Tobias

           Jak jsme s Vivienne tancovali a povídali si, čas neúprosně ubíhal. Najednou bylo půl dvanácté, a tak jsme se rozhodli odejít.

Ignoroval jsem úšklebky mých bratrů, kteří nás po celou dobu pozorovali. A při našem odchodu si neodpustili blbé poznámky.

Jen ať si v tom baru zůstanou klidně až do rána. Alespoň bude dům prázdný a budeme mít od nich klid.
S Vivienne jsme se shodli, že ani jeden z nás moc nepije, a tak nám oběma stačila jen jedna sklenička. Navíc, nemohl jsem dopustit, aby jí alkohol zastínil úsudek. Ne, když jsem chtěl, aby byla plně při vědomí.

Alkoholu sice moc nevypila, ale i ta jedna sklenička se na ní trochu podepsala. Naštěstí jen v podobě dobré nálady, laškování a přehnané upřímnosti.

Zastavili jsme se v úzké ulici lemované ze všech stran domy a neprostupnými stromy.

Vivienne se na mě dívala svýma krásnýma hnědým očima, které za svitu měsíce vypadaly, jako by byly jeho odrazem.

Ulice, ve které jsme stáli, nebyla zrovna moc osvětlená, ale i tak jsem stihl zachytit její pohled, jak sklouzl k mým rtům.

Skoro bych přísahal, že zapomněla dýchat.

Udělal jsem pár kroků směrem ke stromům, kde na nás nikdo, kromě lidí z ulice, nemohl vidět. V tuhle hodinu tu ale stejně nikdo nechodil.
Vivienne mě bedlivě sledovala, skoro jako by čekala, až jí dám znamení, že má přijít za mnou. A to jsem taky udělal.

„Pojď sem."

Stoupla si těsně vedle mě, až mi z toho tělem projela vlna horka.

„Svoje slovo dodržím," zašeptala, „slíbila jsem ti, že budu jenom tvoje."
Na nic jsem nečekal a spojil naše rty ve vášnivém polibku. V tom, který jsme předtím nedokončili.

Chytil jsem ji kolem pasu a přitáhl si ji blíž k sobě. Prudce se nadechla.
Spojila mi ruce za krkem, aby si nemusela stoupat na špičky a polibky mi vracela se stejnou vervou.
Na chvíli se ode mě odtáhla, aby popadla dech.

Oba jsme měli oteklé rty a zrůžovělý obličej.

Vzápětí ale přitiskla své rty opět na moje.

„Tobiasi," zašeptala.

Trochu jsem se od ní odtáhl.
A pak, že jen já měl neřestné myšlenky. Její pohled totiž vyzařoval úplně to samé.

„Umm," zakňučela, „proč jsi přestal?"

Naklonil jsem se blíž k jejímu uchu.
„Pojď se mnou domů."

„Ale co holky?"

„Napiš jim, že nedorazíš, nebo tak něco. Ať o tebe nemají strach."

Vytáhla z kabelky mobil a začala vyťukávat zprávu.

Pak se najednou zarazila.

„Odkdy máš zítra směnu?"

„Až od dvou odpoledne."

„Fajn," řekla a uklidila mobil zpátky do kabelky.

„A teď mě veď," vlepila mi letmý polibek.

„S radostí, mon amour." Alespoň něco jsem si z hodin francouzštiny pamatoval.

„Jak je to daleko?"

„Asi půl hodiny odsud."

„To je docela blízko. Chodíš do práce pěšky?"

Tahle otázka mě pobavila.

„Ne. Odsud do hotelu je to taky půl hodiny, což dohromady dává hodinu. Takže, kdybych chtěl z domova chodit do práce pěšky, zabralo by mi to víc jak hodinu. Autem je to rychlejší."

„A to jsi nechal kde?" zeptala se s úsměvem.

„Před barákem. Říkal jsem si, že procházka po městě bude romantičtější."

„Tak to jsi udělal dobře." V očích jí přitom vyzývavě zajiskřilo.

„Tak pojď už. Nejsi jediný, čí myšlenky ubíhají tam, kam nemají."

Když jsme se zastavili před domem, Vivienne si ho zvědavě prohlížela. Nic moc zajímavého na něm ovšem nebylo. Meruňková omítka, okna s dřevěnými rámy, červená střecha, dvě patra a balkon.

Konečně se mi podařilo vyštrachat z kapsy klíče.

Nakoukl jsem dovnitř. Všude byla tma a ticho.
Takže jsme měli celý dům jen pro sebe.

Zatáhl jsem Vivienne do chodby a zamknul za námi dveře. Klíče jsem hodil na skříňku vedle botníku a zul si boty. To bylo to jediné, na čem jsem trval i u Vivienne.

Pak jsem ji popadl a zuřivě ji políbil.
Nebránila se. Zajela mi prsty do vlasů a polibek prohloubila. Z úst mi uniklo tiché zasténání.

