Tobias

        V hotelu už bylo zase rušno. Dostal jsem půlhodinovou pauzu na oběd, a tak jsem ji využil i na sledování zpráv.

K jídlu jsem si na mobilu pustil televizní noviny a poslouchal.

„Policie stále pátrá po dvou mužích okolo čtyřicet let, kteří jsou podezřelí z krádeže v klenotnictví a z vyloupení banky.

Noví svědci tvrdí, že jeden z těchto mužů zavraždil Thomase Samarase - muže, který byl před pár dny nalezen mrtvý v severní části řeckého ostrova Rhodos. Co měl s nimi ovšem tento muž společného se zatím neví. Ovšem po důkladném ohledání policie nalezla v jeho kapse lísteček s nápisem „Kopí osudu". Je tedy možné, že se jim tento muž připletl do cesty náhodou? A nebo to byl plánovaný útok, který měl někoho přimět se začít obávat? Záhada Kopí osudu dodnes není vyřešena.

Naposledy ho podle některých měla v rukou dvacetiletá Iordania Vasiliadis, která se v roce 2010 stala obětí teroristického útoku v Turecku. Od té doby se po mystickém kopí slehla zem. Je tedy tento sled tří událostí ukázkou, že rozepře mezi dvěma náboženstvími neskončily? A v jakých rukou teď spočívá bájná zbraň, která podle pověstí měla co dočinění s Ježíšem po jeho smrti?"

Málem jsem se zakuckal. Příběh o tom kopí jsem znal jako své boty. Když jsme byli malí, matka nám ho vyprávěla tolikrát, že bych ho byl schopný odříkat zpaměti. Co jsem ale nevěděl bylo, že ho možná někdo našel. Vždycky jsem si myslel, že je to jen legenda. I když, náš otec tomu taky vždycky věřil. Říkával, že když bojoval v Turecku za řeckou stranu, zvěsti o kopí tam kolovaly hodně. Dokonce tvrdil, že viděl muže, který ho držel v rukách. To mu ale samozřejmě nikdo z nás moc nevěřil.
Poselství pravoslavné církve jsem bezmezně věřil, ale za věřícího bych se teda prohlásit opravdu nemohl. Zpívání v kostele jsem jim vážně nezáviděl.

Stejně jsem ale nechápal, co se s těmi penězi stalo, když se aspoň jeden z pachatelů stále pohyboval na ostrově. Proč už dávno nezmizeli? Místo toho zabili nevinného člověka, který možná viděl něco, co neměl. A co teprve to Kopí osudu? Jestli to znamená, že ho hledají, tak jak si můžou být jistí, že se nachází právě tady?

Moje rodina tou historkou byla až nezdravě posedlá a bez pochyby určitě věděla i o tom tureckém atentátu. Ale nemyslím si, že by někdo věděl, kde je. Vždyť spousta lidí ani nevěří, že existuje.

Ovšem jestli tady žije někdo, kdo to kopí vážně má, tak ta vražda byla jako varování. A nebo to byl někdo, kdo věděl, kde je. To už se ale dost možná nedozví ani policisté.

Podle všeho žena pana Samarase neměla o žádném kopí ani ponětí a naprosto nechápala, proč by někdo chtěl jejího manžela zabíjet.
Všechno to bylo tak divné.

Ti stejní lidé, kteří mohli za vyloupení banky v Athénách.

Vykradení největšího klenotnictví na Rhodosu.

Mohli za vraždu muže, který byl ubytován v našem hotelu. Celé to nedávalo smysl.

To to léto nemohlo být klidné jako ostatní?

Z myšlenek mě naštěstí vytrhla Vivienne, která se ke mně přihnala jako hurikán. V tmavých vlasech měla uvázaný purpurový šátek.

„Ahoj. Potřebuju s tebou mluvit."

Dala mi pusu na tvář a počkala, až dožvýkám sousto.

„Kalimera. Tak povídej, ale vezmi to rychle. Nemám moc času."

Zhluboka se nadechla. Jak rychle šla, aby mě tu zastihla, tak si rozcuchala ofinu. Vypadala děsně roztomile.

