Vivienne

         Probudil mě rachot z koupelny.
Unaveně jsem otevřela oči a mžourala po pokoji.

Amélie už vstala a právě si česala své nepoddajné vlasy. Ta rána, která mě probudila, byl hřeben, co jí vypadl z ruky.

Podívala jsem se na druhou postel, na které spala Rose. Vypadala, že má ještě půlnoc.

Amélie se konečně vykodrcala z koupelny.

„No dobré ráno!" řekla s úsměvem.
„Už jsem si myslela, že tě budu muset vzbudit."

„Víš, jak nesnáším brzké vstávání," zabručela jsem a posadila se na posteli.

„Včera jsi přišla někdy v půl deváté, padla jsi na postel a usnula."

„S Tobiasem jsme se dívali na západ slunce."

Promnula jsem si oči. Hrozně mě bolela hlava.

„Pojď, musíme vzbudit Rose, jinak tu snídani nestihneme."

„Já vás slyším," ozval se Rosiin tlumený hlas. „A nikam se mi nechce."

„Tak mi půjdeme na snídani samy," pokrčila Amélie rameny a vypojila si mobil z nabíječky.

„Ale no tak, Rose. Když už jsem vstala i já, tak ty musíš taky. Navíc... mají tam lívance!"

Rose zvedla hlavu.
„Říkalas lívance?"

V mžiku byla na nohou.
„Tak to nesmím propásnout."

„Fajn, tak si ale pospěš," popohnala ji Amélie a sedla si na postel.

Nikdy jsem nechápala, jak mohla bez problémů takhle brzo vstávat.

Usmála se na mě.

„Tak co?"

„Bolí mě hlava."

„To jsem nemyslela."

Jo aha, ptala se na Tobiase.

„Asi půl hodiny jsme se koukali na moře. Bylo to kouzelný."

„Jsem ráda, že jsi konečně zase šťastná."

Povzdechla jsem si.
„To já taky... Celé ty roky jsem doufala, že se sem jednou vrátím. Že se s ním zase uvidím... A když jsme tak spolu stáli na té pláži a sledovali západ slunce, měla jsem pocit, že jsem našla ten chybějící kousek skládačky. Ten, který mi celý život scházel a já ho nemohla najít..."

Amélie sklopila hlavu tak, že jsem jí neviděla do tváře. Vzápětí se ale zase narovnala a já v jejích očích spatřila pochopení, smutek a něhu.
Bála jsem se, co přijde teď.

„Vivi," začala.

„Mám na tebe otázku... Nejspíš se ti nebude líbit, ale... Potřebuju to vědět. Já i Rose."

„Tak povídej."

„Budeš tu chtít zůstat?"

Ta otázka mě zasáhla jako balvan do hlavy.
Už to tu bylo zase. Amélie věděla, co se mi bude honit hlavou ještě dřív, než se to vůbec začalo dít.
Měla pravdu, takhle otázka nad námi visela už hodiny, nevyřčená, ale přesto téměř hmatatelná.

„Já... Já nevím. Nad tím jsem nepřemýšlela... Asi ne."

Ne, nepřemýšlela, ale jakýsi hlásek mi říkal, že bych měla.

Rose vystrčila hlavu z koupelny. Navlněné vlasy jí splývaly na ramena. Vypadala krásně. Ovšem její výraz ten dojem trochu kazil.

„Než jsi včera přišla, s Amélií jsem se o tom bavily."

„Já vážně nevím... Nedokážu vám to teď říct... Ráda bych tu zůstala, ale je tu tolik důvodů, proč je to špatný nápad... Navíc, musela bych to kdyžtak probrat i s Tobiasem... A vůbec, není brzo na to, to řešit?" blábolila jsem páté přes deváté.

Holky se na sebe podívaly.

„Jsme tady jen na čtrnáct dní, Vivi. Uteče to jako voda, vždyť víš."

„Vím, Ami. Ale teď to nechci řešit."
S tím jsem se zvedla z postele a zavřela se v koupelně.

Moje dobrá nálada byl ta tam. Místo toho jsem teď cítila tu bodavou bolest výčitek a nerozhodnosti, kterou jsem tak nenáviděla.

