Vivienne

        Seděla jsem na dřevěné židli a pozorovala vzdouvající se moře a tančící větve stromů v ševelícím větru.

Slunce už pořádně hřálo a dodávalo tak moři azurovou barvu.

Na vedlejší židli se mlčky posadila Amélie.

„Chceš jít s námi dneska k moři?"
Trochu nepřítomně jsem k ní stočila pohled.

Zacukaly jí koutky. „Nedívej se tak. Víš, že mě to tvoje koukání do blba děsí."

Ve snaze se trochu probrat jsem zatřepala hlavou.

„Asi jo. Přijdu ale až za chvíli."

Amélie na to nic nenamítala. Věděla, že budu potřebovat být na chvíli sama. Potřebovala jsem si srovnat myšlenky. Ještě včera jsem byla z toho všeho tak v šoku, že jsem si nic pořádně neuvědomovala. Ale teď, když jsem se pořádně prospala, to na mě začalo doléhat. Události posledních dní. Náš blížící se odjezd.

„Tak se zatím měj," slyšela jsem ještě Rosiin hlas, než se za nimi zavřely dveře.

Znovu jsem se zaposlouchala. Nad hlavou mi proletělo letadlo a zezdola se ozývala tlumená hudba a hlasy.
Podívala jsem se na mobil. Stále mi tam svítil nepřečtený email, ve kterém se psalo, že se mám dostavit k soudu Eleny Vasiliadis. Vůbec se mi tam nechtělo, a tak jsem to stále nechávala nepřečtené. Raději jsem se zadívala zpátky na moře a snažila se přijít na jiné myšlenky.

Výhled z tohohle balkonu jsem milovala. Koupat se mi úplně nechtělo, ale stát na pláži a shlížet na vlny se mi vždycky líbilo.

Nakonec jsem se tedy přece jen rozhodla, že půjdu za holkami. Rose by mi ale neodpustila, kdybych si nevzala plavky. A tak jsem si je raději oblékla. I přesto, že jsem úplně neměla v plánu se jít koupat. Ale co kdyby náhodou, řekla jsem si.

Do malé příruční tašky jsem hodila knihu, mobil a ještě pár nezbytných věcí, než jsem za sebou zabouchla dveře.

Zamyšleně jsem pozorovala prostředí hotelu. Tohle jsem měla už za pár dní opustit?

Sešla jsem sotva dvě patra, když se zpoza rohu vynořila mužská postava. Varovné světýlko se mi ale v hlavě rozblikalo o vteřinu déle, než mělo. Nestihla jsem zareagovat včas a vrazila do něj.

Když jsem pak rozpačitě zvedla hlavu, dívaly se na mě oříškové oči plné pobavení.

„Měla bys dávat větší pozor na cestu, abys nevrazila ještě do někoho jiného."

S potutelným úsměvem mě pozoroval.

„Promiň, nevšimla jsem si tě."

„To není poprvé."

„Ne, to není. A možná ani naposledy."

Zazubil se na mě. Ten jeho úsměv byl tak kouzelný.

„Jdeš se podívat k moři? Viděl jsem tvé kamarádky, jak tam jdou."

„Jo. Šly napřed. Já si nejdřív potřebovala dopřát pár vteřin o samotě. Moc mi to ale nepomohlo, a tak jsem se radši rozhodla jít ven."

Kývl hlavou ve znamení, že rozumí.
Chvíli jsme si navzájem jen hleděli do očí. Tenhle druh konverzace nám oběma vyhovoval víc.

„Rád bych tu s tebou stál déle, ale musím už jít."

„Já vím. Tak se měj."

„No, počkej, počkej. A pusu nedostanu?" pohodil spiklenecky obočím a přitáhl si mě k sobě.
Prohrábla jsem mu kudrnaté vlasy. Měl je tak hebké.

„Myslela jsem, že hrozně pospícháš."

„To sice jo, ale pár vteřin si na tebe vynahradím."

„Uhm, tak to jo."

Překonala jsem vzdálenost mezi námi a políbila ho.

Chytil mě kolem pasu a polibek mi opětoval.

