Vivienne

         S Tobiasem jsme se domluvili, že pro mě přijede v deset ráno.

„Tak co, už se těšíš?" prohodila s úsměvem Amélie, když jsme společně seděly na snídani.
U mě zase vyhrály lívance s marmeládou.

„To si piš," zamumlala jsem s plnou pusou.

Rose se napila čaje a složila příbor.

„Ještě jsem vám pořádně nestihla říct, jak jsem se měla."

„To je pravda. Kvůli tomu včerejšímu incidentu jsem to neslyšela ani já," řekla Amélie a zvědavě se na Rose podívala.

„Tak povídej," pobídla jsem ji.

Rose se zasněně usmála. „Ta restaurace, kterou Markos vybral, byla vážně luxusní. A to jídlo, holky! To bylo něco. Tak úžasné jídlo jsem snad ještě nikdy nejedla."
Rose si na dobré jídlo vždycky potrpěla.

„Určitě by se ti tam líbilo, Vivi. Měli tam velký výběr zákusků a dezertů."

„Třeba tě tam Tobias taky jednou vezme," usmála se Amélie.

„Nemusí mě brát do žádné luxusní restaurace. Stačí mi jeho přítomnost."

„Ooo, to jsi řekla moc hezky," rozplývala se Rose.

Ušklíbla jsem se. „Díky. Ale jak obě víte, jsem v jídle docela vybíravá. Takže asi tak. Ale zpátky k tvé schůzce. Co Markos?"

„Je hrozně milý, pohledný, charismatický a cílevědomý. Konečně nespadá do kategorie pitomci, jako se na mě lepili předtím."

„To je dobře. Zasloužíš si někoho milého."

„To jo. Doufám, že vám to vydrží," namítla Amélie. „Vivienne má přece jen štěstí, ale to nutně neznamená, že ho nebudeš mít taky. Ale samozřejmě nechci být pesimistická."

Pod stolem jsem ji kopla do nohy.
Zamračila se na mě. „Nechtěla jsem ji rozhodit, jen jsem řekla nahlas svou obavu."

„Já to chápu," řekla Rose a ukrojila si šunku. „Ale věřím, že to bude dobrý."

„To je správný přístup," potichu jsem zatleskala.

Rose se z toho málem zakuckala smíchy.

„Tak v oblasti vztahů se budu dožadovat rad od tebe, Vivi. Promiň, Amélie," dodala s nevinným úsměvem.

„Vždyť jo. Už několikrát jsem říkala, že ve vztazích se nevyznám."

~

        Tobias stál opřený o zídku před hotelem a koukal do telefonu. Jakmile uslyšel můj hlas, zvedl hlavu a usmál se.

„Ahoj, " pozdravil a políbil mě.

„Ahoj."

Hodila jsem plážovou tašku na zadní sedadlo a sedla si na místo spolujezdce.

„Mám takový pocit, že toho táhnu nějak moc."

Po obličeji se mu rozlil nezbedný úsměv.

„Možná. Ale to nevadí. Já mám v kufru jen kšiltovku, deku a možná zbytek opalovacího krému."

„Ty ho stejně nepotřebuješ. To já jsem pořád bílá jako stěna."

„To je pravda," uznal. Pak si ale uvědomil, jak to vyznělo.

„Myslel jsem to tak, že já ten krém nepotřebuju."

Zasmála jsem se. „Vždyť já vím."

Zastavili jsme na parkovišti před pláží, odkud jsme došli k jeskyním.
Azurové moře se v paprscích slunce lesklo, a vytvářelo tak dojem nekonečného koberce. Bílé peřeje se vlnily až na pobřeží, kam vyplavovaly oblázky.

Tobias vytáhl z kufru deku a rozložil ji pod skálu tak, aby byla napůl ve stínu skalisek a napůl na žhnoucím sluníčku.

Já se posadila do chladivého stínu a rozložila na deku věci; opalovací krém, boty do vody, slaměný klobouk a svůj malinově růžový přehoz přes plavky.

„Obvykle tu nebývá moc lidí."

Ani dneska tomu nebylo jinak. Na rozlehlé kamínkové pláži táhnoucí se do dáli směrem od jeskyní se povalovalo jen pár lidí. Někteří leželi na lehátkách, zatímco jiní se koupali.

„Chceš jít hned do vody?"

