Tobias

          S Vivienne jsme se vrátili až pozdě večer. Chtěl jsem ji odvézt zpátky na hotel, ona ale trvala na tom, že přespí u mě. Rozhodně jsem ji nechtěl přesvědčovat o opaku.
Když jsme dorazili domů, byli jsme oba tak unavení, že jsem jen pozdravil své bratry a zavřeli jsme se v pokoji.

Lehl jsem si na postel a chytil Vivienne kolem ramen. Ona mi položila hlavu na hruď. Chvíli jsem ji hladil po vlasech, než jsme takhle usnuli.

Když jsem se pak ráno probudil, Vivienne ještě tvrdě spala, a tak jsem si vzal oblečení a šel se osprchovat.
Pak jsem si sedl do kuchyně ke snídani.

„Dobré ráno," pozdravil jsem ji, když vešla do kuchyně.

„Nechtěl jsem tě budit. Mohla jsi ještě spát."

„Dobré," zívla a posadila se naproti mě na židli. „To není třeba. Chtěla jsem tě ještě zastihnout, než půjdeš do práce. Musíš být šíleně unavený."

„Taky že jsem," přiznal jsem a natáhl se, abych ji políbil.

„Ale za ten včerejší výlet to stálo."

„To teda," zazubila se.

„Na, vezmi si něco k snídani."

„Ne, to je dobrý. Normálně tak hodinu po probuzení nemám hlad, takže si dojdu pak pro něco v hotelu."

„To nepřichází v úvahu. Tak si vezmi aspoň to hroznové víno."

„No tak dobře. Ale je to tvoje jídlo."

„A ty jsi můj host," stál jsem si za svým a sám si vzal kousek melounu.
Pamatoval jsem si, že se Vivienne jednou zmiňovala, že meloun ani citrusy moc nemusí. Tak jsem donesl aspoň to víno.

„Co dalšího nejíš? Jen abych věděl."

„No," zadívala se na talíř s melounem.

„Včetně toho melounu a citrusů taky moc nemusím hovězí a vepřové maso, kopr, celer, kedluben, granátové jablko, kiwi, kaki, mořské plody, dračí ovoce... Um, našlo by se toho ale ještě víc..."

Provinile se na mě podívala. „Já vím, jsem hrozně vybíravá."

„A jíš třeba takové ty vaše speciality jako šneky a tak?"

Nakrčila nos. „Mon Dieu non, to jsem nikdy nejedla a ani mě to neláká. Vždycky mi bylo těch šneků líto."

„To chápu. Mně to vždycky připadalo zvláštní a morbidní."

„Každá země má své vlastní zvyky i co se týče jídla. Jako Mexiko a morčata."

Teď jsem se zhnuseně zatvářil já.

„Jo, tak tohle je pro mě asi stejně nepochopitelné, jako když v Číně jedí psy, kočky nebo chobotnice."

„Nebo žraloky," dodala a u toho nesouhlasně kroutila hlavou.

„Tak jo, to stačí," usměrnil jsem ji s úsměvem, než začala vymýšlet další cizokrajné „lahůdky".

Rychle jsem si dojedl snídani a dopil kafe, abych stihl dorazit do práce včas.

Vivienne si mezitím vzala pár kuliček vína.

„Mám tě odvést?"

„Nemusíš. Klidně pojedu..."

„Takže jo. Žádný, že pojedeš autobusem nebo čímkoli jiným. Když jedeme na to samé místo, je nesmysl, abychom jeli zvlášť. A nebo si můžeš jít ještě lehnout a kochat se mým pokojem."

Ušklíbla se. „Tím jsem se už dostatečně pokochala, zatímco ses dneska ráno sprchoval. Takže raději pojedu s tebou."

„Nechceš tu narazit na jednoho z mých bratrů?"

„To by mi zase tak nevadilo. Horší by ale asi byly ty průpovídky."

„Nic by si na tebe nedovolili. Rýpeme do sebe navzájem, ale na holku by ani jeden kecy neměl. Na to jsme všichni tři až moc dobře vychovaní."

„Já vím," zasmála se, „to samé si myslí i moji rodiče. Už když tě poprvé viděli, říkali, že vypadáš vychovaně, slušně a normálně. Ještě to mám v živé paměti."

Teď už jsem se ani já neubránil smíchu.

„Tak pojď. Už musíme vyrazit. Nechci přijít pozdě."

„Jojo, už jdu."

Vivienne

           Tobias mě odvezl do hotelu ještě před koncem snídaně. Než jsme tam dojeli, stihlo mi naštěstí vyhládnout. Já prostě hned po probuzení nikdy neměla hlad ani chuť k jídlu.

Sotva jsem vešla do areálu, sesypal se na mě všechen ten zmatek ze všech stran. Někteří hosté stále o něčem hlasitě debatovali a jiní si dávali pozor na své blízké pokaždé, když se někam vzdálili. Takhle rozhodně neměla vypadat klidná letní dovolená. Všichni měli strach, že se něco podobného bude opakovat. V jednom se ale báli zbytečně - tenhle hotel dbal na bezpečnost hostů za jeho zdmi. Jestli jsme se na něco mohli spolehnout, tak na to, že sem si jen tak někdo nenakráčí.
Raději jsem nechala lidi lidmi a vydala se nahoru do pokoje.

I přes dveře jsem už slyšela Rosiin zvonivý hlas, když na Amélii něco volala.

„Ahoj, holky."

„Ahoj, Vivi."

„No dobré ráno," ozvala se i Amélie. Zrovna seděla na balkóně a snažila se dojíst si svůj kopeček banánové zmrzliny, který se jí pomalu začínal roztékat.

„Tak co včerejší výlet?"

„Bylo to nádherný," odpověděla jsem nadšeně a začala vyprávět.

„Nejhezčí byl ten západ slunce," ukončila jsem svůj monolog.

„Tak hlavně, že sis to užila," shrnula to Rose s úsměvem.

Na tváři se mi rozlil šibalský úsměv. „Jojo."

Amélie jen zakroutila hlavou, ale nic neříkala.
„Ami zamrzla pusa," dělala si z ní hned Rose srandu.

Chvíli trvalo, než zareagovala. „To si piš. Víš, jak se mi blbě mluví? Necejtím zuby, tváře, prostě nic."

„Vždyť jo," zakřenila se Rose a plácla sebou na postel.

„Předpokládám, že se budeš chtít jít najíst, Vivi. Jestli ses teda už nenasnídala u Tobiase."

„Předpokládáš správně. Ještě jsem nesnídala. Tobias mi sice něco nabízel, ale já neměla hlad, takže jsem měla jen pár kuliček vína."

„Tak to bys měla ale jít," konstatovala Amélie při pohledu na hodiny. „Máš půl hodiny na to, aby ses najedla. Jestli tam teda ještě vůbec něco zbylo."

„Tak to bych měla jít. Chcete pak něco donést? Nějaké pití nebo tak."

„Ani ne, já si přinesla džus," zakroutila hlavou Rose.

„Já taky ne, ale díky."

„Oki. Tak já jdu."

„Vivienne?"

„Ano, Rosie?"

„Víš něco víc o tom, co se stalo tomu chlápkovi?"

„Ne, nevím o nic víc, než vy. Ale lidé jsou nervózní a ostražití. Mají strach dokonce i tady v hotelu."

„A ty se jim divíš?" nadzvedla Amélie nechápavě obočí.

„Ano i ne. Podle mě je zbytečné se bát, když jsou tady v hotelu. Na recepci pořád někdo je, takže se nemůže nic stát. Ale jasně, že chápu, proč mají strach."

Amélie nesouhlasně nakrčila nos.

„Myslím, že bezpečnost tohohle hotelu trochu přeceňuješ. Samozřejmě, že bezpečný je, ale není to lidský sejf s ochrankou, Vivienne. Co kdyby ten šílenec zamířil rovnou sem, já nevím, třeba pro jeho ženu? Co by se stalo? Na recepci by neměli šanci s ním nic udělat..."