„Nejraději bych tě nepouštěl," zamumlal.

„To já taky ne, ale práce volá."

Dal mi ještě letmou pusu na tvář, pak se mi naklonil k uchu a zašeptal: „Přijď dneska ke mně. Za necelou hodinu mi končí směna."

„Blázne. Celou noc jsi nespal. Vždyť usínáš i ve stoje."

„To není pravda."

„Potřebuješ spánek."

„Potřebuju tebe. Od té šílenosti před pár dny nemůžu spát a pořád se mi zdají noční můry. Pokaždé se probudím úplně zpocený a vyděšený."

Pohladila jsem ho po pažích.

„No tak dobře. Po obědě přijdu."

„Děkuju."

„Běž už," popohnala jsem ho.

„Už jdu, už jdu," zasmál se a dal se do kroku.

Já se zatím vydala k moři.

Amélie s Rose seděly na lehátku a popíjely nějaký drink. Měl temnou indigovou barvu a vypadal, že má v sobě led.

Když si mě všimly, vesele mi zamávaly.

„Jsi tu rychle, Vivi."

Amélie zakvrdlala brčkem v nafialovělém drinku.

„Nějak mi to přemýšlení o samotě na pokoji začínalo lézt na mozek. Jinak, potkala jsem Tobiase. Říkal, že mám po obědě přijít k němu."

Amélie pokrčila rameny. „Klidně, nám to nevadí. Musíš toho času využít, to tvrdíme pořád. Viď, Rose?"

Rose s úsměvem přikývla.

„Vážně vám to nevadí?"

„Ne," odpověděly obě naráz.

„Tak dobře," zasmála jsem se.
„Už jste se byly koupat?"

„Já jo," řekla Rose, „ale Amélie ještě ne."

„A půjdeš?"

„Čekala jsem na tebe."

„Já věděla, že si ty plavky mám vzít."

Moře bylo jako vždy studené, ale tentokrát krásně průzračné.
Slunce se odráželo od azurové hladiny tak, že kdybych neměla samozatmavovací brýle, koledovala bych si o zánět spojivek.

Výhoda pobývání na pláži čítala krom malého množství lidí také klid od komunikativních animátorů.
Nikdo nás nenutil mluvit, ani nás nepřemlouval k nějaké hře.
Amélie s Rose doplavaly až ke mně.

„Vůbec se mi nechce domů," bědovala Rose.

„Ani mně ne," přidala se Amélie, „ale to Vivi se těší asi nejmíň."

„To máš pravdu. Nevím, co si mám myslet. Nechce se mi odsud, ale zároveň se těším na rodinu, šeltičku a kočičky."

Amélie se ušklíbla. „A jéje, zase ta šeltie a kočky..."

„No a co, tak mám ráda zvířata."

„Vždyť já vím," škádlila mě.

„Ale ten odjezd nemusíš brát zase tak tragicky," přidala se Rose.
Už jsem chtěla odporovat, že ho tragicky opravdu neberu, ale Rose mě nepustila ke slovu.

„Vím, že mi chceš teď říct, že to tak nebereš, ale znáš se. Všechno to na tebe začne dopadat až večer před odjezdem. A my nechceme, abys z toho byla smutná."

„Budeš s Tobiasem v kontaktu a určitě se ještě někdy uvidíte. To ty jsi přece ta, která věří na osud, ne?"

Povzdechla jsem si.

„Opět máte ve všem pravdu. Věřím, že spolu jednou budeme, ale i tak mi to bude líto."

Amélie se zadívala na pevninu Turecka, kterou halila mlha.
„Pamatuješ si, co ti tehdy Tobias nepsal?"

„Ten mi toho napsal tolik. Musíš specifikovat."

„To o tom létě."

„Jo aha!" svitlo mi. „Ty myslíš tu větu: přijela jsi na Rhodos. Ke mně."

Amélie přikyvovala. „Vždycky si k sobě najdete cestu. Na to nezapomeň. Ať se stane cokoliv, osud vás svede dohromady. Protože už to udělal před lety a to už je nezaměnitelné."