„Jasně, že jo. Je příšerný vedro."

Svlékl si černé triko a kraťasy.

„Máš už na sobě plavky, ne?"

„Samozřejmě, že jo. Myslíš, že zrovna já bych spoléhala na to, že je tady převlékárna?" prohodila jsem s úsměvem.

Ušklíbl se. „Ne, to máš pravdu. A už vůbec bych nečekal, že by ses převlékla tady.

„No, tak vidíš. Máš mě přečtenou."
Sundala jsem si tílko a kraťasy.

„Tak, jdeš se mnou, nebo na mě budeš dál zírat?"

Zatřepal hlavou.

„Vždyť už jdu. A nezírám na tebe."
Se smíchem jsem ho chytila za paži a táhla ho do moře.

„Odkdy se ti tak chce do vody?" rýpnul si zjevně pobavený mou impulsivní reakcí.

Naklonila jsem hlavu na stranu.

„Možná proto, že mi je vedro. Nebo možná proto, že jsi tu jenom ty a nebudeš mi cákat vodu do obličeje."

Vážně mi bylo takové vedro, že jsem za těch pár vteřin stála v té studené vodě až po pás.

Tobias byl sice na takovouhle teplotu vody zvyklý, ale už mi několikrát říkal, že se místní chodí koupat spíše od devíti večer, když je vodní hladina klidná a moře je vyhřáté.

I tak mu to ale nedělalo problém.

„Budeš chtít tady vidět západ slunce?"

„To tu budeš chtít být až do večera?" zeptala jsem se místo toho.

„Ne, ale myslel jsem, že až půjdeme z města, mohli bychom se sem vrátit a podívat se na něj."

„Odkdy zrovna ty vyhledáváš západy slunce?"

„Od té doby, co jsi přijela, protože vím, jak moc je máš ráda."

„To teda mám," dala jsem mu ruce kolem krku.

„Přijde mi to totiž hrozně romantické."

„Jako náš první den?"

„Přesně tak. Když jsme tam tak stáli, měla jsem pocit, že je všechno tak, jak má být. Ve tvém objetí jsem se cítila v bezpečí."

Na rtech se mu rozlil úsměv plný něhy.

„Tak se sem potom vrátíme. Třeba se budeš ještě chtít vykoupat."

Pozvedla jsem obočí v mírném nesouhlasu. „Za tmy asi ne, díky."

„A co za západu slunce? Nebyl by to zážitek jako z těch tvých knížek?"

Spolkla jsem nesouhlas, že ve všech knížkách, které čtu, není západ slunce.

„Možná. Ještě si to promyslím," odpověděla jsem a něžně ho políbila na jeho hřejivé rty. Cítila jsem, jak se prudce nadechl. I přes chladivý dotek vody mi začínalo být vedro. Když mi rukama přejížděl po zádech, měla jsem z toho husí kůži.

Odtáhla jsem se od něj jako první. 
On mě ale hladit nepřestal. Stále mi přejížděl po zádech od shora dolů.
Opřela jsem si o něj hlavu.

Musel cítit, jak jsem se mu pod rukama roztávala.

Chvíli jsme tam jen tak stáli. Pak jsem zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Nežhnuly, jen si mě něžně a spokojeně prohlížely.

„Klepeš se. Je ti zima?"

„Ne," odpověděla jsem a přitom se otřásla.

„To dělají tvoje doteky."

Letmo mě přejel pohledem a pak mě pustil.

„Bylo to příjemný, ale je mi vedro. Chci se trochu zchladit."

„Tak pojď," táhl mě tentokrát on dál do vody. Zastavil se, až jsem měla vodu po krk a drkotala zuby.

On, jelikož byl tak o dvě hlavy vyšší, se na mě jen zubil, jako by ho můj zmrzlý výraz pobavil. Naštěstí to ale brzy přestalo.

Mezitím se celý potopil a když se vynořil, z tmavě hnědých vlasů mu odkapávala voda.

Připlavala jsem k němu a odhrnula mu je z obličeje, aby se mu sůl nedostala do očí.

Přitáhl si mě k sobě a šťastně mě pozoroval.

„Tady tě mám celou pro sebe. Žádná práce, žádní hosté, žádná Elena."

„To je pravda."

Ani nevím, kdo z nás tu závratnou vzdálenost překonal první. Zavřela jsem oči. Cítila jsem jen jeho horké rty přitisknuté na mých.

