Vivienne

      „Co tam tak stojíte? Seberte ji, vy hňupové!"

Ti dva muži, co za Elenou stáli, se vydali ke mně. Provrtávali mě hrozivými pohledy a tváře měli stažené do neprostupných výrazů. Když se jeden z nich pro mě napřáhl, Tobias mě strhl za sebe.

„Nechte ji na pokoji!"

Elena se fanaticky zasmála.

„Ale proč by? Nemáš proti nim šanci. Copak jsi neslyšel, co říkali ve zprávách ohledně toho chudáka? Těmhle dvěma se nikdo neodváží postavit. A pokud ano, jejich tváře jsou to poslední, co vidí."

S křivým úsměvem si stoupla k Tobiasovi.

„Jak jinak tě mám donutit, abys mi donesl to, co chci, hm?"

Naštvaně zaskřípal zuby. „Ani se jí nedotkneš."

„To máš pravdu. Já se jí nedotknu. To oni jsou mí poskoci."

„Takže to tys zabila toho muže?" vykřikla jsem na ni a při tom ignorovala Tobiasův káravý a ustaraný pohled.

„Ale jistěže ne. Já jsem jen poslala tady Silase, aby se o něj postaral. Věděl něco, za co jsem ho nenáviděla, a tak za to zaplatil. Navíc, myslela jsem, že když to bude shodou okolností někdo z vašeho hotelu, dojde vám to. Jenže tady Tobias zřejmě neměl ani ponětí o souvislostech."

„Nech nás být. Nemám ti co dát."

Ušklíbla se. „Vážně ne? Copak ti Vivienne neřekla, co už léta hledám?"

Tvář mu zpopelavěla. „To zpropadený... kopí..."

„Pálí ti to. Chci to kopí, Tobiasi. A jestli mi ho nepřineseš," udělala krátkou pomlku, během které znovu luskla prsty, a než Tobias stihl zareagovat, oba muži mě chytli, „tak se s ní můžeš rozloučit."

Hlavou kývla směrem ke mně. Pořád se křivě usmívala, když ho hladila po tváři. V jeho očích se zračil vztek, strach a bezmoc.

„Měl jsi na výběr. A vybral sis ji. Snad tě to aspoň donutí mi to kopí přinést."

Marně jsem se těm dvěma mužům snažila vysmeknout. Drželi mě tak pevně, že by mě mohli umáčknout k smrti raz dva.

„Pusť ji. Já nevím, kde to kopí je. A ona s tím nemá nic společného."

„Tak ty říkáš, že nevíš, kde je?" sarkasticky se zasmála.

„Tak to ti to budu muset prozradit, že?"

„Nehraj si se mnou."

„To nedělám. Ale život tvé dívky mám teď v rukou já, takže by asi bylo na místě, abys mě poslouchal."

Zavrčel. „Mluv."

„Jak to tak vypadá, tví rodiče ti nikdy neprozradili, kde se to kopí ukrývá. Proč si myslíš, že jsem tady?"

„Já to kopí ale vážně nemám," odporoval zoufale.

„Ale jistěže máš. Našla jsem toho posledního vraha, co zabil mou sestru."

Posměšně se uchechtla.

„Myslel si, že když Silasovi prozradí, kdo to kopí má, ušetří ho. Nu což. Byl trochu naivní. Ale co, když mi přišel přímo do rány. Pamatovala jsem si jeho tvář, jako by to bylo včera. Byl poslední z těch vrahů."

„Říkala jsi, že ten poslední je ještě naživu."

Elena se otočila mým směrem.

„Musela jsem si to trochu přibarvit... Jsi docela odvážná. Jiná holka by na tvém místě vřeštěla strachy. Ale to přijde, neboj."

Tobias vypadal, že by jí nejraději jednu vrazil.

„To by sis měl, hochu, rozmyslet, jestli nechceš, aby se jí něco stalo."

Viditelně polkl. Obličej měl stále bílý jako stěna.

„Nenechám ji tu."

