Vivienne

         Když mě odvezli do nemocnice a nechali si mě tam na pozorování, Tobias se mnou zůstal a dal vědět Rose s Amélií, co se stalo.

Obě dvě za mnou hned další den ráno přijely.

„Vivienne!" Amélie byla bledá strachy. Temné kruhy pod očima naznačovaly, že toho moc nenaspala.

Rose vypadala podobně. „Měly jsme o tebe hrozný strach. Když nám Tobias volal, myslely jsme, že..."

„Je mi už líp, vážně. Doktor říkal, že mě zítra večer pustí domů."

„To je dobře. Hlavně, že budeš v pořádku. Kde je vlastně Tobias?"

Amélie očima těkala po nemocničním pokoji. Pak přešla k toaletnímu stolku, kam mi položila knihu na čtení.

„Vzal si na dnešek volno v práci a akorát si šel pro kafe."

„Je hodný, že tu s tebou zůstal."

„To jo."

Rose si sedla na židli vedle mě.

„Je šílený, co všechno se ti během včerejška stihlo přihodit. Nemáš z toho nějaké trauma?"

„Ne, nemám. I když jsem z toho trochu otřesená. Ale bude to dobrý."

Amélie si sedla z druhé strany postele.

„Věděla jsem, že je ta holka divná, ale že by byla schopná tohohle... To by mě ani ve snu nenapadlo... Šílely jsme strachy."

Po tvářích se jí začaly koulet slzy.
„Bála jsem se... My obě."

Naklonila jsem se k ní, abych ji mohla obejmout.

„Neplač, jsem v pořádku."

„Tobias nám říkal, že ty dva muže zadrželi, ale na Elenu museli vytáhnout zbraně, aby ji zastavili."

„To je pravda."

„A taky říkal," popotahovala Amélie, „že tě zdrogovala amylnitritem."

„To je taky pravda. Ale naštěstí ne moc."

„Ještěže tak. Mohla ti vážně ublížit."
Chytila jsem je za ruce.

„Nemusíte se o mě bát. Raději běžte k moři a užívejte si poslední dny dovolené."

Obě na mě smutně koukaly.

„Vážně, běžte. Budu v pořádku. Tobias tu bude se mnou."

„Tak dobře, ale průběžně nám piš," stála si na svém Amélie a opatrně mě objala.

„Kdybys něco potřebovala, tak taky piš," vtloukala mi do hlavy ještě Rose, než odešly.

O pár vteřin později se vrátil Tobias s kelímkem kávy.

„Tak jak ti je?"

„Je to lepší."

Přisedl si ke mně a vzal mě za ruku.

„Jsem rád, že jsi v pořádku. Měl jsem o tebe hrozný strach."

„Já vím," pohladila jsem ho něžně po tváři.

„Už je to snad všechno za námi."

„V to taky pevně doufám."

Povzdechl si. „Snad dostanou, co jim patří."

„Kdyby mi někdo před pár hodinami řekl něco takového, vysmála bych se mu do obličeje... Vážně by mě tohle ani v té nejtemnější noční můře nenapadlo."

„Ani mě ne," řekl a zakroužil při tom hlavou, aby si protáhl krk.

„Jsi hodný, že mi tu chceš dělat společnost, ale měl by sis jít lehnout."

Trochu se usmál. I přesto na něm ale byla znát únava.

„Rozhodla ses vyhnat odsud všechny přátele?"

„Možná," oplatila jsem mu úsměv.
„Běž se prospat. Já už to tady nějak zvládnu."

Nejistě vstal.

„Ale co když budeš něco potřebovat?"

„Ještě mám Amélii s Rose, které se mi nabídly, že mi v případě potřeby nějaké věci přivezou. Takže tě pro jednou budu postrádat."

„No dobře. Ale kdybys něco potřebovala nebo jen chtěla něčí společnost, klidně zavolej. Já přijdu," řekl a dal mi pusu na čelo.

„Prozatím mi bude stačit tahle kniha," zamávala jsem s třistastránkovou bichlí, kterou mi donesla Amélie.

Zasmál se.

„Tak jo. Uvidíme se později."

Já se aspoň po těch deseti dnech mohla zase ponořit do tajů knihy Procitnutí slečny Primové. To byla taková hezká filozofická knížečka pojednávající tak trochu o feministické době.