„Snad máš pravdu."

~

        Když jsme přišly od moře, našla jsem si ještě před obědem chvíli na čtení. Byla jsem rozhodnutá tu knihu dočíst.

Po obědě, kterým pro mě bylo rizoto, dva plátky sýra a jarní závitek, jsem se vydala k Tobiasovi. Holky mě ujistily, že jim to nevadí a že si s tím nemám dělat hlavu. Tak aspoň, že tak.
Když jsem procházela recepcí, všechno už bylo zase v normálním chodu; recepční stál za pultem, od kterého se táhla menší fronta, několik lidí posedávalo na sedačkách a v křeslech a vesele si povídali. A Leon se dal zrovna do řeči s nějakými Portugalci.

Uběhla přibližně hodina, když jsem na mobilu vytáčela Tobiasovo číslo, abych mu oznámila, že už stojím před domem.

Než mi to ale vůbec stihl zvednout, dveře se začaly odemykat. Stál tam Loukas a s překvapením vepsaným v opáleném obličeji na mě hleděl.

„Jdeš za Tobiasem?" Jeho angličtina zněla opět dobře.

„Jo. Říkal, že mám přijít."

Na Loukasově obličeji se objevily vrásky. Nejdřív jsem si myslela, že se mračí. Pak mi ale došlo, že ze všech sil zadržuje smích.

„Co je?"

„Bratříček usnul, proto ti to asi nebere," vysvětloval se smíchem.

Mně to ovšem zas až tak vtipné nepřipadalo.

Všiml si mého zaraženého výrazu.

„Ehm, no, pojď dál. Já už musím jít do práce a Nikolaos je pryč."

„Díky," protáhla jsem se kolem něj do chodby.

Tobias zrovna vycházel z pokoje. Vlasy měl rozcuchané a nezbedně mu spadaly do obličeje.

Promnul si oči.

„Promiň, volala jsi mi a já usnul."

„To je v pohodě, pustil mě sem Loukas."

„Zvednul bych to..."

„Já vím. Ale neříkala jsem ti náhodou, že si máš jít odpočinout a ne chtít, abych přijela?"

Svěsil ramena. „Říkala. Usnul jsem asi na půl hodiny a vzbudila mě další noční můra."

Odložila jsem si kabelku na botník.

„Co se ti pořád zdá tak hrozného?"
Zatnul zuby.

„Že jsi mi v tom požáru umřela... Nebo že jsem prostě přišel pozdě."

Nikdy by mě nenapadlo, že i kluky můžou některé sny rozhodit. Byl to vlastně důkaz, jak moc mu na mně záleží. Ale ne úplně příhodný.
Přešla jsem k němu a objala ho. Až teď jsem si všimla, jak je zpocený.
„Měl bych se jít raději převlíknout."

Nechal mě ať si sednu do nohou postele a sám přešel ke skříni, odkud si vyndal čisté tričko.

Pak si přisedl vedle mě. Vypadal unaveně a zdrchaně. Mnohem hůř než předtím.

„Měl by sis jít ještě lehnout."

„To nemá cenu, stejně se pořádně neprospím. A navíc jsi tu ty."

„Tak to uděláme jinak," řekla jsem po chvíli přemýšlení. Oba jsme byli dost tvrdohlaví, ale přes některá má rozhodnutí vlak opravdu nejel.
Odstrčila jsem ho na postel. S potutelným úsměvem se nechal. Já si lehla vedle něj a opřela si o něj hlavu.

Objal mě jednou rukou kolem ramen a hladil mě po vlasech. Druhou mě držel kolem pasu.

„To má být způsob, jak mě donutit spát?"

„Jo."

Zazubil se.

„Třeba se ti nebudou zdát tak hnusné sny, když budu u tebe," vysvětlila jsem své počínání a ještě víc se k němu přitulila. Slyšela jsem tak tlukot jeho srdce a horký dech na svém uchu.

„Vážně bys měl zkusit usnout."

„Mluvíš jak učitelka v mateřské školce."