„Budeš muset. Když mi do čtyřiadvaceti hodin přineseš to kopí, nezkřivím jí ani vlásek. Jestli sem ale někoho přivedeš, uvidíš ji naposledy."

Muž po mé pravici mě stiskl ještě pevněji.

„Tak padej už!"

Tobias se ale ani nehnul. Pořád na mě zíral a v očích měl vepsané zoufalství. Vyčítal si, že mě nedokázal ochránit a že mě mají teď ve spárech tihle dva muži.

Udělal dva kroky k Eleně. „Jestli se jí něco stane..." zajíkal se.

„Když mi přineseš to kopí, své slovo dodržím," rezonovala ledovým hlasem.

Do rozhovoru se vložil muž po mé levici.

„Myslíš, že je dobrý nápad ho posílat pryč? Co když nás někomu napráší? Nebo nás oblbne?"

Elena se opět samolibě usmála.

„Nepochybuj o mém rozhodnutí, Patriku. Jeho strach mu nedovolí hrát podle jeho vlastních pravidel. Ví, že když přešlápne, tak tu holku zabijeme. Nemá na výběr."

Tobias pořád sváděl boj s myšlenkou, že by mě neměl opustit, a se strachem, že když neudělá, co po něm Elena chce, něco se mi stane.

„Tak už běž." Elenu jeho vnitřní boj začínal nudit. „A pospěš si. Nejpozději zítra v ulici Olimpiados."

„Všechno bude v pořádku, Vivienne," uklidňoval mě, i když v jeho hlase zaznívaly obavy, „vrátím se pro tebe, slibuju."

Pak se otočil směrem k parkovišti, kde nechal auto, a běžel.

Já se mezitím začala třást strachy.
Tobiasova přítomnost mi dodávala naději. Ale ta zmizela pryč i s ním. Nepochybovala jsem o tom, že Elenu poslechne. Na to se o můj život moc bál. Ale měla jsem strach. Za posledních dvacet čtyři hodin Elena dokázala, že je všeho schopná. A co teprve ti dva muži, kteří měli na svědomí obě krádeže a vraždu toho hosta? Ti rozhodně neznali hranice.
Elena přešla ke mně, až stála pár centimetrů ode mě.

Shlížela na mě svýma zelenýma očima, které jako by v tomhle příšeří zářily jako dva nasvícené olivíny.

„Neopovažuj se nic zkoušet. Jinak tě nechám zabít a to samé udělám s ním, až se vrátí."

Vždycky jsem bývala bledá, ale v tu chvíli jsem měla pocit, že můj obličej nabral odstíny zelené.

„Odveďte ji," rozkázala Silasovi a Patrikovi.

„Odvést" byl ale trochu nepřesný výraz pro vlečení v temných a malých uličkách, ve kterých jsem měla pocit, že odtamtud každou chvíli něco vyskočí. Tohle byla část města, kde jsem ještě nikdy nebyla. Tudíž jsem neměla ani potuchy, kde se nacházíme nebo jak dlouho jsme už šli.

Oba muži zastavili před polorozpadlým domem jak z hororového filmu. Polil mě strach. Tohle vážně nevypadalo dobře. Modlila jsem se, aby Tobias něco vymyslel.

Když mě dovedli dovnitř, všude byla tma. Posadili mě na nějakou dřevěnou židli a zamkli v místnosti. O chvíli později se dveře rozletěly. Eleniny oči byly jediným zdrojem světla v tom temném sklepě.

Svázala mi ruce za zády a pod nosem mi zamávala kapesníkem se žlutou kapalinou. Štípalo mě to do nosu i do očí. Začínala se mi z toho motat hlava, až mě z toho v ní píchalo. Nemohla jsem se ale nijak bránit. Chtěla jsem křičet, ale nevydala jsem ani hlásku. Chtěla jsem utéct, ale moje tělo mě přestávalo poslouchat.

Pak jsem se propadla do černočerné nicoty.

Tobias

         Nemohl jsem uvěřit tomu, co se stalo.