~

         Pobyt v nemocnici mi utekl jako voda. Během těch dvou dnů se za mnou pravidelně stavovaly holky i Tobias, který po vydatném spánku vypadal o moc líp.

Malebné ulice Rhodosu přikryla chladivá rouška noci, když mě Tobias vezl zpátky do hotelu. Na nebi jasně zářily hvězdy a sem tam probliklo světlo letadel.

Trvala jsem na tom, že bych si ráda udělala pěší výlet a trochu si vyčistila hlavu, ale Tobias o tom nechtěl ani slyšet.

Ani nevím, kdo z nás byl tvrdohlavější. Každopádně jsem se tedy rozhodla ustoupit.

„Ten čas tak rychle utíká," poznamenala jsem nepřítomně, když jsme projížděli kolem pobřeží s útesy.

Výhled byl tak impozantní.

„To mi povídej," odpověděl, ale při tom nespouštěl oči ze silnice před sebou.

„Za necelé tři dny mi odjedeš," konstatoval jakoby nic. V jeho hlase ale zaznívala lítost.

„Některá rozhodnutí nás zanechávají s lítostí," dodal.

Nemusela jsem mu ani vidět do očí, abych poznala, že ho to trochu mrzí. Nechtěl to na sobě nechat znát. Já ho ale měla přečteného. Vždycky jsem dokázala na lidech poznat, že se s nimi něco děje. O to průhlednější jsem byla pak já sama. Ne nadarmo se říká, že za svůj dar člověk zaplatí. A někdo tyhle dluhy splácí každý den. Třeba jako já.

Nervózně jsem se kousla do rtu.
Chtěla jsem na to něco říct, ale přišlo mi, že bych to tím jenom zhoršila. Netroufla jsem si zkoušet jeho emoce. Každý měl občas stavy, že ho ty samé věci někdy rozhodily víc a někdy míň. Já to ale zjišťovat nechtěla. Nebylo by to správné. Ne vůči němu.

Raději jsem zůstala mlčet.

Takhle jsme ujeli celou cestu.
Tobias si kvůli mně předtím vyměnil směnu s Leonem, a tak si místo něj vzal dneska noční.

Nechal auto na parkovišti a vylezl.

„Tak a teď se připrav na haldu otázek a zvědavých pohledů. Určitě to už všichni vědí, protože to bylo ve zprávách."

„To jsi mě teda uklidnil," pokusila jsem se o smích, ale znělo to spíš jako zoufalé skřehotání.

„Um, promiň..."

„To je v pohodě, nějak to zvládnu," přerušila jsem ho a políbila ho.

„Tak jo, tak jo," zasmál se, „když ti to řeknu ještě jednou, políbíš mě znovu?"

Vyprskla jsem smíchy.

„To víš, že jo." Ještě jednou jsem ho letmo políbila a vydala se nahoru po cestě ke vchodu na recepci.

Jakmile jsem tam vstoupila s Tobiasem v závěsu, obrátily se na mě pohledy všech lidí v místnosti.

„Kalispéra" pozdravila jsem recepční a snažila si nevšímat ostatních lidí.

Tobias se mezitím už ztratil v šatně pro zaměstnance.

Rozhodla jsem se proto jít do pokoje za kamarádkami. Neměla jsem v plánu se dneska na večeři přejíst. Rozhodně ne po tom, co jsem dostala ty nechutné léky na uklidnění.

Amélie s Rose měly ve tvářích vepsané čiré štěstí a úlevu, když jsem se objevila ve dveřích.

Obě ke mně přiběhly a objaly mě.

„Jsme rády, že jsi v pořádku," usmála se vlídně Rose.

„To já taky."

„Jak ti je? Máš hlad?" ptala se Amélie.

Položila jsem jí ruku na rameno.

„Jsem v pořádku, vážně. Už je mi mnohem líp. A hlad docela mám, v nemocnici jsem musela jíst jen nějakou dietní stravu."

Amélie už vypadala mnohem klidněji.
„Nechali ti tu dietu?"

„Ne," odpověděla jsem, „ale stejně si dám jen něco lehkého."

Souhlasně kývla hlavou.

„Tak já se jdu převléknout a půjdeme," řekla Rose a už otvírala šatní skříň.

„Věřily byste, že už nám tady zbývají jen dva dny a další den ráno letíme domů?" pronesla Rose, mezitím co si vybírala oblečení. Nakonec zvolila tmavě fialovou halenku a černé kožené kraťasy.

