Vivienne

               Jak Tobias řekl, tak udělal. Pět minut před jedenáctou už stál na recepci a čekal na mě.

„Připravená?"

„Ne. Ale co mi zbývá."

„V klidu," položil mi ruku na rameno.
„Hrozně se klepeš."

„Jsem strašně nervózní. Je mi z toho špatně."

Objal mě. „Bude to dobrý. Věř mi."

Zhluboka jsem se nadechla.

„Tak. Dýchej, ano?"

Přikývla jsem. Po pár nádeších to už začínalo být lepší.

K budově soudu jsme dojeli za necelou čtvrt hodinu. Slunce pražilo jako šílené a na blankytně modré obloze nebyla ani stopa po mracích. Řecko prostě bylo zemí, kde tři sta třicet dní v roce svítilo slunce.

Béžová kamenná budova sestávající z mnoha sloupů a zdobená mnoha okny působila majestátně a historicky zároveň. Italská fašistická architektura, ve které byla postavena, se na ní hodně podepsala. Na střeše plápolala trojúhelníková řecká vlajka a nad vchodem do budovy se velkými stříbrnými písmeny skvěl nápis ΔΙΚΑΣΤΙΚΟ MΈΓΑΡΟN. Tedy BUDOVA SOUDU.

Na chodníku před vchodem byl vydlážděn obrazec váhy.

Tobias mi přidržel prosklené dveře a nechal mě jít první. Vnitřek budovy vypadal stejně jako zevnějšek. Starobyle, ale vzbuzující respekt.
Po ne příliš příjemné vstupní kontrole zavazadel jsme došli dlouhou chodbou až do jednací síně. Kolem nás se pomalu shlukovali další lidé, z nichž jsem poznávala jen rusovlasou ženu oblečenou v černém - manželku onoho zemřelého muže.

Tobias se díval někam na druhou stranu. Neviděla jsem mu do očí, ale podle křečovité polohy, v jaké stál, byl nervózní.

„Děje se něco?" zašeptala jsem a zatahala ho jemně za rukáv.

Otočil hlavu.

„Nebyl jsem si jistý, jestli sem pozvali i mou matku... Ale no, sedí tamhle."

Hlavou pokynul k černovlasé ženě sedící pár míst od nás.

Seděla vzpřímeně na židli a její oříškově hnědé oči přimhuřovala prosvítajícím paprskům světla, které jí ozařovaly opálený obličej.

Vzbuzovala sice respekt, ale její oči byly stejně laskavé, jako ty Tobiasovi.

„Znáš tady ještě někoho jiného, než tvou mámu a tu ženu z hotelu?"

„Ne," odpověděl.

Takže jsme na tom byli stejně.

„Nikoho z nich jsem v životě neviděl."

„A co ten právník?"

„Má ještě pět minut. Ale dorazí, neboj se."

„Tak jo."

„Vidíš tamhletu ženu?" ukázal opatrně na stařenku v černo-vínových společenských šatech.

„Půjdeme za ní a ona nám řekne, kam se máme posadit. Já jsem svědek, takže budu sedět jinde než ty. Ale ona ti ukáže, kam se máš posadit. Hlavně v klidu."

Přikývla jsem a nechala se vést. I tak jsem ale byla dost nervózní.

Když mě ta žena usadila na správné místo a do místnosti vkročil právník držící modré lejstro, trochu se mi ulevilo. Na co jsem se ale netěšila vůbec bylo mluvení před celým tribunálem. A na Elenin obličej.

~

           Z budovy soudu jsme vycházeli něco málo po jedné hodině odpolední.

Byla jsem z toho unavená a vystresovaná zároveň. Neskutečně jsem se těšila, až budu zase zpátky v hotelu.

Chystali jsme se akorát nasednout do auta, když nás zastavila Tobiasova matka.

„Ahoj zlatíčko!"

„Ahoj, mami."

„Tak jaký máte dojem z toho, co se tam odehrálo? Ta Elena ztropila ale pořádnou scénu."

„No," začal Tobias. „Zasloužila si to. Podle mě je ale dvacet pět let za mřížemi ještě nízký trest. Nechala zabít člověka a chtěla otrávit Vivienne... Za to by měla dostat doživotí. Co se týče toho jejího výstupu, až moc spoléhala na svůj vzhled a city. Ale naštěstí to na soudkyni nefungovalo. "

Obrátila hlavu na mě.