Vivienne měla v rukou Elena a já jí měl přinést kopí, které jsem měl mít prý já.

Věděl jsem, že mí bratři o něčem takovém nebudou mít ani ponětí. Vždycky se téhle pověsti vysmívali.
Dojel jsem proto raději k domu mých rodičů. Ani jsem se neobtěžoval zvonit. Srdce mi stále bilo jako splašené.

Vpadnul jsem do domu jako vichřice nedbající na všechno okolo.
Matka ustaraně přiběhla ze zahrady.
Když viděla můj výraz, na obličeji se jí objevila hluboká vráska.

„Tobiasi, to je mi překvapení. Co tady děláš? Netušila jsem, že se stavíš."

Udýchaně jsem se snažil najít slova.

„Mami, prosím tě, teď mě dobře poslouchej. Máme na půdě, nebo ve sklepě to kopí, o kterém jste s tátou tolikrát mluvili?"

„Proč tě to najednou tak zajímá, synu. Myslela jsem, že..."

„To mi povíš později."

Z toho, že jsem ji přerušil, se zamračila.

„Promiň mami, ale je to důležité."

„Řekni mi, co se stalo."

„To je nadlouho."

„Já mám času dost."

Povzdechl jsem si. Ale já ne.

„V hotelu se objevila dívka, která má něco společného s těmi dvěma krádežemi, vraždou toho muže a teď má Vivienne."

„Vivienne..." řekla matka a snažila si vzpomenout, kdo to je. Jako by jí vůbec nedošlo, co jsem právě řekl.
„Je to moje přítelkyně. Ta holka, se kterou jsem si psal."

„Oh, ano. Už vzpomínám. Promiň, cože jsi to říkal?"

„Mami! Říkal jsem, že je ta bláznivá ženská magor a že je Vivienne v nebezpečí!"

Vytřeštila oči.

„Měl bys zavolat policii."

„To je riskantní."

„Riskantní je tam jít sám. Pojedu s tebou na policii, jestli chceš."

„Tak fajn, ale co to kopí?"

„Nejdřív mi řekni všechno, co víš."

S mírnou nervozitou jsem jí vylíčil všechno, co jsem se dozvěděl.
Mamka si mezitím musela sednout, a tak jsme se přesídlili do kuchyně.

„To je šílené," kroutila nevěřícně hlavou. Byla bílá hrůzou stejně jako já.

„Elena Vasiliadis. To jméno jsem nikdy neslyšela. Ale pamatuju si, jak táta říkal,  když byl na misi v Turecku, že tam přišla o život jedna dívka. Zřejmě její sestra. Říkal, že ta malá holka, co tam potom přijela, tvrdila, že viděla ty, kdo její sestru zabili. Váš táta se tehdy dobře znal s jejím otcem. Říkal, že ji zkoušeli brát k psychiatrovi, ale nepomohlo to. Byla tím posedlá. A když pak přivezl to kopí sem, myslela jsem, že mě klepne. Věděla jsem, že ta holka ho bude hledat zuby nehty, a tak jsem ho schovala na půdě. Nechtěla jsem vám to říct, protože mě děsila představa, že se kvůli tomu dostanete do šlamastiky."

„Dáš mi to kopí?"

„Klidně ti ho dám, když to zachrání něčí život. To kopí není kouzelné, jak se někteří domnívají. Je to nástroj zkázy a já budu ráda, když se ho zbavím. Stejně bys to ale měl nahlásit na policii."

„Pojedu tam."

„Neboj se. Dopadne to dobře. Policie s tím něco udělá. Tvé milované se nic nestane. Vzpomínám si, že jsi mi o ní jednou vyprávěl. Před pár lety, mám dojem. Chtěla bych ji poznat."

„Doufám, že bude v pořádku. Mám o ní vážně strach. Co když přijdu pozdě? Nebo co když Elena nedodrží své slovo a vážně jí něco udělá?"

Položila mi ruku na rameno.