Udělal jsem pár kroků vpřed, až stála zády přitisknutá ke zdi.
Trousil jsem jí polibky od úst, přes čelist, až nahoru k uchu, kde jsem ji jemně kousl.

Zalapala po dechu.

Odhrnul jsem jí pár zpocených pramínků vlasů z čela a znovu přisál své rty na její.

Chtěl jsem, aby se mi slastí roztékala pod rukama.

Vzal jsem ji do náruče a ona mi obmotala nohy kolem pasu.
Takhle jsem ji donesl až do pokoje.
Opatrně jsem ji položil na postel. Až teď jsem si všiml, jak má zrůžovělý obličej.

Takhle nějak jsem musel vypadat i já.
Oba jsme se na sebe chvíli jen dívali a popadali dech.

„Tak už mě polib," žadonila, když jsem stále nic nedělal.

Jasný pohled jí mlžila touha.
Přesně na tohle jsem čekal. Nechtěl jsem ji už dál pokoušet. I moje oči začínala kalit podobná emoce. Naklonil jsem se k ní blíž a nechal naše rty splynout v dalším náruživém polibku. V takovém, jaký si budeme oba pamatovat navěky.

Vivienne si mě bezděky přitáhla k sobě a znovu zasténala, když jsem jí svými polibky pokračoval přes čelist, až ke klíčním kostem, kde jí končil kanýrový živůtek.

„Už mě netrap."

Nenechal jsem se dlouho pobízet.
Celým domem se pak už nesly jen naše tlumené vzdechy a žadonění.

Vivienne

          Ráno mě probudilo bouchnutí dveří. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala, kde to vlastně jsem.
Postupně se mi to ale všechno začínalo vybavovat.

Tobias. Jeho pokoj. Společně strávená noc.

Pomalu jsem se otočila. Tobias už byl vzhůru a potutelně se na mě usmíval.

„Dobré ráno, mon amour."

„Dobré."

Něžně mě políbil.
„Jak se ti spalo?"

„Krásně."

Na mysli mi ale při těch slovech vytanula vzpomínka na dnešní noc.
Tobias si toho všiml a ústa se mu zkřivila do hravého úšklebku.

„Ale copak, chtěla by sis to snad zopakovat?"

Plácla jsem ho do hrudi.

„To určitě," protočila jsem panenky v předstíraném rozhořčení.

„Mmmm, v noci jsi vypadala, že sis to užívala."

Zrudly mi tváře.
„Taky že jo, ty blbečku."

Nemohla jsem přestat myslet na to, jak se mě dotýkal.

„Rád bych si to s tebou zopakoval a utišil tvé ženské touhy, ale nahoře jsou mí bratři a já nechci u snídaně poslouchat, že to bylo moc nahlas."

Vyprskla jsem smíchy.
„Ty jsi vážně blbej," políbila jsem ho na rty.

„Tak jo, tak jo, vážně už musíme vstát," zamumlal.

„Jinak bychom se odsud nevyhrabali," dodal a odtrhl se ode mě.

„Tvoje vzdechy jsou totiž pro mé hormony učiněné peklo."

~

            Tobias mi nabídl, abych u něj zůstala na snídani. Mě ale představa jeho potutelně se šklebících bratrů nijak nelákala. I když, vydat se na pokoj za Rose a Amélií bylo jako se vrhnout do spárů saním.

„Uvidíme se večer," dala jsem mu pusu na rozloučenou a v duchu byla vděčná Rose, že náš výlet objednala až na třetí hodinu odpolední.

Pousmál se. „Ještě než půjdeš, chci ti něco prozradit."

„Ano? Co?"

„Kam bych tě rád vzal."

„Ty myslíš to překvapení, o kterém mluvil Leon?"

„Jo."

„No?" pobízela jsem ho k odpovědi.

„Chtěl bych tě vzít do lindské Akropole."

„To je super!" zavýskala jsem nadšeně.

„Tam jsem se vždycky chtěla podívat."

„Původně jsem chtěl něco, co není tak profláknuté, ale nakonec mi tohle přišlo jako nejlepší varianta. Několikrát ses zmínila, že tě zajímá historie. A ta Akropole sahá až do devátého století před naším letopočtem."

„Zní to vážně úžasně," zaradovala jsem se.

„Takže, kdy že jsi říkala, že vyrážíte pryč?"

„Dneska odpoledne a zítra ráno. Pak už nic v plánu nemáme."

„Fajn, tak si ani nic neplánuj. V neděli si vyrazíme jen my dva."

„Tak jo," políbila jsem ho na tvář.

„Uvidíme se potom."

„Měj se."