Alespoň ta snídaně mi trochu zvedla náladu.
Vaření se tady za tu dobu vážně zlepšilo.

S chutí jsem se pustila do kakaové sušenky a do lívance s meruňkovou marmeládou.

Vtom mi pípnul telefon. Nebyl to nikdo jiný, než Tobias.

Tobias:
Καλημέρα.
Směna mi začíná až ve dvanáct.
Co máš dneska v plánu?

Rychle jsem koukla na hodiny ukazující čtvrt na deset.

Já:
Dobré ráno.
To už jsi vzhůru?

Tobias:
Jo. Tak máš čas, nebo ne?

Já:
Teď akorát snídám. Původně jsme chtěly jít s holkama k moři, ale kdyžtak půjdou samy.

Tobias:
V kolik tam jdete? Šel bych s vámi.

Já:
Asi tak v půl jedenácté.

Tobias:
Fajn, přijdu za vámi z levé straně pláže.

Já:
Ok.

Zastrčila jsem mobil zpátky do kabelky a dojedla zbytek sušenky.
Amélie s Rose si akorát sedaly. Každá měla plný talíř jídla všeho druhu.
Vážně toho z nás tří sním nejmíň.

Ale co, já prostě po ránu nemám hlad.
Když jsme dojedly, Rose se ještě zastavila u stolku se zmrzlinou.
Já ani Amélie jsme na zmrzlinu neměly ani pomyšlení.

„Tobias psal, že za námi přijde na pláž," oznámila jsem jim s potutelným úsměvem, jakmile jsme zmizely z doslechu lidí.

„Prima," kývla hlavou Amélie, „aspoň ho líp poznáme."

Kdyby tu byl nějaký kostel, právě by odbil desátou hodinu ranní.
Ovšem žádný takový tu nebyl, takže jsme se musely spolehnout na hodinky.

„Máme všechno?"

„Ještě ne!" zvolala Rose a hodila do plážové tašky slunečnicově žlutý hřeben.

„Na co potřebuješ hřeben?" nechápala Amélie.

„Víš, jak je hrozný rozčesávat vlasy se zaschlou solí?"

Amélii cukaly koutky.
„Ne, protože moje vlasy nejdou rozčesat nikdy." Se smíchem zavřela tašku a přehodila si ji přes rameno.
„Tak co, můžeme jít? Nebo se tady Vivi potřebuje ještě zkrášlit?"

Hodila jsem po ní klobouk.
S hbitostí ho chytila a začala se smát ještě víc.

„Já se z vás obou vážně zblázním."

Teď už jsme se chechtaly všechny.

„Jedna tahá hřeben, druhá tři opalovací krémy a já knihu," smála jsem se.

„Myslím, že tu stejně nebudeš potřebovat, když tam budeš mít jeho."

V tom jsem Amélii musela dát za pravdu.
Ale třeba tam budeme déle a já tu knihu přece jen využiju.

Rose mě vystrčila ze dveří dřív, než jsem si stihla zapnout boty.

„Počkej, zapomněla jsem tam šátek!"

„Sluší ti to i bez něj."

„Rose!"

„No jo, no jo," odemkla mi dveře.
„Pospěš si ale."

Popadla jsem šátek a vyrazila ze dveří.
„Tři vteřiny. To není zase tak moc, ne?"

Ušklíbla jsem se.
„Hmm, příště bys to mohla zvládnout za dvě vteřiny."

„A nebo bys mohla přestat věci zapomínat úplně," přidala se Amélie.
Pobaveně jsem zakroutila hlavou.

„Tak už pojďte."

Pláž byla u hotelu plná lidí, takže jsme raději popošly o kousek dál.
Trvala jsem na tom, že musím mít lehátko ve stínu, takže jsme dvě odtáhly blíž k moři a třetí těsně ke zdi, za níž rostla obří palma a vrhala tak na lehátko krásný stín.

Bezvětří sice úplně nebylo, ale zároveň to nebylo jako včera.
Moře bylo o něco klidnější a možná i teplejší.

To se ovšem nedalo říct o mých prstech na nohou, když jsem se tam pokoušela vlézt.

„Takkk, to asii nedámmm," drkotala jsem zuby a snažila se přimět k pohybu.