„Ne," odpověděla jsem, „a ani si to uvědomovat nechci."

Tentokrát to byla Amélie, kdo mi položil konejšivě ruku na rameno.

„Nebuď z toho smutná. Budete spolu v kontaktu."

Povzdechla jsem si. Teď jsem se o tom rozhodně nechtěla bavit.

„Je toho na mě teď nějak moc. Nechci se o tom teď bavit, Ami. Nevadí?"

„Jasně, že nevadí," usmála se a objala mě.

„To ty jsi mi jednou řekla, že si musím užívat přítomnosti a aspoň na chvíli zapomenout na minulost a budoucnost."

To mi připomnělo jednu mou oblíbenou španělskou písničku.

„Una madrugada, una canción y un buen café. Esas tres palabras y un acorde que inventé. Tanto te buscaba y tanto tiempo yo esperé."

Začala jsem zpívat. Holky se ke mně hned přidaly. Byla to jediná španělská písnička, kterou uměly i ony.

„Prometerte para siempre.
Una canción y otra más.
Para soñar y cantar juntos por siempre. De corazón.
Estaré y me entregaré completamente.
Para siempre.
Te doy lo que soy.
Mi pasado, mi futuro y mi presente.
No hay suficiente.
Una vida y otra más.
Para soñar y cantar juntos por siempre..."

Všechny jsme se začaly smát.

„Já tu písničku tak zbožňuju."

„Jo, je vážně pěkná," souhlasila Rose a i Amélie nadšeně přikyvovala, ačkoliv španělštinu moc nemusela.

„Poprvé jsem ji slyšela tady," vzpomněla jsem si na to, jak mi zářily oči, když tahle písnička poprvé vyšla. Neodmyslitelně jsem ji měla spojenou s Tobiasem. Pokaždé, když jsem ji slyšela, jsem měla pocit, že je mi nablízku.

„Tak pojďme. Já už mám hlad," švitořila Rose a už stála u dveří.

„Už jdeme," zasmála jsem se a s potutelným úsměvem se obrátila na Amélii.

„Tvoje neutuchající energie je to, co na tobě máme rády, Rosie," ušklíbla se na ni.

Rose se namísto odpovědi zeširoka usmála.

„Jsme vlastně docela povedené trio. Každá jiná a přitom jsme si v mnoha věcech tak podobné."

„Proto nám to vydrželo tak dlouho," poznamenala Amélie.

„V tom máš pravdu. Nevím, co bych si bez vás počala."

„Nápodobně," pronesla Rose, která už byla napůl cesty před námi.

Tobias

         Z recepce jsem viděl Vivienne, jak míří s kamarádkami do jídelny.
Nepatrně jsem se pro sebe usmíval. Vivienne vypadala už o moc lépe, než když jsem ji vezl z nemocnice. Její obličej už zase nabral zdravé barvy. To jsem dokázal poznat i na takovou dálku.

Když procházela kolem, postřehla, že se na ni seshora dívám.

Usmála se na mě a věnovala mi jeden z těch jejích okouzlujících roztomilých pohledů, které mě na ní zaujaly už před lety.

Leon se akorát chystal odejít a přenechat mi směnu.

Po dopadení Eleny a těch dvou mužů se hosté zase pomalu začali vracet do zajetých kolejí. Všichni se už docela uklidnili a atmosféra v hotelu se znovu stávala tou prosluněnou a klidnou jako v uplynulých dnech. Takhle to mělo být.

Leon ke mně přišel, aby se rozloučil.
„To bylo, co?"

„To mi povídej,"  rozpačitě jsem si prohrábl vlasy.

„Chudák holka. Jak jí je?"

„Už líp. Doktorům se naštěstí podařilo jí ten amylnitrit z těla dostat ven."
„To je dobře. Nechápu, co to tu blbku napadlo."

„Ani já ne. Ale hlavně, že je v pořádku."

„Za dva dny ti odjíždí, viď?"

Zachmuřil jsem. „Vlastně za necelé tři dny. Ale jo, máš pravdu."

„Hodláš ji přimět, aby tu s tebou zůstala? Nebo odjet s ní?"

Vytřeštil jsem na něj oči.

