naproti sobě, abychom na sebe líp viděli.
Přiběhla k nám servírka s dvěma lístky. S úsměvem nám je podala a odešla.

„Tak, co si dáš k pití?"

Vivienne si rychle přečetla výběr.

„Rybízový džus. A ty?"

„Pomerančový."

Servírka se k nám za chvíli opět vrátila.
Nahlásili jsme jí vybrané pití a začali si vybírat i jídlo.
Když jsme jí řekli i to, s úsměvem odešla do kuchyně.

„V úterý mi končí směna v poledne. Mohli bychom jet přímo z hotelu na pláž a pak se projít po městě. Až nebude takové vedro."

„Tak jo," souhlasila, „počkám tam na tebe."

„Máš dneska ještě něco v plánu?" zeptal jsem se.

„S Amélií jsme si říkaly, že bychom se podívaly na hotelový program. Rose bude večer stejně pryč."

„Hádám, že ji tam nechceš nechat samotnou, že?" prohodil jsem s úsměvem.

„Ne, to opravdu nechci," zazubila se a tváře se jí zbarvily do nachově růžové.

Ještě chvíli a vypadala by jako ty korálově červené růže na našem stole.

„Slíbila jsem jí, že se večer vrátím. Nechci ji tam nechávat samotnou."

Když viděla můj všeříkající výraz, stiskla mi ruku.

V jejích krásných hnědých očích se zračily pobavené jiskřičky. Vždycky vypadala tak krásně. Ať si na sebe vzala cokoliv, slušelo jí to. Ale ty tmavě modré šaty s kanýry, co si oblékla dneska, jí padly jako ulité.
Všimla si mého obdivného pohledu.

„Co se děje?"

„Nic. Jen si říkám, jak ti to dneska sluší," usmál jsem se na ni a propletl své prsty s jejími.

Obličej jí znovu polil ruměnec.

„Tobě taky. Ta černá ti ladí k vlasům."

Šibalsky se mi zablýsklo v očích.
Ale nic jsem neřekl. Blížila se k nám totiž servírka se dvěma talíři plnými jídla.

„Jeden gemistes."

„Tady, s'il-vous-plaît," poklepala Vivienne na stůl před sebou.

„A jedna moussaka." Ta byla pro mě.
Gemistes byl tradiční řecký pokrm ze zapečených zelených paprik, které byly plněné rýží a mletým masem. Někdy se ale místo paprik podávala rajčata.

Moussaka byla něco podobného: v troubě zapečené vrstvy lilku, prostřídané bramborami a mletým masem.

Vivienne si napíchla na vidličku první sousto.

„Ty jo. Je to vážně dobré. Nikdy jsem nic takového nejedla," pochvalovala si. Pak se ale zarazila.

„Kdy tedy večeříte, když obědváte tak pozdě?"

„Třeba kolem desáté večer. Někdy se to protáhne až do noci."

„Takže nejen, že žijete nočním životem, ale celý harmonogram máte úplně posunutý."

Pokrčil jsem rameny.

„Pro nás je to normální. Máme ho uzpůsobený denním teplotním extrémům. Navíc, když můžeme, rádi vstáváme až kolem desáté ráno, takže pak máme hlad tak kolem té třetí odpoledne."

„To se mi líbí," zamumlala, „my to máme všechno úplně jinak. Líbilo by se mi tady žít. Žádný spěch, hektičnost. Prostě si užíváte života."

„I tak se to dá říct," zasmál jsem se.

„Je to tady jiné, než u vás ve Francii. Ačkoliv jsem tam nikdy nebyl, podle tvého vyprávění mi to přijde jako druhý konec světa."

Teď už se smála i ona.

„To je pravda, ale i tak to tam mám ráda."

„To věřím. Někdy bych se tam chtěl podívat."

Přes obličej jí najednou přeběhl stín.

Napíchla si na vidličku další sousto.

„Bylo by fajn, kdybych ti to tam mohla ukázat," pronesla trochu posmutněle.

Ani jeden z nás nechtěl téma odjezdu řešit takhle brzy.

„Musím se ti s něčím přiznat," začala po chvíli a vidličkou převalovala kus papriky na talíři.

„Už to nedokážu dál přehlížet. Každým dnem, co jsem tady, mě to sžírá víc a víc."