Zase mi po těle začala běhat husí kůže.

„Uvědomuješ si vůbec, co se mnou děláš?"

Otevřel oči a opřel si své čelo o mé.

„Možná... Láska je zrádná. To už jsme si několikrát vyzkoušeli. Ale je tolik způsobů, jak ji vyznat."

Udiveně jsem na něj zírala. Takové moudro z něj ještě nikdy nevypadlo.

„Co je?" zeptal se se smíchem.

„Nic, jen mě překvapilo to, co jsi právě řekl."

„Filozofie sama to sice nebyla, ale myslím, že to k ní nemá daleko. Co na to říkáš ty?"

„Že máš pravdu."

„To jsem si myslel." Pořád se usmíval.

„Můžu se tě dotknout?"

Nechápavě jsem zamrkala. „Proč bys nemohl? Vždyť už teď mě držíš kolem pasu."

„Raději se ptám."

Vzápětí jsem pochopila proč.

Když mě předtím hladil po zádech, myslela jsem, že žádný jiný dotek už mě víc k šílenství nedožene. No, tak jsem se mýlila.

Se zamilovaným pohledem mi prsty předjížděl od krku až po předloktí.

„Ani si neumíš představit, jak jsem rád, že tu jsi se mnou. O tomhle jsem si ani nedovolil snít. Bál jsem se, že by se mi to rozplynulo jako pára."

„To já taky," zašeptala jsem a pohladila ho po tváři. Zavřel oči a užíval si můj dotek.

„Už když jsem tě poprvé viděla, představoval jsi všechno, co jsem od muže chtěla. Myslela jsem si, že chci kotvu, která mě udrží v tom rozbouřeném moři. Místo toho mi ale cestu zkřížil oheň a způsobil požár. Mohla jsem ho uhasit. Ale nechtěla jsem. Protože oheň byl vždycky to, co jsem potřebovala."

„Vážně to se slovy umíš."

„To bych neřekla, ale děkuju."

Znovu mi sevřel boky a políbil mě. V tomhle polibku nebylo místo pro vášeň ani touhu. Byl plný něhy a neutuchající lásky, která se nikdy nehodlala vzdát.

Ještě chvíli jsme byli ve vodě, než mi začala být zima.

Na břehu jsem se zabalila do mého oblíbeného malinově růžového přehozu a na chvíli se posadila na sluníčko.

Tobias si přisedl ke mně a při pohledu na to, co mám na sobě, se usmál.
Věděla jsem, na co myslí.

„To, jak ses tvářil, nikdy nedostanu z hlavy," prohodila jsem s úsměvem a opřela si hlavu o jeho mokrou hruď. On mě objal kolem ramen.

„Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Hrozně jsem se tě za tím rohem lekla. A když sis mě prohlédl a začal se usmívat, já začala panikařit. Pár vteřin jsem si totiž říkala, jak jsem ráda, že nechodím po hotelu jenom v plavkách."

Dal se do smíchu.

„A já se zase v první chvíli lekl, že pod tím nemáš nic. Prostě jsem se musel usmívat. Byl jsem nervózní."

„To já taky. Ale já se v důsledku toho mračím, zatímco ty se směješ. Trochu ti to závidím... Ale ty ses smál pořád."

„Protože ses mi líbila," podotkl jen tak mimochodem, ale už vypadal zase trochu nesvůj.

„Pro vás kluky není jednoduchý vyjádřit své pocity, že?"

„Ne. Jak vidíš, tak není."

„O to si tvého chování vážím mnohem víc," vtiskla jsem mu pusu na špičku nosu.

Zazubil se.

„Vážně se pořád směješ. A to je přesně to, co se mi na tobě tak líbí. Pořád jsi pozitivně naladěný. A to i když jsi zrovna nervózní."

„V tom, že se často usmívám, máš pravdu. Ale i já mám chvíle, kdy se tvářím jenom zamračeně a na všechny štěkám."

„Tak to doufám, že to nezažiju."

Znovu se rozchechtal.

„Myslím, že ty mě nikdy nenaštveš. I když uznávám, že jsem živel, nervy mám pevné."

„Ani, když jsem se tě ptala, jestli máš přítelkyni?"

