Vivienne

          Seděla jsem na balkóně a shlížela na moře. Slunce na obloze zlatavě zářilo. Ten výhled byl prostě impozantní, úchvatný. Přímo pohádkový.

Nedivím se, že ty filmy a seriály odehrávající se u moře jsou pořád tak oblíbené.
Culpa mía. Un cuento perfecto. El verano en que me enamore.

Na stole jsem měla položený kelímek s ananasovým džusem a prázdnou mističku od zmrzliny.

Před chvílí jsme přišly z oběda a já dostala hroznou chuť na zmrzlinu. Bez té by se prostě dovolená neobešla.

Někdo za mnou odhrnul závěsy.

Amélie si sedla na židli naproti mně.
„Jak ti je?"

„Dobře. Jen jsem neměla hlad."

„Co bys řekla, kdybychom si vyrazily na nějaký výlet?"

„Klidně. Kam byste rády? Na ostrov Chalki? Nebo na projížďku po Rhodosu?"

„Rose by se ráda podívala do Starého města. A já bych ráda viděla Anthony Quinn Bay."

„Proč ne," pokrčila jsem rameny, „trhy ve Starém městě jsou moc pěkné a ta pláž se mi taky vždycky líbila."

„A kam bys chtěla ty?"

Zamyslela jsem se.
„Vždycky jsem se chtěla podívat do Údolí motýlů."

„Tak to bychom mohly projít všechno, ne?"

„Asi jo. Ale každou věc v jiný den."

„Tak samozřejmě."

„O čem si to povídáte?" na balkon vstoupila Rose.

„O tom, co bychom mohly podniknout."

„A?"

„Staré město, Anthony Quinn Bay a Údolí motýlů."

„Tak fajn. Já to půjdu zařídit na recepci," nabídla se Rose.

„Jsi hodná, ale klidně tam zajdu já."

„Nedělej si s tím hlavu, Vivi. Zařídím to já."

Jen co Rose odešla, Amélie spustila:
„Nebude chtít jít Tobias někam s námi?"

„Asi ne. Proč?"

„Jen tak."

„Ptáš se, protože se bojíš, že mu dám přednost a budu ho tahat všude s námi."

„Tak to není..."

„Amélie. Známe se už skoro šestnáct let. Poznám, když tě něco sžírá."

Podívala se na mě. V jejích očích se už zase zračila ta něha a pochopení.

„To se nestane. Nebrala jsem vás sem, abych byla pořád v trapu."

„Já vím... Jenže mám občas pocit, že jsme se za ty čtyři roky trochu odcizily."

„Toho se neboj. Neodcizily. Jen jsme se změnily."

„Asi máš pravdu... Já jen, je to všechno tak jiné..."

Zvedla jsem se ze židle a zatáhla ji zpátky do pokoje.

„Až přijde Rose, půjdeme k bazénu. A tam si trochu popovídáme a užijeme si to. Jen my tři, ano?"

„Tak jo," zazubila se a svázala si své nepoddajné vlasy do jednoduchého culíku.

„Jdu se převléknout první."

U bazénu bylo hodně lidí, Amélie ale naštěstí vstávala kolem šesté, aby nám zabrala tři lehátka ve stínu.

„Jdeme do vody?"

„Jasně!" souhlasily obě dvě najednou.

Tobias

          Stál jsem na recepci, zády opřený o pult a povídal si s recepčním.
Zrovna mi vyprávěl nějakou vtipnou historku o tom, co se mu před pár dny stalo. Když to dopověděl, mluvil o tom, že tu byla Viviennina kamarádka zařídit zájezdy.

Leon chodil sem a tam a očima těkal po nově příchozích.

Nějaká žena s mužem kolem čtyřiceti let, oba s olivovou pletí a hnědými vlasy, se postavili vedle mě. Udělal jsem jim místo, aby sdělili recepčnímu své požadavky a postavil jsem se k Leonovi.