„Donesu ti to kopí."

Za chvíli se vrátila se stříbrnou věcí připomínající meč.

„Někteří lidé si myslí, že vůbec neexistuje. Jiní zase, že je uloženo ve vídeňském hradě Hofburg. Ve skutečnosti jsou to ale všechno mylné teorie. To pravé kopí je tady. A Elena zabila posledního člověka, který byl spojnicí mezi jím a námi."

„Díky," řekl jsem a převzal si ho.

„Tolik utrpení jenom kvůli tomuhle..."

„Náboženství bylo vždycky téma samo o sobě a lidé kvůli němu jsou dodnes schopni jít přes mrtvoly."

„Celý tenhle svět je divný."

„A občas zkažený. Ale vždycky se najdou lidé, kteří jsou dobří."

„Já vím. Ale bojím se o Vivienne."

„Tak už běž na policii."

Nechtěl jsem dál otálet. Nasedl jsem do auta a rozjel se směrem k nejbližší policejní stanici. Raději jsem zaplašil představu, že by mě třeba jeden z těch Eleniných poskoků mohl sledovat.

„Dobrý den," pozdravil jsem nervózně.

Policista se ke mně otočil.

„Dobrý den. Co potřebujete?"

„Nahlásit únos," vypadlo ze mě.
Policistovi se rozšířily oči údivem.
Rychle mě popohnal do další místnosti, kde jsem mu musel všechno vysvětlit.

„Takže jste zmínil jméno Elena Vasiliadis," konstatoval poté a začal se prohrabovat štosem papírů. Když nic nenašel, zapnul monitor a něco tam naťukal.

„Slečna tady má záznam v trestném rejstříku za napadení na zdraví. Vyšleme do té ulice spolu s vámi vyškolené kriminalisty v civilu."

„Ale co když se něco zvrtne?"

Policista se povzbudivě usmál.

„Uděláme, co bude v našich silách. Tu věc, co chce, máte?"

„Ano," odpověděl jsem.

„Za dvě hodiny bude naše jednotka připravena vyrazit."

„Dobře. Děkuju."

Ty dvě hodiny jsem seděl na policejní základně s kopím vedle sebe.
Policie měla plán, ale já měl i tak strach. Nezbývalo mi ale nic jiného, než se mu postavit čelem.
Policejní úředník všem rozdal rozkazy a popostrčil mě ven.

„Dbejte na to, co jsem řekl a nevystavujte se zbytečně nebezpečí."

Rozklepaně jsem přikývl.

Do ulice Olimpiados jsem dorazil v deset v noci.

Elena mi neřekla číslo popisné, ale v téhle ulici moc lidí nebydlelo. Nacházelo se v ní jen pár vybydlených domů. Došel jsem až na konec, kde stál ve stínu budovy muž zahalený od hlavy až k patě v mikině s kapucí.

„Jsi tady brzy," zabručel otráveně, ale když si všiml kopí, co jsem svíral v ruce, oči se mu rozšířili údivem.

Musel být také věřící.

„Jste křesťan."

„Do toho ti nic není. Má paní tě už očekává."

Pokynul mi, abych šel dál. Dům vypadal jako peklo samo. Nervózně jsem se rozhlédl.

Nebylo tu ani živáčka. Musel jsem ale zůstat v klidu. Plán zněl jasně: až vstoupím do budovy, budu čekat na signál.

Prošel jsem ztrouchnivělými dveřmi do velké místnosti. To bylo ale to jediné, co jsem dokázal poznat. Všude byla hrozná tma, že jsem si skoro ani neviděl na špičky bot.

„Koho pak to tu máme," zavrněl mi ženský hlas do ucha.

Okamžitě jsem se ošil. Elena se v té tmě plížila jako kočka. I její zelené oči vypadaly jako kočičí.

„Přišel jsi sem sám?"

„Kde je Vivienne?"

Viděl jsem, jak přimhouřila oči.

„Patriku, doveď ho za ní."

„A co to kopí? Má ho v ruce."

„Já vím. Tak na co čekáš?!"

Patrikova silueta se ke mně znovu přiblížila, čapnul mě za paži a postrkoval dopředu. Ustavičně jsem narážel do nábytku. Jednou mi dokonce přišlo, že jsem šlápl na mrtvou myš. Ale bůh ví, co to doopravdy bylo. Přede mnou se začaly rýsovat dveře.

Patrik je otevřel a postrčil mě dopředu. Kopí mi při tom vytrhl z ruky.

„Hej!" zakřičel jsem na něj, ale bylo mi to houby platné.

Ozvalo se zamykání dveří a Elenin proradný smích, ze kterého mi běhal mráz po zádech.

Nahmátl jsem v kapse mobil a posvítil si s ním.

Z toho, co jsem viděl, mě málem trefil šlak.

Místnost, ve které jsem se nacházel, nebyla tak velká jako ta předchozí. Povaloval se v ní nábytek, kousky dřeva a kamení, mrtvé myši, které jako by někdo otrávil.
Zděšeně jsem očima spočinul na Vivienne, která v bezvědomí seděla na židli.

Vrhl jsem se k ní. Nereagovala na nic, ale byla ještě naživu.

Podařilo se mi rozvázat jí ruce a vzít ji do náruče.

„Vivienne! Vivienne."

Nervy jsem měl na pochodu. Netušil jsem, co jí to udělala, ale soudě podle štiplavého zápachu v místnosti ji nechala omdlít. Nedokázal jsem ale identifikovat, co to je.

Za dveřmi se ozval Elenin hlas.

„Díky, žes mi donesl to kopí. Bohužel tě ale nemůžu pustit. Tak si aspoň užij poslední chvíle s dívkou, kterou tak miluješ. Třeba se ještě stihne probrat. Nemusíš se bát, dala jsem jí jen přičichnout k amylnitritu, aby byla větší zábava."

Udělalo se mi špatně. „Ty zpropadená mrcho!" uklouzlo mi.

„Kolik jsi jí toho dala?! Vždyť to může být i smrtící!"

Znovu se rozchechtala. „Kdybych ji chtěla zabít, byla by dávno mrtvá."

„Pusť nás ven!"

„Nechce se mi," ozvalo se v odpověď.
„Naopak. Mám lepší nápad."

Začala s něčím podivně štrachat.
Ještě chvíli musím vydržet, opakoval jsem si pořád dokola. Obličej mi ale hořel vzteky. Nejraději bych ji uškrtil.
Za pár vteřin se mi celý svět obrátil naruby.

Vivienne vyčerpaně otevřela oči.
Elena za dveřmi šlehla zápalkou a s hlasitým smíchem odešla pryč.

A do domu vtrhla skupina ozbrojených policistů.

Svět se zastavil. Slyšel jsem jen praskání ohně, výstřely a vřavu z vedlejší místnosti.

„Tobiasi." Vivienne mě zatahala za triko. Ještě stále jsem seděl na podlaze a držel ji v náručí. Vypadala tak malátně. Co jí to jen udělala. Otrávit ji amylnitritem byl ten nejhorší nápad, jaký mohla vymyslet.

„Co se to děje?" zeptala se, když se rozhlédla kolem. Vzápětí sykla bolestí a promnula si hlavu.

Nedokázal jsem jí odpovědět. Všechno bylo tak rychlé a zároveň pomalé. Tak zmatené a tlumené.

Najednou jsem zaslechl jekot. Viviennin jekot.

Až teď jsem si všiml, že se oheň rozšířil až sem.

„Panebože!" křičela vyděšeně.

„Tobiasi, co se to děje?"

„Elena tě zdrogovala amylnitritem a vzala mi to kopí."

„Slyším hlasy, nebo se mi to jenom zdá?"

Pomalu jsem se začínal vzpamatovávat.

„Je tu policie. Doufám, že brzy přijedou hasiči a záchranka."

Podíval jsem se na mobil, na kterém nebyl žádný signál.

„Já tady nechci umřít," vyšilovala Vivienne a přitiskla se ke mně ještě blíž.

Neměl jsem jí to za zlé. I já jsem začínal pomalu propadat panice. Policie s ohněm nic nezmůže. Musí počkat na hasiče. Ale co když nepřijedou včas?

„Já taky ne, to mi věř."

„Musíme odsud pryč," řekla a snažila se vstát. Zamotala se jí ale hlava a kdybych ji včas nechytil, sesunula by se na podlahu.

„Nejsi schopná pohybu. Musíme počkat."

„Ale já tu nechci čekat!" obrátila hlavu ke mně a zadívala se mi do očí. Tváře měla vlivem tepla sálajícího z ohně nachově růžové.

Plameny už pohltily dveře a neúprosně se rozlézaly dál a dál.

„Vrátil ses pro mě. Dokonce jsi zašel i na policii. Nedovolím, abychom tu uhořeli."

„Někdy tvoje pozitivní myšlení i v těch nejzoufalejších situacích vážně nechápu."

„Snažím se samu sebe uklidnit. Samozřejmě, že taky panikařím. Teď jsem se probrala a první, co vidím, je tvoje tvář a plameny."

Zkusila se aspoň posadit.

„Dobrý?"

„Ne, špatný," roztřeseně se nadechla.
„Motá se mi hlava a chce se mi zvracet. Celý svět je nějak divně zamlžený."

Zvenčí se ozval vzdálený hluk sirén.

„Jste tam v pořádku?" zeptal se neznámý hlas. Musel to být jeden z policistů.

„Zatím ano, ale oheň se šíří čím dál víc. Mně nic není, ale Vivienne byla omámená amylnitritem."

Policista za dveřmi zalapal po dechu.
„Hasiči i záchranka tu už za chvíli budou. Jak je jí?"

„Motá se mi a bolí mě hlava, chce se mi zvracet a vidím hrozně rozostřeně," odpověděla.

„Nic jiného?"

„No, jsem unavená."

„Dobrá, kdyby se to zhoršilo, ihned to hlaste. Sanitka tu bude co nevidět."

„Co je to ten amylnitrit?" zeptala se mě.

„To je taková nažloutlá kapalina způsobující nevolnost, bolesti hlavy, mdloby... A ještě jiné věci. Naštěstí to ale vypadá, že ses toho nenadýchala moc."

„Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela."

„My se o tom učili ve škole. Rudý obličej ale naštěstí nemáš. Necítíš třeba něco jako euforii?"

Nechápavě zvedla obočí. To jí ovšem stálo dost sil.

„Ne, mám pocit, že každou chvíli usnu."

Oddechl jsem si. „Tak to vypadá zatím nadějně. Uvidíme, co řeknou lékaři. Tahle látka ti totiž může poškodit jak mozek, tak tělo."

Očividně jsem jí moc nepomáhal. „Bude to dobrý, neboj se."

Přivinul jsem si ji k sobě a ona se o mě opřela.

„Už jsou tady. Slyším je."

Plameny se k nám nebezpečně blížily, ale to naštěstí i pomoc.

Zbylé události se staly hrozně rychle.
Do místnosti vtrhli hasiči a snažili se uhasit zbývající plameny. Pak se k nám nahrnuli sanitáři, kteří se Vivienne v angličtině snažili vyptávat, jak se cítí. Odnesl jsem ji do sanitky a čekal na verdikt lékaře. Ten naštěstí konstatoval, že to není nic vážného, ale že si ji tak dva dny v nemocnici nechají na pozorování.

Neskutečně se mi ulevilo, že jí nic vážného není. Protože otrava amylnitritem není žádná prča.
Záchranáři mi nabídli, abych jel v sanitce s nimi s tím, že mě musí taky zkontrolovat. Nic mi nebylo. Jediné co, tak jsem byl vyčerpaný, otřesený a nadýchal jsem se kouře.
Ale co, lékařům se nemá odporovat.