~

           Do hotelu jsem dorazila kolem půl jedenácté.
MHD doprava mě zachránila. Ale i tak mi ta cesta zabrala skoro hodinu.
Na recepci už měl směnu Leon spolu s nějakou blonďatou slečnou, která se tvářila, jako by mě chtěla každou chvíli zabít.

Ještěže zrovna telefonovala, a nemohla mi tak věnovat moc pozornosti.

Byla jsem na cestě ke vstupu do areálu, když mě dohnal Leon a se vševědoucím úsměvem na tváři mě zastavil.

„Copak, copak? Kde pak jsi to byla?"
Ignorovala jsem ten uštěpačný tón a pokračovala dál v chůzi.

Leon mi ale nechtěl dát pokoj.

„Celou noc ses tu neukázala."

„Jak to můžeš vědět? Byl jsi tady celou noc?"

„Ne, to nebyl," přiznal.

„Ale tvé kamarádky dneska byly na snídani bez tebe. A navíc," udělal krátkou odmlku ve snaze zdramatizovat situaci, „Minas sdílel nějaké fotky ze včerejší noci v baru a na jedné z nich si byla vidět ty s Tobiasem."

„Aha," nezmohla jsem se na nic víc.
„Klidně bys mohl zastoupit Sherlocka Holmese."

Tahle má poznámka ho evidentně vůbec nezajímala.

„No?"

„Co, no? Nemám ti co říct."

„Ty jsi ale strašná tajnůstkářka."

„Jo, to jsem," dala jsem mu za pravdu.

„Když seš tak zvědavý, zeptej se Tobiase. Ale ten ti stejně nic nepoví."

„Hádám, že jsi byla u něj doma."

„Do toho ti nic není."

Pobaveně si odfrkl.
„To jsem si mohl myslet. Slečna tajemná."

„Proč tě to tak zajímá?" nechápala jsem.

Zajiskřilo mu v očích.
„Protože Tobias je můj nejlepší přítel. Je jako můj bratr. Už když jsi tu byla minule, jsi mu zamotala hlavu. Neuvědomuješ si, co svou nerozvážností tropíš. Až odletíš zpátky do Francie, Tobiasovi to zlomí srdce."

Zůstala jsem na něj civět jako přimražená.

On tímhle ovšem ještě neskončil.

„Nevíš o něm prakticky nic. Neznáš ho tak, jako já. Nemůžeš si jen tak přijít a čekat, že se staneš středobodem jeho života. Takhle to nefunguje. Ty máš doma svůj život. On má tady svůj život... Kvůli tobě se s bratry odstěhoval a rozhodl se sem dál chodit na brigády. Kvůli tobě nechal dokonce holku, do které byl léta tajně zamilovaný. A když se mu to konečně splnilo, přišla jsi ty a obrátila mu život naruby."

Připadala jsem si, jako by mě někdo majznul pánví po hlavě.

... Nemůžeš se mu jen tak vetřít do života a čekat, že všeho nechá a bude si všímat jenom tebe. On tam má svůj život, své přátele, stejně jako ty tady. Nemůžeš čekat, že se toho kvůli tobě vzdá...

Tahle slova mě tehdy nelítostně vrátila do reality. A teď se to stalo znovu. Jenže tentokrát to nebyla má kamarádka, kdo mi to řekl.
Ani jsem si nevšimla, že mi Leon máchá rukama před obličejem a na něco se ptá.

„Hej! Země volá Vivienne!"

Otočila jsem na něj hlavu. Zatím jsem totiž zírala jen nepřítomně do zdi.
Když spatřil můj výraz, okamžitě zalitoval toho, co řekl.

„Netvař se tak, ale musíš to brát na vědomí."

Pomalu jsem se začínala z toho šoku vzpamatovávat.
Nejdřív jsem necítila nic. Pak se ale ve mně začaly hromadit emoce.
Pochybnosti. Zmatek. Strach. Pobouření.

„Myslíš si, že když jsem sem poprvé přijela, měla jsem v plánu se do něj zamilovat?!" zaprskala jsem.

„Ne. Chtěla jsem normální léto, protože jeho začátek i konec měl být plný změn. Změn, které nesnáším. A všechen ten stereotyp mi on rozhodil."

Viditelně překvapený mou impulsivní reakcí se zakabonil.
Já ale nebyla ochotná ho pustit ke slovu.

„Ani pro jednoho z nás to nebylo jednoduché. Žít od sebe tři tisíce kilometrů daleko a nevědět, co cítí, pro mě bylo v některých chvílích utrpení. Nevěděla jsem, co je zač, jaký vede život, co si o mně myslí. Nevěděla jsem v podstatě nic. Ale i přesto jsem ho za ty čtyři roky nepřestala milovat. Věřila jsem, že to osud nás svedl dohromady. Že k tomu musel mít řádný důvod. Protože nic se neděje náhodou. A ty mi tady teď tvrdíš, že to je všechno špatně? K čertu s tím."

Leon na mě zíral.

„To byl teda monolog."

Popuzeně jsem na něj vytřeštila oči.
To je jako celé? Jak se s ním vůbec může Tobias bavit, když je to takový pitomec?

„Nic víc k tomu neřekneš?"

„Ne. Snad jen to, že jsi hrozně pověrčivá, ačkoliv nevyznáváš žádné náboženství... A přecitlivělá a impulsivní."

Odfrkla jsem si. Tenhle rozhovor mi zkazil veškerou dobrou náladu.
Ano, možná jsem byla trochu impulsivní a emotivní. Ale tohle byly věci, nad kterými jsem přemýšlela celé čtyři roky, a i přesto jsem tomu nedokázala zabránit.

„Běž k čertu, Leone," procedila jsem mezi zuby a nechala ho tam stát.

Ještě mě čekal výslech u dvou saní. Nutně jsem potřebovala si ten zbytek nervů šetřit.

K mojí úlevě se mě Leon nepokoušel zastavit. Místo toho šel zpátky k recepci.

Tenhle den teda bude něco, pomyslela jsem si, když jsem vyšlapávala schody do třetího patra.

Vyndala jsem z kapsy kartu a otevřela si dveře.

Z koupelny na mě vykoukla zlatá kštice.

„Ahoj, Vivi!"

„Čau!"

Rose s úsměvem na tváři, že by ho snad mohla i rozdávat, mě objala.
„Neuvěříš mi, co se stalo!" výskala radostně.

Amélie na mě spiklenecky mrkla.

„Že by Markos?"

„Jak jsi to uhodla?" podivila se.

„Intuice," zazubila jsem se.

Aniž by dál tajila důvod jejího nadšení, řekla: „Markos mě pozval na večeři."

Musela jsem se usmát nad jejím šťastným a zasněným výrazem.

„No to je super."

Rose se zatetelila. „Že jo. Jsme domluvení na nedělní večer."

Juj. Polilo mě horko. Na neděli jsem byla domluvená i já s Tobiasem.
Amélie si všimla mého poplašeného výrazu.

„Vypadá to, že nejsi jediná, Rosie, kdo má na neděli plány."

Dneska měla evidentně dobrou náladu.

S úsměvem si vzala kelímek s čajem, který si zalila v jídelně, a posadila se do nohou postele.

„Tak povídej, proč pak nám od tebe včera přišla zpráva, že se neukážeš," pobídla mě.

Rose se posadila vedle ní a bedlivě sledovala každý můj pohyb.

„Málem jsme vzbudily všechny hosty, jak jsme se smály," zazubila se.
„To nemyslíte vážně."

Rose se ušklíbla
„Samozřejmě, že ne. Ale věděly jsme to ještě dřív, než ty."

Dokázala jsem si domyslet, co tím myslely.

„Já bych tímhle už naši debatu ukončila."

„Ale no tak, Vivienne," zaprotestovala.
Amélie do ní šťouchla.

„Ještě jsi nám neřekla, jaké to bylo," zakmitala obočím. Amélie vedle ní se snažila udržet kamennou tvář, ale vypadalo to, že ještě jedno slovo a vyprskne smíchy.

Záměrně jsem dělala nechápavou.
„Co přesně myslíš?"

Rose to nevydržela a vyprskla smíchy jako první.

„Nehraj hloupou. Moc dobře to víš. Nebo to mám snad specifikovat?" pobaveně jí zajiskřilo v očích.

Se zděšením nad tím, kam by mě Rosiiny otázky dostaly, jsem se raději rozhodla jí poskytnout uspokojivou odpověď.

„Krásný."

„Nic víc?" plácla sebou na postel, až tím Amélii vylila čaj.

„Koukej, co děláš," zamračila se na ni.

„Jejda, promiň."

„Co bys ještě chtěla vědět, hm?" zašklebila jsem se.

„Jaký byl on," zaznělo v odpověď.
Amélie obrátila oči v sloup, popadla papírové ubrousky a začala si sušit polité kraťasy.

„Tohle poslouchat fakt nechci. Řeknete si to, až budu z doslechu, ano?"

„Fajn. V tom případě, bys mi mohla prosím dojít pro colu?" strkala ji už Rose ke dveřím.

Amélie nevěřícně kroutila hlavou.
„Teď už tě nikdo nezachrání, Vivienne."

„Jo, tvoje spása odchází pro pití."

A jeje. Právě jsem se dostala do spárů dvouhlavé saně.

Rose za Amélií zavřela dveře a posadila se zpátky na postel.

„Tak. A teď mi musíš povědět úplně všechno."

„Na to zapomeň."

„Ale no tak. Aspoň něco."

Povzdechla jsem si.

„Do háje. Tak fajn. Ale nenávidím tě za to."

„Já vím," odpověděla s úsměvem.