„Nemůžu ji nutit, aby tu se mnou zůstala. Nenechá se přemluvit. Až moc si uvědomuje, že její život je tam. A já s ní jet nemůžu. Nemůžu tu nechat všechno za sebou a jen tak si zmizet. To prostě nejde."

Přikývl, ale nic neříkal.

„Už půjdu. Tak se tu měj."

„Čau."

Čekala mě ještě dlouhá směna. Snad mi pomůže vytěsnit myšlenky na Viviennin odjezd. Nechtěl jsem si to připouštět. Ne, když zbývaly ještě necelé tři dny.

A k tomu všemu se mi poslední noci špatně spalo.

Nadšeně jsem uvítal pozornost hostů, kteří se mě na něco přišli zeptat. Třeba mě to přivede na jiné myšlenky.

„Je to tady nádherné," poznamenala jedna z žen, které se mnou mluvily.

„To ano," usmál jsem se.

„Určitě se sem budeme chtít podívat i příští rok," pronesla druhá.

„To budeme jedině rádi. Vždycky tu vítáme jak nové hosty, tak ty stálé."

K dvojici žen se přidal postarší muž.
„Tak tady jste. Všude jsem vás hledal."

„Šly jsme se zeptat, kde se tady vyměňují plážové osušky a zapovídaly jsme se tady s pánem."

Museli pocházet z Francie. Jejich anglický přízvuk se téměř shodoval s Vivienniným.

„Odkud jste?" zeptal jsem se zdvořile.

„Z Dauphiné. Na sever od Provence, jestli víte, kde to je."

Neubránil jsem se úsměvu. „Ano, vím."

Mladší žena spokojeně pokývala hlavou. „Jste vzdělaný. Jsou lidé, kteří pomalu ani neví, že se Francie dělí na regiony."

„Děkuji. Ano, to je pravda. Také mě to zaráží..."

„Kde jste studoval?"

Moje odpověď zněla trochu ostýchavě.

„Tenhle rok jsem dostudoval na univerzitě West Attica v Athénách."

Postarší žena vykulila oči.

„To je velmi žádaná univerzita. Ne každý se na ni dostane."

„Ano, to je pravda," zazubil jsem se, „je to jedna z největších univerzit tady v Řecku."

„Ale co děláte tady?"

„Už nějaký ten rok tu v sezóně pracuji jako brigádník."

„Aha, zajímavé. A baví vás to?"

Zase se to začínalo nabírat spíše podoby interview.

„Samozřejmě, že mě to baví."

Mladší žena se usmála.

„Umíte francouzsky?"

O poznání jsem zbledl.

„No, trochu, ale moc mi to nejde. Angličtina je pro mě snazší."

„Ale ta dívka, co tu s vámi občas pobývá, je Francouzka, že ano?"

„Eh, ano. Žije v Provence."
Na výslovnosti jsem si dal hodně záležet.

„A to tvrdíte, že vám francouzština nejde. Zkuste ještě něco říct. Prosím."

Moc se mi do toho nechtělo, ale vzdát se jen tak? To nebyla moje parketa.

(1)„Cette fille s'appelle Vivienne. Elle est ma petite amie."

Všichni tři se usmáli.

„Très bien," poznamenal muž.

„Máte hezký přízvuk."

„Eh... Děkuju," vykoktal jsem ze sebe rozpačitě.

„Jestli vám to nebude vadit, už bych měl jít."

„Oh, jistě, jistě..." mladší žena pohodila blonďatou kšticí.

„Nechtěli jsme vás zdržovat."

„To je v pořádku. Akorát mám ještě nějakou práci."

„Chápeme. Přejeme vám hezký večer," rozloučili se a vydali se směrem k spa, kde se měnily osušky.
Mě čekala ještě dlouhá směna.

-----

(1)„Ta dívka se jmenuje Vivienne. Je to moje přítelkyně."

-----

Překlad písničky:
Brzké ráno, písnička a dobrá káva.
Tato tři slova a akord jsem vymyslel. 
Tolik jsem tě hledal a tak dlouho jsem čekal. Slibuji ti to navždy.
Jedna písnička a druhá.
Snít a zpívat spolu navždy. 
Ze srdce.
Budu tam a zcela se oddám.
Navždy.
Dávám ti to, co jsem.
Moji minulost, moji budoucnost a moji přítomnost.
Není toho dost.
Jeden život a druhý.
Snít a zpívat spolu navždy...