Moře tu nebylo nijak zvlášť teplé ani v červenci.
I když místní tvrdili, že je teplé a klidné v nočních hodinách.
Ale mě by ve tmě do moře nikdo nedostal.
Posloužit jako večeře dravým rybám jsem neviděla zrovna jako nejlepší vyhlídku.
Ne, díky, to raději budu mrznout za dne...

Rose byla z nás tři nejotužilejší. Zatímco já měla co dělat, abych v té vodě vydržela alespoň po kotníky, ona už byla celá ponořená ve vodě.
Amélie stála kousek přede mnou a kriticky si prohlížela hladinu.

„Tobě to nepřijde studený, Rose?"

„Ale jo, přijde, jenže je mi takový vedro, že mi to nevadí."

Amélie popošla dál.

Já zůstávala stát na místě. Začínala jsem uvažovat, že vylezu. Jenže to by se nesměly stát dvě věci naráz.
To první bylo zděšení v mých očích, když na mě Rose cákla vodu a zlila mě tak od hlavy až k patě. Vzápětí mě zezadu popadly něčí ruce já skončila ve vodě.

Byla jsem sice zmrzlá, ale mému mozku trvalo jen pár vteřin, než mu došlo, kdo to byl.
Kdybych tak strašně nenenáviděla vodu v očích, možná bych jim to oplatila.
Ale v tu chvíli jsem byla příliš zaměstnaná rozostřeným viděním.
Než jsem se nadála, skončila jsem zase pod vodou.

Vážně jsem se před ním nikdy nezmínila, že se s vodou úplně nekamarádím?

Vyplavala jsem na hladinu a popadala dech.

Vedle mě se vynořil Tobias. Teď už jsem ho opravdu poznala.
Mokré kudrliny se mu lepily na obličej a na řasách mu utkvělo pár zrnek soli.

Plaval teď těsně vedle mě a oči mu hrály pobavením. Viditelně si to užíval.

Já ovšem byla stále trochu otřesená.
Nenáviděla jsem vodu. Bála jsem se jí, protože jsem nevěděla, co všechno skrývá.

Cítila jsem se stejně, jako by mě někdo hodil přes palubu.

„Ty ses úplně zbláznil?!"

Úsměv mu rázem povadl.
„Promiň... Já myslel, že..."

„Tak možná příště nemysli..." vyštěkla jsem neuváženě.

„Promiň, nevěděl jsem, že ti to bude vadit."

„Jak vidíš, tak vadilo. Nemám vodu ráda jako jiní. Nemůžeš mě do ní prostě shodit... Já... Já se strašně lekla..."

„To jsem nechtěl. Vážně. Promiň... Myslel jsem, že to bude sranda."
Jeho výraz mluvil za vše. Opravdu si nemyslel, že takhle zareaguji.

Zhluboka jsem se nadechla.
„Promiň. Nechtěla jsem být hnusná."

„To je v pohodě. Nevíme toho o sobě ještě hodně. Neměl jsem to dělat."

Všechna podrážděnost ze mě najednou začala vyprchávat spolu s odeznívajícím šokem.

„Poplavte sem!" křičela na nás Amélie, která se za tu chvíli už stihla ponořit.

Doplavali jsme k nim.
Obě dvě o mně věděly, že nejsem zrovna dobrý plavec, a že se vody bojím, takže zůstaly na mělčině, kde jsem stačila i já.
Ono mít metr padesát pět taky není zrovna výhra.

Rose se zazubila.
„Rády tě konečně poznáváme. Vivienne nám toho o tobě hodně vyprávěla."

„Já vás taky. Ale myslím, že jsem toho o vás slyšel podstatně méně, než vy o mně."

V tom měl pravdu.

Obě dvě se pousmály.

„Má vážně hezký vlasy, že jo Vivi?" prohlásila uznale Rose a na tváři jí pohrával potutelný úsměv.
Měla jsem sto chutí ji praštit.
Místo toho jsem jí cákla vodu do obličeje.

„Hej, co děláš," obořila se na mě, ale vzápětí se zase začala smát.

„Tak promiň," zvedla ruce do vzduchu v omluvném gestu, „že si prohlížím tvého kluka." Tu poslední větu ale řekla ve francouzštině, aby jí Tobias nerozuměl. Francouzsky sice trochu uměl, ale ne moc.

Spražila jsem ji pohledem. „Nech toho, ma copine."

„No jo. Nebuď pořád takový morous, Vivienne."

„Já nejsem morous," protestovala jsem, „Jen to už prosím neříkej."

„Tak dost, holky," skočila nám do řeči Amélie.

„Hádat se o to, kdo má víc prořízlou pusu, se můžete večer, teď ale rozhodně ne. Ještě jsme si ani pořádně nezaplavali. Co si dát takovou malou soutěž, kdo bude první tamhle u těch bójek?"

Rose nadšeně přikývla.

„No já nevím..."

„Ale no tak, Vivi. Přestaň se pořád všeho tak bát a přidej se k nám. Plavat umíš. A kdyby náhodou něco, jsme tu my, takže se nemusíš bát, že se utopíš."

„Přidáš se taky, Tobiasi?" zašvitořila Rose.

„Proč ne," pokrčil rameny.

„Tak co, Vivi, jdeš do toho taky?"

„No tak fajn... Ale..."

Amélie nadšeně ukázala na bójlu tak sedm metrů před námi. Zachvátila mě panika. Modrá voda.
Žádné viditelné dno.
Jen děsivá hloubka.
Amélie s Rose se ještě o něčem dohadovaly, ale já už je neposlouchala.
Slyšela jsem jen ohlušující hučení v uších.

„Jsi v pořádku?"

„Quoi... Cože?"

„Jsi nějaká bledá."

„Jojo, jsem v pohodě. To nic," ujišťovala jsem ho. Vlastně i samu sebe.

„Jen jsem se trochu zamyslela."

Hučení v uších naprosto přehlušil Améliin hlas.

„Tak můžeme?"

Rose se přidala. „Tři, dva, jedna, teď!"
První vyrazila Rose, jako druhý Tobias a pak Amélie. Já jsem jen stála na místě a přihlížela. Nemohla jsem se ani pohnout.
Uplynulo sotva pár vteřin, než Tobias dorazil k bójce jako první. Po něm i Rose s Amélií.

Jakmile si obě dívky všimly, že pořád stojím na mělčině, zaraženě si mě změřily pohledem.

„No tak, poplav!"

„Já... Já nechci."

„Vivienne!"

Rose mě propalovala pohledem.

„Já nemůžu... Promiň."

S tím jsem vylezla z vody a vydala se k lehátku.

Rose s Amélií si vyměnily nechápavé pohledy.
Jediný Tobias se za mnou vydal.
Přisedl si ke mně a zadíval se na uschlou palmu, skrz kterou jsem zírala.

„Ty se vážně bojíš vody, viď?"

S odpovědí jsem si dávala načas.
„Jo, bojím."

Otočila jsem hlavu k němu.
„Bojím se tolika věcí: vody, všeho, kde není vidět, všeho, kde nemám nohy na pevné zemi, výšek, hmyzu, pavouků, hadů, nenávisti, lidí, změn..."

„To je normální. Každý má z něčeho strach."

„Jenže já mám strach z tolika věcí..."
Nesměle mi položil ruku na rameno.

„To je v pohodě, vážně."

„Jak vidíš, tak není. Ani mé kamarádky to nejsou schopné pochopit."

Znovu jsem obrátila hlavu směrem k zažloutlé palmě.

„Asi už půjdu."

„Ale já mám ještě hodinu volna," zaúpěl, „a nic proti tvým kamarádkám, ale nechce se mi s nimi trávit hodinu volného času, když bych mohl být s tebou."

Chápala jsem ho. A to, že se mnou chtěl trávit více času mě nesmírně těšilo, ale zrovna teď jsem moc neměla náladu.

„Vivienne?"
Amélie už také vylezla z vody.
„Jsi v pořádku?"

„Jo, jen jsem se stále nespřátelila s mořskou vodou..." utrousila jsem.

„Ale no tak, nechtěla jsem, abys byla naštvaná. Jen jsme se chtěly bavit... Měla by ses trochu odreagovat a přestat se tak bát."

„Tobě se to říká... Jenže já jsem jiná než ty. Jiná než všechny ostatní."

Amélie otevřela pusu, ale než stihla cokoli říct, sbalila jsem si věci a dala se na odchod.

(1)„Je veux être seule, Amélie."

Nesnažila se mě zastavit. Věděla, že potřebuji být chvíli sama. Věděla, že nemá cenu mi nic říkat, protože bych akorát byla naštvaná. A hádat jsem se s ní na dovolené nechtěla.

„Vivienne!"
Tobias utíkal za mnou.
„Počkej, půjdu s tebou."

„Ty můžeš chodit po hotelu, i když ti ještě nezačala směna? A... A v tomhle?"

Přelétla jsem ho pohledem.

Koutky úst mu pobaveně zacukaly.
„No, neměl bych, ale jednou to snad vadit nebude. Navíc," navlékl si přes sebe tílko a kraťasy, „nemyslím si, že bych přitahoval něčí pozornost. Jenom ty se na mě pořád díváš."

V tom měl pravdu. Pokaždé, když jsem procházela kolem recepce, jsem si málem vykroutila krk. Jednou jsem šla kolem a on zrovna zatahoval závěsy. Ale když si všiml, že se na něj dívám, zastavil se a sledoval mě taky. Pak už jsem zašla do jídelny.

Špatná nálada mě při téhle vzpomínce rázem přešla.

„Ty sis vždycky myslela, že jsem okouzlující, hm?" prohodil s úšklebkem, když jsme prošli kolem bazénů.

„Vlastně ano," pousmála jsem se a zabočila k pokojům.

„Už když jsem tě poprvé viděla, myslela jsem, že jsi hrozně pohledný a milý."

„Vážně?"

„Jo. Mohla jsem na tobě oči nechat."
Za zády se nám ozval něčí hlas.

„Tobiasi?"

Byl to Leon, který měl ještě směnu.
Tobias se po něm poplašeně podíval.

„Pšššt! Leone!"

„Co tu děláš? Směna ti začíná až za necelou hodinu."

„Byl jsem si zaplavat."

„Víš, že by ses teď neměl pohybovat po hotelu..."

„Jasně, jasně, ale prosím, Leone, dělej, že jsem tady vůbec nebyl."

Leon si povzdechl.

„Díky, kámo, máš to u mě."

„To si teda piš," zahuhňal zachmuřeně a otočil se k odchodu.

Tobias se culil od ucha k uchu.
„To bylo o fous."

„A kam jako půjdeš teď?"

„S tebou do pokoje?"

„Tak na to zapomeň!" Šťouchla jsem ho jemně do žeber.

Což se ale ukázalo jako chyba. Ocitla jsem se zase v jeho těsné blízkosti. Od včerejšího odpoledne, kdy jsme se poprvé políbili, jsme takhle blízko ještě nestáli.

Zastrčil mi zbloudilý pramen vlasů za ucho.

„Jsi... Jsi krásná, když se směješ... i když se zlobíš."

„Eh." Mozek mě už zase opustil. Jediné, co mi zůstalo, bylo moje hlasitě tlukoucí srdce, které musel snad slyšet i on.

Chvíli jsme si navzájem hleděli do očí, ale tentokrát jsem to byla já, kdo naše rty spojil. Přitáhl si mě k sobě a nechal mě, abych mu zabořila prsty do vlasů. V tu chvíli mi bylo jedno, že stojíme uprostřed hotelu. A já jen s overalem obmotaným kolem plavek.

„Tolikrát jsem o tomhle snila."

„Vážně?" zeptal se pobaveně, když se ode mě na chvíli odtáhl.

„Jo. Co se směješ?"

„Ale nic." Znovu mě políbil. Tentokrát intenzivněji.

„Jen mi to přijde roztomilý."

„Zato ty nic takového neříkáš."

„A měl bych?" povytáhl obočí.

Zamyslela jsem se a odtáhla ho dál od centra dění pod dřevěnou římsu, kde na nás přes keře nebylo tolik vidět.

„Ne. Máš pravdu. Takhle je to lepší."
Vtiskla jsem mu další polibek.

„Měla bych už jít."

„Ještě máme čas."