„Začínáš být paranoidní," nesouhlasila jsem s ní a už otevírala dveře.

„Vivienne, uvědom si, že jestli se vrátí přímo sem, způsobí to nenávratné ztráty na životech. Nezapomínej, že celá tahle země se netočí jenom kolem tvého milého... Ale i ten by byl v tomhle případě v nebezpečí..."

Polilo mě horko. Na tohle jsem ani nepomyslela. Proč? Protože jsem se o něj bála moc na to, abych si tohle riziko připustila.
A Amélie mě teď svými slovy zpražila jako ledová sprcha.

„Já vím, Ami," přesvědčovala jsem ji i samu sebe, „On je ale le centre de ma vie."

Pak jsem za sebou zabouchla dveře.
Minuty plynuly, ale já se i tak potřebovala na chvíli zastavit a zhluboka se nadechnout.

Rukama jsem se opřela o zábradlí a rozhlížela se.

Na tomhle místě, akorát o patro výš jsem už stála tolikrát. A pokaždé to byly myšlenky na Tobiase, co mě tu provázely.

Moje představa, že tohle léto bude jako to minulé - kouzelné, klidné a pohodové - se stala naprostým opakem.

Po chvíli jsem sešla do jídelny. Na pultech už moc jídla nezbylo, i tak jsem si ale dokázala vybrat.
Kakaová sušenka, kandované meruňky a koláč jsem uvítala s otevřenou náručí.

Kolem mě prošla dívka s hnědými vlasy. Zprvu jsem si myslela, že je to Elena, ale když se dívka otočila, odhalila velké hnědé oči a ofinu.
Od včerejška jsem Elenu ještě nezahlédla. Zrovna do ní bych neřekla, že bude ten typ člověka, co si bude dávat pozor. Spíše působila, že musí všechno vědět.

Osud mě v tom ale naštěstí i naneštěstí nechtěl dál máchat, a tak, když jsem vycházela z jídelny stále ponořená ve svých myšlenkách, jsem vrazila do jiné dívky. Její zelené oči výhružně a zároveň polekaně zasvítily.

„Jej, pardon," omlouvala jsem se automaticky, než jsem si uvědomila, že přede mnou stojí právě Elena.

„To nic," řekla nervózně a tvářila se, jako by odtud měl každou chvíli vyskočit tygr a sežrat ji.

„Co se děje?"

„Nic," zakroutila hlavou, „Jen jsem nesvá z té vraždy ve městě."

„To hodně lidí. Ale tady se nemusíš ničeho bát."

Pokývala hlavou, znovu se nervózně ohlédla a chtěla odejít.

„Počkej."

Zastavila se, ale hlavu neotočila.

„Chci si s tebou promluvit."

„O čem?" říkala stále zdi.

„O něčem důležitém."

Hlasitě si povzdechla, ale nakonec se ke mně otočila.

„Fajn. Ale pojďme jinam." Ukázala na místa u snack-baru, kde kromě jedné rodiny nikdo neseděl.

Růžové šaty jí při chůzi šustěly.

„Tak, co chceš vědět?" zeptala se příkře. V jejím hlase zaznívala netrpělivost a nevrlost.

Věděla jsem, že jestli od ní chci slyšet odpovědi, nemá smysl chodit kolem horké kaše. Raději jsem se rovnou pustila do vysvětlování.

„Hledala jsem na internetu tvé jméno a jediné, co jsem našla, bylo jméno Iordania Vasiliadis. Byla to tvoje starší sestra, že?"

Za její reakci se dalo považovat zamračení, když si mě podezíravě prohlížela.

„Nerada to vytahuju na veřejnosti, ale ano, byla to má sestra. Jak ses asi dočetla, zabili ji."

„A ví se kdo?"

„Proč tě to tak zajímá?"

„Ty ses mě taky vyptávala."

Znovu se zachmuřila.