„No dovol!" plácla jsem ho do hrudi. On se jen zasmál a něžně mě políbil.
„Tak se nezlob. Poslechnu tě."

„To máš štěstí," zasmála jsem se a protáhla si v našem obětí ruku tak, abych mu dosáhla k vlasům.

„Už jsem ti říkala, že máš hrozně hezké vlasy?"

„Ne, zmiňovala jsi jen oči."

Oba jsme vyprskli smíchy.

„Miluju, když se směješ," složil mi kompliment pro změnu on.

„Na to, že jsi s nikým nechodil, to umíš se slovy dobře."

„To bych neřekl," zakřenil se, „ale možná za to můžou ty tvoje zprávy."

„Je to možný. Ale už jednou jsem ti řekla, že mám pocit, že ti můžu říct cokoliv. Tak se tak nediv."

„Ano, to je pravda," usmál se.
„Od té doby, co jsem ti poprvé pomohl s kufry."

„Přesně tak," propletla jsem si s ním prsty a zadívala se mu do očí.
„Ale to není to jediné, co jsi mě naučila," řekl s úsměvem, naklonil se ke mně, aby mohl přitisknout své rty na moje. Tentokrát byl ten polibek plný hravosti a energie, ačkoliv Tobias vypadal stále naprosto vyřízeně.
Na chvíli jsem se od něj odtrhla. „Měl bys spát. Neříkám, že se mi to nelíbí, ale jsi hrozně unavený a mně to rve srdce."

V jeho očích se zračila něha, ale i hravost.

Líbat mě ale nepřestal.

„Myslím... Myslím to vážně," začala jsem se chechtat. Vzala jsem jeho hlavu do dlaní.

„Budu tu s tebou ráda ležet, ale jen v případě, že nebudeš nic zkoušet."
Rozesmál se taky. „Kdo říká, že na tebe něco zkouším. Líbat tě snad můžu, nebo ne?"

„Eh, to ano, ale..."

V očích mu hrály pobavené jiskřičky.
„Ale co?"

„Ale nic."

„Jen to řekni."

„Nevěřím, že takhle smýšlím jenom já."

„Momentálně jo, protože jsem neskutečně unavený."

„No to je bezvadný." Obličej mi zrudl.

Začal se smát.

„Muselo to být nezapomenutelný, když se ti to vybaví pokaždé, když se ocitneš v mém pokoji."

„Ty jsi blbej..." Šťouchla jsem ho do žeber.

„To bych neřekl. Podle mě si myslíš něco jiného."

Obrátila jsem oči v sloup.
„Už raději mlčím."

Místo odpovědi se jen zeširoka usmál.
Chvíli jsme jen mlčky leželi a koukali do stropu.

Zničehonic si mě přivinul ještě blíž k sobě a nechal mě hladit ho po vlasech.
Za chvíli jsem ho už slyšela oddychovat. Během chvíle jsem usnula i já.

Probudilo mě nějaké mumlání. Když jsem se trochu vzpamatovala, zjistila jsem, že stále ležím Tobiasovi na hrudi. On sebou ale cukal ze spaní a kňučel.

Pár vteřin jsem ho pozorovala a přemýšlela, co mám udělat. Nechtěla jsem ho budit. Nejdřív jsem mu přitiskla ruku na čelo, jestli nemá horečku. Když jsem zjistila, že ne, trochu jsem se uklidnila. Musela se mu zdát další noční můra.

Pohladila jsem ho po vlasech. Už zase je měl vlhké.

„Pšššt, jsem tady. Všechno je v pořádku," opakovala jse mu, dokud sebou nepřestal cukat.

Dala jsem mu pusu na čelo a víc se k němu přitiskla. „Jsem tady s tebou. Je to dobrý."

Jako by to vážně pomohlo, přestal skučet a i jeho dech se zase zklidnil.
Značně se mi ulevilo, když jsem ucítila, jak mi stiskl ruku. Sice stále spal, ale bylo to pro mě znamení, že už se mu nic hrozného nezdálo. Já si tak mohla zase lehnout a ponořit se s ním do vítané náruče temnoty.