„A ty musíš být Vivienne. Ta dívka, která pro mého syna znamená všechno. Já jsem, jak už asi víš, jeho matka. Mé jméno je Xenia Kambanaris."

„Ráda vás konečně poznávám," řekla jsem a podala jí ruku.

„To já taky. Po těch letech. I když bych si bývala přála, aby to bylo za schůdnějších okolností."

„To ano."

„Když mi Tobias vpadl před pár dny do domu a celý zoufalý a vyděšený mi oznámil, že potřebuje to kopí, nikdy bych neřekla, že za tím je tohle. Jakmile mi ale vysvětlil, že jsi kvůli tomu v ohrožení života, neváhala jsem mu to kopí dát... Vždycky jsem ho tak trochu proklínala... Podle mě totiž nosí smůlu. Když ho tehdy táta donesl, myslela jsem, že mě trefí šlak. Jedna věc je se zajímat o dávné artefakty a druhá je mít něco takového doma... Jsem ráda, že to protentokrát nebyl nástroj zkázy, ale zachránil život. Kdybys jen viděla ten strach, který měl můj syn vepsaný ve tváři... Bylo to šílené... Lámalo mi to srdce. Je zřejmé, že tě velmi miluje. Tak moc, že by pro tebe šel kamkoliv, i kdyby měl dát všanc svůj vlastní život. A to se jen tak nevidí, tak si toho važ. Ale to ty jistě budeš. Vypadáš jako hodná dívka a podle toho, co mi za ta léta o tobě Tobias trochu nedobrovolně navyprávěl, musíš být opravdu milé stvoření."

Pokračovala by dál, kdyby se nemusela pořádně nadechnout.

Bez ohledu na to, že stojí vedle mě, jsem prohlásila: „Tobias je úžasný. Nemohlo mě potkat větší štěstí."
Usmála se na mě a poplácala svého syna po zádech.

„Ráda bych si s vámi popovídala víc, ale musím jet ještě nakoupit a dodělat něco v práci. Co kdybyste přišli zítra na oběd?"

Tobiasův šokovaný a zoufalý výraz zároveň mluvil za vše.

„Je mi líto, ale to nepůjde. Zítra ráno odlétám zpátky do Francie."

„Oh," vypadlo z ní překvapeně, „to jsem netušila. Na jak dlouho jsi tu byla?"

„Na dva týdny."

„Proto se Tobi tváří tak smutně."

„Mami..."

„Vždyť je to pravda. Vypadáš, jako by měl nastat konec světa. Řekl jsi jí, jak moc ti bude chybět, že ano?"

Rozpačitě si schoval hlavu do dlaní.

„Nech toho, mami. Jsem už dospělej. Umím se vyjadřovat sám. A teď, jestli dovolíš, už bych rád jel. Vivienne si bude chtít ještě užít posledních pár hodin tady na ostrově a zabalit si."

„Vždyť už jsem na odchodu. Neboj se... Ale stejně si myslím, že byste spolu měli strávit co nejvíc času," neodpustila si.

„Ach, mami. Slyšela jsi někdy slovo práce, dochvilnost a vyhazov? Jistě ano. Mám práci, do které musím chodit včas a ty hodiny si odpracovat. Nemůžu si jen tak vzít volno. Krom toho, už takhle jsem si toho volna vybral tolik, že kdyby si šéf usmyslel, že začne propouštět, jsem první na ráně."

„Ale no jo prosím tě," zasmála se a k jeho nelibosti mu rozcuchala vlasy.
„Vyber si: buď práce, nebo tvá milá, která zítra odjíždí."

Namísto odpovědi jen zakroutil hlavou.

Pak se Xenia otočila ke mně.

„Ráda jsem tě poznala. Sled těchhle událostí nám holt nedovolil se blíže poznat, ale snad ta chvíle někdy přijde. Věřím, že ať budeš kdekoliv, to pouto, které mezi sebou máte a které je viditelné už i zdálky, vám vydrží. Věřte, že si osud najde cestu. A nebuď z toho smutná. Vidím ti do tváře stejně dobře jako mému synovi.
Osud s vámi ještě plány má. Jen musíte počkat, až na vás dojde řada. Do té doby musíte věřit, že ta láska, kterou mezi sebou už léta pěstujete, vám jen tak nepovadne. Bude to další zkouška, ale vy ji zvládnete. Plně věřím, že se brzy setkáme a budeme si moct pořádně popovídat."

S tím mě ještě krátce objala, rozloučila se a odešla.

Tobias se za ní ještě chvíli díval. Bylo na něm vidět, že mu to nebylo moc příjemné. Sváděl opět boj mezi vnitřní  povinností být mojí kotvu a mezi úsudkem srdce, které mu pod tíhou pravdy matčiných slov dělalo nepříjemné kotrmelce.

Přešla jsem k němu a vzala jeho ruce do svých.

„Nebuď z toho rozhozený. Stačí, že zítra ráno z toho budu brečet já."

Otevřel pusu na protest, aby mě přesvědčil o tom, že rozhozený není, ale hned ji zase zavřel. Než stihl opravdu něco říct, přitiskla jsem mu prst na rty.

„Nemusíš mě o ničem přesvědčovat. Můžeš mi říct cokoliv, ale to víš. A já ti na rovinu říkám, že jsem se to snažila odkládat, jak jen to šlo. Ale budeš mi hrozně chybět a ano, taky mám strach, že už se nikdy nevidíme... Ale... Naštěstí nějaký génius vynalezl mobily, takže to nebude tak útrpný... Obávám se ale, že zítra ráno z toho budu tak zdrcená, že jestli se neukážeš, brečet vážně budu."

„To bych ti neudělal," zašeptal, „nikdy. Budeš mi strašně chybět, ale v jednom musím s mojí matkou souhlasit - osud s námi ještě neskončil."

„Myslela jsem, že na něj nevěříš."

„Teď už ano. A doufám, že ne nadarmo. Protože tě nechci ztratit a udělám všechno proto, aby nám to vydrželo. Překonali jsme už tolik překážek. Nenecháme se přece jen tak převálcovat, když jsme se konečně dali dohromady, ne?"

„Máš pravdu. To, že spolu nemůžeme být teď neznamená, že spolu nebudeme v budoucnu."

„Přesně tak," pokýval hlavou. Oči se mu ale stejně trochu leskly. Stejně jako mně.

„Vždycky tady pro tebe budu. Ať se stane cokoliv," zašeptal a přitiskl své hřejivé rty na moje.

Hlavou mi proběhla myšlenka, kterou jsem nestihla skoro pořádně uchopit.
Kolikrát se s ním ještě budu cítit takhle v bezpečí a milovaná, než odjedu?

~

             Do hotelu jsme dorazili akorát včas na oběd. Tobias se šel rovnou převléknout do pracovního oděvu a já se zatím vydala do jídelny.

Rose s Amélií už seděly u jednoho ze stolů a pochutnávaly si na jejich posledním obědě tady.

Přisedla jsem si k nim s talířem plným brambor, kuřecího plátku a zelenými olivami.

„Tak co? Jak to dopadlo?" zamumlala Amélie a přitom se málem zakuckala kusem hlávkového salátu.

„Dostala pětadvacet let."

„Jenom?"

„Jo. Ti dva muži totiž odmítli vypovídat, a tak nenašli důkazy, že spolupracovala i na těch dvou krádežích. Osmnáct let dostala za objednání vraždy toho muže a sedm za poškození majetku a ublížení na zdraví."

Rose nevěřícně zakroutila hlavou.

„Je to málo. Nechápu, jak to, že nenašli další důkazy."

„Ani já ne. Ale hrála tam pěkné kino. Snažila se z toho vykroutit, ale díky bohu se jí to nepovedlo."

„Muselo to pro tebe být psychicky vyčerpávající," namítla Amélie.

„Taky že jo. Jsem hrozně ráda, že jsem už zpátky. Celkově to byla docela nepříjemná záležitost a jsem ráda, že už ji mám za sebou."

„Nabízeli ti psychologa?" chtěla vědět Rose.

„Co myslíš?"

„Takže jo."

„Jo. Tvrdili, že bych z toho mohla mít nějaké psychické trauma."

„A cos jim na to řekla?" zajímalo Amélii.

„Že opravdu žádné trauma nemám a že jsem sice stále trochu v šoku, ale jinak mi nic není... Kdybyste viděli ty jejich výrazy. Dívali se na mě jak na blázna."

Amélie se rozchechtala.

„Bože... Jedinou jejich obhajobou je to, že to mysleli dobře."

„Asi tak. Už se o tom ale nechci dál bavit. Bohatě mi to stačilo tam. Tímto bych tohle téma ráda nadobro uzavřela."

Rose pokrčila rameny.

„No, dobře. A co Tobias? Jak to bere?"

