Vivienne

        Po obědě jsem si na chvíli lehla a pustila si hudbu. Potřebovala jsem si trochu uspořádat myšlenky. Hlavou mi pořád vrtala Elena a Tobiasova slova.

Nevydržela jsem to a zadala si její jméno do Googlu.

Pod jménem Elena Vasiliadis mi ale nevyjelo nic víc, než pár článků v řečtině a arabštině.

Jeden z nich jsem rozklikla v naději, že mi ho překladač sám přeloží. Byl datován na duben 2010.

<< Dvacetiletá Iordania Vasiliadis se 5. března stala obětí teroristického útoku v Turecku. Mladá dívka patřila do týmu archeologů, kteří v tureckých chrámech hledali bájné Longinovo kopí. Tvrdili, že se nachází právě tam. Někteří svědci tvrdí, že ho dívka skutečně našla - a to pár minut před nenadálým útokem. Kam se ovšem kopí podělo poté, už nikdo neví. Někteří věří, že si ho vzala zpátky sama země. Jiní zastávají teorii, že ho někdo z teroristů odcizil. Závěr je ale jen jeden. Mladá dívka za to zaplatila svým životem. Její rodina byla o incidentu informována. >>

Zalapala jsem po dechu. Po textem byly přiloženy fotky té strašlivé spouště a davu vzlykajících lidí, mezi nimiž stála tak desetiletá holčička s podmanivě zelenýma očima.
Byla to její sestra.

Prudce jsem se posadila a projížděla další články. V těch už se ale nepsalo nic nového.

Nechápala jsem to. Pak jsem ale našla ještě něco.

Iordania Vasiliadis měla kořeny napůl v Řecku a napůl v Turecku. Ve dvou zemích, které mezi sebou už odedávna válčily, a které nikdy nepochopily náboženství té druhé strany.

Otřásla jsem se. Není divu, že Elena působila tak tajemně a děsivě. Byla poznamenaná smrtí její starší sestry, která stejně jako ona sama, stála na rozhraní dvou odlišných kultur. Musela mít strašné dětství.

A ten artefakt, který Iordania hledala - Longinovo kopí - byl její rozsudek smrti. Znala jsem ho z hodin dějepisu. Tomu kopí se jinak taky říkalo Kopí osudu a mělo co do činění s Ježíšem. A toho uctívali obyvatelé Řecka.

Pravoslavná církev byla u Turků vždycky neoblíbená a tohle kopí pro ně představovalo vítězství. Pocit, že už jednou nad jejich vírou vyhráli. Zato Řekové to kopí považovali za nástroj mučení, který zabil jejich představitele. Nebylo divu, že to vyvolalo takové rozbroje. A ta holka tomu ještě napomohla.

Ale kam se to kopí mohlo podít, jestli ho skutečně našla?

Teorii, že se propadlo do země, jsem vážně nevěřila.

Někdo ho musel odnést. A nebo vůbec neexistovalo a ona se jen vyskytla ve špatnou dobu na špatném místě? A proč ho hledala zrovna v Turecku?
Ani na jednu z otázek jsem neznala odpověď. Náhle mě přepadla touha zjistit víc. Musela jsem znát pravdu.
Trochu jsem se poupravila a vyšla z pokoje. Nejlepší bude najít Elenu a zeptat se jí přímo. I když se od začátku nemáme moc v lásce, chtěla jsem vědět, co zapříčinilo její ješitnost.

Jen co jsem vstoupila na chodbu, zaslechla jsem šramot. Zvenčí se ozývaly naléhavé hlasy.

Prošla jsem kolem hloučků Španělů postávajících před schody na recepci. Z jejich rozhovoru jsem ale zaslechla jen nepatrné útržky jako „el miedo", „la policía" nebo „la muerte". I to mi ale stačilo, aby se mě zmocnilo neblahé tušení.

Když jsem vstoupila na mramorovou podlahu, ztuhla mi krev v žilách. S recepčním si povídal policista a něco si při tom zapisoval do notesu. Jeho svraštělé obočí a soustředěný výraz nevěstil nic dobrého.