„Zjistila jsem, že Elenina sestra zemřela před pár lety v Turecku, když hledala nějaké náboženské kopí."
Znovu jsem se málem zadusil.
Vrhla po mně nechápající a ustaraný pohled.

„Právě jsem si pouštěl zprávy a u toho muže, kterého zabili, policie našla papírek s nápisem „Kopí osudu".
Říkali tam, že to kopí prý měla naposledy v rukou jistá dívka, která přišla o život. Netušil jsem ale, že to byla její sestra. To ti řekla?"

„Ano. Našla jsem to na internetu, a tak jsem se jí na to šla zeptat. A ona mi to odkývala."

„Co dalšího říkala?" zajímalo mě.

„Že má rodiče jak z Řecka, tak z Turecka, a že to kopí chce najít za každou cenu, aby kvůli tomu už nikdo nepřišel o život. Dokonce mi řekla, že ví, kdo zabil její sestru. Prý jsou kromě jednoho už všichni mrtví," chrlila dál informace, které můj mozek ani nestíhal vstřebávat.

„Proč je to kopí pro všechny tak důležité? Pro ni, pro její sestru, pro ty zločince."

„Protože je to náboženský artefakt a pře mezi jednotlivými náboženstvími byly odpradávna."

„Ty jsi ale říkal, že nejsi věřící, ne?"

„Ne, to nejsem. I když myšlenku pravoslavné církve ctím, jak víš. Ale moji rodiče jsou věřící a tím kopím byli vždycky posedlí. Nikdy jsem to nechápal."

„Takže myslíš, že vážně existovalo? Elena říkala, že ho její sestře ukradl jeden z těch, co ji zabili. A že to pak předal nějakému člověku vyznávajícímu křesťanství."

„Co se týče jeho existence, nejsem si tím jistý. Máma to do nás hučela odmalička a táta byl vždycky přesvědčený, že ho i viděl. Takže možné to je. Ale ohledně toho, co ti řekla Elena: jsi jistá, že jí v tomhle můžeš věřit?"

Stáhla rty do úzké linky. „Ne. Dokázala mi, že se jí věřit nedá."
„Tak vidíš. Musíš to brát s rezervou. I když, ve zprávách říkali, že se traduje, že to kopí má někdo tady na Rhodosu a ti dva muži o tom vědí."

„Původně jsem ti to nechtěla říkat... Myslíš, že mají ty loupeže, vražda i atentát spolu něco společného?"

„Já nevím, Vivienne. Do záležitosti náboženství se není radno míchat. Je to příliš nebezpečné. Lidé dokážou být fanatičtí a pro své cíle jsou schopni jít přes mrtvoly. Vždyť to vidíš. Jestli je to, co říkají, pravda, tak hledají to kopí a jenom proto teď vraždí nevinné lidi!"

Zachmuřila se.

„Já tomu prostě nerozumím. Všechno je tak zmatené a divné... Jako by tu chyběl kus skládačky a nikdo ho za boha nemohl najít."

Konejšivě jsem jí položil ruku na rameno.

„Nesnaž se ho hledat. To je práce policistů. Radši si užij posledních pár dní tady... Se mnou."

Podívala se na mě smutnýma očima.

„To mi ani neříkej. Nechci na to myslet."

„Pamatuješ si, jak jsem byl na horách Filerimos?"

„Jasně," přikývla, až se jí hnědé vlasy rozletěly do všech stran.

„Nechtěla by ses tam večer podívat?"

„Tak jo."

„Fajn. Směna mi končí v sedm, což je tak akorát, abychom tam stihli dojet před západem slunce."

Nadšením jí zasvítily oči.

„To bude super."

„To bude," usmál jsem se na ni a dal jí pusu.

„Už budu muset jít. Tak se zatím měj."
„Papá."

Na recepci jsem došel právě včas. Nějací hosté stáli u pultu a ptali se na něco ohledně zájezdů.

Uvidíme, co z nich dalšího vypadne.

„Ahoj, máš chvíli?" ozval se vedle mě Elenin hlas.

„Teď zrovna ne, ale co potřebuješ?"

„Nechtěl bys mi ukázat město?"

„Promiň, mám směnu."