Mlčky jsme tam stáli a prohlíželi si budovu hotelu, ve kterém jsme byli už poněkolikáté.

„Dneska je tu docela klid," poznamenal Leon.

Ani jeden z nás nebyl zrovna upovídaný.

„To jo."

„Ale dneska večer má dorazit další vlna turistů," řekl jsem, „takže to moc dlouho nevydrží."

„Co máš dneska večer v plánu?"

„Nemáš náhodou směnu?"

„Mám, ale dřív jsi chodil po večerech do barů. Poslední dobou jsi raději sám."

„Vždycky jsem měl samotu rád. Trávit čas s přáteli bylo fajn, ale poslední dobou na to nemám tolik času."

„Moc se učíš."

„Ty snad ne?"

„Ale to víš, že jo," uchechtl se, „ale taky chodím mezi lidi."

„To je snad moje věc, ne?"

Pokrčil rameny.

„Mezi lidi chodím. Stýkávám se s nimi i tady. Trávím čas s přáteli. Občas prostě jen potřebuju být sám."

„A co Giovanna?"

Zmateně jsem se na něj podíval.

„No přeci ta holka z univerzity."

„Jo tahle," rozpomněl jsem se.
„O té ani nemluv. Ví snad o každém mém kroku. Je jako stalker."

Leon se ušklíbl. „To protože je do tebe blázen."

„To vím taky, ty blbe," protočil jsem očima.

„Ale je hezká."

„Když myslíš."

„Tobě se nelíbí?"

„Ne. Přijde mi hrozně otravná, vtíravá a užvaněná."

„Ale je sportovně založená a cílevědomá. Jako ty."

„Hm, bezva."

Tenhle rozhovor mě už přestával bavit.
„Je celá tvoje, když se ti tak líbí... Já už jsem si vybral," utrousil jsem v domnění, že tím tuhle debatu ukončím.

„Tu holku, která je ubytovaná s těma dvěma v pokoji tři sta dvacet?"

Překvapilo mě, že si ji pamatuje.

„No to snad nemyslíš vážně. Vždyť je to Francouzka. Zase odjede a ty z toho budeš na prášky."

„Nech toho, Leone," zaúpěl jsem.

„Ne, vážně. Proč ses do ní tak zamiloval? A je to ta samá, co ti tu před lety nechala ten lísteček?"

Ani nevím, proč jsem se začal smát. Možná to bylo ve snaze odlehčit situaci. Možná to bylo zoufalství z toho, že se mě na něco takového vůbec vyptává.

„Jo, je to ta samá, co tu byla před čtyřmi lety. Ta, se kterou jsem si celou tu dobu psal."

„To byla odpověď jen na jednu otázku," zajiskřilo mu nezbedně v očích.

Zhluboka jsem se nadechl.
„Víš, jsme si dost podobní. Nechce po mně nic, co by mi bylo nepříjemný a navíc je hrozně milá a tajemná... A někdy až moc upřímná."

Teď už se Leon nesnažil zadržet smích.

„Ty ses vážně zamiloval," kroutil nevěřícně hlavou a u toho se dál smál.

Dloubl jsem ho do žeber.

„Zdejší holky by se o tebe popraly a ty si vybereš cizinku. Ta má teda štěstí."

Tím do mě rýt ale nepřestal.

„Měl bys s ní někam vyrazit, až budeš mít čas. Dřív, než ti zmizí a zlomí ti tím srdce."

„Mlč už. Nemusí to vědět celá recepce."

„Proč o tom nechceš mluvit? Co se holce líbí víc, než líbání na pláži při měsíčku?" zašklebil se.

„Ty jsi vůl!" praštil jsem ho do hlavy a oba jsme se začali smát.

„Ehrm," ozvalo se zpoza pultu.

Oba jsme zvedli hlavu, ještě napůl dusící se smíchy.

„Tobiasi, buď tak hodný a zkontroluj pokoj číslo tři sta osmnáct. Prý tam nefunguje trezor."