Po recepci pobíhalo ještě pár vyšetřovatelů: dvě ženy a jeden muž. Všichni se tvářili úplně stejně.

Leon stál opodál a s popelavou tváří pozoroval všechen ten ruch kolem. Když si mě všiml, přešel ke mně.
„Neměla bys tu být," zašeptal, abych to slyšela jen já.

„Co se tady stalo?"

Úkosem se podíval na policisty.

„Včera se jeden z našich hostů nevrátil do hotelu. A dneska byl pár bloků odsud nalezen mrtvý."

Udělalo se mi špatně.
Zdá se, že tímto končí moje klidná a romantická dovolená.

„Jak jste zjistili, že se nevrátil? To si děláte nějakou inventuru?"

Nepatrně se pousmál.

„Ne, to opravdu ne. Ale byla za námi jeho žena. Stěžovala si, že někam odešel a už se nevrátil. A že jí nebere telefon. Měla o něj strach, což je normální, ale nikdo z nás nečekal, že se stane tohle..."

„Ví to už Tobias?"

„Ne, tomu jsem to ještě nevolal. Jednak určitě spí a jednak nám zakázali používat telefony."

Protřela jsem si čelo.

„Řeknu mu to já."

Povytáhl obočí.
„Půjdeš za ním domů?"

„Máš s tím problém?" napodobila jsem ho.

„Ne, ne. Samozřejmě, že ne... Je to vaše věc..."

„To je dobře."

„A to si sem šla po čuchu, nebo někoho hledáš?"

Naprázdno jsem otevřela pusu.

„No, já... Hledala jsem Elenu. Rose s Amélií jsou u moře. Zřejmě ani nepostřehly, že se tu něco děje."

„Ne, zřejmě ne. Ale kde je nějaká Elena, tak to vážně netuším."

„Ta dívka se zeleným očima a hnědými vlasy," snažila jsem se ji specifikovat. Ale marně. Jak je možné, že si ji Leon nepamatoval?

„Promiň, ale vážně nemám ponětí, kterou myslíš."

„To je jedno. Najdu ji později. Vyřiď holkám, kam jsem šla, kdyby mě hledaly."

„Okey."

Prošla jsem kolem jedné z policistek. Zvědavě si mě prohlédla, ale nic neřekla. Byla jsem ráda, že mě nezastavila jako nějakého možného svědka.

I když to mě dost možná čekalo, až se vrátím.

Cesta k Tobiasovi mi trvala necelou hodinu.

Z nejbližší autobusové zastávky jsem došla k jeho domu a zazvonila.
Nikdo mi ale neotevřel. Zazvonila jsem proto ještě jednou. Ze zahrady se ozval štěkot psa. A pak Tobiasův hlas.
Následovalo šramocení dveří, jak je odemykal.

V jeho výrazu se zračilo překvapení, když zjistil, že to jsem já.
Zamrkal a celou si mě prohlédl.

„Ahoj. Ehm, promiň, usnul jsem... Volala jsi mi?"

„Ne, nevolala. Potřebuju ti nutně něco říct."

Tobiasův výraz se v mžiku změnil z unaveného na zvědavě ostražitý.
„Aha, dobře. Tak pojď dál," otevřel mi dveře a nechal mě vstoupit dovnitř.
V hlavě mi dotíraly vzpomínky na to, co jsem tu zažila naposledy.

Imaginárně jsem si je vykopla z hlavy. Ne, teď jsem tu byla kvůli něčemu jinému. Důležitějšímu, než byly ty moje pitomé a otravné myšlenky.

Tobias si mě nesměle prohlédl, jako by myslel na to samé. Když usoudil, že jsme na tom stejně, raději se odebral do kuchyně. Za to jsem mu byla neskutečně vděčná. Mohla jsem se na chvíli nadechnout a soustředit se.
Když jsem došla do obýváku, Tobias už mi naléval višňový, karmínově červený čaj. On sám si na stůl postavil skleničku piva.

Zřejmě pochopil, že jde o něco vážného.

Ovšem kdybych věděla, že ho napadlo úplně něco jiného, zarazila bych ho dřív, než by se na to stačil zeptat.