„No, tak to ve mně trochu hrklo. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Pořádně jsem nevěděl, jakou máš povahu a byli jsme od sebe tak daleko... Ale v průběhu těch let mi došlo, že nemá cenu to řešit. Že svým citům neuniknu."

„Tehdy jsi mi psal, že žádnou nemáš. Ale Leon říkal, že jsi do nějaké byl dlouho zamilovaný."

Při jeho jméně Tobias zbystřil.

„Co ti zase říkal? Doufám, že tě ničím nerozhodil. To on totiž umí úžasně."

„No, vlastně trochu jo," přiznala jsem.

„Říkal, že svým příchodem jsem ti učinila ze života peklo. Jinými slovy."

Tobias si něco zamumlal. „Já ho přerazím. To vůbec není pravda," řekl a vzal mě za obě ruce.

„Převrátila jsi mi život naruby, to ano. Ale ne v tom špatném slova smyslu. Za tuhle změnu jsem byl vděčný už tehdy a za tu dobu se nic nezměnilo. Ano, v tu dobu jsem přítelkyni opravdu neměl, ale byl jsem do jedné dívky zamilovaný. Ovšem to už je minulost."

Krátce, ale procítěně mě políbil.

„Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo."

Takhle jsme tam nějakou chvíli bok po boku seděli a užívali si přítomnost toho druhého. Léto u moře prostě vždycky bylo kouzelné.

~

          S Tobiasem jsme se šli ještě párkrát zchladit do vody a pak jsme vyrazili do nedalekého města Koskinou.

Krásné barevné domečky na nás dýchaly tu pravou řeckou letní atmosféru.

Některé byly natřené na bílo s modrými dveřmi a okenicemi, jiné byly červené, žluté, modré, nebo zelené.

Téměř na každém domě rostl oleandr v barvách od bílé, přes světle růžovou, po purpurově fialovou.
Nadšeně jsem to všechno fotila.
Uprostřed toho všeho stál bílý kostelík, od kterého se rozutíkaly cestičky do celého města.

„Je to tady úchvatné," prohlásila jsem zasněně, když jsme procházeli jednou z těch malebných uliček, „ale začínám mít trochu hlad."

Tobias se podíval na hodinky.

„Je čtvrt na pět. Nedivím se, že už máš hlad. Já totiž taky. Mám se podívat po nejbližší restauraci?"

„Nemusíš. Určitě na nějakou po cestě narazíme."

Popošli jsme sotva dvě stě metrů, než jsme našli restauraci.
V tuhle dobu byla ale plná lidí.

~

         Když jsme se najedli, rozhodli jsme se ještě projít po městě. Zastavili jsme se v obchodě se suvenýry, kde jsem si koupila magnetek a přívěsek na klíče ve tvaru želvy.

Cestou jsem si dala čokoládovou zmrzlinu. Tobias raději zvolil melounovou. Asi jsem jediný člověk na světě, kterému meloun nikdy nepřišel k chuti.

Ještě jsme se pokochali krásnou písečnou pláží a blankytně modrým mořem, než jsme se vydali zpátky k autu.

Slunce mělo zapadat zhruba za hodinu.

Cestou zpátky jsme chytili kolonu, takže nám trvalo skoro tři čtvrtě hodiny, než jsme dojeli zpátky na pláž Traganou.

Tobias zastavil opět na tom samém parkovišti.

Ke skálám to byl ještě kus cesty. Mně se ale líbila představa, že spolu jdeme bosí po pobřeží. Chtěla jsem si užít ten pocit, jak mi vlny šplouchají na nohy.

„Já to tady prostě zbožňuju," povzdechla jsem si a rukama se rozmáchla do vzduchu.

Tobias jen kroutil hlavou a smál se. A já s ním.

Slunce konečně začalo zapadat a nebe se zbarvovalo do odstínů zlaté, oranžové, červené a sem tam i růžové.

Nemohla jsem se na tu krásu vynadívat. Nastavila jsem obličej větru, který mi foukal vlasy dozadu a usmála se.

Tobias mě zezadu objal a přitáhl si mě k sobě.

„Dívala bych se na to pořád."

„To úplně chápu."

Políbil mě ze strany na krk.

„Budeš si chtít jít se mnou ještě zaplavat?"

„Možná i jo."

„Tak super."

K mému zklamání mě pustil. Přetáhl si tričko přes hlavu a už byl napůl cesty k vodě.