„Ne, nikdo kromě mě to neví. Jsou už ale všichni dávno mrtví. Zabili ji kvůli tomu proklatému kopí, které se roky snažila najít. Byla přesvědčená, že když ho najde, spojí to obě dvě náboženství. Obě dvě rozdílné kultury. Věřila, že se tomu kopí neříká nadarmo osudové a chtěla dokázat, že všichni lidé jsou schopni rovnocennosti stejně, jako tomu bylo v naší rodině."

Na chvíli se odmlčela a u toho nevěřícně kroutila hlavou. Její další slova mě překvapila. V očích se jí přitom zračil posměch a hněv.

„Byla tak naivní. Myslela si, že když byli naši rodiče oba z jiných zemí, bude to fungovat i u jiných. Já nejsem věřící, ale ona byla. Věřila v část obou náboženství. Nikdy jsem nechápala, jak tomu mohla tak propadnout... Byla to ale její volba, která ji přivedla na smrt... Ovšem už tehdy jsem se zapřísáhla, že ti, co ji zabili, budou trpět."

„Pomsta není to nejlepší řešení."

Podívala se na mě. Oči jí teď doslova žhnuly fanatismem.

„Že není? Ti vrazi chtěli to kopí, protože pro ně představovalo zbraň. A to, že přitom někoho zavraždili, jim bylo jedno. Šli po ní jenom kvůli tomu. Kdyby ho nehledala, ještě by žila. Já jsem se o ně ale už postarala. Všichni už jsou dávno mrtví... Vlastně až na jednoho... Ten utekl i s kopím a pak se po něm slehla zem."

„Po tom chlapovi, nebo po tom kopí?" Raději jsem se nechtěla pozastavovat nad skutečností, že je nechala zabít.
Zlomyslně se usmála.

„Vlastně obojí. Ale to kopí chci získat hlava nehlava."

Polkla jsem.

„To proto jsi tady?"

„Ty bys mohla být detektiv. Máš dobrou intuici. A i pravdu. Jsem tady, abych se pomstila tomu jedinému, který zbyl a získala to kopí. Jedině tak můžu své milované sestře splnit její celoživotní přání."

„A co jsi myslela tím, že ses už o ně postarala?"

Pokrčila rameny. „Dohnala je karma. Já tomu jen trošičku napomohla."
Vyděšeně jsem na ni koukala.

„Nezabila jsem je já, ty hloupá," obrátila oči v sloup. „Jen jsem jim dala vědět, že se jim to jednou vrátí. A taky se stalo. Já s tím ovšem nemám nic společného."

„Takže se to všechno vážně točí jenom kolem náboženství?"

„Máš recht. Křesťani a muslimové válčili už od středověku. Možná dřív, já se v historii moc nevyznám. Každopádně ale muslimové nemohli snést myšlenku milovat a odpouštět, i když to ostatní nedělají.

Nejsem ani na jedné straně. To kopí chci, aby ho nezískal už nikdo jiný. A vím, kde se nachází. Ten pitomec ho totiž nějakým nedopatřením předal křesťanovi... A ti to kopí berou jako nástroj zkázy a utrpení, takže teď určitě leží někde na půdě, nebo v podzemí."

Na chvíli jsem od ní odvrátila zrak. Potřebovala jsem vstřebat to, co mi řekla. Mou pozornost upoutal diamantový řetízek, který jí visel na krku a stejné diamantové náušnice.
„Pěkné šperky."

„To ano... Díky... Já... No... Dostala jsem je od otce k narozeninám."

„Je tu ještě něco, co bych chtěla vědět."

„Co?" nazvedla obočí. Proč jen její oči pořád vypadaly tak podmanivě a hrozivě zároveň?

„Týká se to Tobiase..."

„Už jednou jsi mi řekla, že miluje tebe."

„Fajn, takže na něj nic nezkoušej."

„Jak si přeješ," řekla a postavila se s rukama za zády naproti oknu, ve kterém byl vidět její odraz.

„Ani se ho nedotknu."

V tu chvíli mi došlo, že Amélie měla pravdu. Elena při té větě zkřížila prsty za zády.

Takže tohle bylo to, co jsem od ní měla čekat? Protože jestli ano, tak měla Amélie zase pravdu.