„Uhm, nevím, jestli je takhle dobrý začínat rozhovor, ale nejsi... nejsi těhotná, že ne?"

Vytřeštila jsem na něj oči tak, že jeho popelavý obličej zase nabral té zdravé olivové barvy.

„Mon Dieu, non!" zasmála jsem se poněkud víc nahlas, než bylo nutné.
„Ale stejně by sis měl sednout."

Přikývl. V jeho očích se ale už zračila viditelná úleva. Tak tím mě dostal.

„Včera večer se ztratil jeden muž. A dneska byl nalezený o pár ulic dál... mrtvý."

Tobias se přerývaně nadechl.
„Panebože..."

„Když jsem odcházela, na recepci byla policie."

Složil si hlavu do dlaní.

„To je průser jako hrom."

„Já vím..."

„Proč mi to nikdo nezavolal?"

„Vyslýchali je. Proto jsem ti to přišla říct já osobně. Volat by byl blbý nápad."

„Máš pravdu," řekl a napil se.

„Hledal jsem ještě něco o těch loupežích. Našel jsem ale jen možné jméno jednoho z pachatelů. A ještě k tomu zřejmě bylo falešné, protože nikdo takový podle internetu neexistuje."

Olízla jsem si nervózně rty. Nevěděla jsem, jestli mu mám říct to, co jsem zjistila o Eleně, ale nakonec jsem se rozhodla, že ještě počkám. Musím si to nejdřív ověřit.

„To je zvláštní. Myslíš, že spolu ty dvě věci souvisí?"

„Myslím, že ano. Ale zatím nevím jak."

„A co vražda toho muže? Co když je to jejich práce?"

„Já nevím, Vivienne," rozhodil rukama a prohrábl si vlasy.

„Nemůžeme s jistotou nic říct, dokud pro to nebudeme mít důkazy."

„Já vím," povzdechla jsem si.
Tobias sebou najednou prudce trhl, natáhl se přes stůl po mých rukách a pevně je stiskl.

V jeho očích se zračily obavy.

„Slib mi, že se ty ani tvé kamarádky nebudete za tmy potulovat po městě. Je to moc riskantní, abyste někam chodily bez doprovodu. Ale bojím se, že ani já bych tě nedokázal ochránit. Ne, pokud to má na svědomí jeden a ten samý člověk, co tu začíná vraždit lidi na potkání."

„Slibuju."

„Fajn," řekl viditelně spokojený s mou odpovědí.

Pak se přesunul ke mně na sedačku a políbil mě na čelo.

„Jen nechci, aby se ti něco stalo."

„Já vím a chápu to. Taky chci, abys byl v pořádku."

Podívala jsem se mu do tváře.

„Platí pořád tvoje nabídka, že mě zítra vezmeš na pláž?"

„To si piš, že jo. Nenechal bych si to ujít za nic na světě," zakřenil se. Ta tíživá atmosféra jako by se s jeho úsměvem rozplynula.

„Ujít co?"

Odvrátil ode mě pohled. Na rtech mu pohrával úsměv.

„Tebe, jak se rozplýváš nad tím, jak je to tam malebné," dodal nakonec, ale do očí se mi nepodíval. Místo toho je jen zavřel.

„Vážně se tak bojíš vody?" promluvil po chvíli ticha.

Ještě pořád působil trochu unaveně.

Promnula jsem si prsty. „Jo, bojím. A není to jediná věc. Jak už jsem ti řekla minule, bojím se třeba hmyzu, výšek, doktorů..."

„Doktorů?" překvapilo ho moje přiznání.

„Jo," zčervenala jsem. „Nemám je prostě ráda. Ale to je na dlouhý povídání... Čeho se bojíš ty?"

Zamyslel se.

„Um, asi závazků."

„Jako ohledně vztahů?"

„Ne. Ne tak docela. Ale děsí mě představa, že se zavážu na jedno jediné místo."

„Mám to stejně."

„Vážně?"

„Jo. Sny o tom, že jsem se vdávala pro mě byly noční můry. Ještě čtyři dny potom se mi z toho chtělo zvracet a přepadaly mě deprese."

Rozchechtal se. „Tak zlý to bylo?"