„Ty sice ano. Ale já chci být osprchovaná dřív, než přijdou Amélie s Rose a začnou mi domlouvat, že to, jak jsem se zachovala, nebylo správné, ale že ani ony se tak neměly chovat."

„Jestli je to pro tebe důležité."

„Je."

„Tak běž," pustil mě ze svého sevření a ještě jednou mě spěšně políbil.
„Já se půjdu převléknout a počkám, až mi začne směna."

„Tak jo. Uvidíme se pak."

„To si piš."

Než jsem zašla do chodby, cítila jsem ještě v zádech jeho pohled.

~

Vodu neprozkoumanou, divokou a slanou jsem neměla ráda. Ale když mi obyčejná sladká voda stékala po vlasech, obličeji a uších a zurčela, bylo to osvobozující. V tu chvíli jako bych nemusela na nic myslet. Jen se nechávala unášet proudem.

Ozvalo se bouchnutí dveří a šramocení.
Hned poté i Améliin hlas.

„To jsme my!"

Co nejrychleji jsem vylezla ze sprchy a oblékla se.

„Ahoj."

„Zlobíš se ještě?"

„Ne... Už ne."

Amélie kývla hlavou.
„Nechtěly jsme tě naštvat. Vážně se ti omlouváme."

„Já vím. Taky se omlouvám. Neměla jsem tak vyletět," objala jsem ji. Bylo vidět, že jí to ale stále užírá.

„Promiň, Vivi. Neuvědomily jsme si to..." ozvala se Rose.

„Už je to v pohodě. Já vím, že jsem občas úzkostlivá a nerudná."

„Nerudné umíme být my všechny."

„Občas jo," musela souhlasit Rose.

„Takže, zase všechno v pohodě?" zeptala se nakonec Amélie.

„To víš, že jo," řekla jsem a obě je ještě jednou objala.

„Ta špatná nálada tě nějak rychle přešla," zavtipkovala Rose, která si jako obvykle s věcmi nedělala takovou hlavu, jako Amélie.
„Jo no. Může za to Tobias?"

Zrudly mi tváře.
„Možná jo. Možná ne."

„Vy byste si vážně měli spolu někam vyrazit. Někam, kde nebudou lidi. Kde budete moct být sami."

„Rose!"

„No co je? Říkám jen to, na co myslíš už od chvíle, kdy jsme přijely."

„To není pravda."

„Ale je," přidala se i Amélie v popichování.

„Není." Zkřížila jsem ruce na prsou a nasadila vražedný výraz.

Obě dvě se začaly smát.

„Tenhle tvůj výraz nás nikdy nepřestane bavit."

„Nechte toho. To víte, že bych s ním ráda byla někde o samotě. Ale ne z toho důvodu, který máte na mysli."

Rose rozhodila rukama a se smíchem padla na postel.
„Říkej si co chceš."

„Rose!"

Snažila jsem se tvářit co nejvíc popuzeně, ale můj obličej mě zrazoval.
Koutky úst se mi zkroutily do úšklebku.

„Ty jsi pitomá."

„Ty jsi zamilovaná."

„Obě jste praštěné," zakončila to Amélie a zvedla se ze židle.

„Jdu se taky umýt. Do oběda máme ale času ještě dost."

„Zatím by naše Vivienne mohla zajít za Tobiasem a dělat mu na recepci společnost."

„Tak a dost, Rose. Vážně přestaň. Začíná se to stupňovat."

Amélie si povzdechla.
„Než jsme odešly, objednala si mojito. A sama dobře víš, co s ní byť jen trocha alkoholu dělá..."

Už mi to bylo jasné.

„Tak proto se tak chová."

„To není jen kvůli tomu alkoholu, holky," bědovala.

„To si povíme za pár hodin, až to vyprchá."

Rose nesouhlasně zamručela.
„Vy jste teda."

„Ale no tak, Rosie. To si z tebe pro jednou nemůžeme utahovat my?" Nahodila jsem svůj nejnevinnější výraz.

Našpulila rty.
„Větší zábava je utahovat si z tebe."

„O tom nepochybuju," zazubila jsem se, „ale nech taky jednou srandu druhým."

-----------

(1)„Chci být sama, Amélie."

¬ Moříčko