„Vidíš, to mě přivádí k tomu, že jsme potkali jeho mámu. Tobias se to snaží nést se vztyčenou hlavou. Je vidět, že ho to mrzí a že by udělal všechno, jen abych tu s ním zůstala. Zároveň ale respektuje mé rozhodnutí a snaží se pro mě být oporou."

„Což ti rve paradoxně srdce ještě víc," poznamenala za mě Amélie.

„No, vlastně máš pravdu. Díky tomu vidím, jak moc mu na mně ale záleží."

Rose položila vidličku a úkosem se podívala na Amélii.

„Pamatuješ, jak se tě Ami na začátku dovolené ptala, jestli tady budeš chtít zůstat?"

„Eh, ano? Na to nejde jen tak zapomenout."

„Ještě stále máš čas si to rozmyslet."

„No tys spadla z višně," vyletěla jsem na ni rozjařeně, až mi z ruky vypadl příbor a s hlasitým kovovým žuchnutím dopadl na dřevěnou desku stolu. Pár lidí sedících kousek od nás se na mě udiveně ohlédlo.

Asi jsem se nechala trošku unést.

Rose mou reakci ale viditelně nechápala.
„No co je?"

„Ty jsi normálně blázen. Tak řekni něco, Amélie!"

„Je to tvůj život. I když já vážně nejsem ta, která by to měla říkat... Ale tohle je jen na tobě."

Civěla jsem na ně jako z jara. Prostě mi to musely udělat na poslední chvíli ještě těžší.

„Ještě před dvěma týdny jste touhle možností skoro opovrhovaly... A teď mi tady říkáte, že je to jen na mně a že ještě svůj verdikt můžu změnit? Nebyla jsi to náhodou ty, Ami, kdo vždycky zastával pravidlo, že si nemůžeš zůstat, kde chceš a na jak dlouho chceš, protože tě doma drží povinnosti vůči rodině? A ty, Rose, jsi vždycky říkávala, že je nejlepší rozhodnutí neodkládat. Tak kam se to podělo?"

Amélie přestala jíst a s povzdechem odsunula talíř stranou.

„Odložily jsme naše zásady stranou, protože tě nerady vidíme, jak se trápíš. Za ty dny, co jsi tu nebyla, ať už kvůli Tobiasovi nebo nemocnici, nám došlo, že my nejsme ty, které tyhle rozhodnutí dělají."

Stále ještě šokovaná změnou jejich názoru jsem zakroutila hlavou.

„Děláte mi to ještě těžší. Tuhle možnost jsem kvůli vám i kvůli rodině zavrhla. Já... Nemůžu tu zůstat. Prostě nemůžu."

„Vivienne."

Potřebovala jsem odejít. Nechala jsem jídlo jídlem a vstala od stolu. Nikdy jsem nebyla vyloženě cholerik, ale některé unáhlené reakce jsem z toho v sobě měla. Vždycky jsem o sobě tvrdila, že jsem melancholik a flegmatik. Ovšem někdy se u mě projevily i ty cholerické sklony.
Obě moje kamarádky věděly, že nemá cenu za mnou chodit. Za ta léta soužití se mnou - a že to občas nebylo jednoduché - se naučily, že stejně za chvíli přijdu, jako by se nic nestalo.
Sešla jsem po vydlážděné dřevěné cestičce na pláž s lehátky. Míjela jsem několik lidí, kteří na nich leželi, nebo ty, kteří u nich postávali a přemýšleli, jestli se půjdou vykoupat do moře.
Šla jsem dál podél pláže směrem doleva, kde bylo méně lidí. Stoupla jsem si na kraj, kam se přelévaly vlny a zavřela oči.

Poslouchala jsem okolní zvuky; šumění vln, ševelící vítr, radostné lidské hlasy. Tohle všechno jsem měla zítra ráno opustit. Pokud ovšem bych se nerozhodla jinak. Ale copak můžu, když mám doma ve Francii rodinu, přátele a mazlíčky? Kdybych tu zůstala, nechala bych tam všechno. Celý svůj dosavadní život. Kdežto tady bych nechala jeho a kus svého srdce, který by se mi možná už nikdy nevrátil.

S rozhodnutím jsem si vždycky dávala načas, to ano, ale nikdy jsem s tím neměla takový problém jako Amélie. Tak proč je to najednou tak těžké? Proč se nemůžu držet toho, pro co jsem se rozhodla?