„Já myslela jindy."

„Záleží taky na tom, kdy."

„Třeba dneska večer?" upřela na mě své zelené kočičí oči.

„To nepůjde. Jsem na něčem už domluvený s Vivienne."

„Oh, aha," pronesla příkře a odfrkla si.

„No, tak to vypadá, že si budu muset počkat, až mi tě tvá přítelkyně na chvíli půjčí. Chci jen vidět město a něco se o něm dozvědět od někoho, kdo tu žije."

Začínal jsem se cítit trochu nekomfortně. Vůbec se nesnažila záměr svých slov skrýt.

Ba naopak. Nikdy jsem nebýval na lidi nijak příkrý nebo nerudný, ale Elena mě s tím začínala už trochu štvát.

„Jestli sis umanula, že mě svedeš, tak si najdi někoho jiného, protože já už lásku svého života našel a nehodlám ji měnit. Tvoje zoufalé pokusy o získání mojí přízně mi zcela upřímně začínají lézt na nervy. Takže, jestli chceš vidět město s něčím doprovodem, požádej Leona. Ten bude štěstím bez sebe."

Zamračila se na mě a její oči přímo žhnuly vztekem.

Vsadím se, že ji ještě nikdo neodmítnul.

„Jak se opovažuješ..."

A je to tady.

„Toho budeš litovat," zaskřípala zuby a vztek v jejích očích se proměnil v čirou nenávist.

Ještě, než nasupeně odešla, se ke mně naklonila.

„Ty si ani neumíš představit, čeho jsem schopná. Znám všechny tvoje slabiny. Můžu tě zničit, kdykoliv se mi zachce. Ty možná ani nemáš ponětí, co ti hrozí, hošánku... Však ale brzy uvidíš, že tyhle nechutně šťastné dny s tvou milovanou skončí."

Zadrhl se mi dech. Co to do háje mlela?

Všimla se mého výrazu a její oči nabraly ještě zelenější odstín.

„Jsi hlupák. Kdybys mě neodmítl, možná by to všechno dopadlo jinak. Ale zvolil sis to sám... Víš, ta tvoje holka měla pravdu, když říkala, že se mi nedá věřit a že si máš na mě dávat pozor... Ano, mám uši všude. A taky lidi... Jenže ty, na rozdíl od tvé milované, jsi příliš naivní na to, abys věřil svému intuitivnímu přesvědčení. Jsi natolik milý, že bys nikomu nezkřivil ani vlásek. Ale jak vidíš, tentokrát to byla chyba. A za tu draze zaplatíš. Možná stejně, jako ti, co zabili mou sestru... I když, oni někoho zabili. Ty ne. Ale nečekej, že tě kvůli tomu tajemství, o kterém podle tvého výrazu nemáš ani ponětí, čeká pomsta. A nejenom moje, ale všech, kteří kvůli tomu trpěli. Bylo tomu v minulosti a bude tomu tak i nadále. Však brzy uvidíš, co tím myslím."

Zůstal jsem tam nehybně stát neschopný slova. Nic mi nedávalo smysl.

Jaká pomsta? Co je ta holka sakra zač? A čeho je schopná?
Příliš mnoho otázek. A žádná odpověď.

~

         V sedm hodin jsem už stál převlečený do civilního oblečení na recepci a čekal na Vivienne. Bílou košili jsem vyměnil za černé tričko a šedé kalhoty za černé kraťasy. Co na tom, že černá byla má oblíbená barva.

Už zdálky jsem zahlédl Viviennin šťastný úsměv, který se jí vloudil na tvář, jakmile mě spatřila. Vypadala zase tak krásně jako vždycky. Husté hnědé vlasy si spletla do copu a vzala si azurově modré šaty s purpurovými květy. Ano, i my kluci jsme dokázali rozlišit větší spektrum barev než pár základních. A růžová byla očividně její oblíbená barva.

K horám Filerimos to bylo autem přibližně deset minut cesty. Zdejší ulice nikdy nebyly moc přeplněné, navečer se tu ale pohybovalo více lidí než v poledních hodinách.