„No, možná trochu přeháním, ale každopádně to byla hrůza. Nikdy jsem nepřemýšlela o budoucnosti zrovna ráda. Ta vidina mě děsila. A to ať vypadala jakkoliv."

„Dřív jsem to měl podobně. Nedokázal jsem si představit a ani nechtěl, jak můj život bude vypadat za pár let."

„A čím se to změnilo?" zeptala jsem se zvědavě.

„Tvým příchodem."

„To je tak poetické a romantické. Co to ale znamená?"

„Znamená to, že jsi mi otevřela oči. A že jsem připravený na všechno, co mi osud přinese."

„Vážně na všechno?"

Zase špatně odhadl, co mám na mysli.

„Ne, na některé věci zatím ne. Jak jsem řekl, závazky a..." přitiskla jsem mu prst na ústa.

„Tohle jsem nemyslela. Měla jsem na mysli můj odjezd."

„Jo tak," ostýchavě se poškrábal na hlavě.

„Na ten nebudu připravený nikdy."

V hlavě mi vybuchla bomba... Já totiž taky ne.

„Chci, abys tu zůstala. Co mám pro to udělat?" přešel rovnou k vysvětlení.

Zůstala jsem na něj civět. V tom tichu plném očekávání jsem slyšela jeho přerývavý dech a tlukot svého srdce.

„Tobiasi, to už jsme probírali. Já tady nemůžu zůstat. Prostě to nejde."

Olízl si rty. „Chci, abys byla šťastná. Když budeš chtít odletět, budu to respektovat. Ale jen tak se nevzdám, když tvé rozhodnutí ještě můžu změnit. Udělám pro to cokoliv. Udělám pro tebe cokoliv."

Pak přitiskl své rty na moje.
Byl to sladký polibek plný očekávání. Nebyl tak prudký jako minule, ale mísila se v něm trochu vášeň se zoufalstvím.

Na chvíli jsme se od sebe odtrhli, abychom popadli dech.

Tobias mě chytil za bradu, a znemožnil mi tak odvrátit pohled od jeho rtů, které jako by žíznily po dalším polibku.

„Měla bych už jít."

„Ne. Zůstaň."

„Musíš si odpočinout. Zítra budeme mít pro sebe celý den."

Nasadil svůj prosebný pohled se šarmantním úsměvem.

„Vážně, nemohla," vykroutila jsem se mu ze sevření a ještě jednou ho políbila. Jako připomínku, že jsme ještě neskončili. Jeho rty byly tak měkké, až jsem na chvíli zalitovala, že musím odejít.

Jeho oči žhnuly láskou, když se na mě díval.

„Uvidíme se zítra," políbila jsem ho na rozloučenou, když vstal a vyprovodil mě ke dveřím.

„Dávej na sebe pozor."

„Budu," ubezpečila jsem ho.

~

           Když jsem přišla do hotelu, po policii už nebylo vidu ani slechu.
Leon zrovna fotil nějakou rodinku, když jsem kolem něj procházela.

„Kde jsou?"

„Kromě jedné všichni odjeli. Vyslýchá některé hosty a příbuzné. A vy tři jste taky na seznamu."

„Cože?" vyhrkla jsem vyděšeně.

„No, byly jste včera pryč," pokrčil rameny.

„Já jim to neřekl. Zjistili si to sami."

Chtěla jsem jít hledat Elenu, ne vést zdlouhavý rozhovor s vyšetřovateli.
Před recepcí stála Rose s Amélií a s vážnými výrazy něco říkaly policistce.

„Vivienne!" Rose mě objala.

„Slyšela jsi to?" kroutila hlavou nevěřícně Amélie a trochu popotahovala.

„Ano, byla jsem to říct Tobiasovi."

„Slečno," promluvila policistka, „i vám musím položit pár otázek."

„Jistě, jistě," odpověděla jsem s povzdechem.

Když mi položila asi tak patnáct otázek, na jejichž většinu jsem ani neznala odpověď, s nelibostí mě propustila. No, mě by taky nebavilo vyslýchat lidi, kteří stejně nic nevědí.
Elenu jsem ale ten den už nenašla. Jako by se po ní slehla zem.