Tobias

          Probudil jsem se o čtyři hodiny později. Vivienne pořád tvrdě spala. Hlavu měla položenou na mé hrudi a nohu přehozenou přes mojí.

Spokojeně si pochrupkávala, zatímco jsem si ji fascinovaně prohlížel. Vypadala tak roztomile a klidně, až jsem se bál jakkoliv pohnout, abych ji náhodou nevzbudil.

Kaštanově hnědé vlasy měla rozprostřené na kusu polštáře a prsty stále propletené s mými.

Snažil jsem se ji opatrně vymanit ze sevření, ale stejně se vzbudila.

„Ummm," zamumlala a protřela si rozespale oči.

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit."

„Ne, to je v pořádku... Kolik je prosím tě hodin?"

Bez okolků jsem se podíval na mobil.
„Devět večer."

„Ježiši marja, to jsem spala tak dlouho?"

„Čtyři hodiny. Musím ale říct, že já jsem se prospal krásně."

„To jsem ráda. Ale zase se ti zdála noční můra."

„Vážně? Ani si na ni nepamatuju."

„Zato já jo. Snažila jsem se tě uklidnit."

„Očividně se ti to podařilo," snažil jsem se potlačit zývnutí.

„Budu muset jít," řekla a zvedla se z postele. Dřív, než to ale stihla udělat, jsem ji popadl, strhl pod sebe a toužebně ji políbil.

„Šetři si tu sílu do práce," zasmála se.

Rošťácky jsem nadzvedl obočí.

„Nebyla jsi to náhodou ty, kdo tady měl ještě před pár hodinami hříšné touhy?"

„No dovol! Nic takového jsem neřekla," bránila se, ale dál zůstávala v mé těsné blízkosti, takže jsem cítil žár jejího těla.

Políbil jsem ji na krk. Z úst jí uniklo tiché zasténání.

„Pozítří mi odjíždíš. Tak mi řekni, co mám dělat?"

Zprvu se nezmohla na žádnou odpověď. Srdce jí bilo jako splašené.

„Pustit mě," odpověděla nakonec zadýchaně, „protože víš, co ve mně tvoje tělesná blízkost vyvolává."

Chtěl jsem ji ještě trochu poškádlit.

„Touhy, vášně, emoce..."

„Raději mlč," skočila mi do řeči. „Pustíš mě, když ti řeknu, že to, jak jsi blízko, mě nenechává klidnou? Nebo tě mám pokoušet ještě víc, jako to děláš ty?"

Jako důkaz, že ji miluju a respektuju, jsem ji pustil.

„Děkuju. Už jsem myslela, že se zblázním."

Zvedla se, ale pak se znovu otočila a dala mi pusu. „Příště, až mě budeš chtít dohnat k šílenství, s tímhle zaručeně uspěješ. Ale teď se potřebuju dostat včas do hotelu a ne myslet na to, co by se dělo za pár minut."

„Jak to, že tě hned všechno tak vykolejí?"

Ušklíbla se. „Všechno ne, mon amour. Jen ty, protože jsi hrozně sexy a tvoje vášnivé polibky by rozvášnily snad každou dívku. I tu nejnevinnější," prohlásila zcela upřímně a bez ostychu.

„To měl být kompliment?" povytáhl jsem pobaveně obočí.

„Nevím. To záleží na tobě."

„Tak fajn. Uvidíme, co na to budeš říkat příště," ukončil jsem naši debatu a skousl jí jemnou kůži pod uchem.

Znovu zasténala a zavřela oči. „Nepokoušej mě... Příště..."

Ani jeden z nás si ale nebyl jistý, jestli vůbec nějaké příště bude.

~

          Když Vivienne odešla, vyndal jsem si z lednice nějaké jídlo k večeři. Našel jsem tam zapečené těstoviny, které dělala máma. Na víčku krabičky byl přilepený lísteček s Loukasovým písmem. Sedl jsem si s tím k televizi a pustil si zprávy.

Za chvíli se z chodby ozvalo chrastění klíčů a dunivé kroky.

„Čau, Tobiasi!"

„Nazdar, bratříčku."

Nikolaos odhodil klíče na kuchyňský stůl a ztěžka dosedl na křeslo vedle mě.

„Tak, jak ses dneska měl? Já jsem úplně vyřízenej."

„Nápodobně. A to ty ses prakticky jen flákal."

„To není pravda," nesouhlasil zamračeně.

„Ale je."

„Náhodou, uvažuju o tom, že si najdu brigádu."

„Tak to jsem rád. Protože jinak ten nájem nezaplatíme."