Cesta se táhla přibližně šest až osm kilometrů nahoru po silnici. Z jedné strany ji lemovaly borovice, z druhé strany byl výhled na město Ialyssos.
Nahoře stál klášter, který byl za turecké nadvlády zničen a ve dvacátém století přestavěn Italy.

V tu dobu tu vznikla takzvaná Křížová cesta směřující od kláštera k pobřeží.
Kromě stromů jsme míjeli také čtrnáct kamenných oltářů s bronzovými rytinami zobrazující události spojené s ukřižováním Ježíše Krista.

Vivienne se zastavila a kochala se výhledem.

„Tady jsi stál na té fotce, vid?" zeptala se.

„Ano," odpověděl jsem a nemohl potlačit úsměv.

„Kolikrát sis tu fotku prohlížela?"

Taky se usmála. „Hodněkrát, to mi věř. Nemohla jsem se tě vynadívat."

Láskyplně jsem si ji přivinul k sobě a pohladil ji po vlasech. Chvíli jsme se jen tak v objetí dívali na bílé domečky a blankytně modré Egejské moře.

Potom jsme došli k osmnáctimetrovému betonovému kříži, který sloužil jako rozhledna.

„Tenhle kříž jsem viděla, když jsme sem s holkama jely."

Souhlasně jsem přikývl.

„Cestou do hotelu je tady na to pěkný výhled."

„To jo. Už minule jsem si říkala, že bych se sem chtěla podívat."

„Tak se ti to splnilo."

Zničehonic mě chytila za ruce.
„Co se děje? Vidím ti na očích, že nejsi ve své kůži."

Podíval jsem se na chvíli stranou. Hned nato jsem ale opět pohledem spočinul na jejích krásných hnědých očích. Byly tak velké, roztomilé a vřelé, že by se v nich nejeden ztratil.

„Byla za mnou Elena."

Spokojenost vystřídalo podezření.

„Řekla mi něco divného, Vivienne..."

„Co?" naklonila se ke mně, aby mě popohnala k odpovědi.

„Řekla mi, že nevím, čeho všeho je schopná, a že když jsem si nevybral ji, okusím její hněv."

Zděšením pootevřela pusu.

„To snad nemyslíš vážně. To musela být jen nějaká planá výhrůžka."

„V jejím pohledu bylo něco, co mě donutilo nepochybovat o vážnosti jejích slov... Nasadila mi tím brouka do hlavy."

V očích se jí zračily obavy.

„Nevím, co tím myslela. Ale bude lepší si na ni dát pozor. Nevíme, čeho je schopná."

„Teď mi prozraď ty, co ti vrtá hlavou," vyzval jsem ji.

Chvíli jí trvalo, než to dala dohromady v angličtině.

„Amélie mi připomněla, že můj život se netočí jen kolem tebe, i když já už mám léta pocit, že ano. Vrátila mě do reality a mě poprvé za těch posledních pár dnů tady došlo, že bych nepřežila, kdyby se ti něco stalo. Tolik jsem spoléhala na to, že když jsem tady, znamená to, že existujeme jen my dva. Ale tíhou těhlech událostí si začínám uvědomovat, že mi na tobě záleží víc než na komkoliv jiném."

Přivinul jsem si ji k sobě a políbil ji na čelo.

„Tehdy, když tady byl ten požár, jsem o tebe měla hrozný strach. Nejdřív hořelo přímo tady na ostrově. Pak jsi měl odjet do Athén, které se ještě stále potýkaly s požárem. Nemohla jsem z toho ani spát. Tolik jsem se bála. Věděla jsem, že vzhledem k tomu, jak jsem daleko, bych za tebou nemohla jen tak přiletět, kdyby se něco stalo. A to mě na tom děsilo nejvíc - to uvědomění, že jestli se ti něco stane, nebudu s tím moct nic dělat."

„Ale všechno to dopadlo dobře, ne?" ponoukl jsem ji k odpovědi.

„Naštěstí ano."

„Máš v zásobě nějaké moudro, které by se teď hodilo?"

I když nezvedla hlavu, věděl jsem, že usilovně přemýšlí.

„Na určitém místě nás drží jen tři věci: láska, zodpovědnost a závazky. Bez nich bychom se jinak potloukali světem bez cíle."