„Souvisí to nějak s tvým odjezdem, že ano?" odtušil jsem.

Semkla rty. „Ano... Víš, bojím se. Tak ráda bych tu s tebou zůstala. Ale prostě nemůžu. Tlučou se ve mně povinnosti a sny. Nemůžu se jen tak vzdát svého života ve Francii. Mám tam rodinu, přátele... Ale zároveň vím, že to samé nemůžu chtít ani po tobě."

Na chvíli se odmlčela.

„Jednou jsi mi řekla, že na určitých místech nás drží jen tři věci: láska, zodpovědnost a závazky. Pochopím tvé rozhodnutí, ať bude jakékoliv," řekl jsem a chytil ji za ruku.

Smutně se pousmála.

„Vzpírat se osudu nemá smysl. Nejde ho změnit. Ale lze si vybrat, kterou z jeho cest se vydat. Nebo ne?"

„Myslela jsem, že jen já si pamatuju všechna tvoje moudra."

Usmál jsem se. „Jak vidíš, tak jsme na stejné lodi."

„Nechci tě opustit, ale... je to strašně těžká volba. Vždycky jsem věřila, že nás osud svedl dohromady z nějakého důvodu. Že se nic neděje náhodou. Ale co když to tak není?"

Naklonil jsem se k ní a vzal její hlavu do dlaní.

„Nepochybuj o osudu. Jsme si souzeni. Jen možná ne teď, ale až za pár let."

Zlehka jsem ji políbil na rty.

„Miluju tě, Vivienne. A počkám na tebe jak dlouho bude třeba."

Podívala se mi do očí. Odehrával se v nich boj mezi láskou a zoufalstvím.
„Já tě taky miluju," řekla a ještě jednou mě políbila.

Nechtěl jsem, aby se cítila provinile. Její odjezd byl nevyhnutelný stejně, jako tehdy, když tu byla poprvé.
Všechno jednou skončí. I léto.
Od jejího příjezdu mě děsila představa, že mi odjede. Nechtěl jsem si to připouštět, ale když o tom začala mluvit, dohnalo mě to jako temná mračna.

Přál jsem si, aby tu se mnou zůstala, ale to jsem po ní nemohl chtít.
Nedokázal jsem se s tím ovšem smířit. V tom měl Leon pravdu. Jenže jsem jí to nemohl dát najevo. Ne teď, když jsme před sebou měli ještě spoustu dní. A já ji chtěl milovat tak, aby na to nikdy nezapomněla.

Ještě jsem měl čas ji přemluvit, aby tu se mnou zůstala. Ale i kdyby to nevyšlo, aspoň budeme mít nějaké vzpomínky.
Miloval jsem ji totiž celým svým srdcem, jako nikdy žádnou jinou. A v tom jsem ji hodlal utvrdit.

~

           Z restaurace jsme se šli ještě na chvíli projít po ulicích Lindu.
Vivienne se po našem rozhovoru pořád tvářila smutně, i když se to snažila nedávat najevo.
Nemohl jsem se na to dívat.
Chytil jsem ji za ruku a tím ji zastavil.
Podívala se na mě svýma smutnýma očima.

„Hej, co je to s tebou?"

„Nic, jen se ztrácím ve svých vlastních myšlenkách," odpověděla.

Přitáhl jsem si ji k sobě. Podívala se mi zpříma do očí.

„Nebuď z toho smutná. Ať se stane cokoliv, budu s tebou."

„Netrápím se jen kvůli sobě. Vidím na tobě, jak tě to trápí, ale nechceš to dát najevo, protože mi chceš být oporou."

Z očí se jí začaly řinout slzy.

„Neplač," sestřel jsem jí je a pohladil ji po tváři.

„Nějak se to vyřeší, uvidíš," chlácholil jsem ji, „a do té doby na to nebudeme myslet."

Potichu přikývla.

Se slovy jsem to moc neuměl, a tak jsem ji raději políbil. Cítil jsem, jak se uvolnila a užívala si to. Stejně jako já. Zacouval jsem k nejbližšímu domu a přitiskl ji zády ke zdi.

„Chci, abys věděla, že pro tebe půjdu kamkoliv," zamumlal jsem skrz polibky. Ona mi je namísto odpovědi opětovala se stejnou vášní.