Neochotně zabručel, vstal a přešel do kuchyně.

„Mám hlad jako vlk."

„V lednici jsou ještě těstoviny, co přinesl Loukas od mámy."

„On byl u rodičů a nic nám neřekl?"

„Jo. Taky jsem to nevěděl, ale na té krabičce je lísteček. Přečti si ho," hulákal jsem na něj z obýváku.

„Hm, máš pravdu," ozvalo se.

„Takže Loukas už jedl?"

„To netuším, ale klidně to můžeš dojíst. Měl tady už být. Nevím, kam šel. Možná někam s Daphne."

„No, dobrý. Tak já to dojím."
Za chvíli už seděl zase v křesle vedle mě.

V televizi zrovna běžely krimi zprávy.
Oba jsme se zaposlouchali.

„Před pár dny policie dopadla tři pachatele podílející se na dvou krádežích a požáru v rhodské ulici Olimpiados. Nikdo naštěstí nepřišel o život. Do nejbližší nemocnice byla odvezena dvacetiletá dívka držená jako rukojmí s otravou amylnitritem. Podle našich dostupných zdrojů už ale byla z nemocnice propuštěna. Na místě byl přítomen i dvaadvacetiletý mladík. Policie nám ale nedala souhlas s nimi mluvit. Co se týče třech zatčených, dva muži jsou prozatím drženi ve vazbě. Slečna Elena Vasiliadis stále čeká na rozsudek. Soud se bude konat zítra odpoledne a budou tam přítomni všichni svědci..."

Plácl jsem se do čela.

„Neměli byste tam náhodou být?"

„Tak jasně," přiznal jsem.
„Úplně jsem na to ale zapomněl... Musím zavolat tomu právníkovi."

„Díval ses vůbec, jestli ti něco nepřišlo do mailu?"

„Ještě ne," přiznal jsem a raději se tam podíval. A opravdu. Svítilo mi tam předvolání k soudu.

„Napíšu Vivienne, ať se tam taky nezapomene podívat, jestli to ještě neudělala. Ona tam ale bude tak trochu v roli oběti než svědka."

„Chudák holka. Zbývá jí tu už jen den a místo povalování na pláži s tebou bude lítat po soudech. Tomu se říká smůla."

„A co máma?"

„Co s ní?" nechápal.

„Byl jsem u ní pro to kopí."

„Jestli je taky brána jako svědek, tak jí to taky přišlo. Uvidíš zítra, nemá smysl jí teď volat. Stejně by ti to nevzala."

Povzdechl jsem si. Měl pravdu. Máma v tuhle domu už chodila spát a mobil používala jen zřídka kdy.

„Musím si vzít zítra volno. Doufám, že mi ho dají."

Najednou mi pípnul mobil.
„Píše mi Vivienne. Prý na to taky úplně zapomněla a vůbec se jí to nelíbí."

Naťukal jsem další zprávu.

Já
„Odvezu tě tam. V jedenáct před hotelem?"

Vivienne
„Dobře, díky. Vůbec se mi tam ale nechce. Chci na to všechno zapomenout."

Já:
I já.

Vivienne:
Chtěla jsem si užít poslední den dovolené. Místo toho budu tvrdnout v budově soudu.

Já:
Ani já z toho nejsem nadšený.

Vivienne:
😕

Já:
To nějak zvládneme.

       Z chodby se zničehonic ozvalo další šramocení.

„Jsem doma."

Loukasův hlas zněl zvučně jako vždycky.

„Čau," zvolal jsem do chodby.
Loukas se za chvíli objevil v obýváku.
Nikolaos jen kývnul hlavou na pozdrav.

„Tak co?"

„Jde to. Tys byl u rodičů?"

„Jo," řekl nenuceně, „máma mi volala, že se mám stavit."

Ukázal na Nikolaosův talíř plný zapečených těstovin. „Máš štěstí, že jsem jedl."

Nikolaos se ušklíbl. „Byl jsi s Daphne?"

„S kým jiným," ušklíbl jsem se taky nad bratrovou mimickou reakcí.
Se smíchem mě praštil do hlavy tak, jak to bratři dělávají.

„Zrovna ty máš co říkat. Trávíš s tou svou holkou pomalu víc času než já s Daphne."

„Máš nějakou dobrou náladu," prohodil směrem k němu Nikolaos.

Loukas se potutelně usmál.

„Mám skvělou novinku."

„Tak povídej," pobídl jsem ho.

„Požádal jsem Daphne o ruku... A řekla ano."

Oba jsme vytřeštili oči.