„Jistě. Je tam teď někdo?"

„Ne, odešli na pláž."

„Jestli jí něco řekneš, přerazím tě," varoval jsem ještě Leona, než jsem se odešel podívat na ten trezor.

Ti lidé, co to byli nahlásit, měli pravdu. Trezor při každém dotyku hlasitě pípal.

Jediné, co mi zbývalo, bylo potvrdit to na recepci. Museli tam někoho poslat. Protože na tohle mohl stačit jedině specializovaný technik. Kdyby šlo o klimatizaci. Ale tohle byl trezor. Nemohli jsme si dovolit, aby si tam nějaký host zavřel cennosti a už je nevyndal.

Mimoděk jsem se zastavil před pokojem tři sta dvacet.

Netušil jsem, jestli tam Vivienne je, ale když jsem přešel blíž, nebyly odtamtud slyšet žádné hlasy.
Asi šly k bazénu.

Měl jsem pravdu. Když jsem procházel kolem bazénu, Vivienne a její kamarádky tam seděly na lehátku a vesele si povídaly.
Vypadaly, že se skvěle baví, a tak jsem se vrátil zpátky na recepci.
Nechtěl jsem jim ubírat soukromí a kazit zábavu.

S Vivienne potom vyrazíme někam sami.

Zatímco jsem čekal na příjezd turistů, kterých jsem se ale stejně neměl dočkat, protože mi směna končila v půl deváté, zadumaně jsem se koukal na ulici před hotelem.

Ovšem kdyby se mě někdo zeptal, co se tam dělo, nedokázal bych odpovědět. Ztrácel jsem se totiž ve svých vlastních myšlenkách.
Vážně bych měl Vivienne někam vzít, aby si to tu prohlédla. Ale kam?
Od recepčního jsem se dozvěděl, že její kamarádka už zařídila tři výlety.
Budu ji muset vzít na nějaké místo, které znají jen zdejší. A nebo na nějaké, které ji bude vážně zajímat.
Jak jsem tak přemýšlel, moje myšlenky se začaly stáčet k onomu osudnému létu.

Musel jsem se usmívat, když jsem si vzpomněl na to, jak jsem Vivienne tehdy potkal na schodech, když šla z bazénu.

Měla přes sebe omotaný takový velký šátek, aby po hotelu nechodila jen v plavkách. Ten její výraz, když jsem se před ní vynořil, byl ale k nezaplacení. Šok, překvapení, panika a ještě něco, co jsem tehdy nedokázal rozklíčovat. Za ta léta mi ale došlo, co to bylo - zamilovanost

Ani tehdy jsem nedokázal zadržet smích, když nasadila ten svůj nepřístupný výraz, jako by byla nasupená na celý svět. Tvářila se tak vždycky, když byla nervózní a nechtěla to dát najevo.

Samozřejmě, že jsem si ji tehdy musel prohlédnout od hlavy až k patě. Jenže ona si toho všimla a netvářila se moc nadšeně. Možná proto udělala to samé. Já nevím. Každopádně vypadala, že se chce propadnout do země, nebo utéct.

A když se pro ten útěk rozhodla, usmyslel jsem si zrovna to samé.
A to už jsem se vážně nedokázal nesmát. Šla pomalu za mnou do schodů a čekala, až zahnu za roh. Bylo na ní vidět, že nechce jít přede mnou a vyloženě čekala, až budu dostatečně daleko. Kdo ví, co by se stalo, kdybych to neudělal. Asi bych se z toho jejího panického výrazu popadal smíchy. Bylo to hrozně vtipné a roztomilé. A ona? S největší pravděpodobností by se vydala na pokoj. A nebo by na mě zůstala dál civět. Chudinka nejspíš ani netušila, proč jsem se tak usmíval.
I když možná můj úsměv byl jedna z věcí, kvůli které se do mě zamilovala.
Ale kdo ví. Třeba bych ji políbil už tenkrát.

¬ Tobias