„Moc hezky řečeno. To si pamatuju."

„To jsem ráda."

Otočil jsem hlavu směrem k pobřeží.

„Chceš si to tu ještě prohlédnout, nebo půjdeme pomalu zpátky, abychom stihli pozorovat západ slunce?"

„Myslím ta druhá varianta."

„Tak jo."

„Můžeme se pak vyfotit na tom samém místě, jako ty předtím?"

„Jasně," usmál jsem se, „aspoň se mnou budeš mít konečně tu fotku, po které jsi tolik toužila."

„To máš pravdu," spěšně mě políbila na rty.

„Tak jdeme. Ať to stihneme."

„Zase nemusíš tak spěchat. Máme to načasovaný."

„Časoměrka jsem tady já, mon amour," chytila mě se smíchem za ruku.

„Nebo tak mi aspoň říká Amélie."

Dojít na úpatí hory jsme stihli právě včas. Slunce už pomalu začínalo zapadat za obzor a zbarvovalo jak oblohu, tak moře, do odstínů červené, oranžové, žluté a jemně růžové.

„Tohle mě nikdy neomrzí," povzdechla si zasněně, když jsme stáli opření o zídku a se zadrženým dechem to pozorovali. Ano, ani mě to za celý můj život nepřestávalo fascinovat. A ještě k tomu s ní. Vivienne dokázala i obyčejné věci udělat jedinečnými.

Když slunce zapadlo, vydali jsme se zpátky k autu a pak směrem k hotelu.
Než jsme tam dojeli, na město padla tma, a tak nám světlo poskytovaly jen pouliční lampy.

Auto jsem nechal na nedalekém parkovišti, abych Vivienne mohl doprovodit až do hotelu a ujistit se, že dorazila v pořádku.

Zastavila se pár metrů od příjezdové cesty a upřela na mě své čokoládově hnědé oči.

„Bylo to krásný, děkuju. Moc jsem si to užila."

„To já taky," usmál jsem se na ni a přitáhl si ji ještě na chvíli k sobě. Ona mi položila ruce kolem krku a jemně mě políbila.

„Uvidíme se zítra. A s tím, co ti řekla Elena, se teď nezabývej."

Místo odpovědi jsem ji ještě jednou krátce políbil.

Za zády se nám najednou ozvalo klapání podpatků.

„Těší mě, že moje slova mají na někoho takový vliv, že je nemůže pustit z hlavy."

Oba jsme ztuhli zděšením. Ani jeden z nás se neodvažoval podívat na původce hlasu.

Elena přešla až k nám. Zelené šaty si při tom šourala po zemi. Za ní kráčeli dva vysocí a statní muži s výhružnými pohledy.

„Co tady děláš?" zamračila se Vivienne a pevněji stiskla mou ruku.

„Šla jsem se projít a jen tak náhodou narazila na své staré přátele."

Hraně se rozesmála.

„Ne, ovšem, že ne. Sledovala jsem vás sem a mí stáří známí se ke mně připojili."

Vivienne si odfrkla.

„Prostě ses rozhodla mi zničit krásný večer?"

Ušklíbla se a v zelených očích se jí nebezpečně zablýsklo.

„Kdyby jen to. Ale máš pravdu. Už od začátku ses mi nelíbila. Ale aby bylo jasno, o tvého milovaného jsem nikdy neměla opravdový zájem. Řekněme ale, že má něco, co chci. A že mě baví lidem, jako jsi ty, pít krev."

Vivienne ji pořád propalovala pohledem, ale mou ruku nepustila.

Elena se jen samolibě usmála a přešla blíž ke mně. Prsty mi přejela po tváři.

„Myslela jsem si, že budeš chytřejší. Ale uvidíme, jak se rozhodneš, když bude ona v nebezpečí. Už jednou jsem ti řekla, že vím, co - nebo spíš kdo - je tvou slabinou. Tolik ji miluješ, že je pro tebe bez pochyby nejdražším člověkem na světě."

Zahleděla se na Vivienne a luskla prsty.

„Co tam tak stojíte? Seberte ji, vy hňupové!"