„No tak to je skvělý!" vzpamatoval jsem se jako první a vyskočil na nohy.
„Proč jsi nám to neřekl dřív? Bál ses, že tě odmítne?"

Se smíchem protočil oči.

„Ne, ale nechtěl jsem to zakřiknout."

„Je to vážně super zpráva," přidal se i Nikolaos, který se konečně probral z prvotního šoku.

„Takže se tě brzo zbavíme?" neodpustil jsem si jízlivou poznámku.

„Tak snadno to nepůjde, hoši," odpověděl se smíchem.

„Svatbu budeme mít až za pár měsíců... A do té doby vám tu ještě budu dělat společnost. S Daphne jsme se dohodli, že byt budeme shánět až těsně před svatbou."

Nemohl jsem se přestat usmívat. Veškerá špatná nálada kvůli opomenuté návštěvě soudu mě rázem přešla.

„Člověče, usmíváš se snad ještě víc, než já. To se tak těšíš, až se mě zbavíš?" dobíral si mě.

„Ne. Mám z toho radost za tebe. To je celé."

„Asi nic podobného v plánu nemáš, že?"

Malém mi vypadly oči z důlku.

„Nech si ty srandičky. Vždyť jí je dvacet a na rozdíl ode mě ještě studuje a dlouho bude. Mají tam úplně jinak věkově rozdělený školský systém."

„Vždyť já vím," smál se, „byl to jen vtip."

„Vtipe..."

„A mě se na nic nikdo nezeptá?" přidal se dotčeně Nikolaos.

Loukas vyprskl smíchy.

„A na co jako?"

„Já nevím. Tak třeba: jaký na to mám názor?"

Loukas trochu nechápal. „Názor na co? Na moji blížící se svatbu, nebo na to, že Tobias nemá v žádném případě v plánu Vivienne požádat o ruku?"

Nikolaos si povzdechl.

„Na to druhé."

„No? Tak mluv."

„Podle mě to není špatný nápad."

Teď už jsem se smíchy málem zakuckal.

„Nikolaosi," hýkal jsem smíchy, „představ si, že ty bys šel ve svém věku s někým do takovéhohle vztahu. Ani já na to nejsem připravený, natož ona, když je o dva roky mladší."

Něco si zamručel. „Když to říkáš. Já jsem ti svůj názor řekl."

„A já bych řekl, že ti bude ještě dlouho trvat, než mentálně dospěješ," trhal se smíchy Loukas.

Nikolaos se zamračil. Pak se ale rozesmál taky.

„Tak dík."

„Vždyť je to pravda. Pořád se chováš jako nerozvážné dítě."

„To my všichni do určitého věku."

Oba se na mě pobaveně podívali.

„Copak si nepamatuješ, Loukasi, jak jsi ještě před třemi lety chtěl mustanga a tvrdošíjně sis stál za tím, že si na něj vyděláš?"

Uštědřil mi se smíchem další pohlavek.

„Mlč už. Všichni víme, že ty jsi z nás tří prostě pán nejrozumnější."
Praštil jsem ho taky. A Nikolaos se přidal. Ano, možná to vypadalo dětinsky, ale co. Od toho jsme přece byli bratři, abychom se pořádně čas od času pošťuchovali. No ne?

~

         Do práce jsem přišel v osm ráno. Dohodl jsem si zkrácení směny, abych v jedenáct stihl vyjet k budově soudu.
Dostal jsem akorát za úkol donést do jednoho pokoje PET lahve s vodou, když Vivienne vycházela z jídelny. Tmavě modré šaty s kanýry jí vlály ve větru.

„Kalimera," pozdravil jsem ji.

„Dobré ráno," usmála se na mě.

„Tak co, jak se cítíš?"

„Unaveně a vůbec se mi k tomu soudu nechce. Bude to hrozně zdlouhavé."

„Ani mně se tam nechce. Ale musíme to zvládnout. Budeme to mít aspoň z krku."

„Hm, snad máš pravdu. A co jinak?"

Vzpomněl jsem si na novinku, se kterou včera přišel Loukas.

„Loukas se bude ženit. Požádal svou přítelkyni Daphne o ruku."

Zeširoka se usmála.

„To je bezva. Musíš z toho mít radost, viď?"

„To si piš," usmál jsem se taky.

„Takže, v jedenáct mám čekat na recepci?"

„Pokud možno ano."

„Ok."

Ještě jsem ji rychle políbil a dal se do kroku, abych donesl tu vodu včas na pokoj. Potřeboval jsem toho stihnout co nejvíc, než odjedu. V posledních dnech se toho stalo tolik, že jsem svou práci zanedbával. A to jsem musel napravit.