„To chceš jít jako hned teď?"

Zazubil se. „No jasně."

Ještě jednou jsem se podívala na ten západ slunce.

„No... tak jo."

Za chvíli už jsme oba plavali ve vodě. Vlasy mi v zapadajících paprscích slunce měděně zářily a Tobiasovy oči vypadaly jako dvě zlatá slunce.
Pohladil mě po vlasech. „Vypadáš nádherně."

Rozpačitě jsem uhnula pohledem.
On mě ale chytil za bradu a donutil mě koukat se mu do očí. Měla jsem pocit, že se v nich utopím snáz, než v tomhle moři.

„Myslím to vážně. V tom zapadajícím slunci ti to hrozně sluší," řekl a letmo mi přejel prsty přes rty. Pod jeho doteky mě brněly.

Pomalu mi už začínalo docházet, proč říkal, že koupání v moři při západu slunce bude jako ze scény z knih, které čtu.

Ano, v těhlech knihách hlavní hrdinka prožívala vnitřní boj mezi touhou se na svůj milostný zájem vrhnout a racionálním myšlením, které blikalo jako rudá kontrolka, že to vzhledem k místu, kde se nachází, není úplně dobrý nápad.

No, já takový problém neměla. Racionální myšlení si vzalo dovolenou už můj první den tady a jakoukoliv kontrolku jsem v rudé záři slunce ani nezpozorovala.

Bylo mi jedno, že jsme se dali dohromady teprve před pár dny. Bylo mi jedno, že moje chování mohlo působit impulsivně nebo bezhlavě. Nechtěla jsem se zamýšlet nad tím, co se stane, až odjedu, nebo co by na náš vztah řekli jiní lidé. Teď jsem existovala jen já a Tobias. A ubíhající čas, který si s námi nebral servítky.

Hladově jsem přitiskla své rty na jeho a zavřela oči.

Na obličeji jsem cítila jeho horký dech, který způsoboval, že jsem se celá roztřásla.

Rukama jsem mu zajela do vlasů a on si mě přitáhl k sobě. Prsty mi přitom přejížděl kruhovými pohyby po zádech.

Nevnímala jsem nic jiného, než jeho smyslné doteky, které za sebou zanechávaly jen mou brnící pokožku.

Prsty sjel k vázání mých plavek a pomalu je začal rozvazovat. Při tom mě ale nepřestával líbat se stejnou vervou, s jakou jsem se na něj vrhla já.

„Ne, počkej," zarazila jsem ho, když už je skoro rozvázal.

Přestal mě líbat a podíval se na mě.

„Nejsem si úplně jistá, jestli je to zrovna tady dobrý nápad."

Slunce ještě stále úplně nezapadlo, široko daleko už ale nebylo ani živáčka.

Nervózně si olízl rty.
Nevěděl, co dělat. Ten bájný boj teď sváděl on.

„Začíná mi být taky trochu zima," vyslovila jsem další důvod, proč bychom se měli vrátit na pláž.

Přikývl. „Máš pravdu... Promiň, nechal... nechal jsem se unést."

Tak s tím jsem nesouhlasila.

„Ne, to já bych se měla omlouvat... To já jsem to začala," oponovala jsem a rozpačitě se zadívala na vodní hladinu.

Ještě stále jsem slyšela jeho přerývavý dech a můj zběsilý tlukot srdce, které toužilo, aby se mě dotýkal tady a teď.

„Měli bychom se vrátit."

„Jo," souhlasil a už se dral z vody.
Těsně u břehu se mi ho ale podařilo dohonit. Chytila jsem ho za paži a obrátila ho čelem k sobě.

„Tobiasi. Já..."

Otázka, kdo se ve mně má vyznat, teď byla vážně na místě.  

Stručně řečeno jsem se vykašlala na všechny své zásady a změnila názor. A to během tří vteřin. Kam jsem to dopracovala...

Chňapla jsem po něm a znovu ho políbila.

Odhrnul mi mokré vlasy z obličeje.
„Jestli chceš počkat, pochopím to."

„Ne. Nechci čekat."

Znovu jsem naše rty spojila ve vášnivém polibku a nasměrovala ho ke krytým skaliskům.

Nechala jsem ho, aby mě líbal všude, kde se mu zachtělo a poddala se jeho hřejivým dotekům.

------

Moje ilustrace: