Tobias

       Jen co Vivienne odešla, dostal jsem za úkol donést do pěti pokojů nějaké jídlo. V tuhle hodinu už jídelna byla zavřená a hosté, kteří měli přiletět, by neměli co jíst.

Věděl jsem, že kdyby Vivienne nebyla tak unavená, určitě by se mnou někam zašla. Ale to vedro pro ni bylo vždycky vyčerpávající. Přece jen ona na to nebyla zvyklá tak, jako já.

Ale docela mě překvapilo, když mě sama od sebe na recepci políbila.
Kdybychom nestáli zrovna tam, dovolil bych jí, aby mě někam odtáhla. Rozhodně toho byla schopná. Bylo jí to vidět na očích. Vždycky byla tak průhledná, až to bylo někdy k neuvěření.

Ale když už byla tak unavená, pochyboval jsem, že zítra ráno vstane včas na snídani. Napadlo mě, že bych pro ni něco malého přece jen mohl udělat.

Vivienne

      Ráno mě probudilo šumění moře a můj příšerný budíček s portugalskou písničkou. Vážně jsem ji začínala nenávidět. Chudák písnička za to ale nemohla.

S hrůzou jsem se podívala na hodinky ukazující můj čas spánku.

7 h 30 min

Strašně mě bolela hlava. Z vedlejší postele se ozvalo zaskuhrání.

„Ještě se mi nechce vstávat. Asi tu snídani vynechám."

Musela jsem s Amélií souhlasit. Když už i ona nevstávala v půl osmé, znamenalo to, že chodit spát o půlnoci je fakt blbý nápad.

Budíček jsem už stejně vypnula a hlad nemám. Nic se nestane, když si ještě trochu pospíme.

Na podruhé jsem se probudila v deset ráno. Obě kamarádky spaly jako dřevo.

Našmátrala jsem na nočním stolku telefon a otevřela ho, abych zjistila, jestli mi nepřišly nějaké zprávy.
Místo zpráv mi na obličej ale sletěl lísteček, který mi někdo vložil do pouzdra.

Že by Rose? Nebo Amélie? Ale vždyť ty tvrdě spaly...

Καλημέρα. Myslel jsem si, že nestihnete snídani, takže jsem vám odtamtud přinesl nějaké čerstvé pečivo. Doufám, že jsem se trefil. Vím, že ty máš nejraději sladké, ale nevím, co tvé kamarádky. Tak jsem vzal od každého něco.

Tobias

P.S. Nemusíš se bát. Neslídil jsem vám po pokoji, zatímco jste spaly. Jen jsem vám položil na stůl jídlo a odešel. I když, spala jsi fakt roztomile. :-)

Musela jsem se nad tím pousmát. Tohle mohlo napadnout jenom jeho.
Za půl hodiny už jsem seděla u stolu a vybírala si, co si vezmu.

Byly tam croissanty, čokoládový muffin, pár máslových sušenek, toasty a jablko.

Nakonec zvítězil čokoládový muffin. Já na tu čokoládu byla prostě vždycky ujetá. A Tobias to moc dobře věděl.

„Hmm, tady něco voní." Rose šla  jako vždy po čuchu.

„Tobias nám přinesl snídani."

Teď už byla vzhůru i Amélie. Ovšem její výraz na rozdíl od Rosiina vyzařoval nelibost.

„On tady byl, zatímco jsme spaly?"

„Jo, nechal nám tu lísteček... Nebo spíše mně."

„Takže ani ty jsi nevěděla, že tu byl?"

„Ne, ale dal nám sem jenom jídlo. Vždyť je to od něj hrozně hezké."

Amélie si odfrkla.
„Mně se jen nelíbí, že tu byl, aniž bychom to jedna z nás věděla. A ještě, když jsme zrovna spaly..."

„Buď v klidu. Stejně jediná, která ho zajímá, je Vivienne," uklidňovala ji Rose a s chutí se ještě v pyžamu pustila do toastu.

„Vypadá to, že se trefil do chuti nám všem," konstatovala s plnou pusou.

„No tak jo. Já mám taky hlad. Co tam všechno je?"

Amélie si prohlédla celý obsah pytlíku, až si nakonec vzala croissant.

„Dobře, uznávám, že vybral dobře."

„Dneska máme volno. Zítra a pozítří vyrazíme ještě na tu pláž a za těmi motýly," shrnula to Amélie a zalila černý čaj, který jsme našly hozený v pytlíku i s baleným cukrem.

To byl panečku servis.

„Máš dneska něco v plánu, Vivi?" zeptala se Rose. Vzala si ještě sušenku a čekala na moji odpověď.

„Večer bych někam ráda šla s Tobiasem."

„A odpoledne?"

„Nevím. Asi nic. On stejně bude po včerejší směně spát."

„Takže půjdeme k vodě," rozhodla Rose.

„Tak jo," řekly jsme s Amélií nastejno.

~

        Den utekl jako voda. S holkama jsme nejdřív plavaly v bazénu a po obědě i v moři. Já si pak na chvíli lehla na lehátko a četla jsem si knihu.
Po večeři se Rose odhodlala napsat Markosovi a Amélie se nabídla, že jí s tím pomůže.

Seděly jsme zrovna na venkovní terase před jídelnou a čekaly, až začne večerní program, když mě někdo náhle objal kolem ramen a políbil na tvář.

„Celý den jsem tě neviděl."

Leknutím jsem nadskočila. Vzápětí mi ale došlo, že to je Tobias.

„To protože jsi spal a pak ses tu honil po hotelu," odpověděla jsem.

„Ne tak úplně," zakřenil se.

„Vzal jsem si dneska směnu od devíti, abych vám donesl snídani."

Pozvedla jsem obočí.
„Tak co tady ještě děláš? Směna ti skončila v pět odpoledne. A teď je osm večer. Ale jo, ta snídaně byla fakt dobrá, díky."

„Taky, že jo. Šel jsem po směně domů a pravda, trochu jsem se prospal."

„A jak ses sem dostal?"

„Pustili mě sem. Ale nesmím tu pobývat moc dlouho. Takže pojď."

Zamračila jsem se.
„Neřekl jsi mi, kdy a kde se sejdeme a teď čekáš, že se jen tak zvednu a půjdu?"

„Vždyť ti to sluší. Nepotřebuješ se nijak upravovat," řekl trochu nechápavě, naklonil se ke mně a políbil mě.

„Jen běžte," popohnala nás Amélie věnující se Rose a její zprávě.

Povzdechla jsem si a vstala.

„Tak jo, ale příště mi řekni, kdy a kde se sejdeme, ano?"

„Slibuju," přitáhl si mě k sobě.

Až teď jsem si všimla, že má na sobě černé tričko a černé kraťasy. Zatímco já tady chodila v oranžovém overalu a stejně mi bylo vedro, on vypadal, že mu to nedělá problém.

„Tobě není vedro?"

„Ani ne."

„Já bych se upekla. Stejně tak v tom oblečení, které tady nosíš v rámci brigády."

„My jsme tady na to zvyklý. Navíc černou mám rád. A když nesvítí slunce, není to tak úmorný."

„Jak myslíš. Hezky vypadáš v čemkoli."
Ušklíbl se.

„To je mi lichotka."

„No, musela jsem ti ji nějak oplatit."

Ulice před hotelem byla osvícená lampami stejně, jako všechny ostatní, ve kterých někdo bydlel.

Růžové květy oleandru rostoucí za ploty se v měsíčním světle zbarvily do fialova a popínavé rostliny na zídkách působily, jako by za sebou skrývaly tajemství magických zahrad.

Jakmile jsme se začali přibližovat k centru města, záře pouličních světel zesílila a hluk vycházející z různých obchodů a barů se nesl celou čtvrtí.

„Tady to v noci vážně žije," poznamenala jsem a ukázala na bandu tří ochlastů, kteří na sebe něco pokřikovali v řečtině a zřejmě vůbec netušili o okolním světě.

„Jenom turisté chodí po městě přes den," zasmál se.

„No jo prosím tě," jemně jsem ho šťouchla do žeber.

„A jenom turisté chodí do moře přes den a pak si stěžují, že je to studený a že jsou vlny, hmm?" pohodila jsem vyzývavě obočím.

Zastavil se a zazubil se.
„Tak to bychom měli změnit, co myslíš?"

„Jakože bychom se šli teď vykoupat do moře?"

„Proč ne. Voda je teď krásně teplá a nejsou skoro žádné vlny."

„Vždyť ani nemám plavky," protestovala jsem se smíchem.
Tohle by mě v životě nenapadlo.

Zajiskřilo mu v očích.
„No a co? Můžeš jít v tom, co máš, ne?"

„Jo, jasně, a pak bych šla do hotelu mokrá," zabruslila jsem trochu do sarkasmu.

Stále se na mě díval s tím laškovným pohledem. Ústa se mu zkřivila do úšklebku.

„Hmm, a nebo bys do hotelu nešla vůbec..."

Znovu jsem ho dloubla do žeber. Tentokrát silněji.

„Co to do tebe vjelo? Vždycky jsi byl tak tichý a ostýchavý."

Neohrabaně si prohrábl vlasy.
„Já... Já nevím... Možná mě jen napadají hříšné myšlenky a tvoje přítomnost pod zářícími hvězdami tomu zrovna neubírá..."

Mozek říkal, že teď by bylo rozhodně moudřejší nic neříkat a pokračovat dál. Jenže něco ve mně protestovalo, že to tak nechci.

Ne, nebyla jsem impulsivní. Vždycky jsem si pořádně promýšlela všechny kroky. Jako na šachovnici. Nenáviděla jsme totiž změny a jakýkoli faux pas by mě do nich vrhnul. To se změnilo, když jsem potkala Tobiase. Téměř bez rozmyšlení jsem se ptala na jeho jméno. Nechala mu své číslo.
A takhle to už asi mělo zůstat.

Naklonila jsem se k němu. Slyšela jsem jeho zalapání po dechu.

„Až odtud půjdeme, rozhodneme se, co dál. Ale ať to bude cokoliv, budu jenom tvoje."

Polknul. Neviděla jsem mu do obličeje, ale dokázala jsem odhadnout, jak se teď musel tvářit.

Neodolala jsem pokušení a podívala se mu do tváře, kterou měl jen pár centimetrů ode mě.

Srdce mi asi dvakrát vynechalo.
Shlížel na mě s neskrývanou láskou a touhou.

Chtěl mě políbit, ale zároveň věděl, že bychom do toho baru kvůli tomu ani nemuseli dojít.

Nakonec to ale přece jen udělal.
Každý náš polibek byl čím dál intenzivnější a toužebnější.
Jako bychom si postupně nastavovali hranice.

„Vivienne," zašeptal mé jméno skrz polibky.

Neochotně jsem se od něj odtáhla.

„Musíme jít."

Jeho pohled zchladl.
Ještě jednou mě políbil. Tentokrát jen lehce a krátce.

„Ehr, máš pravdu... Měli bychom jít."
Odvrátil ode mě hlavu a zadíval se na zářící lunu.

V jejím světle vypadal zatraceně krásně.

Vedl mě osvícenou ulicí kolem restaurací, kaváren, samoobsluh, až se zastavil před budovou s nápisem Il bar dil mare. Tenhle název dokazovat, že italština má pořád na Rhodosu vliv.
Už z dálky odtamtud byla slyšet hudba a když jsme přišli blíž, zahlédli jsme i odlesky světla.

Tobias šel první.

Jen co jsme vešli, přidalo se k nám několik lidí. Tři tmavovlasí mladíci přibližně stejně staří jako Tobias a blondýnka s olivovou pletí, která mohla být sotva o rok starší než já.
Se skleničkou v ruce na Tobiase mluvila a u toho se usmívala. Neměla jsem ani ponětí, o čem se baví. Řečtinu jsem vážně neovládala. Ale když se svýma modrýma očima podívala na mě, došlo mi, že se baví o mně.

Ti tři kluci stáli vedle ní a se zaujetím si mě prohlíželi.
Tobias se konečně obrátil zpátky ke mně.

Vypadal trochu vyděšeně a zaraženě.
Znovu vyplavala na povrch jedna z našich společných vlastností - introverze.

Blondýnka popošla ke mně.

„Mé jméno je Jenna," představila se anglicky a přendala si víno do levé ruky, aby mi tu pravou mohla podat.

„A ty?"

„Vivienne. Jmenuji se Vivienne."

„Tobias říkal, že nejsi zdejší. Zdá se mi ale, že máš francouzský přízvuk, je to tak?"

„Ano. Jsem z Francie."

Jenna si fascinovaně povzdechla.
„Ach, tam jsem se vždycky chtěla podívat. Je to tak romantické místo!"

Pousmála jsem se.
„To ano."

Přistoupili ke mně i ti tři kluci.
Ten nejvyšší z nich, který převyšoval i Tobiase, mi podal ruku jako první. Něco mi na něm bylo povědomého. Ostře řezané čelisti, kudrnaté hnědé vlasy. Jeho kávově hnědé oči se setkaly s mými.

„Já jsem Loukas a tohle je můj mladší bratr Nikolaos," ukázal na hocha menšího vzrůstu stojícího vedle něj.
I on měl kudrnaté tmavé vlasy, ostře řezaný obličej a oříškové oči.
Nemohla jsem se zbavit pocitu, že mi oba někoho připomínají.

„A já jsem Minas," představil se třetí mladík. Ten už vypadal zcela odlišně oproti těm dvěma. Zcela rovné, světle hnědé vlasy mu padaly do kulatého obličeje a jeho skoro až černé oči vypadaly jako dva obsidiány.

„Minas je můj přítel," uvedla na pravou míru Jenna a zakřenila se.

„Ale zdá se, že by ti měl ještě něco říct sám Tobias."

„No, ehm," začal a ukázal na Loukase s Nikolaosem.

„Tohle jsou mí bratři."

Tak proto mi byli tolik povědomí. Jsou jako Tobiasova kopie.

„Kluci, tohle je Vivienne."

Nemusel k tomu ani nic dodávat. Oba bratři se začali křenit.

„Tak ty jsi ta dívka, která našeho bratříčka tak fascinuje. Víš, on sám se nám s takovými věcmi moc nesvěřuje, ale zamotala jsi mu hlavu tak, že dostat z něho tu informaci bylo jednoduší než normálně."

„Loukasi!" zaskuhral Tobias, „mlč, prosím tě."

„Kdybys tak věděla, jak se choval. Byl pořád strašně roztržitý, zamyšlený, zamlklý a v jednom kuse koukal do mobilu." Teď už se Loukas vyloženě chechtal.

Tobias ho zpražil nevraživým pohledem.

„Ale no tak, Tobi," poplácal ho po zádech, „netvař se tak. Myslel jsem to ze srandy."

Kupodivu jeho pohled ještě více nezjihl.
Povzdechl si.
„Má ještě někdo nějakou připomínku?"

„Nene," culil se Nikolaos.
„I když možná jednu," rozmyslel se a podíval se mi zpříma do očí.

„Řekni mi tři slova, která Tobiase vystihují nejvíc."

To nebyl těžký úkol, vzhledem k tomu, že jsem nad tím už jednou přemýšlela.

Bez zaváhání jsem odpověděla.
„Je usměvavý, milý a cílevědomý."

Nikolaos uznale pokýval hlavou.
„Hmm, vybral sis dobře."

„Bezva, dík za názor," řekl sarkasticky a táhl mě dál do místnosti.

Jenna s Minasem nás za veselého tlachání následovaly, zatímco Loukas s Nikolaosem pořád stáli na tom samém místě a pozorovali nás.

„Nikdy jsi mi vlastně pořádně neprozradil, kdo tví bratři jsou. Nebo kolik jim je," nadhodila jsem.

Tobias si promnul čelo.
„Nějak na to nebyla vhodná chvíle, promiň."

„Tak teď nastala."

„Loukasovi je dvacet čtyři a Nikolaosovi dvacet."

„Dobrý vědět."

„Jenně je taky dvacet, a stejně tak Minasovi."

„S těmi si možná budu rozumět."

„Uvidíš, ale nemusíš si s nimi povídat, jestli nechceš."

„Nech to na mě, ano?" zatáhla jsem ho k barovému pultu a pohladila ho po paži.

„No tak dobře. Co si dáš?"

Zvědavě jsem si prohlížela výběr.

„Asi mojito."

„Fajn," mrkl na barmana.

„Jedno mojito a jedno pivo, prosím."

„Jistě, hned to bude."

Za chvíli nám už podával dvě skleničky.

„Tady to máte."

„Děkujeme."

„Dejte mi to na účet," požádal Tobias.

„Dobře."

Pak mě odtáhl od pultu do centra dění.
„Nechceš si zatančit?"

„Ráda. Ale nejdřív to vypijeme."

„Kdykoli si tam můžeš pro něco jít, kdybys chtěla. Stačí barmanovi říct, aby mi to připsal na účet."

„To nepřichází v úvahu. Zaplatím si to sama. Stačí, žes mi koupil tenhle drink."

„Nedělej si s tím hlavu," usmál se a hodil do sebe celou sklenku.

„No, tak to prrr. Nepůjdeš si pro další, že ne?"

„Ne," odpověděl s klidem.

„Pivo si dám jen občas, jinak nepiju. A navíc, chci si s tebou zatancovat a ne být opilý. Nejsem alkoholik."

¬ Areál hotelu za tmy